ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.3273.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 3273/2018-493
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně TSSR Trailer Service Sales and Rent, s. r. o. , se sídlem ve Vejprnicích, Tyršova 751, PSČ 330 27, identifikační číslo osoby 25657674, zastoupené Mgr. Janem Švárou, advokátem se sídlem v Praze 5, Duškova 164, PSČ 150 00, proti žalované STAFIN a. s. , se sídlem v Plzni – Doudlevcích, Edvarda Beneše 590/31, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 26341581, zastoupené Mgr. Pavlem Krpejšem, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 120/7, PSČ 301 00, o zaplacení částky 1 034 550 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 18 C 118/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 6. 2018, č. j. 25 Co 75/2018-461, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 5. 12. 2017, č. j. 18 C 118/2016-415, uložil žalované zaplatit žalobci částku 1 034 550 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), a na nákladech řízení částku 334 824,44 Kč (výrok pod bodem II).
Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil (první výrok), ve výroku pod bodem II změnil tak, že výše nákladů řízení před soudem prvního stupně činí 319 385 Kč (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, podle uplatněné argumentace směřujícím pouze proti jeho výroku o věci samé.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (dále též jen „R 4/2014“), a usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1106/2014, ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 263/2014, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2446/2014, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz ]. Ústavní soud pak ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. např. jeho usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 3791/2014, jimiž byly odmítnuty ústavní stížnosti proti posledně jmenovaným usnesením Nejvyššího soudu a která jsou veřejnosti k nahlédnutí na http://www.usoud.cz ).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. např. již shora citované R 4/2014 a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 134/2017, ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 27 Cdo 953/2017, či ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 392/2017).
Dovolatelka toliko uvedla, že přípustnost dovolání se opírá o ustanovení §237 o. s. ř., neboť dle jejího názoru má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam. Na jiném místě dovolání pak upřesnila, že „rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i nalézacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť se zabývá otázkou, která nebyla dosud dle jejího názoru v této podobě v praxi dovolacího soudu vyřešena“.
Dovolací soud v první řadě podotýká, že z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamná argumentace zásadním právním významem. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013 budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Co se týče tvrzení ohledně otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené, dovolatelka shora uvedeným požadavkům na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nedostála, neboť žádnou otázku hmotného ani procesního práva, na jejímž řešení odvolací soud založil své rozhodnutí a která podle ní dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, nezformulovala a taková otázka se neotevírá ani z obsahu dovolacích námitek (k tomu srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemůže (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5211/2016, či ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 587/2017).
Přípustným dovolání nečiní ani dovolatelkou tvrzená zmatečnost odvolacího řízení. Dovolací soud může sice přihlédnout ke zmatečnostním vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., avšak pouze za podmínky, že je dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou, o. s. ř.). Přípustnost dovolání zmatečnostní vada podle procesních pravidel účinných od 1. 1. 2001 založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 6, ročník 2006, pod číslem 82, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, a ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. 29 NSČR 112/2013).
Nejvyšší soud se shora uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako vadné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolání žalované obsahovalo návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud samotné její dovolání v přiměřené lhůtě odmítl, nebude již o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodovat; rozhodnutím o dovolání se stal tento návrh bezpředmětným.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu