ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.4291.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 4291/2018-321
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně EXKLUSIV "Vše ze dřeva" s.r.o. , se sídlem v Chrasti, Za Sokolovnou 814, PSČ 538 51, identifikační číslo osoby 25937634, zastoupené JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, proti žalovanému O. S. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Stanislavou Aksamitovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1484, o zaplacení 99 198,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 57 Cm 63/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2018, č. j. 4 Cmo 129/2017-291, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2018, č. j. 4 Cmo 129/2017-291, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 4. 2017, č. j. 57 Cm 63/2012-264, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou (po částečném zastavení řízení v rozsahu částky 92 149,60 Kč s příslušenstvím a po připuštění změny žaloby) zaplacení částky 99 198,40 Kč s příslušenstvím z titulu odstoupení od smlouvy o dílo oproti vydání čtyř kusů sacích jednotek, dodaných a namontovaných žalovaným pro zubní laboratoř.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 28. 4. 2017, č. j. 57 Cm 63/2012-264, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 99 198,40 Kč s příslušenstvím oproti vydání čtyř kusů sacích jednotek specifikovaných ve výroku rozhodnutí (výrok I.), uložil oběma účastníkům řízení zaplatit náklady řízení České republice (výroky II. a III.) a ve vztahu mezi účastníky řízení rozhodl o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
Soud prvního stupně dospěl z provedených důkazů k závěru, že účastníci uzavřeli podle obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších změn, a účinného do 31. 12. 2013 – dále též jen „obch. zák.“) smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla dodávka a montáž odsávacího zařízení specifikovaného v nabídce č. 29NA00007. Byť bylo dokazováním zjištěno, že jednání mezi účastníky nebyla jednoduchá, má za nepochybné, že k uzavření smlouvy nakonec došlo, což ve své účastnické výpovědi potvrdil posléze i sám žalovaný, byť uzavření smlouvy zpočátku popíral. V otázce ceny díla bylo soudem zjištěno, že cena díla byla řádně sjednána a po realizaci díla i uhrazena. V řízení nebylo pochyb ani o tom, že došlo k dodání i montáži díla ze strany žalovaného žalobkyni, což bylo prokázáno i z předávacího protokolu, z něhož rovněž vyplynulo, že dílo nemohlo být uvedeno do provozu vzhledem k neprovedení dostatečných zednických úprav, které si však zajišťovala sama žalobkyně. V záruční době došlo opakovaně k poruchám motorů, žalobkyně podle závěru soudu prvního stupně uplatnila reklamaci včas a vytčené vady byly uznány jako reklamační. Žalobkyni nebylo umožněno zařízení namontované a dodané žalovaným řádně užívat, což plyne podle soudu z posudku znalce a opakovaných vad, které byly logickým důsledkem namontování nevhodného odsávacího zařízení. Odstoupení žalobkyně od smlouvy dopisem ze dne 7. 5. 2012 je tak platné a účinné, když bylo prokázáno, že bylo řádně doručeno žalovanému a tento byl vyzván k vrácení poskytnutého plnění oproti vydání dodaného zařízení.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok). Odvolací soud v odůvodnění rozsudku po zrekapitulování dosavadního průběhu řízení uvedl, že v odvolacím řízení vycházel ze zjištění provedených již soudem prvního stupně, když podrobně vypsal, z jakých důkazů soud prvního stupně dovodil své závěry o vzniku smlouvy o dílo a o platném odstoupení žalobkyně od smlouvy o dílo, proti nimž (a proti skutkovým zjištěním z provedených důkazů, z nichž tyto závěry dovodil) odvolatel směřoval své výhrady. Po konstatování, že námitkami uplatněnými v odvolacím řízení se již zabýval ve svém rozhodnutí soud prvního stupně, se odvolací soud ztotožnil s jeho závěry, když nenalezl žádný důvod se od nich jakkoli odchýlit.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalovaný dovoláním, maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání spojuje s řešením podle jeho mínění dosud neřešené otázky oprávněnosti odstoupení od smlouvy uzavřené podle obchodního zákoníku a vzájemného navracení uskutečněných plnění, když poukazuje na nejasnosti soudů při určení, který kodex (zda obchodní či občanský zákoník) na souzenou věc aplikovat. Podle přesvědčení dovolatele je odstoupení žalobkyně od smlouvy neplatné jak z důvodu neexistence smlouvy, tak i z důvodu marného uplynutí doby pro uplatnění práv z odpovědnosti za vady, na něž by měla žalobkyně nárok v případě platné smlouvy. Namítá, že žalobkyně odstoupila od smlouvy po uplynutí tří let od dokončení díla v okamžiku, kdy záruční opravna odmítla provést bezplatně další opravu odsávacích agregátů, neboť uplynula záruční doba a opravna nebyla schopna určit příčinu závady na stále stejných agregátech. Dovolatel proto svou odpovědnost za vady díla neuznal, žalobkyně však přesto odstoupila od smlouvy z důvodu opakujících se závad, který však není v obchodním zákoníku podle jeho mínění uveden.
Vedle výtek proti právním závěrům odvolacího soudu o uzavření smlouvy a o platném odstoupení od smlouvy dovolatel směřuje své námitky proti hodnocení důkazů, když tvrdí, že soudy obou stupňů nehodnotily všechny důkazy a pochybily i ve způsobu jejich hodnocení. V této souvislosti poukazuje i na jejich rozdílný přístup při hodnocení účastnických výpovědí a na nevěrohodnost některých svědků. Rovněž jim vytýká, že opomněly zkoumat, proč trvalou poruchovost vykazovaly jen dva ze čtyř agregátů, byť byly všechny zapojeny do jednoho systému. Podle přesvědčení dovolatele soudy nevzaly na zřetel časovou souslednost jednotlivých úkonů žalobkyně (od výběru výrobků až po odstoupení od smlouvy v době, kdy již měla objednánu dodávku odsávacích agregátů od konkurenční firmy), které vyplynuly z provedeného dokazování.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a odvolací soud se při řešení otázky oprávněnosti odstoupení od smlouvy o dílo z titulu odpovědnosti za vady díla podle obchodního zákoníku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je tedy i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit správnost napadeného rozhodnutí znamená z pohledu výhrad dovolatele přezkoumat právní závěry odvolacího soudu o tom, že smlouva o dílo mezi účastníky vznikla a že žalobkyně od ní platně a účinně odstoupila.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že při řešení obou otázek se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) pouze omezil na popis, z jakých důkazů soud prvního stupně tyto závěry, s nimiž se zcela ztotožnil, dovodil a jaká zjištění z jednotlivých důkazů učinil. Neuvedl však, které právní normy při řešení obou otázek aplikoval a kterými úkony účastníků jsou naplněny předpoklady těchto právních norem upravujících uzavření smlouvy a uplatnění práva z vady díla. Jakákoli jeho úvaha a argumentace (stejně jako ze strany soudu prvního stupně), z níž by vyplynulo, že zákonné předpoklady stanovené pro vznik předmětné smlouvy o dílo a pro řádné a včasné uplatnění práva z vady díla (odstoupení od smlouvy) byly naplněny, chybí. Odvolacímu soudu je tak třeba vytknout, že otázku vzniku smlouvy o dílo posoudil stejně jako soud prvního stupně neúplně, jestliže pouze shrnul emailovou a další korespondenci účastníků se závěrem, že smlouva vznikla, aniž vyložil, které právní normy aplikoval, a aniž vysvětlil, kterými konkrétními úkony došlo k dohodě o podstatných částech smlouvy o dílo (srov. §269 odst. 1 a §536 obch. zák.) postupem podle §43a a násl. občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších změn, a účinného do 31. 12. 2013 – dále též jen „obč. zák.“), které musel aplikovat, nedošlo-li k uzavření smlouvy o dílo na jedné listině. Opomněl-li odvolací soud uvést, ve znění jakého úkonu (jakých úkonů) a s jakým obsahem byla smlouva o dílo uzavřena, postupoval v rozporu i s níže uvedenými judikatorními závěry dovolacího soudu.
Nejvyšší soud například již v rozsudku ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 432/2005 (jenž je – stejně jako i další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), vysvětlil, že právní posouzení odvolacího soudu je neúplné a tudíž nesprávné v situaci, jestliže odvolací soud právní důvod pro poskytnutí plnění pouze konstatuje, aniž současně takový právní důvod vymezí a vysvětlí. Je třeba nejen posoudit, jaká smlouva (smluvní typ) konkrétní vztah založila, nýbrž je třeba se rovněž zabývat tím, které úkony kterého účastníka vedly ke vzniku smlouvy, jakým postupem, v jaké formě a s jakým obsahem smlouva vznikla (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 32/2005). Od těchto závěrů nemá Nejvyšší soud jakéhokoli důvodu odchýlit se ani v souzené věci.
Obdobného opomenutí se odvolací soud dopustil i při řešení otázky včasného uplatnění práva z vad díla (odstoupení od smlouvy), kdy (stejně jako soud prvního stupně) popsal reklamační korespondenci účastníků se závěrem řádného a včasného odstoupení od smlouvy, aniž však jakkoli vysvětlil (odůvodnil) včasné uplatnění práva na odstoupení od smlouvy podle §562 obch. zák. (včetně počátku běhu záruční doby podle §563 obch. zák.).
Nejvyšší soud ve své judikatuře (srov. například rozsudek ze dne 20. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 1334/2004) posoudil jako nesprávný závěr odvolacího soudu, že zhotovitel nemá právo na zaplacení ceny díla z důvodu vad předmětu díla, jestliže neposuzoval, zda objednatel řádně a včas uplatnil právo z odpovědnosti za vady (zda splnil zákonnou podmínku včasného provedení volby nároků z vadného plnění, které příslušná zákonná ustanovení připouští) a nevzniklo mu například pouze právo na slevu z ceny díla. V již dřívějším usnesení ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2741/2009, Nejvyšší soud dovodil, že soud nemůže objednateli přiznat právo z odpovědnosti za vady a objednatel má povinnost plnit zhotoviteli cenu díla podle §548 odst. 1 obch. zák. jako díla u řádně provedeného, tedy bez vad, jestliže objednatel podle §562 odst. 2 písm. b) obch. zák. neoznámil zhotoviteli vady díla bez zbytečného odkladu poté, kdy je měl zjistit při vynaložení odborné péče při prohlídce uskutečněné podle možností co nejdříve po předání díla. Ani od uvedených závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit v souzené věci.
Za situace, kdy odvolací soud nevyložil, které právní normy při řešení obou otázek aplikoval, a neuvedl ani žádnou argumentaci či úvahy o tom, kterými úkony účastníků došlo k naplnění předpokladů příslušných právních norem upravujících uzavření smlouvy o dílo a uplatnění práva z vady díla, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné a jeho právní závěr, že žalobkyně od smlouvy o dílo dopisem ze dne 7. 5. 2012 platně a účinně odstoupila, nemůže obstát.
Lze proto uzavřít, že odvolací soud při řešení obou předestřených otázek právně pochybil a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem.
K další dovolatelem vymezené otázce o aplikaci obchodního zákoníku či občanského zákoníku na souzenou věc je možné uvést, že odvolací soud tuto otázku v napadeném rozhodnutí neřešil a ani řešit nemusel, jestliže dospěl k závěru o existenci smluvního vztahu mezi účastníky jako podnikateli (srov. §1 a §261 obch. zák.). Již z tohoto důvodu proto nemohlo řešení další vytčené otázky přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Pokud pak dovolatel vytýká odvolacímu soudu nedostatky ve zjišťování skutkového stavu a podrobuje kritice hodnocení důkazů, patrně přehlédl, že skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný, a že ani případná nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Pomíjí, že v dovolacím řízení nelze hodnocení důkazů (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, v obou výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi Českou republikou a účastníky řízení a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky, a dále ve výroku o nákladech odvolacího řízení; jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé (a v souvisejícím výrocích o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu