ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.1625.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 1625/2018-398
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně Nad Vyšehradem, s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Ječná 243/39a, identifikační číslo osoby 27135071, zastoupené Mgr. Robertem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti žalované Subterra a. s. , se sídlem v Praze 8, Koželužská 2246/5, identifikační číslo osoby 45309612, zastoupené JUDr. Miroslavem Jirákem, advokátem se sídlem v Kladně, Saskova 1961, o zaplacení částky 12 216 270,87 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 25/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2017, č. j. 4 Cmo 125/2017-335, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 12. 2017, č. j. 4 Cmo 125/2017-351, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 30 141 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 5. 2017, č. j. 26 Cm 25/2011-306, rozhodl, že řízení o vzájemných nárocích žalobkyně proti žalované, uplatněných podáním ze dne 15. 7. 2010 (doplněných podáním ze dne 22. 9. 2010) formou vzájemného návrhu v řízení sp. zn. 31 Cm 155/2006 a vyloučených k samostatnému řízení pod sp. zn. 26 Cm 25/2011, se zastavuje (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (výslovně v celém jeho rozsahu), přičemž co do přípustnosti s odkazem na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) uvádí, že „odvolací soud se napadeným usnesením odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017, č. j. 26 Cm 125/2011-306, se ruší a v řízení se pokračuje, případně aby citované rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v „otázce, zda byly naplněny podmínky pro rozhodnutí o zastavení řízení, když ke dni podání tohoto dovolání stále není vymezen předmět řízení; když soudy byly hodnoceny důkazy v rozporu s ustanovením §132 o. s. ř.; když usnesení o přerušení řízení je neurčité a nepřezkoumatelné; a v řízení bylo soudem prvního stupně porušeno právo vyjádřit se k osobě soudce dle ustanovení §15a odst. 1 o. s. ř.“.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je společným předpokladem přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Předestírá-li dovolatel jako důvod přípustnosti dovolání k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, není dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo usnesení ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, jež jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Odvolací soud z protokolu o jednání soudu prvního stupně ze dne 28. 1. 2016 zjistil, že účastnice řízení shodně navrhly přerušení řízení podle ustanovení §110 o. s. ř. Tento závěr dovolatelka považuje za nesprávný a uvádí, že soud prvního stupně vydal písemné vyhotovení protokolu o jednání, které nejenom že neodráží průběh samotného jednání, ale které je především v rozporu s vyhlášeným usnesením. Cituje-li v této souvislosti rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 511/2009, dovolatelka patrně přehlíží, že v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, in www.usoud.cz ).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 407/2002, na které správně odkázal odvolací soud, uzavřel, že má-li přítomný účastník řízení (jeho zástupce) za to, že protokol o jednání neodráží věrně děj v jednací síni, je to důvodem k uplatnění námitky do protokolace, o které je soud povinen rozhodnout; povahou věci je přitom dáno, že takovou námitku může účastník, který se jednání zúčastnil (a to i prostřednictvím zástupce), uplatnit nejpozději do skončení onoho jednání. Podle obsahu zkoumaného protokolu (i podle zvukového záznamu pořízeného žalovanou) však žalobkyně (její zástupce) takovou námitku neuplatnila a ani v dovolání netvrdí, že tak učinila. Nejvyšší soud v citovaném usnesení dále uzavřel, že protokol o jednání, který obsahuje zákonem stanovené náležitosti, je veřejnou listinou (134 o. s. ř.), a účastník, který s obsahem tohoto protokolu nesouhlasí, musí svá tvrzení prokázat. To se dovolatelce nepodařilo, závěry, které činí ze zvukového záznamu z jednání, neodpovídají tomuto záznamu - naopak je zřejmé, že obě strany souhlasily s přerušením řízení podle §110 o. s. ř.
Odvolací soud své rozhodnutí dále opřel o zjištění, že usnesení o přerušení řízení bylo žalobkyni i žalované doručeno dne 24. 2. 2016, ani jedna z účastnic odvolání proti usnesení nepodala a rozhodnutí nabylo právní moci dne 11. 3. 2016. Jednoroční lhůta pro podání návrhu na pokračování v řízení podle ustanovení §111 odst. 3 o. s. ř. proto uplynula dne 11. 3. 2017. Návrh na pokračování v řízení podán nebyl. Žádný z těchto závěrů již dovolatelka nezpochybnila a předkládá toliko námitky týkající se údajných vad řízení, které však - jak plyne z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. - nejsou způsobilým dovolacím důvodem.
Pro úplnost Nejvyšší soud k argumentaci dovolatelky týkající se tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu a nevypořádání se s námitkami žalobkyně dodává, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, in www.usoud.cz , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012). Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, odvolací soud se námitkami žalobkyně zabýval a vypořádal se s nimi v dostatečném rozsahu.
Argumentace, v níž dovolatelka brojí proti rozhodnutí soudu prvního stupně (namítá, že je nepřezkoumatelné, že jej vydal jiný soudce, než kterému byla věc původně přidělena, a že se nemohla vyjádřit k osobě nového soudce), je irelevantní, neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nezakládá ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4616/2009, neboť pouhý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu bez vymezení konkrétní právní otázky, kterou odvolací soud řešil a posoudil nesprávně, nemůže založit přípustnost dovolání. Nadto citované rozhodnutí vychází z odlišného procesního stavu věci.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti usnesení odvolacího soudu ve výroku ve věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, dovolání proti výrokům o nákladech řízení však není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu