ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.555.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 555/2017-437
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce L. P. , zastoupeného Mgr. Alešem Sázavským, advokátem se sídlem v Náměšti nad Oslavou, Nad Splavem 1045, proti žalovanému F. R. , zastoupenému JUDr. Jiřím Gottweisem, advokátem se sídlem v Brně, Kapucínské náměstí 303/5, o zaplacení 2.633.354,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 202/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2016, č. j. 29 Co 280/2016-371, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 23.426,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Gottweise, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 4. 2016, č. j. 21 C 202/2010-291, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 2.633.354,70 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl žalobu co do úroku z prodlení „v zákonné výši“ z částky 310.730,71 Kč za období od 15. 4. 2009 do 5. 11. 2010 a z částky 2.322.624,- Kč za dobu od 15. 4. 2009 do 5. 11. 2011, a dále v rozsahu částky 51.762,42 Kč s úrokem z prodlení a částky 28,88 Kč s úrokem z prodlení; zároveň rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, č. j. 29 Co 280/2016-371, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které není přípustné.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Není totiž úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle s §237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Předpoklady přípustnosti dovolání (§237 a §241a odst. 2 o. s. ř.) žalobce obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) vymezil tak, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury a to tím, že:
1) nezopakoval dokazování všemi důkazy, z nichž učinil skutková zjištění soud prvního stupně,
2) své rozhodnutí řádně neodůvodnil, a rozsudek je proto nepřezkoumatelný,
3) rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím překvapivým.
Shora uvedenými výhradami dovolatel ovšem nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného či procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – je-li jimi řízení skutečně postiženo – přihlíží dovolací soud pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání, který se uplatní i ve vztahu k námitce porušení základních práv a svobod. V nálezech ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3432/15, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, Ústavní soud zaujal právní názor, že námitka porušení základních práv a svobod bez vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a řádného uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. nenahrazuje splnění povinnosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř. dovolatelem, neboli samotné uplatnění námitky porušení základních práv a svobod neznamená, že by v takovém případě bylo dovolání projednatelné, aniž by obsahovalo náležitosti stanovené v §241a o. s. ř., anebo nesplňovalo předpoklady jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř. Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobce tomuto požadavku nedostál.
Jelikož dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Pro úplnost – mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání – nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 10. 2018
JUDr. Václav Duda
předseda senátu