ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.5525.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 5525/2017-244
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně M. Dalešice s.r.o., se sídlem v Dalešicích 72 (identifikační číslo osoby), zastoupené Mgr. Karlem Neubertem, advokátem se sídlem v Třebíči, Oldřichova 159/1, proti žalovanému J. Š. , zastoupenému JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 770/52, o 81.005 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 21 C 34/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2017, č. j. 37 Co 177/2015-190, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 20. 1. 2015, č. j. 21 C 21341/2014-66, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit jí 81.005 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 16. 3. 2012 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 3. 2017, č. j. 37 Co 177/2015-190, rozsudek soudu prvního stupně změnil co do základu tak, že nárok žalobkyně proti žalovanému je dán, ohledně výše nároku, jeho splatnosti, úroků z prodlení a nákladů řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání shledává žalovaný v tom, že odvolací soud se při řešení otázky „ zda je smlouva o dílo uzavřena také tehdy, pokud nebyla prokázána dohoda o ceně díla “ a při posouzení (ne)platnosti smlouvy podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2295/2008 a 31 Cdo 3620/2010. Prosazuje, že ustanovení §634 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), nelze interpretovat tak, že by mohla být smlouva o dílo uzavřena, aniž by obsahovala ujednání o výši ceny díla, případně dohodu smluvních stran, že cenu obsahovat nebude; jde o obligatorní náležitosti smlouvy o dílo. Dovodil-li odvolací soud, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo, nerespektoval závěry dovozené Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutí ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2295/2008. Pokud by tyto závěry nebyly na nyní posuzovanou věc aplikovatelné, jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že smlouva o dílo vypracovaná dne 5. 7. 2011, kterou uzavřel s P. F., je neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák., odchýlil se od závěrů dovozených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010. V této souvislosti připomíná, že neplatnosti smlouvy se nikdo nedovolal.
Odvolací soud vyšel mimo jiné ze zjištění, že účastníci spolu před provedením díla (spočívajícího v pokrývačských pracích na domě v R.) jednali a výsledkem bylo v srpnu až září zhotovené dílo (jinak řečeno, uzavřeli smlouvu o dílo); provedení díla se mělo stát úplatně. Nebylo zjištěno, že byla sjednána cena pevnou částkou či odhadem. Dne 5. 7. 2011 předložil žalovaný P. F., který v té době pracoval ve výšce (na střeše), k podpisu smlouvu s tím, že ji potřebuje pro účely poskytnutí úvěru; P. F. smlouvu podepsal, aniž ji četl, s jejím obsahem se neseznámil ani následně, neboť ji neměl k dispozici. Předmětem této písemné smlouvy byla kompletní dodávka a montáž krovu včetně krytiny, difuzní fólie a klempířských prvků i dalších prací na střeše domu žalovaného; tyto práce se zavázal provést P. F. za dohodnutou cenu díla ve výši 700.000 Kč. Žalovaný se s P. F. ústně dohodli, že pro něho provede bourací práce, nadezdívku a práce tesařské, sádrokartony, vyzdění příček, omítky a vícepráce; byli přitom domluveni, že polovina rekonstrukce bude prováděna tzv. na černo. Pokrývačské práce P. F. neprovádí, a proto po něm žalovaný chtěl, aby mu někoho sehnal. Doporučil mu žalobkyni a s jejím majitelem ho zkontaktoval, jednání účastníků se neúčastnil. Žalobkyně dokončila pokrývačské práce na domě žalovaného v září 2011 a dne 5. 3. 2012 mu vystavila daňový doklad k uhrazení ceny díla ve výši 81.005 Kč. Odvolací soud na základě uvedených zjištění (na rozdíl od soudu prvního stupně) uzavřel, že ústní smlouva mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena platně, a protože cena nebyla sjednána pevnou částkou či odhadem, přichází v úvahu cena přiměřená podle ustanovení §634 odst. 1 obč. zák. Právo žalobkyně na zaplacení ceny díla není promlčeno, neboť od předání díla (září 2011) do podání žaloby u soudu (3. 3. 2014) neuplynula tříletá promlčecí doba. Smlouvu o dílo, která byla uzavřena dne 5. 7. 2011 pouze „na oko“ (pro banku kvůli úvěru), shledal neplatnou pro absenci vůle P. F. takovou smlouvu uzavřít (§37 odst. 1 obč. zák.).
Podle §631 obč. zák. se smlouvou o dílo zavazuje objednateli ten, komu bylo dílo zadáno (zhotovitel díla), že je za sjednanou cenu provede na své nebezpečí.
Podle §634 odst. 1 obč. zák. není-li výše ceny sjednána smlouvou nebo stanovena zvláštními předpisy, je třeba poskytnout cenu přiměřenou.
Podstatné náležitosti smlouvy o dílo tvoří dohoda o předmětu smlouvy a o poskytnutí úplaty za dílo. Občanský zákoník výslovně upravuje dva druhy smlouvy o dílo, a to zhotovení věci na zakázku (§644 a násl.) a opravu či úpravu věci (§652 a násl.). Práva a povinnosti účastníků těchto smluv se řídí obecnými ustanoveními o smlouvě o dílo podle §632 až 643 obč. zák. Podle ustanovení §634 odst. 1 obč. zák. v souladu se závěry právní teorie (srovnej Štenglová, I. Smlouva o dílo. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2010, str. 28 a str. 46, jakož i Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1806 a str. 1812, dále jen „Komentář“) platí, že nezbytným předpokladem vzniku smlouvy o dílo je pouze dohoda smluvních stran o tom, že dílo bude provedeno za úplatu. S přihlédnutím ke shora uvedenému je logický závěr, že výše ceny díla není podstatnou náležitostí smlouvy o dílo. Lze tedy uzavřít, že se zřetelem ke znění §634 odst. 1 obč. zák. nebylo ujednání o výši ceny díla obligatorní náležitostí smlouvy o dílo. I bez takové dohody smlouva vznikla, bylo-li dosaženo dohody o předmětu smlouvy a o tom, že za provedení díla objednatel poskytne zhotoviteli odměnu (úplatu), aniž by musela být určena konkrétní částka (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1717/2015, uveřejněné pod číslem 117/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Žalovaný se tedy mýlí, dovozuje-li, že při řešení otázky „ zda je smlouva o dílo uzavřena také tehdy, pokud nebyla prokázána dohoda o ceně díla “, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, že uvedená otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Zcela nepřiléhavý je odkaz žalovaného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2295/2008, neboť v něm přijaté závěry se týkají smluv o dílo uzavřených v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Vytýká-li žalovaný - dovolávaje se přitom rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3025/2009 a sp. zn. 30 Cdo 677/2010 - odvolacímu soudu, že pochybil při zjišťování skutkového stavu věci, jestliže uvěřil svědku P. F. a jestliže dostatečně nezohlednil, že žalobkyně v průběhu řízení svá tvrzení měnila, pomíjí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze v dovolacím řízení regulérně zpochybnit (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ); je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku soud přizná větší vypovídací schopnost i věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).
Námitky týkající se hodnocení smlouvy o dílo ze dne 5. 7. 2011 uzavřené mezi žalovaným a svědkem F. z hlediska její platnosti, zakládá žalovaný na vlastní verzi skutku a jeho odkaz na rozhodnutí ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, v němž Nejvyšší soud konfrontuje případy relativní a absolutní neplatnosti právních úkonů, je tudíž nepřiléhavý. Odvolací soud totiž v posuzovaném případě nevyšel ze zjištění, že P. F. při uzavření smlouvy dne 5. 7. 2011 úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u žalovaného omyl nebo aby jeho omylu využil. Naopak vzal za prokázané, že to byl žalovaný, kdo P. F. předložil písemnost, kterou sám formuloval (obsahovala smlouvu o dílo, jehož předmětem byla kompletní dodávka a montáž krovu včetně krytiny, difusní fólie a klempířských prvků) s tím, že ji potřebuje pro banku kvůli úvěru (tedy že jde o smlouvu tzv. „naoko“); účastníci této smlouvy přitom již byli na rozsahu prací, které měl P. F. pro žalovaného provést, ústně dohodnuti, žalovaný věděl, že P. F. pokrývačské práce neprovádí, a proto ho požádal, aby mu někoho na tyto práce sehnal. Vycházeje z tohoto zjištění, pak odvolací soud vyhodnotil smlouvu ze dne 5. 7. 2011 jako neplatnou ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 o. s. ř. Sluší se připomenout, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 222/2013, vyložil, že je výrazem konstantní judikatury, že k absolutní neplatnosti právního úkonu (smlouvy) soud přihlíží i bez námitky vznesené účastníkem řízení (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. II. ÚS 410/01, ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07).
K vadám ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, jsou bezcenné výtky - doprovázené odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1163/2013 a sp. zn. 28 Odo 4118/2010 - že odvolací soud zatížil řízení vadami spočívajícími v překvapivosti rozhodnutí (a nedodržení poučovací povinnosti odvolacím soudem) a v porušení práva na spravedlivý proces (v souvislosti s nevypořádáním se námitky věrohodnosti svědka F.).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu