ECLI:CZ:NS:2018:32.ICDO.182.2017.1
KSCB 41 INS XY
43 ICm XY
sp. zn. 32 ICdo 182/2017-64
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce JUDr. Martina Aleše , se sídlem v Plzni, Houškova 524/30, jako insolvenčního správce dlužníka J. S., proti žalované SILMET Příbram a. s. , se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, identifikační číslo osoby 26210428, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, o určení pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 43 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. S., narozeného XY, bytem v XY, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 41 INS XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2017, č. j. 43 ICm XY, 104 VSPH XY (KSCB 41 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal určení, že žalovaná nemá pohledávku v celkové výši 4 928 186,14 Kč přihlášenou do insolvenčního řízení dlužníka J. S. pod č. P19.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 7. 2016, č. j. 43 ICm XY, určil, že dílčí pohledávka č. 1 věřitelky SILMET Příbram, a. s., přihlášená pod P19 do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 41 INS XY ve výši 4 928 186,14 Kč, není po právu (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a žalované uložil zaplatit soudní poplatek ve výši 5 000 Kč (výrok III.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (výslovně do všech výroků), majíc za to, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje žalovaná také v tom, že dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby napadené rozhodnutí změnil a žalobu zamítl.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Dovolatelka výše uvedenému zákonnému požadavku nedostála, neboť co do přípustnosti dovolání toliko uvedla, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje žalovaná také v tom, že dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Vymezení přípustnosti dovolání, v němž by dovolatel uvedl správně (což dovolatelka v projednávané věci neučinila) více předpokladů u téže otázky, se navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz ).
Označila-li dovolatelka jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. skutečnost, že „dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“, patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, oproti očekávání dovolatelky míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se patrně mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., musí být z dovolání zjistitelné, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl odchýlit, neuvedla.
Ani při správném vymezení přípustnosti dovolání, tedy že jde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, nelze dovolatelce přisvědčit. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, uveřejněném pod číslem 24/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s podrobnou argumentací vysvětlil, že úpravou obsaženou v ustanovení §145 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zákonodárce nezamýšlel prolomit princip autonomie vůle smluvních stran v procesu vzniku závazků ze smluv a vnutit jim jako zákonný důsledek vzniku smlouvy prostřednictvím institutu společného jmění manželů jako další smluvní stranu i manžela smluvní strany. V projednávané věci odvolací soud vyšel ze zjištění, že rámcovou kupní smlouvu uzavřel dlužník J. S. jako podnikatel se žalovanou rovněž jako podnikatelkou, a dovodil, že na jejím základě vzniklé závazkové právní vztahy jsou tzv. relativními obchody, proto i promlčení se řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Podepsala-li kromě dlužníka uznání dluhu i manželka dlužníka, charakter závazku dlužníka jako závazku z obchodního vztahu založeného kupní smlouvou se nezměnil a argumentace dovolatelky je zjevně zavádějící a účelová.
Dovolání výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení trpí vadou, poněvadž dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace.
Vytýkané nedostatky nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula. V důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit v tomto rozsahu přípustnost a důvodnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl z části jako nepřípustné a z části jako vadné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu