ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2815.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 2815/2017-606
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně meridian solární park III s.r.o., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10 (identifikační číslo osoby 290 54 656), zastoupené Mgr. Robertem Klenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, proti žalované obci Soutice, se sídlem úřadu Soutice 104 (identifikační číslo osoby 008 75 813), zastoupené JUDr. Rao Varad Uppalurim, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 1007, o zaplacení 2.500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 144/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2017, č. j. 28 Co 574/2016-547, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 27. 6. 2016, č. j. 6 C 144/2014-478, zamítl žalobu požadující úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 2.500.000 Kč za dobu od 30. 11. 2012 do 13. 11. 2015 (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 2.500.000 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 14. 11. 2015 do zaplacení (výrok II.) a současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.)
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 2. 2017, č. j. 28 Co 574/2016-547, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II. tak, že se žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 2.500.000 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 2.500.000 Kč od 14. 11. 2015 do zaplacení, zamítá; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §237 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaná dovozuje přípustnost svého dovolání z toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjadřující se
a) k doručení odstoupení od smlouvy (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 464/2015, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 142/2006, ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1469/2004, nebo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 1 Afs 164/2014) a
b) k platnosti odstoupení od smlouvy (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2464/2014, ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008, ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 26 Odo 928/2005, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 146/2013, ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3846/2009, ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 142/2012 nebo ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 32 Odo 706/2003, a nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 625/03).
Odvolacímu soudu dále vytýká, že jeho závěry jsou formalistické, nesprávné a nastolují nespravedlivý stav, kdy žalovaná stále zadržuje vratnou část zálohy, přestože mezi účastníky není sporné, že smlouva zanikla a žalobkyni má být část zálohy vrácena.
Je-li přípustnost dovolání spojována s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok napadeného rozhodnutí z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Takovou není v posuzovaném případě otázka okamžiku doručení odstoupení od smlouvy. Pomine-li se, že nejde o otázku právní, nýbrž skutkovou, odvolací soud - přestože v odůvodnění svého rozhodnutí zpochybnil názor soudu prvního stupně, že doručením žaloby žalované bylo doručeno i písemné odstoupení od smlouvy - nezměnil rozsudek soudu prvního stupně z důvodu odlišného posouzení okamžiku doručení odstoupení od smlouvy žalované, nýbrž proto, že na rozdíl od něho dovodil, že právní úkon odstoupení od smlouvy je neurčitý a tudíž neplatný; v textu odstoupení od smlouvy totiž není uveden důvod, pro který žalovaná od smlouvy odstupuje, a není zde ani odkaz na text smlouvy, konkrétně její dodatek č. 3. Bez uvedení tohoto údaje nelze pokládat jednostranný právní úkon odstoupení od smlouvy za perfektní a nemůže mít za následek sledované právní účinky. Jelikož na posouzení otázky doručení odstoupení od smlouvy žalované, kterou měl odvolací soudu podle přesvědčení dovolatelky řešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, napadené rozhodnutí nespočívá, nemůže být dovolání pro její řešení ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné; bez významu jsou proto odkazy na rozhodnutí dovolacího soudu či Nejvyššího správního soudu, které dovolatelka v souvislosti s touto otázkou zmiňuje.
Přípustnost dovolání shledává dovolatelka rovněž v tom, že odvolací soud při zjišťování obsahu listiny obsahující odstoupení od smlouvy neupřednostnil takový výklad právního úkonu, který by dovodil jeho platnost, a nepokusil se o překlenutí případných nejasností skutkového vymezení důvodu odstoupení v intencích výkladových pravidel, která jsou v judikatuře Nejvyššího soud dlouhodobě aprobována; na podporu svých tvrzení odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 625/0,3 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2464/2014, ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008, ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 26 Odo 928/2005, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 146/2013, ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3846/2009, ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 142/2012 nebo ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 32 Odo 706/2003, od kterých se měl odvolací soud odchýlit při posuzování platnosti odstoupení od smlouvy.
Zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu, že její právní úkon odstoupení od smlouvy je pro neurčitost (absolutně) neplatný, činí tak procesně neregulérním způsobem – tj. skutkovými námitkami. Odvolací soud při právním posouzení věci vyšel ze zjištění, že v textu odstoupení od smlouvy není obsažen (slovy vyjádřen) důvod, pro který žalobkyně od smlouvy odstupuje a není zde ani odkaz na text smlouvy (konkrétně její dodatek č. 3). V souladu se závěry dovozenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1233/2011, pak uzavřel, že bez uvedení údaje o důvodu odstoupení od smlouvy (imanentní součásti každého jednostranného odstoupení od právního úkonu) nelze tento právní úkon pokládat za perfektní a nemůže mít za následek sledované právní účinky. Žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně dovodil, že žalovaná neznala důvod odstoupení od smlouvy, nebyl-li uveden v textu jejího jednostranného právního úkonu. Prosazuje, že žalovaná věděla, že od smlouvy odstupuje právě z důvodu, který v ní byl dohodnut. I kdyby v listině obsahující právní úkon odstoupení od smlouvy nebyl důvod odstoupení výslovně uveden, nemohlo to mezi účastníky vyvolat jakoukoliv pochybnost o tom, z jakého důvodu je od smlouvy odstoupeno. Z uvedené dovolací argumentace je zřejmé, že žalobkyně podsouvá odvolacímu soudu skutkový závěr, který neučinil (odvolací soud neuzavřel, že žalovaná neznala důvod odstoupení, nýbrž že v listině obsahující jednostranný právní úkon odstoupení není důvod odstoupení uveden). Nadto přehlíží, že správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Nesprávná, popř. neúplná skutková zjištění totiž nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný. Stejně tak způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v §241a odst. 1 o. s. ř.
Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že jeho závěry jsou formalistické a nastolují nespravedlivý stav, nezpochybňuje žádný právní závěr, na němž by bylo napadené rozhodnutí založeno.
Závěr odvolacího soudu, že údaj o důvodu odstoupení je imanentní součástí každého jednostranného odstoupení od smlouvy ve smyslu ustanovení §48 obč. zák., a bez jeho uvedení nelze pokládat jednostranné odstoupení od smlouvy za perfektní a nemůže tudíž mít za následek sledované právní účinky, koresponduje s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Dovolání proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. S ohledem na výsledek řízení již nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.
Žalobkyně sice výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k nákladovým výrokům však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesla.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu