ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.3256.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 3256/2017-203
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně TEMPARANO a. s. , se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, identifikační číslo osoby 28255542, zastoupené JUDr. Janem Špačkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická 663/28, proti žalovanému Zařízení služeb pro Ministerstvo vnitra , se sídlem v Praze 10, Přípotoční 300/12, identifikační číslo osoby 67779999, zastoupenému Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 388/8, o zaplacení částky 64 424 952 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 193/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, č. j. 54 Co 438/2016-176, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 částečným rozsudkem ze dne 18. 8. 2016, č. j. 26 C 193/2014-113, nevyhověl návrhu žalovaného na přerušení řízení (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 62 324 906 Kč s příslušenstvím (výrok II.), zamítl žalobu o zaplacení částky 2 100 046 Kč s příslušenstvím (výrok III.) a rozhodl, že o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 36 396 658,77 Kč s příslušenstvím a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výroky IV. a V.).
V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze odmítl odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu výroků I. a III. (první výrok) a dále částečný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., IV. a V. zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně pouze proti druhému výroku, podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na „vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v části formalistického výkladu právní normy) a která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena (v otázce existence podniku a podnikatelské povahy příspěvkových organizací státu)“. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu ve druhém výroku tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 8. 2016, č. j. 26 C 193/2014-113, se ve výrocích II., IV. a V. potvrzuje, a přiznal jí náhradu nákladů řízení, případně aby dovolací soud zrušil druhý výrok usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje usnesení odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, která jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Dovolatelka namítá, že použitím formalistické aplikace ustanovení vztahujících se ke smlouvě o nájmu podniku odvolací soud dovodil neúčinnost nájemní smlouvy ze dne 11. 12. 2008 a k této námitce cituje nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, a ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 403/12 (jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu), přičemž se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil od označených rozhodnutí Ústavního soudu. Tomuto názoru dovolatelky nelze přisvědčit. Ústavní soud se v citovaných nálezech zabýval otázkou posouzení (ne)platnosti celé smlouvy na základě formalistického výkladu konkrétního ujednání smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy, respektive smlouvy o vytvoření díla. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že předmětná smlouva je svým obsahem smlouvou o nájmu podniku, a proto je na ni třeba aplikovat ustanovení §488b a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném k datu uzavření nájemní smlouvy (dále též jen „obch. zák.“). Dospěl k závěru, že jde o platně uzavřenou smlouvu o nájmu podniku, která však podle ustanovení §488b odst. 4 a §33 odst. 1 obch. zák. nenabyla účinnosti. Dovolatelka ve své argumentaci pomíjí tu zásadní skutečnost, že ustanovení §488b odst. 4 obch. zák. je základním ustanovením, od něhož se strany podle ustanovení §263 odst. 2 obch. zák. nemohou odchýlit. Ustanovení §488b odst. 4 obch. zák. je kogentní, jednoznačné a neumožňuje soudu přijmout jiný výklad, než učinil odvolací soud. Jde tedy o situaci odlišnou od té, z níž vycházejí dovolatelkou citované nálezy Ústavního soudu. Odvolací soud se proto od rozhodnutí Ústavního soudu neodchýlil. Rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž by se odvolací soud při posouzení účinnosti nájemní smlouvy odchýlil, dovolatelka neuvedla.
Dovolatelka dále formuluje otázku „existence podniku a podnikatelské povahy příspěvkových organizací státu“, která podle jejího názoru nebyla v rozhodnutích dovolacího soudu řešena. Tvrzený předpoklad přípustnosti není dán, neboť o neřešenou otázku nejde. V rozsudku ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010, Nejvyšší soud uzavřel, že podnik ve smyslu obchodního zákoníku je třeba chápat jako ucelený organizovaný soubor podnikání, jako svébytný ekonomický organismus, jenž sestává ze složky hmotné (věcí nemovitých a movitých), složky nehmotné (pohledávek a jiných majetkových hodnot, např. práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví) a složky osobní (lidských zdrojů, jež jsou k dispozici, zejména jejich kvality). Ze zákonné definice podniku nelze ovšem dovodit, že pojmovou náležitostí podniku je přítomnost všech těchto složek podnikání, není proto vyloučeno, že určitý podnik - vzhledem ke specifikům příslušného podnikání - nebude všechny tyto komponenty obsahovat. V projednávané věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětnou nájemní smlouvou pronajímatel přenechal nájemci do užívání nemovitosti specifikované v čl. I a movitý majetek uvedený v příloze A jako funkční celek sloužící k provozu lázní. Současně se smluvní strany dohodly, že na základě této smlouvy přecházejí s užíváním předmětu nájmu na nájemce též práva a povinnosti pronajímatele jakožto zaměstnavatele personálu lázní vyplývající z pracovněprávních vztahů (čl. II bod 2.2 smlouvy). Odvolací soud tak postupoval v souladu s citovaným rozhodnutím dovolacího soudu, když uzavřel, že v projednávané věci jde o podnik podle ustanovení §5 obch. zák.
K otázce povahy příspěvkových organizací státu se Nejvyšší soud obsáhle vyjádřil v rozsudku ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2913/2005, v němž s odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, s podrobnou argumentací dovodil, že ačkoliv státní příspěvkové organizace nevlastní majetek, jsou od 1. 7. 2002 výslovně vybaveny oprávněním činit vlastním jménem úkony, jimiž se uplatňují nároky z existence vlastnického práva státu k věcem, s nimiž přísluší těmto organizacím hospodařit. Vyplývá-li ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že ve zřizovací listině žalovaného je v článku 1 - účel zřízení a předmět činnosti - vymezena pod bodem I. hlavní činnost a pod bodem II. hospodářská činnost v rozsahu, jenž je uveden pod písmeny a) až r), mezi něž patří např. hostinská činnost, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, ubytování, nebo prodej volných rekreačních a školících kapacit, pak žalovaný má právo nejen hospodařit s majetkem státu k naplnění hlavní své činnosti, ale i podnikat k naplnění své hospodářské činnosti.
Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 4. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu