ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.1559.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 1559/2018-282
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně KRUK Česká a Slovenská republika s. r. o. , se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 954/7, identifikační číslo osoby 24785199, zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalované J. D. , zastoupené Mgr. Ilonou Karlovou, advokátkou se sídlem v Písku, Karlova 108/3, o zaplacení částky 56 160 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 259/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2017, č. j. 15 Co 273/2017-238, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 453 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 29. 3. 2017, č. j. 24 C 259/2013-210, zastavil řízení v části úroku z prodlení specifikované ve výroku (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 56 160 Kč s úrokem z prodlení uvedeným ve výroku (výrok II.), rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobkyni (výrok III.) a o nákladech řízení (výrok IV.).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (výslovně do všech výroků), majíc za to, že „v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud tato právní otázka řešena“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že „návrh žalobce se zamítá a žalovaná má právo na náklady prvoinstančního a odvolacího řízení“.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně zamítl, a aby žalobkyni přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť - ač zastoupena advokátkou - co do přípustnosti dovolání toliko uvádí, že „shora uvedeným rozsudkem bylo na straně 5 dáno poučení, že proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, a to za podmínek uvedených v §237 o. s. ř. V rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud tato právní otázka řešena. Vyřešení této právní otázky se může promítnout do poměrů účastníků ve věci, ve kterém bylo dovolání podáno.“ Žádnou otázku hmotného či procesního práva nelze dovodit ani z obsahu dovolání.
Dovolatelka toliko předkládá svou verzi skutkového stavu věci, zdůrazňujíc, že jí původní věřitelka neoznámila postoupení pohledávky na současnou žalobkyni a ani žalobkyně neprokázala postoupení pohledávky, a polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu. Dovolatelka pomíjí, že při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). K tomu Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že závěr odvolacího soudu, podle něhož v případě vymáhání pohledávky postupníkem postačí, je-li okolnost o postoupení pohledávky součástí žalobních tvrzení a je předloženými důkazy prokázána, a notifikační povinnost je splněna nejpozději dnem doručení žaloby žalované, když součástí spisového materiálu byla i smlouva o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2011, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 657/2005, na který správně odkazuje žalobkyně ve vyjádření k dovolání, jakož i rozsudek ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2004/2012, na který odkázal soud prvního stupně).
K výrokům o nákladech řízení žalovaná neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání uplatňuje, a tento údaj není zjistitelný ani z obsahu dovolání. Dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení, nevymezila žádnou otázku, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení založeno.
Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 6. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu