ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2549.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 2549/2018-436
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) V. Š. a b) N. Š. obou bytem v XY, zastoupených JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na baště sv. Ludmily 252/3, proti žalovanému O. P. , bytem v XY, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Poláčkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, o zaplacení 1.850.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích, pod sp. zn. 106 C 93/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 16. 10. 2017, č. j. 27 Co 414/2015-353, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 3. 2015, č. j. 106 C 93/2012-205, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 500.000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, dále mu uložil zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně 1.350.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Své rozhodnutí založil na závěru, podle něhož účastníci řízení dne 9. 12. 2009 uzavřeli platnou dohodu o narovnání, podle níž měl žalovaný plnit žalobcům sporné částky.
Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 16. 12. 2015, č. j. 27 Co 414/2015-271, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 1. 2016, č. j. 27 Co 414/2015-281, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zcela zamítl na základě úvahy, že dohoda o narovnání ze dne 9. 12. 2009 je neurčitá a tudíž neplatná, neboť „nespecifikuje pohledávky, které mají být předmětem narovnání (…) a tvrzené nároky nejsou v předmětné dohodě o narovnání jednoznačně a určitě vymezeny, resp. část těchto nároků (náhrada za ztrátu bydlení) v dohodě zcela absentuje, není o nich sebemenší zmínka a z dohody současně nikterak nevyplývá, že účastníci narovnávají práva a povinnosti mezi nimi sporná či pochybná.“
Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 6. 2016, č. j. 33 Cdo 1607/2016-308, odmítl.
Ústavní soud nálezem ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3168/16, jak usnesení Nejvyššího soudu, tak shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích zrušil. Zdůraznil, že za účelem řešení vlastní životní situace spočívající ve ztrátě původně vlastních bytových prostor stěžovatelé (rozuměj „žalobci“) uzavřeli s vedlejším účastníkem (rozuměj „žalovaným“) v návaznosti na kupní smlouvu ze dne 11. 12. 2006 „dohodu o narovnání“, kterou zjevně byla zohledněna skutečnost, že stěžovatelé předmětný rodinný dům prodali vedlejšímu účastníkovi za cenu nižší než tržní, a po vystěhování z rodinného domu museli řešit uspokojení své bytové potřeby, a za tím účelem se vedlejší účastník zmíněnou dohodou prakticky zavázal doplatit za jemu převedené nemovitosti zbytek tržní ceny nemovitostí. V rovině ústavního práva Ústavní soud „ závěr odvolacího soudu o neplatnosti dohody o narovnání pro neurčitost považuje za nepřípustný formalismus, zcela odhlížející od skutečné vůle účastníků smluvního vztahu. Navíc nebyl respektován požadavek priority výkladu nezakládající neplatnost smlouvy před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Byl tak popřen princip autonomie vůle smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být výjimkou, a nikoli zásadou. Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s principem právního státu vyvěrajícím z čl. I. Ústavy taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi, upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy zakládající. “
Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích poté rozsudkem ze dne 16. 10. 2017, č. j. 27 Co 414/2015-353, vázán závazným názorem Ústavního soudu o platnosti dohody o narovnání (touto otázkou se odvolací soud již nemohl zabývat), rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 3. 2015, č. j. 106 C 93/2012-205, potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání. Má zato, že dovolání je přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) neboť při řešení otázky určitosti dohody o narovnání se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudky ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98.
Dovolání není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť při řešení otázky určitosti (a tedy i platnosti) dohody o narovnání se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud se k otázce určitosti právních úkonů vyjádřil např. v usnesení ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1363/2009, v němž přijal a odůvodnil závěr, podle něhož, „náležitostí projevu vůle, který směřuje k určitému právnímu úkonu, je srozumitelnost, určitost a v některých případech i forma projevu. Nesrozumitelný je projev tehdy, jestliže nelze zjistit ani výkladem, co jím mělo být vyjádřeno. Určitost projevu se týká jeho obsahové stránky; neurčitý projev je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah. Pokud nelze uvedený nedostatek neurčitosti odstranit tímto způsobem, jde o právní úkon neplatný.“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2008, ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 1155/2005, a ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008).
Do poměrů souzené věci zasáhl svým rozhodnutím zásadně Ústavní soud. Pro řízení o ústavních stížnostech před Ústavním soudem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 182/1993 Sb.“), platí, že rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Přiměřeně se též uplatní ustanovení občanského soudního řádu, pokud zákon č. 182/1993 Sb. nestanoví jinak (§63 citovaného zákona). Na rozhodnutí vydaná Ústavním soudem se per analogiam vztahuje §226 odst. 1 o. s. ř., přičemž pravidlo o vázanosti právním názorem platí v tomto případě pro všechny soudy rozhodující v dané věci, tedy i pro Nejvyšší soud, který podle §10a o. s. ř. rozhoduje o dovoláních proti rozhodnutím krajských soudů nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 77/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 12, č. 142, a nález ze dne 14. 2. 1996, sp. zn. II. ÚS 156/95, publikovaný tamtéž, svazek 5, č. 9). Obecné soudy tak musí respektovat právní názor vyslovený v kasačním nálezu Ústavního soudu vydaném v téže věci a musí podle něj postupovat a řídit se jím.
Nezbývá než konstatovat, že od shora uvedené judikatury se odvolací soud neodchýlil (neodchyluje se od dovolatelem citované judikatury Nejvyššího soudu), jestliže na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že dohoda o narovnání je určitým a tedy platným právním úkonem.
Výklad předmětné dohody provedený odvolacím soudem je zcela v souladu s ustanovením §35 odst. 2 obč. zák. a zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84.
Ačkoli dovolatel obsáhle polemizuje s tím, jak odvolací soud rozhodl, ve vztahu k jiným právním otázkám nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle s §237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.
Pro úplnost - mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání - nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí [§243 písm. a) o. s. ř.]. O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. lze uvažovat teprve tehdy, jsou-li splněny podmínky dovolacího řízení, dovolání je bezvadné a alespoň na základě předběžného posouzení se dovolání jeví jako pravděpodobně úspěšné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 11. 2018
JUDr. Václav Duda
předseda senátu