ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2429.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 2429/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Hotelové školy Radlická, příspěvkové organizace, se sídlem v Praze 5, Radlická 591/115, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 60446242, zastoupené Mgr. Ing. Markem Vrbickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24, proti žalovanému M. U., podnikateli se sídlem v Praze - Smíchově, Kartouzská 204/6, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 18682677, zastoupenému Mgr. Markem Zvěřinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 123/36, o zaplacení 74 180 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 635/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2015, č. j. 53 Co 183/2015-263, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení žalované částky představující smluvní pokutu, na niž jí vznikl nárok na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 28. 3. 2000.
Rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ze dne 16. 10. 2014, č. j. 24 C 635/2007-239, Obvodní soud pro Prahu 5 žalobě vyhověl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalovaný odvoláním.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a změnil jej ve výroku o nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Žalobkyně jako objednatelka a žalobce jako zhotovitel uzavřeli dne 28. 3. 2000 smlouvu o dílo podle obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), v níž se žalovaný zavázal provádět pravidelnou údržbu travnatých porostů (spočívající v jejich sekání, likvidaci posekaného rostlinného materiálu, kompletním úklidu) na pozemku žalobkyně. Dopisem ze dne 21. 2. 2007 (doručeným žalovanému následujícího dne) žalobkyně předmětnou smlouvu vypověděla. V době od 17. 4. 2007 až do skončení smluvního vztahu uplynutím výpovědní doby ke dni 31. 5. 2007 však žalovaný pravidelnou údržbu travnatých porostů již neprovedl. Žalobkyni proto náleží smluvní pokuta v souladu s čl. V. citované smlouvy, podle něhož „v případě, že zhotovitel nezvládne provést požadované sekání dle čl. I., může objednatel fakturovat zhotoviteli smluvní pokutu ve výši 2,00 Kč měsíčně za každý nepřevzatý 1 m 2 plochy.“
Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalovaného, že citované smluvní ujednání je neurčité, a tedy neplatné. Článek V. předmětné smlouvy o dílo ve spojení s jejím čl. I podle odvolacího soudu stanoví, že objednatelka může fakturovat zhotoviteli smluvní pokutu v případě, že zhotovitel nezvládne provést požadované sekání travnatých ploch areálu objednatelky tak, aby výška porostu na travnatých plochách po celé vegetační období nepřesáhla 20 cm. Odvolací soud dále konstatoval, že termín „nezvládnutí sekání“ je třeba vztahovat k výsledku činnosti zhotovitele, tedy jako nedostatek výsledku zamýšleného smlouvou z důvodů majících původ na straně zhotovitele. K termínu „nepřevzaté plochy“ odvolací soud uvedl, že může jít pouze o plochu, na které bylo dílo provedeno a kterou objednatelka měla či mohla převzít. Ve shodě se soudem prvního stupně tedy odvolací soud uzavřel, že předmětné smluvní ujednání je co do obsahu, rozsahu i podmínek vzniku nároku objednatelky na smluvní pokutu dostatečně určité.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2015, č. j. 53 Co 183/2015-263, podal žalobce dovolání, maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání opírá dovolatel o §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu podle něj závisí na řešení „otázek hmotného práva, které v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyly řešeny nebo při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že v otázce platnosti ujednání o smluvní pokutě dospěl k nesprávnému závěru o jeho dostatečné určitosti, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4357/2011. Ve smlouvě o dílo není specifikováno, co se konkrétně myslí „nezvládnutím provést požadované sekání“. Konstatoval-li odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, že „nezvládnutí“ je třeba chápat výsledkově, tedy posouzením stavu ploch, které měl dovolatel na základě smlouvy o dílo pokosit, přehlédl, že smlouva nestanoví způsob, jakým mělo být zjištěno, zda, kdy a na jak velké ploše došlo k tomu, že výška travního porostu přesáhla 20 cm. Pro výpočet výše smluvní pokuty je podle smlouvy o dílo rozhodný „nepřevzatý 1 m 2 plochy“. Smlouva o dílo přitom neupravuje postup přebírání posekaných ploch a z provedeného dokazování vyplývá, že po dobu trvání smluvního vztahu k žádnému formálnímu přebírání plochy nedocházelo. Ve smlouvě o dílo tedy není dostatečně konkrétně vymezeno porušení povinnosti, jež má být sankcionováno smluvní pokutou. Ujednání o smluvní pokutě je proto neplatné pro neurčitost.
Dovolatel dále namítl, že žalobkyně porušila smlouvu o dílo, neboť dovolateli od 17. 4. 2007 neumožnila provádět činnost v souladu s citovanou smlouvou. Tím se dostala do prodlení s plněním svých smluvních povinností podle §370 obch. zák., což podle §365 obch. zák. vylučuje prodlení dovolatele. Odvolací soud však okolnosti vzniku nároku na smluvní pokutu se zřetelem k citovaným ustanovením obchodního zákoníku neposoudil, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 32 Odo 225/2003. Pokud by žalobkyně dostála své smluvní povinnosti a umožnila dovolateli dne 17. 4. 2007 poskytnout jí smluvní plnění spočívající v sekání travních porostů, dovolatel by jí plnění poskytl. Přípisem ze dne 3. 5. 2007 žalobkyně dovolateli sdělila, že plnění podle citované smlouvy jí může poskytnout pouze v sobotu, neděli a době školních prázdnin, čímž postupovala v rozporu s čl. IV smlouvy o dílo, a dovolateli tak vzhledem k jeho provozním podmínkám fakticky znemožnila provádění díla. Odvolací soud se však touto skutečností nezabýval. Dovolatel uzavřel, že způsobila-li prodlení dovolatele žalobkyně, nemůže se na něm úspěšně domáhat zaplacení smluvní pokuty s tímto prodlením spojené.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na §237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení (či jeho části). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou veřejnosti, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových stránkách).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, však není naplněn ani tehdy, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují), jak tomu bylo i v této věci. I v takovém případě tedy dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015). Z obsahu dovolání je však patrné, že splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. spatřuje dovolatel u obou jím formulovaných otázek v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nikoli v tom, že by se jednalo o otázky dovolacím soudem dosud neřešené.
Otázka platnosti ujednání o smluvní pokutě nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť Nejvyšší soud neshledal, že by se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozhodnutí, na něž dovolatel odkázal, nebo v jiných rozhodnutích Nejvyššího soudu řešících problematiku výkladu právního úkonu či jeho určitosti. Odvolací soud dovolatelem zpochybňované termíny obsažené v ujednání o smluvní pokutě („nezvládnutí“ a „nepřevzatý“) smysluplně vyložil a přesvědčivě zdůvodnil, jaké úvahy jej k tomuto výkladu vedly. Nejvyšší soud v jeho výkladu neshledal žádný odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohla založit ani otázka prodlení žalobkyně. Tuto otázku totiž dovolatel staví na jiném skutkovém základě (že žalobkyně ode dne 17. 4. 2007 bránila dovolateli v plnění jeho smluvních povinností), než k jakému dospěl odvolací soud. Dovolatel ve své argumentaci k této otázce pomíjí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od l. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je totiž §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ani ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky či kritika hodnocení důkazů nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace §238a o. s. ř., jímž je upravena přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho rozhodnutí o nákladech řízení.
Směřovalo-li dovolání proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K tomuto rozhodnutí chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části dovolání posoudit jeho přípustnost a důvodnost. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení není vzhledem k §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě vůči žalobkyni byl dovolatel zavázán za řízení před odvolacím soudem, nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost. I kdyby však dovolání nebylo v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 9. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu