ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.6069.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 6069/2016-84
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. F., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Dukelská 891/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 107 380 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 159/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2016, č. j. 55 Co 181/2016-68, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2016, č. j. 55 Co 181/2016-68, se zrušuje v rozsahu, v jakém jím bylo rozhodnuto o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy v částce 100 000 Kč s příslušenstvím, a v navazujících nákladových výrocích a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhá náhrady škody a nemajetkové újmy, jež mu měly vzniknout v souvislosti s nezákonným trestním stíháním vedeným u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 20/2014, jež skončilo postoupením věci k projednání přestupkovému orgánu. Žalobce konkrétně požaduje zaplacení částky 100 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena bezdůvodným a soustavným pronásledováním v trestním řízení, a částky v celkové výši 7 380 Kč jako náhrady škody spočívající v nákladech trestního řízení (jedná se o náklady za jízdné vyčíslené jednotlivými částkami 3 000 Kč, 1 040 Kč a 1 040 Kč, a administrativní výlohy v souvislosti s podáními soudu a orgánům činným v trestním řízení vyčíslené částkou 2 300 Kč).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 12. 2015, č. j. 28 C 159/2014-47, zamítl žalobu o zaplacení částky 107 380 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 300 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k následujícím skutkovým zjištěním. Usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 10. 9. 2012 bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro přečin pohrdání soudem podle §336 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, s tím, že žalobce při hlavních líčeních vulgárně urážel předsedu senátu (nadával mu a komolil jeho příjmení), přísedící, nerespektoval jednací pořádek soudu, ačkoliv k tomu byl vyzván, a choval se urážlivě k předvolaným svědkům (slovně je napadal a urážel). Po podání obžaloby k soudu byla věc usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. 4. 2014, č. j. 2 T 20/2014-224, postoupena Úřadu městské části Praha 10 k projednání přestupku z důvodu, že jednání, kterého se žalobce dopustil (skutek uvedený v obžalobě), není trestným činem. S ohledem na skutečnost, že poškozený v zákonné lhůtě nepodal návrh na zahájení řízení o přestupku, i když o tom byl přípisem Úřadu městské části Praha 10 ze dne 19. 6. 2014 poučen, byla věc dne 2. 10. 2014 odložena podle §66 odst. 3 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.
4. S ohledem na zjištěný skutkový stav soud prvního stupně uzavřel, že v posuzovaném případě není splněna jedna ze zákonných podmínek odpovědnosti státu za škodu, a to existence nezákonného rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno. Soud prvního stupně konstatoval, že judikatura Nejvyššího soudu dovozující případy, kdy došlo ke splnění podmínky zrušení rozhodnutí pro nezákonnost, nemůže být aplikována na případ, ve kterém bylo trestní stíhání zastaveno proto, že skutek není trestným činem, avšak je zde důvod k postoupení věci do přestupkového řízení (v posuzovaném případě nebylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, nýbrž věc byla pro skutek, který žalobce spáchal, postoupena k řízení o přestupku). Usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. 4. 2014 došlo k zachování kontinuity stíhání žalobce za protiprávní jednání, které však nedosahovalo parametrů trestného činu, nýbrž přestupku. Soud prvního stupně dále vycházel z toho, že se žalobce dopustil protiprávního jednání (urážlivě napadal předsedu senátu, účastníky a svědky při hlavních líčeních) a právě žalobcovo nedovolené jednání vyvolalo reakci státu a státních orgánů. Posuzovanou věc soud prvního stupně podřadil pod §12 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a to „ve spojení s §68 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona“ [kdy v návaznosti na výklad §12 odst. 2 písm. a) OdpŠk odkázal i na §163a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)]. Soud prvního stupně konstatoval, že nyní posuzovanou věc (i když byla řešena pouze v přestupkovém řízení) lze podřadit pod výše uvedená ustanovení, neboť k zahájení a vedení přestupkového řízení byl nutný souhlas poškozené osoby, a to v podobě návrhu na zahájení řízení o přestupku. Jelikož návrh poškozená osoba nepodala, ačkoliv o této podmínce byla poučena, a pouze z tohoto důvodu zanikla odpovědnost žalobce za přestupek (nemohlo dojít k jeho projednání), nemůže žalobci vzniknout právo na náhradu škody (nákladů trestního řízení) a nemajetkové újmy. Pokud by se na posuzovaný případ nedaly aplikovat výše uvedené závěry [tedy neexistence odpovědnostního titulu nebo podřazení posuzovaného případu pod §12 odst. 2 písm. a) OdpŠk], soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012. Dospěl přitom k závěru, že chování žalobce, kterého se dopustil a pro které byl trestně stíhán s následným postoupením věci do přestupkového řízení, nemůže požívat právní ochrany. Není mu tak možné poskytnout zadostiučinění, ať již ve formě konstatování porušení práva nebo v penězích. Soud prvního stupně pro úplnost uvedl, že se žalobce prokazatelně dopustil jednání, pro které byl trestně stíhán, kdy zejména verbálně napadal soud, účastníky jednání (urážel předsedu senátu, přísedící vulgárními výrazy, nerespektoval jednací pořádek soudu, choval se urážlivě k předvolaným svědkům). Případné přiznání náhrady škody a nemajetkové újmy by tak s ohledem na uvedené jednání bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. S ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněným pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na výše uvedené by bylo podle názoru soudu prvního stupně zcela zjevně nespravedlivé, kdyby se žalobci mělo požadované zadostiučinění vzhledem k jeho chování dostat. Soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení, kdy odkázal na §142 odst. 1 občanského soudního řádu a přiznal žalované náklady řízení ve výši 300 Kč podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s §1 odst. 1 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku ze dne 13. 7. 2016, č. j. 55 Co 181/2016-68, výrokem I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak na rozdíl od něj dospěl ve vztahu k posuzovanému nároku k odlišné právní argumentaci. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu, došlo-li z určitých důvodů k zastavení trestního stíhání nebo ke zproštění obžaloby, je nutné vycházet z toho, že občan čin nespáchal a trestní stíhání by tedy proti němu nemělo být vedeno. Odvolací soud však konstatoval, že se o takový případ v nyní posuzovaném případě nejedná, neboť trestní věc byla postoupena k přestupkovému řízení, které skončilo rozhodnutím o odložení věci. Je možné připustit, že postoupení trestní věci k přestupkovému orgánu může založit odpovědnostní titul, nicméně v každém případě je nutné posoudit, co vedlo orgány činné v trestním řízení k zahájení trestního stíhání. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně zvážil skutečnost, že jednání, které bylo v trestním řízení žalobci kladeno za vinu, je jednáním právem nepovoleným a že žalobce si zavinil sám, že vůči němu bylo trestní stíhání zahájeno. V posuzované věci ke spáchání skutku ze strany žalobce došlo a tato skutečnost nebyla z jeho strany ani nijak popírána. Verbální útoky žalobce měly rysy zakládající podezření z trestního jednání, a v důsledku svého neuváženého (a hrubě neslušného) jednání se žalobce dostal sám do nesnází. S ohledem na uvedené postupoval odvolací soud analogicky podle §12 odst. 1 OdpŠk a žalobci zadostiučinění nepřiznal, neboť se jedná o obdobnou situaci, kdy řízení nebylo vůči žalobci dokončeno pouze z formálních důvodů. Odvolací soud k řečenému dodal, že bylo taktéž zváženo, že žalobcem tvrzená újma nebyla důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízní a nelze pouze formalisticky vycházet z jeho výsledků (odkázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15, uveřejněný pod číslem 10/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Soud musí vždy více posuzovat specifické okolnosti konkrétního případu spočívající v chování či jednání účastníka, i ty, které nelze podřadit pod §12 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012). Odvolací soud neshledal důvodným ani odvolání žalobce proti výroku o nákladech řízení. Odkázal přitom na §151 odst. 3 občanského soudního řádu a uzavřel, že se nejedná o duplicitní platbu s tím, že stát je v daném případě účastníkem řízení jako všechny jiné subjekty práva a má ve vztahu k nim rovné postavení (§18 odst. 1 občanského soudního řádu). Ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení vycházel z §142 odst. 1 za použití §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody.
8. Soudy nižších stupňů se podle názoru žalobce odklonily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněným pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pokud žalobci nepřiznaly náhradu nemajetkové újmy způsobené mu trestním stíháním.
9. Žalobce má rovněž za to, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s principem dobrých mravů, když žalované přiznal náklady řízení. V návaznosti na danou námitku žalobce spatřuje také rozpor v rozhodování soudů nižších stupňů, a to v otázce náhrady nákladů řízení, když za stejných okolností (neúčast žalované u jednání soudu) byly náklady jedním soudem přiznány a druhým ne, aniž by odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně.
10. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
16. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1385/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 128/16). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku žalobce na náhradu škody v celkové výši 7 380 Kč spočívající v konkrétně specifikovaných nákladech trestního řízení, která mu měla být způsobena v souvislosti s nezákonným trestním stíháním vedeným u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 20/2014. Dovolání tak v rozsahu tohoto nároku není přípustné s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť ohledně něj bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nároku (peněžitém plnění) nepřesahujícím svou výší částku 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná ani o nárok ze spotřebitelské smlouvy či pracovněprávního vztahu.
17. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázek, zda lze za nezákonné rozhodnutí považovat usnesení o zahájení trestního stíhání, pokud trestní stíhání skončilo postoupením věci jinému orgánu z důvodu, že nejde o trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, k čemuž však v posuzovaném případě nedošlo, neboť věc byla následně po postoupení věci podle zákona o přestupcích odložena, a zda lze daný případ podřadit pod §12 odst. 1 OdpŠk (srov. odst. 8 tohoto rozsudku). Při řešení uvedených otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Dovolání je důvodné.
19. Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda lze usnesení o zahájení trestního stíhání považovat za nezákonné rozhodnutí, pokud trestní stíhání skončilo postoupením věci do přestupkového řízení z důvodu, že nejde o trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek, k čemuž však v posuzovaném případě nedošlo, neboť posuzovaná věc byla po postoupení věci do přestupkového řízení odložena.
20. Podle §8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
21. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu lze právo na náhradu újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání uplatnit i v případech, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno, ale trestní stíhání bylo zastaveno nebo došlo ke zproštění obžaloby. Zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby mají podle judikatury stejné důsledky jako zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání pro nezákonnost, jestliže k nim došlo z určitých důvodů (v zásadě proto, že předpoklad o spáchání trestného činu obviněným nebyl potvrzen). Nárok na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání se proto posuzuje podle ustanovení §5 písm. a), §7 a §8 OdpŠk, tedy jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněné pod číslem 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015).
22. V návaznosti na uvedené pak Nejvyšší soud ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 4771/2015, konstatoval, že stejné závěry je nutno uplatnit i na situaci, kdy trestní stíhání skončilo postoupením věci [§171 odst. 1, §188 odst. 1 písm. b), §222 odst. 2, §257 odst. 1 písm. b), §314c odst. 1 písm. a), §314p odst. 3 písm. b), §314r odst. 5 trestního řádu]. V takovém případě bylo totiž trestním soudem nebo státním zástupcem pravomocně rozhodnuto o tom, že skutek, pro který se trestní stíhání vede, není trestným činem. Ve světle výše uvedené judikatury je nutno v takových případech na usnesení o zahájení trestního stíhání, pro účely odškodnění vzniklé újmy, pohlížet jako na nezákonné rozhodnutí (§8 OdpŠk).
23. Ostatně pokud by trestní soud nedospěl k závěru (právně nezávaznému, srov. formulaci „by mohl být“ v ustanovení §222 odst. 2 a obdobných ustanoveních trestního řádu), že skutek popsaný v obžalobě by mohl být posouzen jako přestupek, musel by být obžalovaný obžaloby zproštěn, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem [§226 písm. b) trestního řádu]. V takovém případě by nebylo žádných pochyb o tom, že je dán odpovědnostní titul ve smyslu výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 6/90 a navazující judikatury.
24. Navíc odškodnění v situaci, kdy byla věc postoupena jinému orgánu, předpokládá i §9 OdpŠk. Ten se týká náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě, jeho princip je však stejný jako u odškodňování újmy vzniklé trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsouzením. Není žádný důvod, aby za újmu vzniklou v důsledku rozhodnutí o vazbě vydaného v rámci trestního stíhání, které skončilo postoupením věci jinému orgánu, bylo poskytováno odškodnění, avšak za samotné trestní stíhání nikoliv (srov. i navazující ustanovení §33 OdpŠk).
25. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 4771/2015 Nejvyšší soud také uzavřel, že otázka, zda se žalobce dopustil přestupku, nemůže mít vliv na posouzení nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, a tím ani na založení odpovědnosti státu za újmu jím způsobenou podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť přestupkové řízení není pokračováním trestního stíhání (blíže srov. citovaný rozsudek). K výše uvedenému srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3219/2016.
26. S ohledem na výše uvedené je tak možné učinit závěr, že postoupení věci do přestupkového řízení zakládá nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání (srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3219/2016). Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že v posuzovaném případě byla věc následně po postoupení věci do přestupkového řízení odložena z důvodu, že poškozený nepodal návrh na zahájení řízení o přestupku.
27. Měl-li tedy odvolací soud za to, že pro posuzovanou věc nemůžou nastat stejné důsledky jako pro řízení, kde došlo k zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby, neboť posuzovaná trestní věc byla postoupena k přestupkovému řízení, které skončilo rozhodnutím o odložení věci, je jeho právní posouzení nároku žalobce nesprávné.
28. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda lze na daný případ aplikovat §12 odst. 1 OdpŠk.
29. Podle §12 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody nemá ten, a) kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo b) kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.
30. Použití uvedeného ustanovení výkladem vztáhla judikatura Nejvyššího soudu i na situace, kdy nárokuje náhradu škody nebo nemajetkové újmy vzniklé v důsledku trestního stíhání ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno a jenž byl zproštěn obžaloby. Právo na náhradu újmy vzniklé trestním stíháním tedy nemá ten, kdo si vznesení obvinění zavinil sám, nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla udělena milost, anebo že trestný čin byl amnestován [srov. §12 odst. 1 písm. a) a b) OdpŠk per analogiam] – k tomu srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 6/90, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4771/2015, a obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011).
31. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že zákon č. 82/1998 Sb. přiznává odškodnění tomu, proti němuž vedené trestní stíhání bylo zastaveno se závěrem, že trestně stíhaný se trestného činu nedopustil [typicky, je-li nepochybné, že se skutek nestal, není-li trestným činem nebo není-li prokázáno, že skutek spáchal trestně stíhaný (§172 odst. 1 písm. a/ až c/ trestního řádu)]. Naopak v případech, kdy je trestní stíhání zastaveno, ovšem s opačným závěrem, tedy že se trestně stíhaný dopustil protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu [např. v případě podmíněného zastavení se k činu doznal (§307 odst. 1 písm. a/ trestního řádu), v případě narovnání prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán (§309 odst. 1 písm. a/ trestního řádu)], je náhrada škody vyloučena. V takových případech by bylo poskytnutí náhrady škody v rozporu s dobrými mravy, respektive s obecnými principy spravedlnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4771/2015 a judikaturu v něm uvedenou).
32. Odvolací soud v posuzovaném případě uzavřel, že si žalobce zahájení trestního stíhání zavinil sám, neboť z jeho strany došlo ke spáchání skutku, který mu byl v trestním řízení kladen za vinu, a stát za jeho újmu proto podle §12 odst. 1 OdpŠk neodpovídá.
33. Odvolací soud tím však nesprávně interpretoval §12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, neboť zavinění obviněného na zahájení trestního stíhání se vztahuje k takovému případnému zaviněnému jednání, kterým přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno. Příčinnou souvislost je přitom třeba hledat nikoliv v jednání obviněného, kterým podle orgánů činných v trestním řízení naplnil skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání, popřípadě v jeho průběhu. Nejde tedy o to, zda se obviněný dopustil skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným či dalším jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (pokračování) trestního stíhání nedošlo (např. uváděním nepravdivých skutečností, doznáním se k činu, který nespáchal atd.) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4731/2015.
34. Z uvedeného je zřejmé, že ani v případě, kdy by jednání žalobce, pro které byl trestně stíhán, bylo shledáno přestupkem, nebyla by vyloučena odpovědnost státu za škodu (majetkovou újmu) způsobenou žalobci trestním stíháním podle §12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, neboť zavinění si trestního stíhání nelze spatřovat v tom, že se poškozený dopustil skutku, pro který byl trestně stíhán (k výše uvedenému srov. i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4771/2015).
35. Nejvyšší soud dále ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1777/2012 uvedl, že specifické okolnosti konkrétního případu spočívající v jednání obviněného (obžalovaného), které nelze podřadit pod ustanovení §12 OdpŠk, lze zohlednit při stanovení formy, případně výše zadostiučinění podle §31a odst. 2 OdpŠk. Stejně tak je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění posoudit postup orgánů činných v trestním řízení (podrobněji viz např. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Lze zde i odkázat na závěr dosažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, dle nějž v případě náhrady nemajetkové újmy se s ohledem na její rozdílný charakter, v porovnání s náhradou škody (majetkové újmy), a zákonný požadavek §31a odst. 2 OdpŠk přihlédnout při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, omezení dovozované ve vztahu k nároku na náhradu škody ve směru nemožnosti zohlednit jednání poškozeného, pro které byl stíhán, neuplatní. Bude-li zjištěno, že se poškozený dopustil jednání, pro které byl následně trestně stíhán, nepovede to sice k závěru o tom, že si trestní stíhání zavinil a tím pádem vyloučení odpovědnosti státu za poškozenému trestním stíháním vzniklou újmu, ale půjde o důležitou okolnost pro stanovení formy a případně výše odškodnění nemajetkové újmy podle §31a odst. 2 OdpŠk.
36. Skutečnost, že se žalobce dopustil protiprávního jednání, lze tedy zohlednit při stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu trestním stíháním mu způsobenou.
37. Nejvyšší soud s ohledem na řečené dospěl k závěru, že odvolací soud nesprávně aplikoval §12 odst. 1 OdpŠk, pokud přihlédl k tomu, že se žalobce dopustil jednání, které mu bylo následně v rámci trestního stíhání kladeno za vinu, a na základě své úvahy vyloučil odpovědnost státu za újmu žalobci trestním stíháním způsobenou (aniž by jednání žalobce zohlednil při stanovení formy a případné výše zadostiučinění). Jeho právní posouzení žalobcova nároku na náhradu nemajetkové újmy je tak nesprávné.
38. K aplikaci závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněného pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, soudem prvního stupně, považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že nelze přiznat méně než zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, pokud soud dospěje k závěru, že je újma poškozeného nepatrná (zanedbatelná), anebo pokud by odškodnění v penězích bylo v rozporu s obecně vnímanou představou spravedlnosti, což může být s ohledem na skutková zjištění právě případ žalobce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4818/2015, a přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2828/2016, a výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).
39. Protože se žalobci podařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, další dovolací námitkou, která směřuje do náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů (srov. odst. 10 tohoto rozsudku), se Nejvyšší soud již nezabýval, a to se zřetelem na to, že výrok o nákladech řízení je svou povahou výrokem závislým na výroku o věci samé (k akcesorické povaze výroku o nákladech řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015; 25 Cdo 2284/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 2012/16, a v něm citovanou judikaturu). Ostatně i ohledně nákladového výroku by platilo omezení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
VI. Závěr
40. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v rozsahu, v jakém jím bylo rozhodnuto o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy v částce 100 000 Kč s příslušenstvím, a dále zrušil i navazující výrok o náhradě nákladů řízení.
41. Ve zbývajícím rozsahu, ohledně nároku žalobce na náhradu škody v celkové výši 7 380 Kč spočívající v nákladech trestního řízení, bylo dovolání postupem podle 243c odst. 1 o. s. ř. dovolacím soudem jako objektivně nepřípustné [srov. §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] odmítnuto.
42. V dalším řízení odvolací soud vezme v úvahu, že i postoupení věci do přestupkového řízení trestním soudem zakládá nezákonnost rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a tím pádem i nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy trestním stíháním mu způsobené. Při stanovení formy a případně výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která žalobci měla v důsledku trestního stíhání vzniknout, odvolací soud zohlední rovněž jednání žalobce, pro které byl trestně stíhán. V návaznosti na své posouzení pak rozhodne ve smyslu výše uvedené judikatury o adekvátním zadostiučinění.
43. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
44. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu