ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.254.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 254/2018-497
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. V. , správce pozůstalosti zůstavitelky A. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Beránkem, advokátem se sídlem Mělník, Havlíčkova 304/5, proti žalované D. C. , zastoupené JUDr. Rao Uppalurim, advokátem se sídlem Praha 1, Hybernská 20, o 1.725.483 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 109/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2017, č. j. 53 Co 460/2016-464, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2017, č. j. 53 Co 460/2016-464, potvrdil ve výrocích I. a IV. rozsudek ze dne 11. 5. 2015, č. j. 18 C 109/2012-337, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1.725.483 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu, změnil jej ve výroku III. o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 31. 12. 2013, avšak v řízení zahájeném před 1. 4. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 293/2013 Sb., bylo v řízení o dovolání postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1,7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich samostatně vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; to znamená, že je povinen uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a/ odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b/ že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c/ že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d/ popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán (stejně jako údajem o naplněnosti předpokladu přípustnosti dovolání). Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z nich zvlášť.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
V dané věci se původní žalobkyně A. V., která v průběhu řízení dne 23. 7. 2015 zemřela, a jejím procesním nástupcem se stal soudem jmenovaný správce pozůstalosti J. V. - dále jen „žalobce“ (viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 6. 1. 2016, č. j. 18 C 109/2012-392), domáhala po žalované vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1.744.839 Kč (s příslušenstvím). Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že rodiče původní žalobkyně J. S. a M. S. (rovnodílní podíloví spoluvlastníci), pronajali dne 30. 12. 2002 blíže specifikované pozemky v k. ú. N. V. u N. (dále jen „předmětné pozemky“) na dobu neurčitou V. M. a P. G. za nájemné ve výši 5.872 Kč, resp. 13.515 Kč měsíčně. K uzavření smlouvy udělili plnou moc žalované (advokátce žijící ve společné domácnosti s jejich vnukem L. Ž.) a zároveň ji zmocnili, aby pro ně přijímala platby nájemného na svůj bankovní účet (sjednané místo plnění). M. S. dne 5. 7. 2003 zemřela, původní žalobkyně nabyla z dědictví po své matce podíl na předmětných pozemcích ve výši 1/4 a J. S. se stal jejich spoluvlastníkem v rozsahu 3/4. Tento podíl posléze darovací smlouvou ze dne 22. 9. 2011 daroval původní žalobkyni a smlouvou ze dne 15. 9. 2011 jí postoupil svou pohledávku z nájemného za žalovanou ve výši 1.480.197 Kč (vyinkasovaný podíl z nájemného za období od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2010); postoupení pohledávky oznámil žalované dopisem doručeným nejpozději dne 10. 11. 2011. Finanční prostředky z nájmu pozemků, které za období od 5. 7. 2003 do 30. 11. 2010 činily celkem 1.725.483 Kč, žalovaná ze svého účtu postupně vybrala. Výzvě původní žalobkyně ze dne 10. 11. 2011, aby jí uvedené finanční prostředky poukázala, nevyhověla. Žalovaná neprokázala, že by jí svědčil jakýkoliv titul k dispozici s postupně vybranou částkou.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že smluvní vztah rodičů původní žalobkyně (příkazců) a žalované (příkazníka) byl založen příkazní smlouvu uzavřenou ve smyslu ve smyslu §724 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.); žalovaná, vybavena plnou mocí, uzavřela jménem příkazců smlouvy o nájmu jejich pozemků, jejichž součástí bylo ujednání (shodné s příkazem), že místem plnění nájemného je bankovní účet žalované. Odvolací soud konstatoval, že smlouvu uzavřenou rodiči původní žalobkyně a žalovanou nelze právně kvalifikovat jako smlouvu o úschově podle §747 odst. 1 obč. zák., neboť nebyla naplněna podmínka faktického převzetí konkrétně individualizované movité věci schovatelem, a že není podřaditelná ani právní úpravě obsažené v stavovských advokátních předpisech, jelikož nešlo o prostou úschovu. Žalovaná inkasovala nájemné jako příkazník z příkazní smlouvy. Smrtí matky původní žalobkyně (5. 7. 2003) její příkaz daný žalované ve vztahu k jedné polovině vybíraného nájemného zanikl (§731 a §33b odst. 2 obč. zák.) a žalovaná nebyla oprávněna podíl na nájemném přijímat, natož s ním jakkoli nakládat. Jestliže žalovaná s těmito prostředky disponovala, dělo se tak na úkor dědiců po M. S., na jejichž úkor získala úmyslně bezdůvodné obohacení z právního důvodu, který odpadl (§451 odst. 2 obč. zák.). Původní žalobkyně, která se stala výlučnou vlastnicí předmětných pozemků z titulu dědictví (dědické řízení pravomocně skončilo dne 20. 9. 2011) a darování (darovací smlouva ze dne 22. 9. 2011), oprávněně vyzvala žalovanou, aby jí uhradila do 21. 11. 2011 jednu polovinu žalované částky. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku promlčení této části nároku vznesenou žalovanou, neboť žaloba byla podána dne 29. 5. 2012 před uplynutím desetileté objektivní promlčecí doby a při zachování dvouleté subjektivní promlčecí doby (§107 odst. 1, 2 obč. zák.). Co se týče druhé poloviny vybraného nájemného, příkaz J. S. ve sledovaném období nezanikl, žalovaná tedy byla oprávněna nájemné vybírat, nicméně její povinností bylo finanční prostředky shromažďovat na svém účtu, nikoliv s nimi dále nakládat a ponechat si je pro svou potřebu. J. S. plnou moc vypověděl dne 4. 4. 2011 a od toho okamžiku začala běžet tříletá promlčecí doba podle §101 obč. zák. k vydání částky, kterou z titulu příkazní smlouvy pro J. S. vyinkasovala. Byla-li žaloba podána v květnu 2012, není právo na vydání druhé poloviny vybíraného nájemného promlčeno.
Žalovaná sice vymezila přípustnost dovolání tak, že „otázka vztahu mezi žalovanou a zastoupeným klientem a následná vázanost jeho pokynem má být rozhodnuta dovolacím soudem diametrálně odlišně“, nicméně z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) se podává, že jeho přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3077/2010, a ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3382/2013, jestliže její právní vztah s rodiči původní žalobkyně posoudil jako smlouvu příkazní podle §724 a násl. obč. zák., a nikoli jako smlouvu o správě cizího majetku ve smyslu §56 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Navzdory přesvědčení žalované dovolání přípustné není, neboť její odkazy na označená rozhodnutí dovolacího soudu nejsou pro odlišné skutkové poměry přiléhavé. Dovolací soud v nich totiž posuzoval právní otázku, zda advokát, který přijal do úschovy peníze svého klienta, se stává dlužníkem třetí osoby, která není účastníkem právního vztahu advokáta a jeho klienta a jíž má podle ujednání s klientem peníze vydat. V posuzovaném případě se tudíž nejedná o srovnatelnou situaci.
Domáhá-li se žalovaná přezkumu správnosti právních otázek promlčení žalobou uplatněného práva, platnosti smlouvy o postoupení pohledávky a započtení úhrady nákladů právního zastoupení, ve vztahu k těmto nastoleným otázkám nevymezila přípustnost dovolání. Protože dovolání v této části zatížila kvalifikovanou vadou, znemožnila dovolacímu soudu, aby předložené otázky podrobil dovolacímu přezkumu.
Další argumentace žalované nenaplňuje jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Námitky, že soudy nezohlednily, že Ž. poukázal z vybraných prostředků 300.000 Kč J. S., že v pozůstalosti po J. Ž. (sestře původní žalobkyně a matce L. Ž.) byla objevena listina s textem bez data podepsaná J. S., v níž udělil souhlas k využití finančních prostředků z nájemného k rekonstrukci objektu v N. V., že J. S. odvolal plnou moc, ale nikoliv příkaz k vybírání nájemného, že původní žalobkyně se v rámci dědického řízení v roce 2011 stala dědičkou pouze 1/8 předmětných nemovitostí a zbylých 7/8 náleželo stále J. S., na jehož příkaz jednala, že původní žalobkyně vylákala na J. S. podpisy na darovací smlouvě a smlouvě o postoupení pohledávky lstí, nebo že příkaz plnila předáváním peněz L. Ž. a nepoužila je pro svou potřebu, jsou skutkového charakteru, jimiž zpochybňuje skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel odvolací soud. Dovolací soud je tímto skutkovým stavem vázán. Samotné hodnocení důkazů soudem - opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř., který platí i pro odvolací řízení (§211 o. s. ř.) - zásadně nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.; nesprávná či neúplná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Výhradami, že soudy neprovedly důkaz svědeckými výpověďmi Š. (kterou hodlala prokázat neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky mezi J. S. a původní žalobkyní a soud prvního stupně jej neprovedl s tím, že nemá pro právní posouzení věci význam) a L. Ž. (který odvolací soud neprovedl s odůvodněním, že jde o nepřípustnou novotu ve smyslu §205a o. s. ř.), vytýká ve skutečnosti vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné posouzení věci. K těm však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Nadto, povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl, ze zákona nevyplývá (§120 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu a jsou-li z pohledu §205a a §211a o. s. ř. přípustné (srov. §213 odst. 4, část věty před středníkem, odst. 5 o. s. ř.). Pokud návrhu nevyhoví, musí v odůvodnění vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999, nebo usnesení ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 2121/15, v nichž Ústavní soud vysvětlil, že pochybení v oblasti tzv. opomenutých důkazů z hlediska kautel ústavního práva je relevantní tehdy, „pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje. Platí, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou ale vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět.“). Soud prvního stupně i soud odvolací, jak se podává z odůvodnění jejich rozhodnutí, této povinnosti dostály.
Obdobně je tomu s namítanou zmatečností, kterou žalovaná shledává v tom, že výsledek sporu byl ovlivněn působením žalobce v justici, a další vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. I k těmto vadám dovolací soud přihlíží pouze za podmínky, že je dovolání přípustné.
Jelikož žalovaná nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (§243 písm. a/ o. s. ř.). O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. lze uvažovat teprve tehdy, jsou-li splněny podmínky dovolacího řízení, dovolání je bezvadné a alespoň na základě předběžného posouzení se dovolání jeví jako pravděpodobně úspěšné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu