ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.3037.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 3037/2018-247
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce P. D. , se sídlem v Blažovicích, zastoupeného JUDr. Filipem Mochnáčem, advokátem se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, proti žalovanému J. V. , se sídlem v Holasicích, zastoupenému JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1936/19, o zaplacení 359 338 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 93/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2017, č. j. 4 Cmo 118/2017-214, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 712,80 Kč do tří od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Filipa Mochnáče.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení žalované částky představující kupní cenu masa a masných výrobků, které dodal žalovanému v listopadu a prosinci 2011.
Rozsudkem ze dne 27. 2. 2017, č. j. 4 Cm 93/2012-179, soud prvního stupně žalobě co do částky 269 609 Kč s příslušenstvím vyhověl (výrok I.), ve zbytku ji zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, dále jeho usnesení ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, rozsudek ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008, uveřejněný pod číslem 66/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3816/2011, jež jsou - stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách; dále usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05).
O takovou situaci jde zčásti i v poměrech nyní projednávané věci, když předmětem dovolacího řízení je několik samostatných nároků žalobce z kupních smluv, přičemž výše pěti z těchto jednotlivých nároků nepřesahuje 50 000 Kč. Ve vztahu k těmto pěti nárokům je tedy přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. vzhledem k §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučena a přichází v úvahu toliko ve vztahu ke dvěma nárokům, a sice za dodávky vyúčtované fakturami č. 11010531 a č. 11010532 ze dne 26. 11. 2011 (na částky 88 846 Kč a 64 648 Kč).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4443/2013). Pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rovněž vysvětlil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není naplněn ani tehdy, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují). I v takovém případě dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015, či ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2429/2016).
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že „rozhodnutí dovolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“ uplatnil současně dva předpoklady přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují. Z obsahu dovolání přitom nelze dovodit, který z předpokladů přípustnosti zamýšlel dovolatel uplatnit. Dovolatel navíc, ačkoli to v dovolání avizoval, žádnou otázku hmotného práva neformuloval a ani ji nebylo možno dovodit z obsahu dovolání.
Dovolatel rovněž neoznačil žádná vzájemně si odporující rozhodnutí dovolacího soudu a pouze odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013, v němž je řešena otázka pravosti soukromé listiny a důkazního břemene o pravosti soukromé listiny. Na řešení této otázky však odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (založil je na tom, že dovolatel nijak neprokázal jím tvrzené úhrady příslušných faktur za dodávku masa a masných výrobků), proto ani ona nemohla otevřít přípustnost dovolání. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je totiž i to, že na vyřešení dovolatelem předestřené otázky napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Předestírá-li tedy dovolatel jako důvod přípustnosti dovolání k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Svůj nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu zakládá dovolatel toliko na kritice hodnocení důkazů oběma soudy. Pomíjí však, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96) a tato jeho kritika tedy přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalovaného v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení však není vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. 10. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu