ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5609.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5609/2016-98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně SOLAR HK s. r. o , identifikační číslo osoby 287 75 945, se sídlem v Černilově 120, zastoupené Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 5, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, za kterou před soudem jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 69 801 586 Kč a částku 249 955 130 s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 18/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2016, č. j. 15 Co 109/2016-71, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částek ve výši 69 801 586 Kč a 249 955 130 Kč jako náhrady škody, jež jí měla být způsobena v důsledku legislativních změn významně snižujících podporu výroby elektřiny ze slunečního záření na konci roku 2010. Škoda měla vzniknout tím, že na základě tehdy účinné legislativy, která přislibovala určitou návratnost a pobídky pro investory, uzavřela žalobkyně smlouvy k výstavbě a připojení do sítě pro výstavbu solární elektrárny. V důsledku rychle přijatých legislativních změn na konci roku 2010 (zejména novelizace zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů zákonem č. 330/2010 Sb., který nabyl účinnosti 1. 1. 2011) se realizovaný projekt stal nerentabilní, žalobkyně jeho provádění proto ukončila, elektrárnu rozebrala a část materiálu prodala. Přesto jí vznikla škoda (první žalovaná částka) a dále si žalobkyně nárokuje ušlý zisk.
Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu rozsudkem ze dne 13. 11. 2015, č. j. 25 C 18/2014-42, zamítl a uložil žalobkyni uhradit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 600 Kč. Své rozhodnutí vystavěl zejména na závěru, že zákonodárná činnost nemůže dle judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005) představovat nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Dále zkoumal, zda však v důsledku činnosti zákonodárce nebylo zasaženo do práv jednotlivce takovým způsobem, který ve svých důsledcích odůvodní závěr o povinnosti státu nahradit újmu takto vzniklou. Na základě provedených úvah následně vyvodil, že žaloba je nedůvodná, neboť náklady nebyly vynaloženy marně, neboť stavba byla dokončena natolik včas, aby mohla být podporována i výše uvedené novelizaci. Ušlý zisk vznikl pouze v důsledku obchodního rozhodnutí žalobkyně, nikoli legislativních změn.
Odvolací soud pak napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni nahradit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 300 Kč. Odvolací soud navázal zejména na první závěr nalézacího soudu, tedy že chybí první z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, a to nesprávný úřední postup. Absencí kterékoli z prvků odpovědnosti pak vylučuje její vznik. S dalšími závěry obvodního soudu pak soud odvolací nesouhlasil, avšak konstatoval, že na nedůvodnosti žaloby, resp. odvolaní to ničeho nemění. Odvolací soud odkázal na plenární nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, z něhož vyplývá, že volba zákonných opatření směřujících k omezení státní podpory výroby energie ze slunečního záření, je za podmínek zachování garancí v rukou zákonodárce, neboť princip legitimního očekávání nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy. Dle citovaného nálezu nebylo ani diskriminačně zasaženo do práv vlastníků fotovoltaických elektráren.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, neboť tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Žalobkyně uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, jsou dovolacím soudem řešeny odlišně či by měly být řešeny jinak. Žalobkyně tvrdí, že
1/ žalobní nárok byl nesprávně posouzen, neboť žalobkyně nežádá náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 OdpŠk, ale na základě přímé aplikace čl. 11 Listiny, přičemž tato otázka doposud nebyla Nejvyšším soudem řešena a jedná se v důsledku o vadu řízení podle §242 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně svůj nárok zakládá na protiústavním zásahu státu do vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny,
2/ odvolací soud vyšel z chybné premisy, že žaloba napadá novelu provedenou zákonem 330/2010 Sb., avšak žalobkyně ve skutečnosti napadala způsob, jakým byl zákon přijat, zejména proti náhlému a překvapivému způsobu uzákonění,
3/ odvolací soud svoje právní posouzení opřel o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, který byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 156/05,
4/ na věc neměl být aplikován Plenární nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, neboť ten se týká posouzení ústavnosti jiného zákona (č. 402/2010 Sb.), navíc žalobkyně nenapadala obsah zákona č. 330/2010 Sb., ale způsob jeho přijetí. Postup zákonodárce byl nepředvídatelný, porušil princip přiměřenosti právní regulace, rovnosti a ochrany vlastnictví,
5/ rozhodnutí odvolacího soudu pro ni bylo překvapivé, neboť jím byl potvrzen rozsudek soudu nalézacího, avšak na základě odlišných důvodů než na kterých bylo vystavěn rozsudek soudu prvního stupně,
S ohledem na shora uvedené navrhuje žalobkyně zrušení rozsudku odvolacího soudu, případně i zrušení rozsudku soudu prvního stupně, vrácení věci příslušnému soudu k dalšímu řízení a dále žádá, aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Vyjádření žalované nebylo podáno.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou při současném splnění požadavků §241 odst. 1 o. s. ř., nebylo však shledáno přípustné ve smyslu §237 o. s. ř.
Dovolatelka předkládá konstrukci, v níž zakládá svůj nárok na náhradu škody a ušlého zisku na základě tvrzeného porušení práv plynoucích z čl. 11 Listiny. Z článku 36 odst. 3 a 4 Listiny plyne, že každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, přičemž podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Tímto zákonem je OdpŠk, který určuje, že odpovědnost státu je objektivní a pro její založení je nutné kumulativní splnění tří podmínek, tedy existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vzniku škody (újmy) a příčinné souvislosti mezi nimi. Nalézací a odvolací soud tak nemohl postupovat jinak, než postupoval, když posoudil žalovaný nárok v intencích OdpŠk. Tento postup je také souladný se skutkově i právně obdobnými případy, jež byly v nedávné době Nejvyšším soudem taktéž řešeny (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4231/2016).
Ani druhá a třetí námitka žalobkyně není s to založit přípustnost dovolání, neboť na vyřešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud založil své právní posouzení na základu, že legislativní činnost zákonodárce není úředním postupem ve smyslu §13 OdpŠk, tudíž v uplatněném nároku chybí první z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, není proto nutné se zabývat existencích dalších dvou. Pokud žalobkyně namítá, že uvedený názor se opírá o rozhodnutí Nejvyššího soudu, které bylo zrušeno Ústavním soudem, je nutno upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3598/2014, které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 111/2017, ze kterého se podává, že ačkoli bylo prvně citované rozhodnutí Ústavním soudem zrušeno, bylo to z jiného důvodu (tedy nikoli pro neprávnost zkoumaného právního názoru), uvedený závěr tedy i nadále obstojí a je judikaturou stále respektován.
Ze shodného důvodu není možno založit přípustnost dovolání i další námitkou žalobkyně. Je napadána jedna z dílčích úvah odvolacího soudu, který se již v úvodu odůvodnění rozsudku vyjádřil tak, že není dán základní předpoklad odpovědnosti státu a další úvahy soudu prvního stupně pak byly dle názoru odvolacího soudu nadbytečné, leč se k nim odvolací soud vyjádřil a svou argumentaci podpořil mimo jiné odkazem na citovaný nález Ústavního soudu. Lze zde však konstatovat, že ač se uvedený nález Ústavního soudu netýkal přímo zákona č. 330/2010 Sb., způsob jeho přijetí i motivace zákonodárce byly téměř totožné se zákonem č. 402/2010 Sb. Navíc závěry přijaté Ústavním soudem týkající se legislativní techniky přijetí zkoumaného zákona, principů legitimního očekávání a dalších ústavním pořádkem chráněných zájmů jsou zobecnitelné a aplikovatelné i na projednávanou věc. Obdobně dovolací soud pro stručnost odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4231/2016, který se možností porušení těchto principů zabýval i v kontextu evropského práva.
Námitka žalobkyně, že napadený rozsudek odvolacího soudu má povahu rozhodnutí nepředvídatelného, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť právním posouzením věci z hlediska, zda jsou splněny předpoklady odpovědnosti státu (závěr, že legislativní činnost nelze podřadit pod nesprávný úřední postup dle §13 OdpŠk) se zabýval rovněž soud prvního stupně, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je přitom pouze takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně, což ovšem není případ projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12).
Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 8. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu