ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.3155.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 3155/2018-393
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně KonekTel, a.s. , se sídlem v Pardubicích, Popkovice, Pražská 152, PSČ 530 06, identifikační číslo osoby 15051145, zastoupené JUDr. Pavlem Šafářem, advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1718/3, proti žalovanému J. Š. , se sídlem v Hradci Králové, zastoupenému JUDr. Marcelem Marčišinem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 1013/27, o zaplacení 2 559 493 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 320/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 3. 2018, č. j. 47 Co 227/2017-350, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 22 796 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Pavla Šafáře.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2017, č. j. 13 C 320/2014-267, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 2 559 493 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je tak i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je – stejně jako i dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Dovolatel však žádnou takovou otázku (procesního či hmotného práva), kterou by odvolací soud řešil a na jejímž řešení by své rozhodnutí založil, neformuluje a taková otázka nevyplývá ani z obsahu dovolání. Otázkami, vyplývajícími z dovolatelových citací judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (protichůdnost důkazů a jejich opomenutí), se odvolací soud v napadeném rozhodnutí, v němž dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, když pro platbu ve výši žalované částky neexistoval právní důvod, nezabýval a tím méně je v odůvodnění svého rozhodnutí řešil a na jejich řešení své rozhodnutí založil.
Kromě toho je třeba dovolateli vytknout, že jeho dovolání postrádá vymezení tvrzeného nesprávného právního posouzení věci způsobem podle §241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Tento nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula.
Pokud dovolatel směřuje své námitky pouze do skutkových zjištění odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) a do provádění a hodnocení důkazů soudy obou stupňů, patrně přehlédl, že skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný, a že ani případná nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Pomíjí, že v dovolacím řízení nelze hodnocení důkazů (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se řádně nevypořádal s jeho námitkou o tvrzené nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, čímž naznačuje možnou vadu řízení, je tato jeho výhrada irelevantní. Vady řízení nejsou totiž samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatele o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Pokud dovolatel uvádí, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, pak zcela pomíjí, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. 10. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu