ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.2503.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 2503/2018-286
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce M. Š. , zastoupeného Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou se sídlem v Praze 2, Štěpánská 643/39, proti žalované GE Money Multiservis, s.r.o. v likvidaci , se sídlem v Praze 5, Stodůlky, Bucharova 2641/14, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 49241150, zastoupené JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, o zaplacení 384 881,51 Kč, o žalobě na obnovu řízení podané žalobcem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 47/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, č. j. 39 Co 230/2016-237, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6 328 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Milana Nováka.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 12. 2015, č. j. 16 C 47/2011-188, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 29. 7. 2016, č. j. 16 C 47/2011-212, kterým byl zamítnut návrh žalobce na povolení obnovy řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 16 C 47/2011, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalobce pro podání návrhu na obnovu řízení nedodržel zákonnou tříměsíční lhůtu ve smyslu §233 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a že jeho návrh nesplňuje podmínky §228 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., tedy že neprokázal žádné skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně, případně před odvolacím soudem, pokud by toto mohlo přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci a zároveň neoznačuje žádné důkazy, které nemohly být původně provedeny. Žalobce, ač řádně poučen postupem podle §43 odst. 2 o. s. ř., pouze zopakoval svá původní tvrzení, jimiž se zabývaly soudy obou stupňů v rámci nalézacího řízení, přičemž poukázal na svou složitou situaci a na těžkosti, ke kterým vůči němu došlo, aniž uvedl cokoli nového.
Usnesení odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadl žalobce dovoláním, domnívaje se, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvádí, že dovolání tedy podává ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná, která reaguje na námitky dovolatele, s rozhodnutím odvolacího soudu zcela ztotožňuje. Navrhuje dovolání zamítnout s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Spojuje-li dovolatel podání dovolání (jež je obsahově totožné s jeho dovoláním na č. l. 151 a násl. spisu proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2012, č. j. 39 Co 256/2012-117, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 9. 2013, č. j. 32 Cdo 1675/2013-157, pro nepřípustnost odmítl) s §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., které platilo do 31. 12. 2012, patrně přehlédl, že s ohledem na dobu zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II. přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel však své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., jak mu ukládá §241a odst. 2 o. s. ř., nedostál, neboť žádný ze zákonných předpokladů přípustnosti nevymezuje a prostřednictvím svých námitek žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a jež by dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena (nebo na kterou se vztahují další kritéria přípustnosti dovolání vymezená v §237 o. s. ř.), neformuluje. Taková otázka přitom nevyplývá ani z obsahu dovolání, v němž dovolatel odvolacímu soudu v zásadě vytýká neprovedení důkazů navržených k prokázání svého tvrzení o učinění žádosti o vydání velkého technického průkazu k předmětnému vozidlu za účelem vykonání příslušné emisní zkoušky, dále, že se nezabýval jeho tvrzením, že po dobu, kdy mu bylo znemožněno vykonat emisní zkoušku, nemohl vozidlo užívat a byl nucen ho ponechat na placeném parkovišti a hradit s tím spojené parkovné, opomenutí ho řádně poučit podle §118a o. s. ř. a pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, jestliže se soudy nezabývaly skutečnostmi týkajícími se odebrání vozidla a výší částky, za niž žalovaná předmětné vozidlo odprodala.
Dovolatel tak zřejmě přehlíží, že skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný, a že ani případná nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Pokud dovolatel namítá absenci jeho poučení ve smyslu §118a o. s. ř. a neprovedení navržených důkazů, čímž naznačuje možné vady řízení, jsou tyto jeho výhrady irelevantní. Vady řízení nejsou totiž samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatele o uvedených procesních pochybeních nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Tím spíše pak nevyhovuje požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v §241a odst. 2 o. s. ř. dovolání v té části, v níž směřuje proti výrokům o nákladech řízení, neboť zcela postrádá jakoukoliv argumentaci. Chybí údaj, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a v čem shledává nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení. Ani v této části dovolání se tudíž nelze jeho přípustností vůbec zabývat.
Dovolateli je třeba rovněž vytknout i nedostatek řádného vymezení dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že k obsahu dovolání sepsaného samotným dovolatelem (č. l. 242 spisu) nepřihlížel, neboť při sepisu tohoto podání nebyla splněna podmínka povinného zastoupení dovolatele stanovená v §241 o. s. ř. (srov. §241a odst. 5 o. s. ř.).
Vytýkané nedostatky dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula. Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 4 930 Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 6., §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k), odst. 2 písm. c) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 téže vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1 098 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 7. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu