ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.509.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 509/2018-454
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce K. Č. , zastoupeného Mgr. Sylvou Medkovou, advokátkou se sídlem ve Znojmě, Pražská 1660/25a, proti žalované E. B. , zastoupené JUDr. Milošem Císařem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Tovární 14, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 20 C 216/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. září 2017, č. j. 21 Co 52/2017-425, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. září 2017, č. j. 21 Co 52/2017-425, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. října 2016, č. j. 20 C 216/2013-352, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. října 2016, č. j. 20 C 216/2013-352, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem „bytové jednotky v budově postavené na pozemku, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro J. kraj, Katastrální pracoviště Z., na listu vlastnictví pro obec Z. a k. ú. Z. se spoluvlastnickým podílem v rozsahu id. 567/12952 na společných částech domu stojící na pozemku a na pozemku o výměře 205 m 2 - zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro J. kraj, Katastrální pracoviště Z., na listu vlastnictví pro obec a k. ú. Z.“ (dále též „bytová jednotka“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že účastníci dne 12. července 2012 uzavřeli (žalobce jako prodávající a žalovaná jako kupující) kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej bytové jednotky, a která není postižena (absolutní ani relativní) neplatností, „přestože v řízení bylo prokázáno, že žalobce zjevně jednal v omylu při uzavření kupní smlouvy, kdy se domníval, že se jedná o smlouvu, kterou bude pouze zajišťovat závazek z titulu úvěru poskytnutého na vyplacení exekuce, jíž čelil.“
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. září 2017, č. j. 21 Co 52/2017-425, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud (v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku) vyložil, že se „zcela ztotožňuje s podrobným a právně přiléhavým odůvodněním rozsudku soudu I. stupně.“ Vyložil dále, že: „Žalobce nesporně jako vlastník bytové jednotky byl oprávněn disponovat se svým vlastnickým právem. Zde se odvolací soud ztotožňuje s úvahou soudu I. stupně, že tuto dispozici žalobce učinil v omylu, aniž by si byl vědom, že ztrácí své vlastnické právo...tento omyl žalovanou vyvolán nebyl a ani o něm nemohla vědět. Sjednaná kupní cena 606.000 Kč [poznámka: nyní tučně zvýraznil Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“)] vztažena k odborným vyjádřením realitních kanceláří v rozmezí 749.010 Kč až 1.050.000 Kč sama o sobě nepředstavuje takový nepoměr, který by byl způsobilý založit absolutní neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy.“ Podle odvolacího soudu „Pro rozhodnutí je podstatné, že žalobce, ačkoliv tvrdí, že kupní smlouvu nepodepsal, v tomto směru neunesl svoje důkazní břemeno, na kupní smlouvu je nutno pohlížet jako na právní úkon, který byl učiněn účastníky této kupní smlouvy a jehož účinky spočívají v tom, že vlastnické právo žalobce k bytové jednotce přešlo na žalovanou a žalované vznikla povinnost uhradit žalobci kupní cenu. Ve vztahu k této kupní ceně nebyly shledány žádné další možné důvody její absolutní neplatnosti a možnosti relativní neplatnosti nebylo využito. Na smlouvu je nutno pohlížet jako na platnou a v důsledku ní žalobci nesvědčí vlastnické právo k bytové jednotce.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž uplatňuje (vycházeje z obsahu dovolání, v němž žalobce, respektive jeho advokátka zjevně nevychází z platné procesní úpravy dovolání) dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel nesprávné právní posouzení spatřuje v pochybení odvolacího soudu, který „právní otázku obecných podmínek vzniku právního úkonu z hlediska naplnění posouzení projevu vůle k úplatnému převodu vlastnického práva ...hodnotí v rozporu s hmotným právem upravujícím základní náležitosti pro vznik a účinky právních úkonů dle §34 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a nesprávně z hlediska posouzení vážnosti projevu vůle k prodeji bytu dle §37 odst. 1 obč. zák.“
Dále dovolatel namítá, že: „ani odvolací soud neřešil otázku neplatnosti právního úkonu pro obcházení zákona či rozpor s dobrými mravy dle §39 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v souladu s dosavadní ustálenou judikaturou. Žalobce namítá, že rozpor je dán právě díky okolnostem dané kauzy a skutkovému stavu zjištěnému soudem prvního stupně s tím, že tento odvolací (zjevně míněno „dovolací“) důvod je namítán za situace, kdy by dovolací soud hodnotil rozhodnutí soudu odvolacího soudu jako v souladu s hmotným právem tím, že žalobcovo jednání bylo projeveno v souladu s principy vzniku právního úkonu a účinky z toho plynoucími.“
V další části dovolání pak dovolatel poukazuje na podle něj nestandardní okolnosti jeho případu, které jej vedou k závěru o absolutní neplatnosti předmětné převodní smlouvy.
Konečně dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že: „nesprávně aplikoval ust. §49a a §40a občanského zákoníku, když žalovaná nejednala lstí a proti sobě nejednali v omylu, nelze o použití těchto norem hmotného práva uvažovat, zvláště když důvody pro neplatnost byly dány od počátku právního úkonu a vztahují se k neexistenci projevení vůle.“ V této souvislosti dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, v němž byla řešena právní otázka neplatnosti smlouvy při psychickém donucení (bezprávná výhrůžka) s tím, že: „Ani jeden z účastníků tvrzené kupní smlouvy nevěděl o vynucení právního úkonu, pak se věc neposuzuje z hlediska důvodů pro relativní neplatnost právního úkonu, ale absolutní neplatnost dle §37 občanského zákoníku a již by nebylo nutné posuzovat podmínky platnosti z hlediska důvodů zakotvených v ust. §39 občanského zákoníku.“
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce se písemně vyjádřila (rovněž prostřednictvím svého advokáta) žalovaná. Předně zdůrazňuje, že považuje rozsudek odvolacího soudu za věcně správný a souladný se zákonem, zatímco žalobcova tvrzení v dovolání jsou zcela zmatečná, neboť vycházejí ze znění občanského soudního řádu platného ke dni 31. prosince 2012. Dovolatel prakticky rekapituluje obsah jeho dosavadních podání ve věci samé a rozhodnutí obou soudů. Žalovaná oponuje dovolací argumentaci žalobce, vesměs stejnou, jakou užila v řízeních před oběma soudy. Připomíná, že dovolatel jako prodávající podepsal a nechal si úředně ověřit svůj podpis na předmětné kupní smlouvě, dále pak vlastnoručně podepsal dva příjmové doklady, na základě nichž obdržel kupní cenu za prodávanou bytovou jednotku, stejně jako podepsal vkladový návrh. Žalovaná dále uvádí, že dovolatel s ní (jako s pronajímatelkou) uzavřel dne 23. listopadu 2012 nájemní smlouvu, na základě které si předmětný byt od žalované pronajal (na dobu určitou od 23. listopadu 2012 do 23. listopadu 2013). Žalovaná tedy nesouhlasí s argumentací dovolatele ohledně neplatnosti převodní smlouvy a dovolatelův odkaz na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 3620/2010 považuje za naprosto zbytečný a právně irelevantní, neboť uvedené rozhodnutí na tento případ a vztah mezi účastníky nepřiléhá.
Závěrem žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud buďto dovolání žalobce odmítl, anebo jej zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětné kupní smlouvy, jejíž platnost, respektive její uzavření dovolatel zpochybňuje, došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nutno ovšem také reflektovat judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“), podle které „Ustanovení §237 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních lidských práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“ (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ).
Dovolací soud si je vědom značné subtilnosti dovolací argumentace dovolatele z hlediska precizace předpokladů přípustnosti jeho dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nicméně (odhlédnuvše navíc od jím nesprávně citovaných ustanovení civilního procesního kodexu) z jeho dovolání je zřejmé, že v základu spatřuje předpoklad přípustnosti svého dovolání v odvolacím soudem nesprávně řešené právní otázce týkající se (vůbec) uzavření daného právního úkonu (kupní smlouvy), a pro případ, že by tato otázka byla dovolacím soudem shledána nedůvodnou, pak v pochybení odvolacího soudu z hlediska posouzení uvedené předmětné kupní smlouvy jako platné, neboť skutkový stav, jak byl soudem prvního stupně zjištěn a z nějž při rozhodování vycházel i odvolací soud, takové právní posouzení věci neumožňoval, respektive zakládal posouzení věci ve smyslu §39 obč. zák., a to „v souladu s dosavadní ustálenou judikaturou.“
Z formálního hlediska sice dovolatel odkazuje in concreto, a to navíc v souvislosti s dovolací argumentací vztahující se k §49a a 40a obč. zák., pouze na rozsudek (velkého senátu) Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010 (publikovaný též ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 70/2011), avšak současně ve své dovolací argumentaci také namítá, že (opakovaně z dovolání žalobce citováno): „Ani jeden z účastníků tvrzené kupní smlouvy nevěděl o vynucení právního úkonu, pak se věc neposuzuje z hlediska důvodů pro relativní neplatnost právního úkonu, ale absolutní neplatnost dle §37 občanského zákoníku a již by nebylo nutné posuzovat podmínky platnosti z hlediska důvodů zakotvených v ust. §39 občanského zákoníku.“
Nelze tedy (v naznačeném kontextu) při posuzování toho, zda dovolání žalobce vůbec splňuje zákonem stanovené náležitosti, postupovat příliš formálně, pakliže v posledně označeném rozhodnutí dovolacího soudu je řešena také problematika neplatnosti právního úkonu, byť ve zjevně jiné skutkové souvislosti, než v tomto případě, když navíc odvolací soud v napadeném rozhodnutí (oproti nesprávnému mínění dovolatele) k aplikaci §49a ve vztahu k §40a obč. zák. - jak se podává z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku - nepřistoupil, neboť neshledal, že by žalovaná u dovolatele takový omyl vyvolala, což paradoxně ani dovolatel ve svém dovolání netvrdí, byť takovou aplikaci uvedeného režimu odvolacímu soudu přesto vytýká.
S přihlédnutím k výše uvedenému lze však (se vší rezervovaností k dovolací formulaci) dospět k závěru, že dovolání žalobce (ještě) splňuje zákonem stanovené požadavky i v oblasti precizace předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., kterážto okolnost umožnila dovolacímu soudu zabývat se jeho přípustností.
Nejvyšší soud poté dospěl k závěru, že dovolání žalobce je – jak bude dále rozvedeno – přípustné a je i důvodné.
Ústavní soud např. v nálezu ze dne 15. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, zaujal právní názor, že nesprávné právní posouzení věci se může týkat jakékoliv otázky hmotného nebo procesního práva, jejíž odlišné posouzení by se mohlo promítnout do výsledku řízení. Nesprávné právní posouzení tak může vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, přesněji řečeno se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Jde o to, zda byla v konkrétním případě respektována zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, včetně zákazu svévole, jenž lze jako obecný princip vyvodit přímo ze zásady právního státu. Významná část těchto pravidel má povahu ústavních zásad spravedlivého procesu.
Posouzení, zda takto dovolatelem uplatněná dovolací argumentace může založit přípustnost jeho dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 o. s. ř. vyžaduje, že ony (pro rozhodnutí) zásadně významné skutkové a právní okolnosti případu budou v odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku vyloženy (obsaženy) v takovém (nezbytném) rozsahu a kvalitě, aby (i) dovolacímu soudu bylo zřejmé, které právně významné skutkové momenty a jaké interpretační a aplikační úvahy vedly nakonec odvolací soud k přijetí (vydání) napadeného rozhodnutí, jež závisí na vyřešení předmětné právní otázky.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat, o jaké provedené důkazy se (skutkové) závěry soudu opírají. Nelze současně v této souvislosti přehlédnout, že podstatou zjištění skutkového stavu věci je úsudek soudce o tom, které z rozhodných, respektive pro posouzení věci významných skutečností jsou pravdivé, tj. které z nich bude soudce považovat za prokázané poznatky získané provedením jednotlivých důkazů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2002, sp. zn. 30 Cdo 440/2001).
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 27. dubna 1999, sp. zn. II. ÚS 94/98, připomenul, že v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř je tzv. souborné zjištění, stejně jako to, kdy se v odůvodnění reprodukují jednotlivé důkazy, i protichůdné, aniž je zaujato stanovisko, co soud skutečně zjišťuje. Takové rozsudky jsou prakticky nepřezkoumatelné.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta), znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.
Jestliže odvolací soud pro své meritorní rozhodnutí převezme (jako správný a úplný) skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel soud prvního stupně, avšak ve skutečnosti nalézacím soudem zjištěný skutkový stav trpí defekty, ať již popsanými v předchozím odstavci, anebo tím, že skutkové zjištění bylo de facto vybudováno na opisu ze spisu, aniž by z odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku nalézacího soudu bylo zřejmé, která konkrétní dílčí skutková zjištění a ze kterých důkazů byla prvoinstančním soudem zjištěna, a tedy z jaké množiny logicky na sebe navazujících dílčích zjištění pak uvedený soud formuloval závěr o skutkovém stavu věci, který podrobil právnímu posouzení, pak je v takovém případě upřeno dovolacímu soudu zabývat se vůbec posouzením otázky přípustnosti dovolání v dovolatelem vymezeném rozsahu.
O takový případ se jedná i v této věci.
Odvolací soud v daném případě vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, který ovšem zákonu odpovídajícím způsobem (v intencích §157 odst. 2 o. s. ř. a shora již vyložené judikatury) skutkový základ věci řádně nevyložil. Ač se jednalo o značně skutkově exponovanou věc, která si vyžadovala opravdu pečlivá skutková zjištění z provedených důkazů, soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku ke skutkové stránce věci přistoupil zčásti formou jakéhosi opisu ze spisu, čemuž ostatně nasvědčují formulace typu „z kupní smlouvy...vyplývá“ , „jak uvedla svědkyně K. Š.“ , „svědkyně Š. taktéž vysvětlila soudu“ , „převzetí částky 456.000 Kč žalobcem v hotovosti...potvrdil ve své výpovědi svědek O. K. Uvedl, že...“ , „svědkyně L. Š. ve své výpovědi u soudu...potvrdila skutkovou verzi žalobce, že...“ atd.
Je třeba mít na paměti, že z toho kterého důkazu může vyplývat hned několik okolností, informací, případně svědek může v rámci své výpovědi potvrzovat, vypovídat, uvádět průběh toho kterého skutkového děje v tom či onom informačním rozsahu, avšak z hlediska zjištěné skutkové stránky věci relevantní pro následně učiněný právně kvalifikační závěr je pouze to, co konkrétně z toho kterého důkazu bylo soudem vlastně zjištěno, případně proč soud žádné dílčí skutkové zjištění z toho kterého jím provedeného a zhodnoceného důkazu neučinil (např. z důvodu jeho nevěrohodnosti, nadbytečnosti, rozpornosti údajů atd.), a jak takové dílčí skutkové zjištění následně zahrnul do sumarizovaného závěru o skutkovém stavu věci, jenž následně podrobil právnímu posouzení.
Jestliže popsané defekty skutkového charakteru zatěžující rozhodnutí soudu prvního stupně nebyly odvolacím soudem zjištěny a vyvozena z nich odpovídající procesní náprava (zjevně formou vydání kasačního rozhodnutí), nýbrž odvolací soud z takto defektně zjištěného skutkového stavu vycházel při rozhodování o podaném odvolání, nelze za dané situace vyvodit jiný procesní důsledek, než přistoupit ke kasaci obou rozhodnutí soudů.
Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je ovšem zapotřebí přihlédnout ještě k následujícím okolnostem.
Odvolací soud se ztotožnil rovněž s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který sice v odůvodnění svého rozsudku mj. uvádí, že se věcí zabýval i z hlediska §34 obč. zák., avšak své aplikační závěry v tomto směru zúžil toliko na otázku, zda dovolatel předmětnou kupní smlouvu „podepsal“, aniž by si - s přihlédnutím ke zcela zvláštním okolnostem tohoto případu - vyjasnil otázku, který z účastníků vůči komu byl vlastně navrhovatelem a kdo zase nepřítomným adresátem návrhu, a zda vůbec (při těch tvrzeních účastníků a svědků, jak se podávají z obsahu procesního spisu) došlo (dojít vůbec mohlo mezi nepřítomnými účastníky) ve smyslu §43c a násl. obč. zák. k uzavření předmětné kupní smlouvy.
Podle §44 obč. zák. je smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti.
Podle §46 odst. 2 obč. zák. pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině.
Smlouva je dvoustranný nebo vícestranný právní úkon, který vzniká dosažením konsenzu, tj. úplným bezpodmínečným přijetím (akceptací) návrhu na uzavření smlouvy (nabídky, oferty). Vznik smlouvy předpokládá existenci tří postupně za sebou jdoucích aktů: 1) návrh - nabídku, ofertu, 2) přijetí návrhu - akceptaci a 3) vzájemnou shodu vůle subjektů - konsenzus. Nabídka - oferta a akceptace jsou jednostranné právní úkony. Oferta je vymezena v §43a odst. 1 obč. zák. tak, že projev vůle směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více osobám, je návrhem na uzavření smlouvy, jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí. Akceptací je podle §43c odst. l obč. zák. včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit souhlas, je přijetím návrhu. Podle §43c odst. 2 obč. zák. včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 1875/2005).
Již v rozsudku ze dne 14. prosince 1999, sp. zn. 22 Cdo 114/99 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, číslo sešitu 3/2001, číslo rozhodnutí 17) Nejvyšší soud judikoval: „Včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh na uzavření smlouvy určen, nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit její souhlas, je přijetím návrhu (§43c odst. 1 obč. zák). Jednají-li o uzavření smlouvy nepřítomné osoby, působí projev vůle vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde (§45 odst. 1 obč. zák.). Smlouvy o převodech nemovitostí musí mít písemnou formu; jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině (§46 odst. 1, 2 obč. zák.). Stanoví-li zákon, že smlouvy o převodu nemovitostí musí mít písemnou formu, znamená to, že vůle směřující k takovému převodu vyvolá zamýšlené právní důsledky jen tehdy, je-li projevena písemně; současně musí být projevy účastníků na téže listině. Z toho je zřejmé, že k uzavření smlouvy o převodu nemovitosti nedojde v důsledku jakéhokoliv včasného prohlášení adresáta návrhu (obláta) o přijetí návrhu, ale jen v důsledku prohlášení projeveného písemnou formou na téže listině, jako návrh na uzavření smlouvy. Vůči nepřítomnému navrhovateli je přijetí návrhu účinné až od okamžiku, kdy mu došel návrh na uzavření smlouvy, podepsaný adresátem návrhu. I když tedy adresát návrh na uzavření smlouvy, který obdržel od nepřítomného navrhovatele, podepíše a o podepsání navrhovatele informuje, není smlouva uzavřena, dokud podepsaný návrh nedojde navrhovateli.“ V rozsudku téhož soudu ze dne 15. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 368/99 (publikovaného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem C 201) dovolací soud zaujal právní názor, že: „K tomu, aby mezi účastníky došlo k uzavření písemné kupní smlouvy, je zapotřebí nejen písemného prohlášení prodávajícího, jemuž byl návrh určen, nebo jiného jeho včasného jednání (písemného), z něhož by bylo možno dovodit jeho přijetí návrhu, ale ještě je třeba, aby toto přijetí návrhu jako vyjádření souhlasu s jeho obsahem došlo kupujícímu a aby akceptace návrhu, nebyla-li v něm lhůta pro jeho přijetí, byla učiněna včas“ (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sp. zn. 30 Cdo 307/2017).
Teprve po vyjasnění toho, zda předmětná smlouva byla ve smyslu shora uvedeného uzavřena, měl odvolací soud, respektive soud prvního stupně se důsledně zabývat otázkou její neplatnosti, a to s ohledem na vyjasnění, zda nesoulad mezi kupní cenou uvedenou v kupní smlouvě (456.000,- Kč) a tím, co mělo být žalovanou stranou tvrzeno (ale z výše vyložených důvodů právně relevantním způsobem nebylo promítnuto do odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně) stran fakticky vyšší kupní ceny (606.000,- Kč, respektive při soudem prvního stupně učiněné formulaci, že: „Jak uvedla svědkyně K. Š., v částce 456.000 Kč se mělo jednat o první splátku kupní ceny bytu, kdy další splátka měla být ve výši 150.000 Kč...“ ), vykazuje (vykazovat může) prvky simulovaného právní jednání, a to ve světle ustálené judikatury dovolacího soudu.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 20. května 2008, sp. zn. 30 Cdo 2216/2007, formuloval právní názor, že protože podstatnou náležitostí kupní smlouvy o převodu nemovitosti je písemná dohoda o kupní ceně a protože podle §46 odst. 1 obč. zák. musí mít celá takováto smlouva písemnou formu (tj. tuto formu musí splňovat i dohoda o kupní ceně), nelze uvažovat o platnosti disimulované kupní smlouvy s kupní cenou odlišnou od ceny uvedené v písemném vyhotovení kupní smlouvy. V těchto souvislostech pak dále odkázal na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu SSR ze dne 30. 1. 1975, sp. zn. 1 Cz 129/74, že je-li v písemném vyhotovení kupní smlouvy týkající se nemovitosti uvedena kupní cena odlišná od kupní ceny skutečně dohodnuté, je neplatná celá kupní smlouva a není možno považovat za platně uzavřenou ani kupní smlouvu s cenou skutečně dohodnutou ani kupní smlouvu s cenou uvedenou v písemném vyhotovení.
Uvedené rozhodnutí tak řeší vztah předstíraného (simulovaného) a zastřeného (disimulovaného) právního úkonu a neplatnosti těchto právních úkonů, a to u simulovaného úkonu z důvodu, že neodpovídá vůli účastníků a u disimulovaného úkonu z důvodu nedodržení jeho zákonem požadované formy (§40 odst. 1, §46 odst. 1 obč. zák.; k tomu srov. pro zajímavost např. rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 31. ledna 2011, sp. zn. 1 Cdo 191/2009, in www.supcourt.gov.sk ).
Nejvyšší soud dále v poměrech předchozí civilní úpravy ustáleně zaujímá právní názor, že vzniknou-li pochybnosti o skutečném projevu vůle účastníků, který formálně vyústil v písemně uzavřenou smlouvu o převodu nemovitosti, je nezbytné posoudit, zda takto uzavřená kupní smlouva odpovídá vůli účastníků, tedy zda nejde o simulovaný právní úkon, jenž by ve skutečnosti zastíral jiný právní úkon.
V usnesení ze dne 22. března 2006, sp. zn. 29 Odo 3/2005, Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že směřovala-li vůle účastníků smlouvy k jejímu uzavření za jiných podmínek (za jinou cenu), než je ve smlouvě uvedeno, je uzavření smlouva simulovaným úkonem a zastřeným úkonem je smlouva uzavírána za cenu, kterou účastníci mezi sebou skutečně dohodli.
Z uvedeného vyplývá, že k jednání „naoko“ - k simulaci - může dojít i tehdy, jestliže účastníci předstírají (simulují) uzavření písemné kupní smlouvy se sjednanou kupní cenou za předmět koupě, ačkoliv se ve skutečnosti dohodli na zcela jiné kupní ceně (vyšší nebo nižší peněžité částce). Při zjištění nesouladu mezi předstíranou a zastřenou vůlí účastníků o základní náležitosti kupní smlouvy o převodu nemovitosti - kupní ceně, je třeba dospět k právnímu závěru o absolutní neplatnosti tohoto právního úkonu ve smyslu ustanovení §40 odst. 1 obč. zák., neboť (v tomto případě zastřený) právní úkon (smlouva o převodu nemovitosti) nebyl učiněn v písemné formě, jak vyžaduje ustanovení §46 odst. 1 obč. zák.
Je zjevné, že z tohoto (byť dlouhodobě judikaturou rozebíraného) pohledu se věcí soud prvního stupně, ale ani odvolací soud věcí nezabýval, což jde rovněž na vrub věcné správnosti obou rozhodnutí.
Odvolací soud, respektive soud prvního stupně ani odpovídajícím způsobem - s ohledem na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu - nevyhodnotil, do jaké míry mohlo mít faktické jednání manželů J. a O. K. vliv na právně relevantní rozhodování dovolatele (pakliže by byla vyjasněna otázka, že kupní smlouva uzavřena byla a pochybnosti stran sjednané výše kupní ceny, s přihlédnutím k obligatorní písemné formě právního úkonu, by byly rovněž vyjasněny ve prospěch závěru, že ani z tohoto důvodu převodní smlouva není postižena absolutní neplatností), pakliže (byť na podkladě defektně zjištěného skutkového stavu) mj. v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že žalobce „jednal v omylu, vyvolaném lstivým jednáním manželů J. a O. K., kteří namísto, aby použili předmětnou nemovitost žalobce k ‚pouhému‘ zajištění půjčky pro potřeby vyplacení exekuce, zprostředkovali přímý prodej této nemovitosti třetí osobě (žalované). Žalobce však podepisoval předmětnou kupní smlouvu v domnění, že se jedná o smlouvu, která má toliko zajišťovat půjčku ve prospěch L. Š.“ Přitom dovolatel v obou řízeních na určitou souslednost a nestandardnost kroků osob, jež se mezi sebou znaly, poukazoval, přičemž způsob, jakým měla být dovolateli kupř. vyplacena kupní cena (přes jakési dvojí zprostředkování, v hotovosti atd.), to vše též s přihlédnutím k majetkové trestné činnosti (podvody, zpronevěry) jedné z takto činných osob (jak se o tom zmiňuje soud prvního stupně na str. 6 odůvodnění svého rozsudku), měly vést soud prvního stupně (odvolací soud) k opravdu náležité obezřetnosti při posuzování tohoto (okolnostmi nestandardně prozařujícího) případu.
Nejvyššímu soudu tudíž za této situace nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušit. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu