ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5944.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5944/2017-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem v právní věci žalobkyně A. B., zastoupené JUDr. Zdeňkem Králem, advokátem se sídlem v Klatovech, Domažlická 800/III, proti žalované České republice – Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu, se sídlem v Praze 8, Pod sídlištěm 9, o zaplacení 5 133 828 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 33/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017, č. j. 28 Co 199/2017-101, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 9. 2017, č. j. 28 Co 199/2017-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 2. 2017, č. j. 9 C 33/2016, kterým se žalobkyně domáhala zaplacení částky 5 133 828 Kč s příslušenstvím.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v dovolání ve vztahu k jeho přípustnosti pouze uvedla, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky jak hmotného, tak procesního práva, a jde o otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu v plném rozsahu vyřešena a měla by být dovolacím soudem neúplně či spíše nesprávně vyřešená právní otázka vyřešena jinak.“ Žalobkyně tak v dovolání pouze parafrázovala obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod konkretizovala, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro ni za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (byť částečně modifikovaná), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Právě uvedeného cíle mohlo být dosaženo v této věci, neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka spojuje tvrzenou újmu s tvrzeným nesprávným úředním postupem katastrálního úřadu, jenž však nalezl odraz ve vydaných rozhodnutích, která nebyla zrušena. Judikatura Nejvyššího soudu je již ustálena v závěru, dle nějž tam, kde tvrzený nesprávný úřední postup vyústí ve vydání rozhodnutí, v jehož obsahu se bezprostředně odrazí, připadá v úvahu pouze odpovědnost státu za újmu z titulu nezákonného rozhodnutí, jejímž předpokladem je zrušení či změna rozhodnutí pro nezákonnost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1268/2018, ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009, nebo ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3866/2011).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 10. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu