ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1787.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 1787/2017-1062
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. K. se sídlem Kněždub, zastoupeného JUDr. Stanislavem Šiborem, advokátem se sídlem Kunovice, Podolí 4, proti žalovanému Společenství vlastníků Lány 1366, 1367, 1368 se sídlem Veselí nad Moravou, Lány 1368, identifikační číslo osoby 263 12 565, zastoupenému Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Florenci 2116/15, o zaplacení 552.977 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 342/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2016, č. j. 15 Co 235/2015-955, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 12. 2016, č. j. 15 Co 235/2015-955, potvrdil rozsudek ze dne 7. 5. 2015, č. j. 6 C 342/2011-822, ve výrocích II., IV., V., VI. a VII., kterými Okresní soud v Hodoníně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 552.977 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o povinnosti žalobce doplatit soudní poplatek, o vrácení zaplacené zálohy na náklady řízení žalobci a o náhradě nákladů řízení státu, změnil jej ve výroku VIII. o nákladech řízení účastníků co do výše přiznané náhrady; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 31. 12. 2013, avšak v řízení zahájeném před 1. 4. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 293/2013 Sb., bylo v řízení o dovolání postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1,7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Žalovaný spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované rozsudky ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2175/2005, ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2450/2011, a ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1607/2008. Konkrétně namítá, že soud prvního stupně nerozhodl o podání žalobce (zhotovitele) ze dne 20. 7. 2012, v němž - vzhledem k odstoupení objednatele od smlouvy o dílo - navrhoval připuštění změny žalobního petitu tak, že žalovanou částku požaduje přiznat z titulu bezdůvodného obohacení, a vytýká mu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže posléze připustil změnu žalobního petitu, ač pro takové rozhodnutí nebyly splněny podmínky. Připuštění změny žaloby bránily zásada hospodárnosti řízení a překážka litispendence. Má za to, že odvolací soud, který nenapravil pochybení soudu prvního stupně, svým postupem porušil jeho právo na spravedlivý proces a odňal jej zákonnému soudci; napadené rozhodnutí považuje za překvapivé, neboť předpokládal, že předmětem řízení je i nadále stanovení povinnosti převzít dílo podle smlouvy o dílo a uhradit zbývající část ceny díla.
Žalovaný těmito výhradami ve skutečnosti vytýká vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné posouzení věci, jak ostatně sám v dovolání argumentuje. K těm však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Navzdory očekávání žalovaného dovolání není přípustné ani z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to výkladu a aplikace §642 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008). Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť ačkoliv odstoupil od smlouvy o dílo podle §642 odst. 2 obč. zák., odvolací soud přistoupil k vypořádání smluvních stran podle zásad upravených v §642 odst. 1 obč. zák. a nesprávně se zabýval pouze hodnotou prací a materiálu poskytnutých žalobcem.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že účastníci dne 21. 12. 2007 uzavřeli písemně smlouvu o dílo, jíž se žalobce (zhotovitel) zavázal pro objednatele (žalovaného) provést podle položkového rozpočtu zastřešení bytového domu, klempířské práce a tepelné izolace v termínu do října 2008 za dohodnutou cenu 1.597.060 Kč. V článku X si smluvní strany dohodly možnost odstoupení od smlouvy pro případ podstatného porušení závazků jedné z nich. Žalovaný postupně zaplatil žalobci na cenu díla 1.075.000 Kč. Žalobce vyzval žalovaného v dubnu 2009 k převzetí díla a úhradě zbývající části ceny díla ve výši 552.977 Kč, což žalovaný odmítl s odůvodněním, že dílo není dokončeno a vykazuje vady bránící jeho užívání. Žalovaný z důvodu, že dílo nebylo dokončeno včas, odstoupil od smlouvy dne 18. 7. 2011. Vady, které dílo vykazovalo, byly sice odstranitelné, avšak bránily uvedení stavby do trvalého užívání. Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalovanému - podle smluvního ujednání - vzniklo právo od smlouvy o dílo uzavřené podle §631 obč. zák. odstoupit, neboť žalobce podstatně porušil své smluvní závazky tím, že dílo nedokončil včas a že dílo vykazovalo několik vad. Platným odstoupením od smlouvy o dílo byla smlouva od počátku zrušena (§48 obč. zák.) a její účastníci si byli povinni vrátit vše, co si podle ní plnili (§457 obč. zák.). S ohledem na charakter plnění poskytnutého žalobcem žalovanému bylo přistoupeno k peněžité náhradě (§458 odst. 1 obč. zák.) ve výši rovnající se obecné ceně, tj. takové, kterou by ten, komu bylo plněno formou výkonů, vynaložil obvykle v daném místě a čase na dosažení stejného plnění (s přihlédnutím k jeho vadnosti, má-li za následek snížení skutečného majetkového prospěchu objednatele díla). Soud prvního stupně zjistil obvyklou cenu skutečně provedeného díla (vycházející z nákladů, které by bylo třeba vynaložit na provedení stejného díla v daném místě a čase s přihlédnutím k vadám existujícím ke dni odstoupení od smlouvy) ze znaleckého posudku, který vypracoval znalec z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí Ing. Bc. Petr Čech s přizvaným konzultantem J. K. odvolací soud se s tímto zjištěním ztotožnil.
Vzhledem ke shora řečenému je tudíž evidentní, že odvolací soud se od odkazovaného rozhodnutí dovolacího soudu neodchýlil.
Žalovaný sice výslovně v dovolání ohlásil, že jím napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tedy i nákladové výroky, avšak ve vztahu k nim v dovolání nevylíčil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§237 o. s. ř.). Dovolání tak v této části trpí kvalifikovanou vadou, kterou žalovaný včas, tj. ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř., neodstranil.
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (§243 písm. a/ o. s. ř.). O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. lze uvažovat teprve tehdy, jsou-li splněny podmínky dovolacího řízení, dovolání je bezvadné a alespoň na základě předběžného posouzení se dovolání jeví jako pravděpodobně úspěšné.
Přestože se vzhledem k výsledku dovolacího řízení výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud pokládá za potřebné uvést, že náklady, které vznikly žalobci, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť jeho vyjádření k dovolání nevystihuje důvod, pro který bylo dovolání odmítnuto.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu