ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.5331.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 5331/2017-442
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně HYGRO INTERNATIONAL PTY LIMITED , se sídlem v Brookvale 2100, 15 Orchard Road, New South Wales, Australské společenství, registrační číslo 112488534, zastoupené JUDr. Otakarem Švorčíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Hálkova 1406/2, proti žalované PRIMA KLIMA TRADING CZ s. r. o. , se sídlem v Radnici 594, identifikační číslo osoby 26373726, zastoupené Mgr. Františkem Burešem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 2/2, o zaplacení částky 36 833,60 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 9 C 156/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 6. 2017, č. j. 64 Co 127/2017-410, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15 004 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 6. 12. 2016, č. j. 9 C 156/2015-369, zamítl žalobu o zaplacení částky 36 833,60 EUR s příslušenstvím včetně nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 14 400 Kč (výrok I.), uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 145 938,10 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení státu (výrok III.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 36 833,60 EUR s příslušenstvím a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 400 Kč (první výrok), ve zbývající části vztahující se k nákladům spojeným s uplatněním pohledávky ve výši 12 000 Kč žalobu zamítl (druhý výrok) a žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 346 810 Kč (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na „vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a v části věci nebyla taková otázka ani dovolacím soudem řešena“. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu.
Žalobkyně považuje rozsudek odvolacího soudu za věcně správný a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, případně aby jej zamítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích. K podání dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud zamítl žalobu co do nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 12 000 Kč, není dovolatelka subjektivně oprávněna, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší nebo změní. Uvedeným výrokem rozsudku odvolacího soudu nebyla žalované způsobena žádná újma na jejích právech, neboť jejímu procesnímu návrhu na zamítnutí žaloby bylo částečně vyhověno. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243c odst. 3 věty první ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, která jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Dovolatelka namítá, že „ačkoliv byl odvolacímu soudu znám judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 63/2012 Sb., podle jehož závěrů zaúčtování faktury do účetnictví neznamená automatické uznání závazku k její úhradě, rozhodl v jeho přesném opaku“. Odvolací soud závěr, který mu dovolatelka přisuzuje, totiž že ze zaevidování faktur vystavených žalobkyní do účetnictví žalované dovodil uznání závazku dovolatelkou, neučinil. Odvolací soud naopak uvedl, že pokud podnikatel zaúčtuje spornou fakturu do svého účetnictví, tak to ještě nemusí nutně znamenat, že ji musí bez dalšího uhradit a nemůže ji dále rozporovat. Zaevidování faktur vystavených žalobkyní v účetnictví žalované pak hodnotil v kontextu s dalšími v řízení provedenými důkazy. Od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 63/2012, se odvolací soud neodchýlil.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka svou argumentaci staví na nesouhlasu se skutkovým stavem, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů a z něhož odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, ačkoliv na podkladě takové argumentace nemůže být přípustnost dovolání - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. - založena. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem - v mezích právní otázky vytyčené dovolatelkou - správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sama dovolatelka (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Přípustnost dovolání nemohou založit ani další námitky vznesené dovolatelkou (ohledně právního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, uznání závazků i z jiných faktur úhradou jedné faktury), neboť dovolatelka oproti požadavkům určeným pro obsah dovolání ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. v této části neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §237 o. s. ř.) a nevymezila žádnou otázku hmotného nebo procesního práva. Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v této části odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Dovolání směřuje i proti výroku o nákladech řízení, aniž by žalovaná k této části rozhodnutí uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nesprávnost rozhodnutí. K těmto výrokům chybí v dovolání jakákoli argumentace. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v uvedeném rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 7. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu