ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.5524.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 5524/2017-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce V. R. , zastoupeného JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lidická 405/3, proti žalované CROWS, spol. s r. o. , se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 531/37, identifikační číslo osoby 25553640, zastoupené Mgr. Ondřejem Hradilem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 531/37, o zaplacení částky 269 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 23 C 134/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2017, č. j. 47 Co 162/2015-129, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 680 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 21. 1. 2015, č. j. 23 C 134/2014-65, zamítl žalobu o zaplacení částky 269 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobci uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 29 040 Kč (druhý výrok), a dále uložil žalobci zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 40 918 Kč (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (výslovně do všech jeho výroků), v němž co do přípustnosti odkazuje na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uvádí, že dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a je rozhodována rozdílně a má být posouzena jinak. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl, a aby žalované přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a době zahájení řízení Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Dovolatel co do přípustnosti dovolání toliko nesprávně parafrázuje ustanovení §237 o. s. ř., když uvádí, že „dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a je rozhodována rozdílně a má být posouzena jinak“. Vymezení přípustnosti dovolání, v němž by dovolatel uvedl správně (což dovolatel v projednávané věci neučinil) více předpokladů u téže otázky, se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz ).
Dovolatel argumentuje ve prospěch názoru, že vznesení námitky promlčení ze strany žalované bylo v rozporu s dobrými mravy, přičemž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2366/2013. Dále zmiňuje rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, a ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011, a jeho usnesení ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 45/2010 (na něž v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal odvolací soud), s tím, že „žalobce tak souhlasí s uvedenou judikaturou nejvyššího soudu, na kterou se odvolací soud odkázal. Tato uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu ovšem byla odvolacím soudem nesprávně interpretována.“ Takový předpoklad přípustnosti dovolání však ustanovení §237 o. s. ř. neobsahuje. I kdyby bylo možno dovodit, že dovolatel zamýšlel uplatnit předpoklad přípustnosti dovolání, podle něhož se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, argumentaci dovolatele nelze přisvědčit. Odvolací soud dospěl k závěru, že vznesení námitky promlčení ze strany žalované nebylo v rozporu s dobrými mravy, a výslovně uzavřel, že neshledal, že by žalovaná neuhradila své závazky vůči žalovanému (správně jde o žalobce) úmyslně s cílem ho ekonomicky poškodit. Jestliže dovolatel tvrdí opak (tedy že jednání žalované bylo vedeno úmyslem nedostát svým smluvním povinnostem a na úkor žalobce se neoprávněně obohatit), zakládá kritiku příslušných právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž odvolací soud založil posouzení, zda námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel tak ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci, který v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2014 v žádném ohledu zpochybnit nelze (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci soudy nižších stupňů nemůže založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Dovolání výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení trpí vadou, poněvadž dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Vytýkaný nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula. V důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v této části §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 4. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu