ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1497.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 1497/2017-480
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce V. K. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Kabešem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Jezerce 1047/15, proti žalovanému O. Ch. , zastoupenému JUDr. Ing. Tomášem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Mikulandská 122/4, o zaplacení 1.220.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 312/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, č. j. 18 Co 343, 346/2016-388, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 16.311 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Tomáše Moravce, Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 1. 10. 2015, č. j. 26 C 312/2014-221, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 1.220.000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 1. 5. 2014 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Usnesením ze dne 27. 7. 2016, č. j. 26 C 312/2014-340, zamítl návrh žalobce na vydání předběžného opatření, jímž by soud nařídil žalovanému a jeho manželce E. Ch. zdržet se zcizení, zatížení a jakéhokoliv jiného nakládání s tam specifikovanými nemovitostmi v jejich vlastnictví.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2016, č. j. 18 Co 343, 346/2016-388, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 1.220.000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 1. 5. 2014 do zaplacení zamítl; usnesení soudu prvního stupně ze dne 27. 7. 2016, č. j. 26 C 312/2014-340 potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl. Skutečnosti, k nimž přihlížel odvolací soud a které žalobce označil za nové, žalovaný tvrdil již v řízení před soudem prvního stupně, kdy se k nim žalobce vyjádřil; rozhodnutí odvolacího soudu proto nelze označit za překvapivé.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání lze shledat přípustným pouze v případě námitky nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), kterou dovolatel vymezí způsobem předvídaným §241a odst. 2 a §237 o. s. ř.
Žalobce sice v dovolání uvedl, že je považuje za přípustné, neboť „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ , argumentuje však pouze námitkami, že napadený rozsudek odvolacího soudu trpí četnými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je překvapivé, neboť posoudil věc „ z pohledu předchozího řízení před soudem prvního stupně originálním způsobem “, resp. své závěry založil na nových skutkových zjištěních (hodnotil jinak důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně a nově provedl důkaz přihláškou jeho pohledávky do insolvenčního řízení s Financial Media Group s. r. o.), aniž mu umožnil k těmto skutkovým zjištěním, jakož i k právnímu posouzení se vyjádřit. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelné „pro závažné nedostatky v odůvodnění spočívající v kusých a logicky nenavazujících skutkových závěrech“ a namítá, že nesplňuje náležitosti kladené na odůvodnění §157 odst. 2 ve spojení s §211 o. s. ř. Pomíjí přitom, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23, 7, 2014., sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Nebylo proto třeba rozhodnutí odvolacího soudu konfrontovat s rozhodnutími, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k překvapivosti a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu a k náležitostem odůvodnění rozhodnutí podle §157 odst. 2 o. s. ř. (většina z nich byla vydána podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.). Přípustnost dovolání ve shora uvedeném smyslu neobhájí ani odkazy na obdobnou judikaturu Ústavního soudu.
Námitkami, jimiž žalobce vystihl způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a jimiž odvolacímu soudu vytýká, že posoudil nesprávně dopad účinků §176 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), mimo rámec insolvenčního řízení, a že nesprávně hodnotil žalobou uplatněný nárok jako plnění ze smlouvy o spolupráci (žalobce prosazuje, že se jednalo o půjčku nebo o plnění bez právního důvodu), se dovolací soud nemohl zabývat, neboť u nich žalobce nevymezil řádným způsobem přípustnost dovolání, tedy neuvedl, které ze čtyř kritérií uvedených v §237 o. s. ř. má ve vztahu k té které právní otázce za naplněné (srovnej §241a odst. 2 o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Přitom požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti je obligatorní náležitostí dovolání. Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí založeno (tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je takovým vymezení vázán); vymezení je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod, resp. pro každou otázku hmotného nebo procesního práva samostatně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014), což v dané věci žalobce neučinil. Nadto nelze přehlédnout, že žalobce své výhrady proti závěru odvolacího soudu, že žalovaný od něho přijal plnění na základě smlouvy o spolupráci, zakládá na vlastní skutkové verzi a polemice se skutkovými závěry odvolacího soudu, kterému vytýká, že nevzal v potaz, že platba ve výši 300.000 Kč z 18. 7. 2012 byla označena jako „ PŮJČKA “, že nepřihlédl ke skutečnosti, že mu žalovaný vrátil 100.000 Kč, a že zjistil nesprávně obsah smlouvy o spolupráci (oproti odvolacímu soudu prosazuje, že tato smlouva neobsahuje ujednání, z něhož by bylo možno dovodit jeho závazek k nenávratnému financování činností zakládaného sdružení nebo nárok žalovaného na odměnu). Zjišťuje-li soud obsah listiny, a to i pomocí výkladu tam projevené vůle podle §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (§3028 zákona č. 89/2012 Sb.), jde o skutkové zjištění, nikoliv o právní posouzení věci (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení regulérně zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Přestože žalobce v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí rovněž proti nákladovému výroku napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesl.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud však považuje za vhodné uvést, že jako účelně vynaložené shledal pouze náklady, které žalovaný vynaložil za sepis vyjádření k dovolání advokátem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu