ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.5248.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 5248/2016-326
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) P. M. , a b) G. M., zastoupených Mgr. Martinou Nacherovou Goldovou, advokátkou se sídlem v Mnichovicích, Švermova 918, proti žalované Brother & Duck International, s. r. o. se sídlem v Praze 7, Na Výšinách 889/14, identifikační číslo 27230589, zastoupené JUDr. Josefem Vejmelkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 753/27, o vrácení vzájemně poskytnutého plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 46/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2016, č. j. 29 Co 74/2016-298, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2016, č. j. 29 Co 74/2016-298, jímž byl změněn v zamítavém výroku o věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 3. 2015, č. j. 10 C 46/2010-238, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 13. 8. 2015, č. j. 10 C 46/2010-272, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 76.616 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. od 11. 9. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8 % p. a. od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75 % od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, ve výši 7,5 % p. a. od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, ve výši 7,05 % p. a. od 1. 1. 2013 do 21. 4. 2016 a za dobu od 22. 4. 2016 do zaplacení pro každé další kalendářní pololetí, v němž potrvá prodlení žalované, v roční výši odpovídající součtu čísla sedm a výše dvoutýdenní repo sazby vyhlášené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni takového kalendářního pololetí, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, se ruší a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2015, č. j. 10 C 46/2010-238, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 13. 8. 20015, č. j. 10 C 46/2010-272, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 19.904 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl žalobu o zaplacení částky „76.616 Kč“ s příslušenstvím oproti jejich povinnosti vrátit žalované plnění, které jim poskytla na základě zrušené objednávky B7-05-07 ze dne 3. 12. 2007 na vybudování půdního prostoru; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že žalobci dne 27. 11. 2007 uzavřeli se společností (investorem) ČECHOSLAVIE , spol. s r. o. smlouvu o smlouvě budoucí kupní, jejímž předmětem měl být prodej řadového rodinného domu označeného jako v k. ú. Ú. Smluvní strany se dohodly, že parametry objektu uvedené v příloze č. 1 smlouvy lze měnit po podpisu smlouvy na základě dohody žalobců (budoucích kupujících) s realizační firmou určenou společností ČECHOSLAVIE, spol. s r. o. Dne 27. 11. 2007 zaslala žalovaná žalobcům cenovou nabídku/objednávku č. B7-05-07 označenou za „vybudování půdního prostoru - zpochůznění půdního prostoru dle návrhu projektanta se spouštěcími schody“ za částku 87.760 Kč (bez DPH). Žalobci nabídku dne 3. 12. 2007 přijali. Práce spojené s úpravou půdních prostor prováděla společnost VCES, a. s., která stavěla domy pro společnost ČECHOSLAVIA, spol. s r. o. Objednatelem tzv. klientských úprav byla žalovaná. Podle původního projektu měl být v tomto prostoru sádrokartonový podhled zavěšený do střechy. Místo toho zástupce žalované požadoval provedení povrchové úpravy spočívající v obložení z dřevěných palubek. Fakturou ze dne 26. 5. 2008 č. FVKU-20/2008, variabilní symbol 113420, žalovaná žalobcům vyúčtovala za „vybudování půdního prostoru“ (konečná cena 99.520 Kč) částku 27.389,88 Kč se zřetelem ke složené záloze ve výši 69.664 Kč. Dne 16. 6. 2008 uzavřely strany smlouvy o smlouvě budoucí kupní smlouvu, jejímž předmětem byl zkolaudovaný řadový rodinný domek postavený na pozemku parc. č. označený jako a pozemky parc. č., č. a č. vše zapsáno pro k. ú. Ú. u P. na LV u Katastrálního úřadu pro S. kraj, katastrální pracoviště P. V důsledku havárie vodovodního řádu byl dům žalobcům předán až 7. 1. 2009. V soupise vad a nedodělků, který je přílohou předávacího protokolu ze dne 7. 1. 2009, je pod bodem 16 uvedeno, že chybí plán půdy, a pod bodem 32, že se podbití prken půdního prostoru vzdouvá, kape voda ze spár stropních prken. Protože žalovaná přes výzvu učiněnou v záruční lhůtě vytčené vady neodstranila, žalobci dopisem ze dne 29. 4. 2009 navrhli zrušení objednávky č. B7-05-07 z blíže uvedených důvodů, na což žalovaná odmítla přistoupit. Z tohoto důvodu žalobci podáním ze dne 10. 6. 2009 jednostranně odstoupili od objednávky č. B7-05-07 a dne 26. 10. 2009 vyzvali žalovanou ke vrácení zaplacené částky 99.520 Kč. Výskyt a příčinu vady popsal ve svém znaleckém posudku Ing. Richard Motyčka (viz znalecký posudek č. 2805-49/2012, a doplněk znaleckého posudku č. 2805/49/D1/2014). Znalec zjistil, že dílo bylo provedeno s vadami spočívajícími v nedodržení projektové dokumentace běžných technologických postupů. Příčinou vlhkosti v půdním prostoru je tzv. tepelný most, tj. neexistence jakékoliv vrstvy tepelné izolace v rovině střešního pláště. Rozdíl teplot je tak strmý, že na ochlazovaném povrchu dochází ke kondenzaci v důsledku fyzikálních zákonů. Podle znalce není účelné provést demontáž toho, co bylo v rámci půdního prostoru již uděláno. V otázce aktivní a pasivní legitimace, vycházeje z R 12/89 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že ta je dána jak na straně žalující, tak na straně žalované. Na základě zjištěného skutkového stavu věci, poměřuje skutkové okolnosti sporu ustanoveními §652, §653, §654 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), soud prvního stupně uzavřel, že smlouvu o zpochůznění půdního prostoru uzavřeli účastníci řízení, přičemž za nerozhodnou považoval okolnost, že dílo prováděla firma VCES, a. s. a že se tak dělo „přes společnost ČECHOSLAVIE, spol. s r. o.“ V situaci, kdy žalobci odstoupili od „objednávky“ má žalovaná povinnost podle §457 a §458 obč. zák. vydat žalobcům bezdůvodné obohacení, jehož výše odpovídá 20 % z ceny díla, neboť podle znalce není účelné odstranit to, co bylo v půdním prostoru vybudováno.
Městský soud v Praze k odvolání žalobců (řízení o odvolání žalované bylo usnesením ze dne 19. 11. 2015, č. j. 10 C 46/2010-286, zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání) rozsudkem ze dne 21. 4. 2016, č. j. 29 Co 74/2016-298, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 76.616 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení; jinak jej potvrdil. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu, který poukázal na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2008, úpravou půdního prostoru žalobci nezískali žádný majetkový prospěch na úkor žalované, a to z důvodu jeho nevhodného způsobu provedení. Jelikož zhotovitel nese odpovědnost i za vady způsobené nevhodností pokynů objednatelů, na které objednatele neupozornil, není podle odvolacího soudu žádný důvod pro to, aby žalobci nesli náklady na – pro ně bez užitného významu, tj. zbytečně – provedenou stavební úpravu, přestože si ji u žalované objednali.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť jeho rozhodnutí spočívá na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od:
1. řešení otázky rozsahu informační povinnosti zhotovitele vůči objednateli podle smlouvy o dílo a otázky odpovědnosti zhotovitele za vady díla.
Při řešení těchto otázek dovolatelka s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1866/2008, a ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1679/2011, prosazuje názor, že předmětem smlouvy o dílo bylo zpochůznění půdního prostoru, tedy provedení takových úprav domu, které umožní zvýšenou zátěž podlahy půdního prostoru v důsledku pohybu osob v půdním prostoru. Předmětem jejího plnění nebyla realizace celé půdní vestavby, a tedy ani provedení zateplení střešního pláště. Proto jeho neprovedení nemůže být vadou jejího díla. Tím, že odvolací soud dovodil, že žalovaná neupozornila žalobce na potřebu zateplení střechy, shledal její odpovědnost za vady něčeho, co nebylo předmětem smlouvy o dílo.
2. řešení otázky stanovení výše bezdůvodného obohacení žalobců při platném odstoupení od smlouvy o dílo.
Žalovaná provedla pro žalobce práce, které jim prokazatelně přinesly majetkový prospěch, a přesto nemá právo na majetkové vypořádání ze zrušené smlouvy. S poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2766/2009, ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2006, ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 871/2004, a stanovisko ze dne 20. 10. 1988, sp. zn. Cpj 39/88, prosazuje názor, že rozsah obohacení žalobců (objednatelů) spočívá v provedených výkonech, za které jsou povinni žalované poskytnout peněžitou náhradu. Není srozuměna se závěrem, že vybudováním přístupu do půdního prostoru, úpravou jeho podlahy, zhotovením schodiště a posílením konstrukcí příček nezískali žalobci žádnou majetkovou výhodu. Jestliže by se žalobci totiž rozhodli odstranit pronikání vlhkosti do půdních prostor, a využít jejich potenciál, nemuseli by již vynakládat prostředky na to, co žalovaná v rámci smlouvy o dílo již zhotovila, tj. na zřízení přístupu do půdního prostoru, na úpravu jeho podlahy, na zhotovení schodiště a posílení konstrukcí příček. Provedené práce tak mají pro žalobce nespornou užitnou hodnotu a přímo nesouvisí s vadnými částmi stavby (tj. podbití a nedostatek zateplení).
I. řešení otázky poučovací povinnosti soudu podle §118a o. s. ř.
Soudy obou stupňů nevzaly za prokázanou skutkovou verzi žalované, podle které její původní nabídka adresovaná žalobcům obsahovala kromě nabídky zpochůznění půdy i nabídku zateplení půdního prostoru a zhotovení elektroinstalace, přičemž žalobci si z této komplexní nabídky vybrali jen položku zpochůznění půdního prostoru. O neprokázání tohoto tvrzení soudy žalovanou nepoučily, přičemž tak v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, představovanou rozsudkem ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, a rozsudkem ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, podle níž soud může založit své rozhodnutí na závěru, že účastník neunesl důkazní břemeno jen tehdy, jestliže takovému účastníkovi předtím bezvýsledně poskytl poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř.
Žalobci navrhli dovolání pro nepřípustnost odmítnout, popř. jako bezdůvodné zamítnout.
III. Přípustnost dovolání
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., čl. II. bod 2. Zákona č. 296/2017 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení, ale že přípustnost dovolání nastává až tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (§239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila. Není totiž úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle s §237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.
Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Z tohoto důvodu nemohl přihlédnout k výhradám žalované vůči skutkovému zjištění o obsahu smlouvy o dílo (co měla žalovaná pro žalobce zhotovit a jaký byl obsah původní nabídky); první dovolatelkou vymezená právní otázka tudíž nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť vychází z její vlastní skutkové verze. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000). Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Taktéž nemohl dovolací soud přihlédnout k výhradám vůči hodnocení důkazu – nálezové části znaleckého posudku Ing. Richarda Motyčky.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit v dovolání formulovaná otázka procesního práva, dotýkající se poučovací povinnosti podle §118a odst. 3 o. s. ř., kterou měl odvolací soud posoudit v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, a ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002. Může-li dovolání směřovat pouze proti „rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,“ potom k porušení poučovací povinnosti ze strany odvolacího soudu nemohlo dojít (a závěry citované judikatury se tak v souzené věci nemohou prosadit), neboť takové poučení poskytuje jen při jednání a pouze účastníkovi na něm přítomnému. Žalovaná ani její zástupce se však odvolacího jednání dne 21. 4. 2016 bez omluvy nezúčastnili.
Dovolání žalované (posuzováno podle celého jeho obsahu - §41 odst. 2 o s. ř.) je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, o rozsahu vypořádání zaniklé smlouvy v důsledku odstoupení, spočívalo-li obohacení jedné ze stran ve výkonech. Ačkoli dovolatelka obsáhle polemizuje s tím, jak odvolací soud rozhodl, ve vztahu k jiným (než shora uvedeným) právním otázkám nevymezila řádně předpoklady přípustnosti dovolání.
IV. Důvodnost dovolání
Dovolání je důvodné.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ (srovnej §3028 zákona č. 89/2012 Sb.), je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Ustanovení §457 obč. zák. upravuje způsob vydání bezdůvodného obohacení, jestliže smlouva, podle níž si strany vzájemně plnily, byla neplatná nebo byla – jako v nyní souzené věci v důsledku odstoupení - zrušena. Právo jedné smluvní strany na vydání poskytnutého plnění je podmíněno její povinností vrátit druhé smluvní straně to, co podle smlouvy od ní přijala. Má-li být vydáno vše, co bylo nabyto podle zrušené smlouvy, uvedené znamená, že má dojít k navrácení v předešlý stav. Není-li to dobře možné, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Její výše má představovat ekonomickou protihodnotu toho, co nelze vydat, a to podle hodnoty plnění v okamžiku, kdy bylo bezdůvodné obohacení získáno. Při úvaze o tom, zda je možné vydání toho, co bylo plněno ve výkonech, popř. co bylo zabudováno do věci hlavní, je třeba přihlížet ke všem důsledkům navrácení v předešlý stav, zejména z hlediska hospodárnosti, aby totiž k němu nedocházelo za cenu znehodnocení nebo dokonce zničení věcí, jež by jinak mohly sloužit svému účelu tam, kde jsou umístěny (zabudovány), a aby také nedocházelo i k dalším nákladům, jež by bylo třeba vynaložit na demontáž vrácených věcí (srovnej rozsudek ze dne 25. 4. 1975, sp. zn. 2 Cz 8/75, uveřejněný pod číslem 30/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 30/1977“). Právní nauka ustanovení §458 odst. 1 obč. zák. dlouhodobě vykládá tak, že „(t)en, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, nemusí své právo na jeho vydání uplatnit v plném rozsahu,; soud sám však výši plnění nemůže snížit, jako je tomu např. při rozhodování o náhradě škody (§450 obč. zák.). Okolnosti zvláštního zřetele hodné i dobrá víra na straně obohaceného je z hlediska §458 odst. 1 bez významu. Avšak aplikace §3 odst. 1 ve výjimečných případech není vyloučena.“ (viz Škárová, M., Občanský zákoník I. §1-459 Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1198).
Byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá nebo jde-li o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada v penězích (§458 odst. 1 obč. zák.), pak se specifická povaha ustanovení §457 obč. zák. projevuje tím, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným (srovnej Zprávu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR z 28. 3. 1975, Cpj 34/74, o zhodnocení stavu rozhodování soudů ČSR ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu, uveřejněnou pod č. 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002).
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů v návaznosti na obsah spisu vyplývá, že žalovaná na základě cenové nabídky/objednávky č. B7-05-07, akceptované žalobci dne 3. 12. 2007, pro ně prováděla práce při vybudování půdního prostoru s upřesněním, že jde o zpochůznění půdního prostoru podle návrhu projektanta se spouštěcími schody. Jak v průběhu řízení zaznělo před soudem prvního stupně (viz vyjádření žalované ze dne 14. 3. 2011) práce na půdním prostoru žalobců (část zahrnující zpochůznění půdních prostor se spouštěcími schody) představovaly statické úpravy objektu zesílením nosných stěn, podepřením příček, vložením nosných konstrukcí do rámu stropu, dále pak pokrytí podlahy prkny a vybudování spouštěcích schodů.
Z pohledu §458 odst. 1 obč. zák. má žalovaná zásadně povinnost vydat žalobcům finanční plnění, které od nich dostala jako cenu díla (za úpravu věci), tj. částku 99.520 Kč. Naproti tomu jsou žalobci povinni vydat plnění, které od žalované obdrželi, spočívající ve výkonech a dodaném materiálu. Jelikož není hospodárné zabudovaný materiál demontovat (kromě toho, který v důsledku vady díla je znehodnocen, nebo toho, který je nutno odstranit, aby mohla být odstraněna projevující se vada), musí být žalované poskytnuta finanční náhrada.
Platí, že peněžitá náhrada dle §458 odst. 1 obč. zák. za plnění, které není dobře možné vrátit, musí odpovídat hodnotě, za jakou bylo v daném místě a čase a za obdobných podmínek obvykle poskytováno obdobné plnění (obvyklé ceně tohoto plnění). Při určení výše této náhrady je přitom třeba přihlédnout nejen ke kvantitě plnění, ale též zohlednit skutečnosti snižující kvalitu poskytnutého plnění („vadnost“ poskytnutého plnění, tj. jeho nedostatky), pokud mají za následek snížení skutečného majetkového prospěchu obohaceného (srovnej důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2437/2015, jakož i odůvodnění v něm citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu). Z uvedených důvodů je potřeba vzájemně započítat požadavek na vrácení částky 99. 520 Kč (od níž nutno odečíst částku 19.904 Kč, která již byla žalobcům pravomocně přiznána podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 3. 2015, č. j. 10 C 46/2010-238, ve spojení s usnesením ze dne 19. 11. 2015, č. j. 10 C 46/2010-286) a hodnotou výkonů provedených žalovanou ve prospěch žalobců, neboť nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že „úprava půdního prostoru rodinného domu, která byla skutečně provedena – pro nevhodnost způsobu úpravy půdního prostoru – žalobcům žádný majetkový prospěch nepřinesla.“ Kromě nepochybně chybného provedení obkladu střešního pláště bez provedené tepelné izolace, tvrzeným zesílením nosných stěn, podepřením příček, vložením nosných konstrukcí do rámu stropu, pokrytím podlahy prkny a vybudováním spouštěcích schodů žalovaná provedla takovou úpravu nemovitosti, jež měla za následek zvýšení jejích užitných vlastností. Samozřejmě náklady na demontování a opravu těch částí půdních prostor, které v důsledku projevující se vady (kondenzace vody) snižují užitnou hodnotu vybudovaného půdního prostoru, nelze považovat za majetkovou výhodu, kterou získali žalobci na úkor žalované. Naopak náklady (na práci a materiál) na ty části, které lze používat, představují bezdůvodné obohacení, za které podle §458 obč. zák. musí žalobci žalované poskytnout odpovídající finanční náhradu.
Dovolací soud nemohl přehlédnout, že předmětem řízení byl požadavek na zaplacení částky 99.520 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, přičemž soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 3. 2015, č. j. 10 C 46/2010-238, ve spojení s usnesením ze dne 13. 8. 2015, č. j. 10 C 46/2010-272, žalobě vyhověl co do částky 19.904 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 76.616 Kč „s příslušenstvím“ oproti povinnosti žalobců vrátit žalovanému plnění, které žalovaná poskytla žalobcům na základě zrušené objednávky B7-05-07 ze dne 3. 12. 2007 na vybudování půdního prostoru (výrok II.). K odvolání žalobců odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 76.616 Kč s blíže vyčísleným úrokem z prodlení, a jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Prostým matematickým porovnáním je evidentní, že soud prvního stupně dosud nerozhodl o částce 3.000 Kč s příslušným úrokem z prodlení a odvolací soud tuto chybu v průběhu odvolacího řízení nenapravil.
V. Závěr
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí, jež odporuje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, zrušil včetně závislého výroku o nákladech řízení a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný.
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Václav Duda
předseda senátu