ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.1341.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 1341/2018-318
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně STAVO - BEST s.r.o. , se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Bořivojova 1081/40, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 27268373, zastoupené JUDr. Alešem Minaříkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Půtova 1219/3, proti žalovaným 1) Společenství vlastníků Husova 2426-2431, Žatec , se sídlem v Žatci, Husova 2427, PSČ 438 01, identifikační číslo osoby 28740491, 2) Okresnímu stavebnímu bytovému družstvu Louny, se sídlem v Žatci, Studentská 2628, PSČ 438 01, identifikační číslo osoby 00005797, 3) V. B. , 4) A. B., 5) J. C., 6) K. C., 7) M. Č., 8) M. D., 9) H. D., 10) I. D., 11) A. F., 12) V. H., 13) M. H., 14) M. H., 15) D. H., 16) F. J., 17) D. J., 18) P. J., 19) P. J., 20) J. K., 21) L. K., 22) J. K., 23) A. K., 24) P. K., 25) B. K., 26) T. K., 27) L. K., 28) J. K., 29) J. L., 30) M. L., 31) Z. M., 32) L. M., 33) M. M., 34) A. M., 35) M. M., 36) V. N., 37) V. N., 38) O. P., 39) E. P., 40) H. P., 41) J. P., 42) H. P., 43) D. P., 44) D. P., 45) M. P., 46) A. P., 47) Z. P., 48) J. P., 49) B. R., 50) A. Z., 51) I. S., 52) J. S., 53) J. S., 54) A. S., 55) J. Š., 56) M. Š., 57) J. T., 58) A. T., 59) J. T., 60) J. T., 61) F. V., 62) V. Z., 63) M. Z., o zaplacení 1 680 649,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 161/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 7. 2017, č. j. 17 Co 170/2017-88, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil usnesení ze dne 12. 9. 2016, č. j. 12 C 161/2015-51, jímž Okresní soud v Lounech nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně své majetkové poměry dostatečně neosvědčila. Žalobkyně nepředložila daňové přiznání, neboť v předchozích letech svou zákonnou povinnost podávat daňové přiznání neplnila. Její majetkovou situaci neosvědčují ani údaje o probíhajících exekučních řízeních protože z předložených listin nejsou seznatelné výše a důvod jejích závazků. O současných majetkových poměrech žalobkyně podle odvolacího soudu nic nevypovídá ani skutečnost, že v roce 2012 probíhalo ve vztahu k žalobkyni jako dlužnici insolvenční řízení, které bylo zastaveno z důvodu nezaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení.
Žalobykně napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4417/2013, a ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3632/2013 (a dále na nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 2557/13, a ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 659/12) namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť odvolací soud nepřihlédl k jejím celkovým majetkovým poměrům, k výši soudního poplatku, nákladům na dokazování, povaze uplatňovaného nároku a dalším okolnostem.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. dovolatelka spatřuje rovněž v řešení otázky, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a to „do jaké míry by měl postup obecných soudů rozhodujících o osvobození od soudních poplatků primárně respektovat právo na soudní ochranu a přístup soudu“, a namítá, že dovolací soud by se měl odchýlit od svého dříve přijatého řešení otázky vázanosti soudu rozhodnutím o osvobození od soudních poplatků. Právo na přístup k soudu podle dovolatelky „musí být vždy upřednostněno“ a „usnesením o nepřiznání osvobození od soudních poplatků by neměl být soud vázán a měl by jej i ex offo změnit na úplné či částečné osvobození kdykoliv, kdy bude soudu prokázáno nebo soud ze své vlastní činnosti zjistí, že zde podmínky pro osvobození od soudních poplatků jsou nebo byly dány.“
Dovolatelka dále namítá, že svou objektivní neschopnost uhradit soudní poplatek tvrdila a prokázala – předložila mj. i přehled exekučních řízení vedených na její majetek, z nějž plyne, že některé exekuce jsou neúspěšně vedeny od roku 2012 a nedaří se je žádným způsobem uspokojit. I kdyby dovolatelka předložila daňové přiznání, nemělo by žádnou vypovídací hodnotu, protože dovolatelka již roky nevyvíjí žádnou podnikatelskou činnost. Soudy pochybily, neboť založily své rozhodnutí na nepředložení důkazu, který v kontextu již tvrzených skutečností a důkazů „nemůže přinést žádné novum“.
Podle dovolatelky má být posouzena jinak dovolacím soudem vyřešená otázka břemene tvrzení a břemene důkazního, neboť rozhodnutí odvolacího soudu „nemůže být v rozporu se smyslem §138 o. s. ř.“ a nemůže být zatíženo „prvkem libovůle a překvapivosti“. Ten spatřuje dovolatelka v tom, že soudy podle ní zneužily břemeno tvrzení a břemeno důkazní, které na ni dopadalo, za účelem zamítnutí její žádosti o osvobození od soudních poplatků, přestože bylo zjevné a nepochybné, že objektivně není schopna soudní poplatek zaplatit. Soudy si nevyžádaly doplnění důkazů či tvrzení ohledně výše exekučně vymáhaných pohledávek, ani se nesnažily odstranit rozpor mezi tvrzením dovolatelky, že nevlastní žádné motorové vozidlo, a výpisem z centrálního registru vozidel, podle nějž dovolatelka motorová vozidla vlastní. Vyžádal-li si odvolací soud od dovolatelky smlouvu o dílo, mohl si od ní vyžádat i doplnění přehledu vedených exekucí o výše vymáhaných pohledávek.
Dovolatelka také namítá, že bylo porušeno její právo na zákonného soudce, neboť věc neměla být u odvolacího soudu přidělena senátu 17 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem a měla být ponechána k projednání a rozhodnutí senátu 8 Co, jemuž byla v rozporu s rozvrhem práce odejmuta. V této souvislosti dovolatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 938/10, ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 3213/10, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 1589/13.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Jak Nejvyšší soud zdůraznil např. již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, podle dikce §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Předestírá-li dovolatel jako důvod přípustnosti dovolání k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, jež je, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách). Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci.
Otázky posouzení nepříznivé majetkové situace dovolatelky a její objektivní neschopnosti zaplatit soudní poplatek, jakož i otázky týkající se práva na přístup k soudu, vázanosti soudu rozhodnutím o osvobození od soudních poplatků a břemene tvrzení a břemene důkazního odvolací soud neřešil a na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud založil své rozhodnutí pouze na tom, že dovolatelka své majetkové poměry dostatečně neosvědčila, což podrobně odůvodnil, a že z tohoto důvodu nemohl posoudit, jsou-li naplněny předpoklady pro to, aby byla od soudních poplatků osvobozena. Jeho rozhodnutí je v souladu se závěrem vysloveným Nejvyšším soudem v usnesení ze dne ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2013, podle něhož má-li být účastník osvobozen od soudních poplatků, je povinen prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení jeho žádosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3632/2013, uveřejněné pod číslem 96/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4417/2013, či ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3076/2014, uveřejněné pod číslem 31/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho pak vyplývá, že břemeno tvrzení, jakož i důkazní břemeno ohledně skutečností, které jsou rozhodné pro posouzení toho, zda poměry žadatele odůvodňují osvobození od soudních poplatků, zatěžují účastníka, který o osvobození od soudních poplatků žádá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3047/2014). Zásadně tedy platí, že neuvede-li žadatel o osvobození od soudních poplatků skutečnosti, z nichž dovozuje důvodnost svého návrhu, či nepodaří-li se mu tyto skutečnosti prokázat, soud mu osvobození od soudního poplatku nepřizná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5069/2015). Řízení o návrhu na osvobození od soudních poplatků je součástí řízení o věci samé a rozhodnutí o něm je předpokladem pro další postup soudu, proto musí být rychlé a nemůže mu předcházet obsáhlé a časově náročné šetření (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1180/2013, ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2913/2014, a ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 294/2015). Tyto závěry dovolacího soudu respektují smysl §138 o. s. ř. a prvky libovůle v rozhodování o osvobození od soudních poplatků neaprobují, jak se dovolatelka mylně domnívá. Nejvyšší soud se s těmito závěry plně ztotžňuje a nemá žádný důvod se od nich v nyní projednávané věci odchýlit.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nebyly způsobilé založit ani námitky dovolatelky týkající se „hodnoty skutkových zjištění“ odvolacího soudu o jejích majetkových poměrech, ani její výtka, že si od ní odvolací soud nevyžádal doplnění přehledu o vedených exekucích. Prostřednictvím této argumentace dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, postup při provádění a hodnocení důkazů a namítá vady řízení. Tyto její námitky jsou však irelevantní, neboť tvrzení dovolatelky o procesních pochybeních odvolacího soudu a překvapivosti a nepředvídatelnosti jeho rozhodnutí nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Dovolatelka pomíjí, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96), že skutkové námitky přípustnost dovolání založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 171/2016) a že k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Namítá-li dovolatelka, že o jejím odvolání neměl rozhodovat senát 17 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem, nýbrž jeho senát 8 Co, uplatnila zmatečnostní vadu řízení ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř., jež není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení nelze dovolání podle §237 o. s. ř. připustit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, či jeho usnesení ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. 29 NSČR 112/2013).
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že k doplnění dovolání ze dne 31. 5. 2018, doručenému Nejvyššímu soudu téhož dne, nepřihlížel, neboť dovolatelka jej učinila až po uplynutí lhůty k podání dovolání (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř. ).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 7. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu