ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.5001.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 5001/2017-437
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47116617, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalovanému J. R. , zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, o zaplacení 3 561 385 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 20 C 1/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2017, č. j. 10 Co 146/2017-396, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 55 370 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Tomáše Hlaváčka.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 29. 11. 2016, č. j. 20 C 1/2012-366, ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 3 561 385 Kč s příslušenstvím, a dále rozhodl o nákladech mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně ve výši 181 671 Kč, není přípustné.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2 čl. II části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatelem předestřené otázky nejsou způsobilé otevřít přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je – stejně jako i další jeho uváděná rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Podle posouzení odvolacího soudu se žalovaný v době, kdy ještě vyšetřování předmětné dopravní nehody nebylo ukončeno a kdy nenastala ani časová prodleva od dopravní nehody, bezdůvodně nepodrobil výzvě příslušníka Policie České republiky na odběr krve. Za této situace uzavřel, že byly splněny zákonné předpoklady pro uplatnění postižního nároku ze strany žalobkyně ve smyslu §10 odst. 1 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), v rozhodném znění. Dovolatel s tímto závěrem nesouhlasí, když v poměrně obsáhlém dovolání nejprve rekapituluje dosavadní průběh řízení a posléze se vyjadřuje k otázce opakované výzvy k podrobení se dechové zkoušce bez výzvy k podstoupení lékařského vyšetření, k časovému hledisku tvrzené výzvy příslušníka Policie České republiky k odběru krve, k tvrzení a dokazování ve věci výzvy svědka a konečně k tvrzené komoci mozku.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel ve vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. poněkud tápe. Zatímco v úvodu dovolání tvrdí, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené judikatury, v první části dovolání, v níž podrobuje kritice opakované výzvy k provedení dechové zkoušky bez výzvy k odběru krve, míní, že právní posouzení závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. V závěru dovolání dovolatel pak odvolacímu soudu vytýká, že hodnocením odborné lékařské otázky postupoval v rozporu s §127 o. s. ř. a odchýlil se od ustálené judikatury, resp. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení procesní otázky, která byla odvolacím soudem vyřešena odlišně. Přitom poslední dovolatelem uvedený předpoklad zákon (srov. §237 o. s. ř.) ani nezná.
Bez ohledu na tyto procesní nedostatky dovolání, pro jejichž případné odstranění již lhůta dovolateli marně uplynula [srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.], je však pro posouzení přípustnosti dovolání v souzené věci rozhodné, že dovolatel své právní otázky (předestřené k tvrzené nemožnosti opakované povinnosti řidiče motorového vozidla podrobit se dechové zkoušce, k časové souslednosti mezi dopravní nehodou a povinností řidiče motorového vozidla podrobit se dechové zkoušce či odběru krve, k břemenu tvrzení a důkaznímu břemenu ohledně odmítnutí žalovaného podstoupit odběr krve na výzvu příslušníka Policie České republiky a k hodnocení zdravotního stavu žalovaného) konstruuje na jiné skutkové verzi, než jak ji zjistil odvolací soud, přičemž většinu obsahu svého dovolání naplňuje kritikou skutkových zjištění odvolacího soudu, včetně jeho postupu při dokazování a hodnocení důkazů. Dovolatel tak zřejmě přehlédl, že skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný, a že nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. Stejně tak způsob ani výsledek hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario a dále například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014) a není jimi naplněn ani ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Jestliže právní otázky vymezené dovolatelem nekorespondují se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, nemohou již z tohoto důvodu přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. otevřít. Kromě toho nemohla většina otázek vymezených dovolatelem (k tvrzené nemožnosti opakované povinnosti řidiče motorového vozidla podrobit se dechové zkoušce, k břemenu tvrzení a důkaznímu břemenu ohledně odmítnutí žalovaného podstoupit odběr krve na výzvu příslušníka Policie České republiky a k hodnocení zdravotního stavu žalovaného), založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. i proto, že odvolací soud na řešení těchto otázek napadené rozhodnutí nezaložil, resp. tyto otázky vůbec neřešil.
Pokud dovolatel podrobuje kritice neprovedení navrženého důkazu (dožádáním lékařské zprávy), čímž naznačuje možnou vadu řízení, je tato jeho výhrada irelevantní. Vady řízení nejsou totiž samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatele o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 8. 1. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu