ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.4044.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 4044/2018-761
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně M-art kovo, spol. s r.o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Hraniční 2255, PSČ 370 06, identifikační číslo osoby 60746564, zastoupené JUDr. Josefem Monsportem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1747/16, proti žalované SETERM CB a.s. , se sídlem v Českých Budějovicích, Nemanická 2765/16a, PSČ 370 10, identifikační číslo osoby 26031949, zastoupené Mgr. et Mgr. Jánem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, o zaplacení 1 275 028,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1897/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018, č. j. 4 Cmo 118/2016-740, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Vrchní soud v Praze (poté, co k dovolání žalované Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 11. 2017, č. j. 32 Cdo 3612/2017-715, zrušil jeho předchozí kasační usnesení ze dne 25. 1. 2017, č. j. 4 Cmo 118/2016-688, a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení) potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 9. 2015, č. j. 13 Cm 1897/2010-637, v zamítavém výroku ve věci samé ohledně částky 1 258 844,10 Kč a v obou výrocích o nákladech řízení, není přípustné.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je tak i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je – stejně jako i dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Dovolatelkou předestřené otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud podle jejího mínění odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nemohou přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu absenci výkladu předmětných smluvních ujednání, z nichž dovozuje oprávněnost svého nároku (resp. její právní předchůdkyně) na výplatu sjednané paušální odměny mandatáře již za zajištění jeho připravenosti k provedení výjezdů bez nutnosti jejich realizace, podle interpretačních pravidel výkladu projevu vůle obsažených v §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších změn (účinného do 31. 12. 2013), a §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších změn (účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obch. zák.“), nemůže tato otázka otevřít přípustnost dovolání již z tohoto důvodu, že odvolací soud své rozhodnutí – jak se podává z jeho odůvodnění – na jejím řešení nezaložil. Výtka dovolacího soudu v usnesení ze dne 6. 11. 2017, č. j. 32 Cdo 3612/2017-715, adresovaná odvolacímu soudu, že provedl výklad příslušných smluvních ujednání, aniž by použil zákonem stanovená výkladová pravidla projevu vůle, byla uvedena jako obiter dictum, přičemž právě absence výkladu smluvních ujednání o úplatě mandatáře způsobila nesprávný právní závěr odvolacího soudu o sjednání úplaty odchylně od §571 odst. 2 obch. zák. Dovolací soud ve svém již cit. usnesení v souzené věci odvolacímu soudu vytkl, že v souladu s touto právní normou a ve světle jím uvedených judikatorních závěrů nepostupoval, dospěl-li k závěru, že smluvní strany si sjednaly úplatu odchylně od §571 odst. 2 věty první obch. zák., a to jednak jako paušální částku bez ohledu na to, zda došlo k výjezdům či nikoli, a dále ještě jako úplatu za uskutečněné výjezdy. Posouzení, že se účastníci při sjednání odměny mandatáře neodchýlili od tohoto ustanovení tak, že právo na úplatu vzniká mandatáři i tehdy, když nevykoná žádnou činnost, je přitom závěrem dovolacího soudu, kterým byl odvolací soud v dalším řízení vázán (srov. §243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). Odvolací soud – jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku (viz bod 24.) – vycházeje výslovně při právním hodnocení skutkového stavu ze závazného právního názoru dovolacího soudu uzavřel, že s ohledem na absenci faktického výkonu jakékoli činnosti ze strany právní předchůdkyně žalobkyně v předmětném období pro žalovanou nevzniklo právní předchůdkyni žalobkyně právo účtovat žalované sjednané paušální částky. Nespojil-li proto odvolací soud nárok mandatáře na odměnu již se zajištěním jeho připravenosti k provedení výjezdu, nelze mu žádné právní pochybení – jak činí dovolatelka – vytýkat.
Pokud dovolatelka formulovala otázky vztahující se ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu, k dokazování a hodnocení důkazů, patrně přehlédla, že skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný, a že ani případná nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Pomíjí, že v dovolacím řízení nelze hodnocení důkazů (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Tvrdí-li dovolatelka, že odvolací soud zcela rezignoval na řádný přezkum rozsudku soudu prvního stupně z pohledu jejich právně významných odvolacích námitek, a vytýká-li jeho rozhodnutí absenci řádného odůvodnění, nepřesvědčivost a nepřezkoumatelnost, čímž naznačuje možné vady řízení, jsou tyto její výhrady irelevantní. Vady řízení nejsou totiž samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o uvedených procesních pochybeních nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Vytýká-li pak dovolatelka odvolacímu soudu, že jednostranný zápočet žalované, který posoudil jako neplatný pro neurčitost, nepovažoval bez jakékoli úvahy a výkladu projevu vůle za uznání závazku podle §407 odst. 3 obch. zák., a že přes založení vyvratitelné právní domněnky o existenci uznaného závazku podle §323 odst. 1 obch. zák. neshledal důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na straně žalované, pak pomíjí, že odvolací soud své rozhodnutí na řešení této otázky nezaložil. Pokud odvolací soud v bodě 25. odůvodnění rozhodnutí zmínil jednostranný zápočet žalované, činil tak výslovně (obdobně jako soud prvního stupně) pouze „pro úplnost“, a nikoli tedy jako důvod (jeden z důvodů) potvrzení správnosti napadeného zamítavého rozsudku soudu prvního stupně. Za této situace nemohla ani tato otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. otevřít.
Pokud dovolatelka uvádí, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve druhém výroku, tedy včetně té jeho části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v obou výrocích o nákladech řízení, pak zcela pomíjí, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 11. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu