ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.3169.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 3169/2017-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně PERSO International s. r. o. , se sídlem v Černošicích, Peroutkova 1860, identifikační číslo osoby 26721147, zastoupené JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Ukrajinská 728/2, proti žalovanému J. P. , zastoupenému JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 2056/3, o zaplacení částky 104 378 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 208/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016, č. j. 21 Co 263/2016-153, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6 776 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 8. 1. 2016, č. j. 18 C 208/2014-119, kterým Okresní soud Praha-západ uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 104 378 Kč a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (výslovně v celém rozsahu), v němž co do přípustnosti odkazuje na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která „nebyla v rozhodování soudu dosud dovolacím soudem řešena“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nedůvodné a nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a době zahájení řízení Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, dále jeho usnesení ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, rozsudek ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008, uveřejněný pod číslem 66/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3816/2011, jež jsou - stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách; dále usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05, jež je veřejnosti k dispozici in www.usoud.cz ).
O takovou situaci jde i v poměrech projednávané věci, když předmětem dovolacího řízení jsou žalobkyní uplatněné nároky na zaplacení měsíčních poplatků ve výši 71 100 Kč, smluvní pokuty ve výši 3 500 Kč za porušení povinnosti podle čl. 3.22 smlouvy o spolupráci a smluvní pokuty ve výši 29 778 Kč za prodlení s úhradou minimálních měsíčních poplatků za období květen 2010 až červenec 2011. Bez zřetele na to, že tyto nároky byly uplatněny jednou žalobou a soudy nižších stupňů o nich rozhodly jedním výrokem a jednou celkovou částkou, jde ve smyslu výše označené judikatury o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem.
Jelikož nároky na zaplacení smluvních pokut ve výši 3 500 Kč a ve výši 29 778 Kč nepřesahují limitní částku 50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto nárokům vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučena. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Vzhledem k výše uvedenému přichází v úvahu přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. pouze v té jeho části, v níž zpochybňuje rozsudek odvolacího soudu ve výrocích týkajících se nároku na zaplacení měsíčních poplatků v celkové výši 71 100 Kč a náhrady nákladů řízení.
Dovolatel spatřuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem v závěru o platnosti smlouvy o spolupráci. Má za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena „otázka oprávněnosti nároku strany smlouvy, která ač má na první pohled své náležitosti, přesto je neurčitá, nesrozumitelná a především sleduje nepoctivý zájem, čímž se příčí dobrým mravům“. Podle obsáhlé argumentace dovolatele neurčitost a nesrozumitelnost spočívá v tom, že není zřejmé, jaké konkrétní know-how, obchodní metody a systémy postupů měla žalobkyně žalovanému podle smlouvy poskytnout, a rozpor s dobrými mravy spatřuje v podnikatelském záměru žalobkyně, protože jediným cílem uzavřené smlouvy bylo dosažení výdělku z povinných měsíčních příspěvků. Z uvedeného vyplývá, že dovolatel zakládá kritiku správnosti posouzení věci odvolacím soudem na odlišném hodnocení v řízení provedených důkazů. Pomíjí přitom, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).
Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem - v mezích právních otázek vytyčených dovolatelem - správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Podle skutkových zjištění odvolacího soudu žalobkyně dovolateli poskytla firemní logo, a to jak ve fyzické, tak i v elektronické podobě, přičemž je nepodstatné, že toto logo není zaregistrováno jako ochranná známka, dále možnost využívat firemní webové stránky, seznam dodavatelů, kteří smluvním partnerům poskytují dobré obchodní podmínky, určité vzorové dokumenty a postupy, které měly dovolateli usnadnit rozjezd podnikání, a jednatel žalobkyně byl k dispozici smluvním partnerům (a tedy i dovolateli) pro řešení jejich problémů v souvislosti s podnikáním pod hlavičkou žalobkyně. Know-how, které žalobkyně dovolateli podle smlouvy o spolupráci měla poskytnout (a také poskytla), zahrnovalo podle skutkových zjištění odvolacího soudu jak obchodní metody a systémy postupů žalobkyně, tak i v podstatě celý obchodní model, který žalobkyně praktikuje.
Při vymezení obsahu pojmu know-how se odvolací soud nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 29 Odo 426/2006, Nejvyšší soud popsal know-how jako souhrn specifických znalostí a zkušeností v jakékoliv oblasti výrobní, zemědělské, obchodní apod. umožňujících provést určitý konkrétní úkol rychle s nejmenším vynaložením energie a nákladů. Obsah pojmu know-how zjištěný odvolacím soudem tomuto popisu odpovídá.
Učinil-li na základě shora uvedených skutkových zjištění odvolací soud závěr, podle kterého je smlouva o spolupráci (zejména předmět plnění žalobkyně) určitá, je tento závěr v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyjádřenou např. v rozsudku ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4863/2009. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu dovolatel přijímal od žalobkyně konkrétní plnění podle smlouvy, aniž si na cokoliv stěžoval a aniž cokoliv reklamoval. Smluvní strany proto neměly žádnou pochybnost o tom, jaká práva a povinnosti jim ze smlouvy vznikají.
Ve zbytku dovolací argumentace není ani z obsahu dovolání zjistitelné, který z předpokladů přípustnosti dovolatel uplatňuje. Pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci soudy nižších stupňů nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolání výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení trpí vadou, poněvadž dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Vytýkaný nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula. V důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání ve zbývajícím rozsahu odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. z části jako nepřípustné, z části jako vadné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 17. 1. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu