ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5329.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5329/2017-1067
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, ve věci opatrovance O. O., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného opatrovníkem pro řízení JUDr. Pavlem Marťánem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Latrán 193, za účasti stálého opatrovníka Obce Loučovice a za účasti E. O. a V. O., jako vedlejších účastníků, o návrhu města Český Krumlov o odvolání z funkce opatrovníka , vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 8 P 122/2014, o dovolání posuzovaného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. dubna 2017, č.j. 7 Co 263/2017-201, ve znění opravného usnesení ze dne 26. července 2017, č. j. 7 Co 263/2017-925, takto:
I. Dovolání opatrovance proti usnesení odvolacího soudu se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud v Českém Krumlově usnesením ze dne 14. listopadu 2016, č.j. 8 P 122/2014-92, výrokem I. odvolal z funkce opatrovníka O. O. město Český Krumlov a výrokem II. uložil odvolanému opatrovníkovi, aby předal soudu vyúčtování správy jmění opatrovance. Ve výroku III. soud jmenoval s ohledem na trvalé bydliště opatrovance opatrovníkem O. O. obec Loučovice a ve výroku IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání opatrovance a jeho procesního opatrovníka Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 5. dubna 2017, č.j. 7 Co 263/2017-201, ve znění opravného usnesené ze dne 26. 7. 2017, č. j. 7 Co 263/2017-925, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť neshledal, že by opatrovanec měl v jiné obci místo, které považuje za svůj skutečný, pevný a stálý domov, a rozhodl že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal opatrovanec dne 29. května 2017 dovolání prostřednictvím ustanoveného opatrovníka pro řízení advokáta JUDr. Pavla Marťána. Dovolatel se v dovolání nevyslovil k otázce jeho přípustnosti, pouze uvádí, že odvolací soud se svým rozhodnutím „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a založil důvod dovolání, jak je vymezen v §237 občanského soudního řádu“. Tuto otázku však již blíže nespecifikuje. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
K projednání dovolání nepostačuje např. jen eventuální pouhá citace části znění ustanovení §237 o.s.ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (a v jakém smyslu), nebo která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), přičemž k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Nelze tedy pominout skutečnost, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě ve skutečnosti nevyhovuje, a přípustnost podaného dovolání tak nezakládá.
Bylo již naznačeno, že dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, blíže však již neuvádí, zda se jedná o otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Skutečností zůstává, že tvrzení dovolatele, že dovolání podává, neboť se odvolací soud ve svém rozhodnutí „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a založil důvod dovolání, jak je vymezen v §237 občanského soudního řádu“, je uvedeno bez jakéhokoliv doplnění, konkretizace, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od rozhodovací praxe odchyluje, o jakou otázku se jedná, či bez jakéhokoliv zdůvodnění.
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání opatrovance nenaplnilo předpoklady vymezené ustanovením §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání s ohledem na zmíněné vady, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Pro úplnost dovolací soud dodává, že rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. září 2017, č.j. 7 Co 1103/2017-1041, byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 19. června 2017, č.j. 8 P 122/2014-808, tak, že rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 19. září 2013, č.j. 1 Nc 643/2012-64, se zrušuje a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Tím byl zrušen rozsudek, kterým byl posuzovaný omezen ve svéprávnosti, neboť vyšlo najevo, že pro omezení svéprávnosti posuzovaného již nejsou podmínky. V souvislosti se zrušením rozsudku o omezení svéprávnosti opatrovance pozbývají platnosti i závislá rozhodnutí (rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 5. dubna 2017, č.j. 7 Co 263/2017-201, ve znění opravného usnesení ze dne 26. července 2017, č. j. 7 Co 263/2017-925, a rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 14. listopadu 2016, č.j. 8 P 122/2014-92), jimiž byl opatrovanci jmenován hmotněprávní opatrovník v souvislosti s omezení jeho svéprávnosti.
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu