ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1023.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1023/2018- 65
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2018 o dovoláních obviněných P. H. , K. K. a M. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 7 To 212/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 2 T 47/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. H., K. K. a M. Š. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 2 T 47/2012, byl obviněný P. H. uznán vinným ze spáchání ad 1a) pokusu zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr.zákoníku k §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, obvinění K. K. a M. Š. byli uznáni vinnými ze spáchání ad 1b), c) zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a obviněná M. Š. ze spáchání ad 2) přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterých se dopustili jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.
Za uvedené jednání byli obvinění P. H. a K. K. odsouzeni podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 30 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Obviněná M. Š. byla podle §209 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 34 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 20 měsíců.
Obviněné M. Š. byl dále podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb, přičemž denní výměra činí 200 Kč, tj. 50.000 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně na náhradě škody k rukám T. S., bytem Ř., částku 229.000 Kč, přičemž dle §229 odst. 2 tr. ř. byl zástupce poškozené J. K., zemř. 30. 7. 2014, K. S., bytem P., S., odkázán se zbytkem nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 2 T 47/2012, podali státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih a obvinění P. H., K. K. a M. Š. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 7 To 212/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 2 T 47/2012 v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že ad 1) obvinění P. H., K. K. a M. Š. byli uznáni vinnými ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a ad 2) obviněná M. Š. ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„1) všichni společně jednali tak, že v úmyslu získat pro sebe neoprávněně finanční prostředky
nejprve obžalovaný P. H. jako tehdejší ředitel společnosti Lázně L. s.r.o., domova se zvláštním režimem, využil nesoběstačnosti a fluktuujícího duševního stavu poškozené J. K., umístěné v tomto domově, který se projevoval narušením kognitivních funkcí poškozené a poruchami orientace, a předstíral před ní nutnost prodeje jejího nemovitého majetku pod záminkou potřeby úhrady jejích dluhů spojených s náklady na úhradu služeb v místě jejího trvalého bydliště, přičemž na úhradu těchto dluhů by ve skutečnosti postačoval zůstatek úložního účtu poškozené, takto od ní vylákal ověřený podpis na plné moci k zastupování při prodeji nemovitostí poškozené zapsaných na listu vlastnictví v katastrálním území obce Ř., okres R., a na základě této plné moci uzavřel dne 6. 5. 2010 zjevně nevýhodnou zprostředkovatelskou smlouvu s realitní kanceláří K. K. - Reality K. jako zprostředkovatelem, ve které přislíbil zprostředkovateli odměnu ve výši 5% z prodejní ceny nemovitostí neodůvodněně navýšenou o částku 100.000 Kč, aniž by byly ve smlouvě blíže specifikovány příslušné poskytnuté služby zprostředkovatele, a zprostředkovateli dále ve zprostředkovatelské smlouvě umožnil hradit z kupní ceny nemovitostí další nespecifikované výdaje spojené s realizací jejich prodeje, kdy byl zprostředkovatel pouze zavázán uhradit na účet prodávající minimální částku 450.000 Kč, přičemž požadoval, aby mu byla z kupní ceny poskytnuta částka 300 000 Kč v hotovosti na úhradu údajných závazků poškozené, aniž by tato částka byla uvedena jako součást kupní ceny za prodávané nemovitosti v kupní smlouvě, obžalovaný K. K. uzavřel shora uvedenou zprostředkovatelskou smlouvu na zajištění prodeje výše specifikovaných nemovitostí J. K. s vědomím nepříznivého duševního stavu poškozené, jakož i s vědomím extrémní nevýhodnosti předmětné smlouvy zejména co do částky 450 000 Kč, kterou měla poškozená z prodeje nejméně získat, dále s vědomím toho, že obžalovaný P. H. předstíral výběrové řízení realitní společnosti, aniž by jaké konal, poté společně s obžalovanou M. Š., která o nepříznivém duševním stavu poškozené věděla nejen zprostředkovaně, ale i z osobního kontaktu s poškozenou, a rovněž jí byla zjevná nevýhodnost nastavených podmínek prodeje pro poškozenou, předmětné nemovitosti nabízeli k prodeji, když M. Š. realizovala jejich prohlídky se zájemci, aktivně jednala o podmínkách jejich prodeje, zprostředkovala spolupráci s realitní kanceláří A. T., zajistila zpracování znaleckých posudků k odhadům jejich hodnoty a odvezla z nemovitostí některé movité věci patřící poškozené, zejména poté dne 19. 5. 2010 v návaznosti na předchozí jednání obžalovaného P. H. vůči poškozené J. K. na ní vylákala ověřené podpisy na kupní smlouvě datované dnem 19. 5. 2010 na prodej jejích nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví v katastrálním území obce Ř., okres R., a to budovy postavené na pozemku, pozemku, pozemku a pozemku včetně budov na těchto pozemcích stojících, kdy na základě uvedené kupní smlouvy byly nemovitosti v této smlouvě specifikované prodány s účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 24.5.2010 za kupní cenu 1.500.000 Kč, manželům M. a H. R., peníze byly zaslány na účet obžalovaného K. K. v platbách v částce 1 450 000 Kč dne 8.6.2010 a v částce 50 000 Kč dne 10.11.2010,
přičemž hodnota předmětných nemovitostí byla nejméně 1 629 600,24 Kč a s ohledem na závazek vyplatit poškozené nejméně 450 000,- Kč tak poškozené způsobili škodu ve výši nejméně 1 179 600,24 Kč, přičemž jelikož se o prodej nemovitostí poškozené J. K. začal nejpozději dne 4. 6. 2010 zajímat majitel Lázní L., s.r.o., M. M., a to i prostřednictvím svého právního zástupce, advokáta Mgr. Martina Vovsíka, zaslal obžalovaný K. K. na účet Lázní L., s.r.o., poškozené dne 27.9.2010 částku 600 000 Kč, dne 26.11.2010 částku 360 000 Kč a dne 21.12.2010 částku 11 000 Kč,
2) obžalovaná M. Š.
v návaznosti na jednání popsané pod bodem 1 výroku rozsudku v úmyslu získat pro sebe neoprávněně finanční prostředky, přestože jak zprostředkovaně, tak z osobního jednání s poškozenou J. K., věděla o jejím nepříznivém duševním stavu, který se projevoval narušením kognitivních funkcí poškozené a poruchami orientace, dne 19. 5. 2010 na ní na Obecním úřadu v Letinech vylákala jako kupující ověřený podpis na kupní smlouvě na prodej nemovitostí poškozené zapsaných na listu vlastnictví v katastrálním území obce Ř., okres R., a to pozemků parc. č., kdy na základě této kupní smlouvy byly nemovitosti v této smlouvě specifikované prodány poškozenou obžalované za kupní cenu 22.000 Kč, ačkoliv si obžalovaná byla vědoma toho, že dle pořízeného odhadu K. byla dne 14.5.2010 obvyklá ceny nemovitostí stanovena na částku nejméně 170.000,- Kč, současně vylákala téhož dne a na stejném místě od J. K. podpis na pokladní doklad o uhrazení kupní ceny ve výši 22.000 Kč v hotovosti při podpisu kupní smlouvy, aniž by k jejímu zaplacení skutečně došlo, účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly ke dni 24.5.2010, a svým jednáním způsobila poškozené J. K. škodu ve výši nejméně 170.000 Kč.“
Za uvedené jednání byli obvinění P. H. a K. K. odsouzeni podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 30 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Obviněná M. Š. byla podle §209 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 34 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 20 měsíců.
Obviněné M. Š. byl dále podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb, přičemž denní výměra činí 200 Kč, tj. 50.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně na náhradě škody k rukám závětního dědice poškozené J. K., T. S., bytem Ř., částku 229.000 Kč, s tím, že podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený T. S. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody vůči obviněné M. Š. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 7 To 212/2017, podal následně obviněný P. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že krajský soud ve veřejném zasedání o odvolání provedl jediný důkaz směřující k objasnění skutkového stavu, a to znalecký posudek doc. MUDr. Vladimíra Pidrmana, na jehož základě bylo nesporně prokázáno, že závěr o duševní chorobě a nesvéprávnosti poškozené, na němž byla postavena celá žaloba, není správný. Znalec označil poškozenou za svéprávnou osobu bez duševní choroby, která byla dle zdravotní dokumentace vlivem fyziologických jevů v určitou dobu značně oslabena, což se projevilo při vystupování vůči dalším osobám. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl Krajský soud v Plzni k závěru, že všichni obvinění činili společně jim vymezené jednání, které konkrétně u obviněného H. spočívalo v tom, že využil kolísajícího duševního stavu a nesoběstačnosti poškozené, uvedl tuto v omyl a vylákal na ni podpis na plné moci. Obviněný však od počátku trestního stíhání čelil obvinění ze skutku, spočívajícího ve využití duševní choroby. Obhajoba tak logicky směřovala k vyvrácení tohoto tvrzení. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že se jednalo o svéprávnou osobu, pak neměl zcela upustit od tvrzení a prokázání, v jaké době se mělo jednání obviněného odehrát, v jakém stavu byla sama poškozená v době konání a zda jednání obviněného bylo objektivně způsobilé uvést poškozenou v omyl. Závěr soudu o kolísavém stavu poškozené nelze vykládat jen v neprospěch obviněného, ale je nutné jej posoudit objektivně v celku a zejména při zachování principu presumpce neviny. Dospěl-li odvolací soud ke skutkovému zjištění, že poškozená nebyla stižena duševní chorobou, pak zjevně nesprávně právně hodnotil zjištěný skutkový stav, neboť jednáním popsaným v rozsudku nelze objektivně uvést v omyl osobu svéprávnou. V napadeném rozsudku Krajského soudu v Plzni také absentuje vylíčení subjektivní stránky trestného činu. Nebyla-li poškozená stižena duševní chorobou a byla svéprávná, postrádají skutková zjištění odvolacího soudu alespoň základní vymezení zavinění obviněného. Odvolací soud při změně obsahu skutku neprovedl dokazování směřující k subjektivní stránce trestného činu a prokázání skutkového stavu tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Skutek dovozený krajským soudem v napadeném rozsudku nelze hmotněprávně hodnotit jako trestný čin. V případě obviněného je proto nezbytné důsledně zhodnotit jednak to, zda jeho jednání bylo objektivně způsobilé uvést poškozenou v omyl, ale také to, zda jednání obsahovalo v rozhodném okamžiku úmysl získat majetkový prospěch ke škodě na cizím majetku.
Ze skutkových závěrů učiněných odvolacím soudem je dále zřejmé, že tento výši škody dovozuje až v okamžiku vložení vlastnického práva do katastru nemovitostí, tedy z doby, kdy nepochybně obviněný již neměl žádný vliv na to, jak bude s majetkem poškozené nakládáno. Toto pochybení je o to více zesíleno, neboť skutkový děj postrádá jasný popis spolupachatelství. Právní kvalifikace skutkového děje, kterou pojal Krajský soud v Plzni do svého rozhodnutí, není správným právním posouzením. Obviněný dále spatřuje zásadní pochybení odvolacího soudu také ve způsobu stanovení hranice výše škody pro účely právní kvalifikace. Krajský soud dospěl k závěru, že škoda vznikla v okamžiku vložení změny vlastnického práva do katastru nemovitostí. Takový postup soudu není správný. V době vkladu změny vlastnického práva do katastru nemovitostí byla uzavřena řádná kupní smlouva, v níž se kupující zavázali uhradit poškozené částku 1.500.000 Kč. V době vzniku škody tak stály proti sobě dva civilní hmotněprávní nároky. Nárok na výplatu kupní ceny a nárok na nabytí vlastnického práva. Navíc konstrukce o rozdílu mezi smluvním závazkem a hodnotou nemovitosti jsou popřeny samotným faktem, že poškozené byla vyplacena násobně vyšší částka nežli soudem tvrzených 450.000 Kč.
Obviněný nemůže opomenout ani skutečnost, že odvolací soud vůbec nereflektuje ve svém rozhodnutí, jakým podílem se měl účastnit na vzniku škody. Soud nikterak nepopisuje vzájemnou dohodu obviněných, jejich propojení, či společné jednání. Zcela vynechán je i nepochybný závěr soudu, že v době převodu vlastnického práva, výplaty kupní ceny či započítání odměny za zprostředkování ze strany obv. K., již nebyl obviněný H. jakkoliv účasten tohoto jednání a neměl na něj vliv. Krajský soud tak přenáší na obviněného odpovědnost za další osoby, aniž by se dostatečně konkrétně vypořádal s jeho zaviněním ve vztahu k těmto úkonům jiných obviněných.
Obviněný H. je mimo shora uvedeného přesvědčen, že došlo také k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu a provedenými důkazy. Krajský soud jej odsoudil pro využití kolísavého duševního stavu poškozené. Tento závěr stojí ovšem v přímém rozporu s provedenými důkazy. MUDr. Pidrman konstatoval při svém výslechu ve veřejném zasedání, že kolísavost projevu poškozené byla zapříčiněna fyziologickými jevy, a že takový stav nemohl mít vliv dlouhodoběji na volní a rozpoznávací schopnosti poškozené. Dále uvádí, že ze svědeckých výpovědí svědkyň S. a V. plyne, že při podpisu na plné moci poškozenou byly přítomny pouze pracovnice obecního úřadu a že při tomto úkonu byla poškozená zcela v pořádku, vnímala, povídala si s nimi a byla si vědoma toho, co podepisuje. Pokud krajský soud přistoupil k tak zásadní změně v popisu skutku, pak bylo jeho povinností prokazovat, v jakém okamžiku došlo k uvedení v omyl a také jasně vymezit, v jaké fázi se v té době nacházela poškozená. Soud byl povinen hodnotit a vypořádat se s tím, že poškozená činila předmětné právní úkony v rozmezí dlouhé doby, v níž se její stav musel měnit. Jestliže podepsala plnou moc v době kompenzovaného stavu, pak šlo o její pravý a svobodný projev vůle v době plného vědomí a svéprávnosti. Krajský soud měl tedy po svém zásahu do skutku důkladně prokazovat zavinění obviněného, tedy jakým úmyslem byl v době předmětného jednání motivován, měl dále jasně vymezit údajné spolupachatelství, v čem spočívala vzájemnost jednání, vědomí o jednání druhých obviněných apod. Všechna tato skutková zjištění měla být soudem jako komplex pojata do výrokové části rozsudku a náležitě odůvodněna. Tyto vady učinily rozsudek odvolacího soudu vadný a nezákonný. Postupem soudu tak došlo k upření práva obviněného na spravedlivý proces a práva na obhajobu.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 2 T 47/2012 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 7 To 212/2017. Dále aby podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Plzeň-jih, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný K. K. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání brojí proti postupu Krajského soudu v Plzni, jehož právní závěry ze žádné možné interpretace skutkových zjištění soudu z odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Rozhodnutí napadené v dovolání v části týkající se obviněného považuje za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces. Uvádí, že z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí nelze dovodit závěr o úvahách soudu, které by se vztahovaly k právní kvalifikaci, jež byla aplikována. V této souvislosti odkazuje na právní názor Ústavního soudu České republiky, vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 615/17 ze dne 10. 8. 2017, nálezu sp. zn. I. ÚS 403/03 ze dne 17. 8. 2005 a na stanovisko Nejvyššího soudu, zmíněné v usnesení ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1149/2015. Má za to, že rozsudek odvolacího soudu neodpovídá dikci §125 odst. 1 tr. ř., je přesvědčen, že se odvolací soud od dikce citované zákonné normy odchýlil. Pokud ve vztahu k němu Krajský soud v Plzni dovozuje naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s §23 tr. zákoníku, pak závěr o důvodnosti této právní kvalifikace nelze pro absenci náležité argumentace v rámci odůvodnění rozhodnutí implikovat ze skutkových zjištění soudu. Zejména jde o otázku subjektivní stránky u obviněného K. Závěrem svého dovolání proto namítl, že Krajský soud v Plzni nepostupoval v souladu s trestněprávními normami, a navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 7 To 212/2017 a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněná M. Š. podala prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedla, že v novém rozsudku koncipuje odvolací soud trestněprávní jednání obviněné zcela jinak než soud prvního stupně. Již jí není kladeno za vinu, že to byla ona, kdo uvedl poškozenou v omyl tím, že zneužila její rozvinuté duševní poruchy, pro kterou nebyla schopna činit právní úkony, ani pochopit smysl prováděných úkonů, a tohoto nepříznivého duševního stavu poškozené využila k vylákání podpisu na kupní smlouvě a na návrhu na povolení vkladu do katastru nemovitostí. Novým rozhodnutím, které učinil sám odvolací soud, je obviněné kladeno za vinu, že společně s K. využili omylu, který u poškozené vyvolal H. tím, že před poškozenou předstíral nutnost prodeje jejího nemovitého majetku pod záminkou potřeby úhrady jejích dluhů, když k tomuto využil nesoběstačnosti a fluktuujícího duševního stavu poškozené. Odvolací soud uznal obviněnou vinnou z úplně jiného jednání než soud prvního stupně a zásadním způsobem se tak odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Problém je však v tom, že odvolací soud při tom postupoval v rozporu s ustanovením §259 odst. 3 tr. ř. a §263 odst. 7 tr. ř., neboť neprovedl žádné důkazy, které by tak zásadní změnu prokazovaly. Z pohledu ústavněprávního je tak rozhodnutí a řízení jemu předcházející zatíženo vadou nesoucí znaky libovůle, jež ve svém důsledku způsobilo porušení práva obviněné na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 LZPS a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud tedy odvolací soud takto nesprávně hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně, ačkoliv sám nedoplnil dokazování, zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a právními závěry odvolacího soudu pak spatřuje obviněná v tom, že předmětem dokazování před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím nikdy nebyla skutečnost, že by využila omylu, který u poškozené vyvolal H. tím, že před poškozenou předstíral nutnost prodeje jejího nemovitého majetku. S ohledem na to, že takové jednání nebylo obviněné nikdy kladeno za vinu, nebylo ani předmětem dokazování a žádné důkazy v tomto směru prováděny nebyly. Okresní soud dokazování zaměřil pouze na to, zda obviněná věděla o tom, že poškozená K. v rozhodné době trpěla rozvinutou duševní poruchou, a zda tohoto nepříznivého duševního stavu využila k vylákání podpisu na kupní smlouvě. Odvolací soud ve shora naznačeném směru neprovedl důkazy žádné, přesto dospěl k závěru, že obviněná využila omylu poškozené, který u ní obv. H. vyvolal. Absence dokazování těchto klíčových okolností subjektivní stránky před odvolacím soudem se pak odráží v nedostatečném popisu subjektivní stránky obviněné v nově upravené skutkové větě napadeného rozsudku. Odvolací soud ve skutkové větě dokonce ani netvrdí, že by obviněná věděla o tom, že poškozenou uvedl v omyl obv. H. Těžko pak mohla využít omylu poškozené, když ani nevěděla, že by poškozená byla v omyl před tím uvedena. V důsledku překvapivého rozhodnutí tak bylo omezeno její právo na efektivní obhajobu, především v možnosti bezprostředně se vyjádřit k důkazům a způsobu jejich přehodnocení odvolacím soudem a byla zbavena možnosti navrhovat důkazy k vyvrácení nově formulovaného skutku. Rozhodnutí krajského soudu v projednávané věci považuje za překvapivé a sotva předvídatelné.
Obviněná závěrem svého dovolání proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 7 To 212/2017. Dále aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí, na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovoláním obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obvinění P. H. a M. Š. primárně založili svoji argumentaci v dovolání na tom, že se odvolací soud ve svém rozhodování neřídil skutkem, jak byl původně vymezen v obžalobě a popsán v rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih. Námitku údajného nedodržení totožnosti skutku lze připustit jako námitku z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantní, byť s výrazným přesahem do procesněprávní roviny. Obviněný P. H. namítl, že původně byl stíhán pro skutek založený na základním tvrzení obžaloby, že poškozená byla stižena duševní chorobou, což bylo vyvráceno znaleckým zkoumáním. Z toho dále obviněný dovodil, že pokud byla poškozená svéprávná, nemohl ji objektivně uvést v omyl. Obdobně obviněná M. Š. konstatovala zásadní odchýlení od skutkového zjištění soudu prvního stupně, když původně jí bylo kladeno za vinu, že to byla ona, kdo poškozenou uvedl v omyl tím, že zneužila její rozvinuté duševní poruchy, pro kterou nebyla schopna činit právní úkony ani pochopit jejich smysl, čehož využila k vylákání podpisu poškozené na příslušných listinách, zatímco rozhodnutím odvolacího soudu je obviněné kladeno za vinu, že využila omylu, který u poškozené vyvolal obviněný P. H. tím, že před poškozenou předstíral nutnost prodeje jejího nemovitého majetku pod záminkou potřeby úhrady jejích dluhů. Ve smyslu těchto výtek podle názoru dovolatelů odvolací soud nerespektoval totožnost skutku, v důsledku toho porušil trestním řádem zakotvenou zásadu obžalovací a závažně zasáhl do zákonem zaručených základních práv obviněných. Tyto námitky obviněných nejsou opodstatněné.
Skutkem je souhrn určitých, konkrétně vymezených skutkových okolností bez ohledu na jejich právní posouzení. Podstata skutku je přitom tvořena jednáním pachatele (pachatelů) a následkem, který jím byl způsoben. Povaha jednání a jeho následku je určující při řešení otázky totožnosti skutku. Jednání a následek, popřípadě další právně relevantní skutkové okolnosti, se tedy při posuzování totožnosti skutku soudem porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny v obžalobě a jak byly zjištěny v rámci dokazování u hlavního líčení (popř. veřejného zasedání v řízení o odvolání). Totožnost skutku je dána nejen při zachování totožnosti jednání a následku (kdy výkladové problémy nenastávají), ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku. Jednání je podstatou skutku proto, že trestným činem je jednání a jen takové děje, které jsou jednáním, je možno v trestním řízení dokazovat a právně kvalifikovat; následek pak proto, že umožňuje projevy vůle člověka dělit v jednotlivé skutky. Takto vymezená totožnost skutku je pak v souladu i s definicí toho, co tvoří jeden skutek, což jsou jen ty projevy vůle konkrétní osoby navenek, které jsou pro daný následek (závažný z hlediska trestního práva) kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním. Totožnost skutku však neznamená, že mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání a skutkem popsaným v odsuzujícím rozsudku musí být úplná shoda. Totožnost skutku je zachována jak v případě, když některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek. K zachování totožnosti jednání pak postačí, když popsanému skutkovému stavu v původní podobě odpovídá alespoň určitá skupina skutečností nově vymezeného skutkového stavu tvořících jedno společné konkrétní jednání.
Z uvedeného je zřejmé, že odpadnutí té skutkové okolnosti (v důsledku doplnění dokazování ve veřejném zasedání před odvolacím soudem), která spočívala v definování určitého duševního stavu poškozené jako osoby postižené rozvinutým stadiem Alzheimerovy demence, nemohla mít podstatný význam pro vymezení jednání obviněných a vůbec žádný význam pro definování následku. Obvinění přitom ve svých výtkách záměrně pomíjí ty pasáže odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v nichž soud hodnotil výstup znaleckého posudku znalce MUDr. Pidrmana (se závěrem, že již není postaveno najisto, že v době sepisu plné moci vystavené obviněnému P. H. a předmětných smluv poškozená nebyla svéprávná) a v kontextu s dalšími dříve provedenými důkazy (svědectví zaměstnanců sociálního zařízení) hodnotil duševní schopnosti poškozené (strana 18-19 odůvodnění rozsudku). Obviněný P. H. se mýlí, pokud tvrdí, že objektivně není možné uvést osobu svéprávnou v omyl. Žádný takový zákonný objektivní znak skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku neobsahuje. Při připuštění uvedeného názoru obviněného by nebylo trestným podvodné jednání vůči většině populace, občanům, kteří nebyli omezeni ve svéprávnosti. Je třeba poznamenat, že způsob jednání obviněného vůči poškozené, který podle skutkových zjištění co do závěru o uvedení v omyl spočíval v nepravdivém předstírání nutnosti prodeje jejího nemovitého majetku z důvodů potřeby úhrady jejích dluhů, zůstal nezměněn. Ve výroku rozsudku odvolacího soudu došlo jen k pozměnění popisu zdravotního stavu poškozené, kterého při svém jednání obviněný využil. Tato změna byla náležitě popsána a vysvětlena v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Na důkazně podložených zjištěních, zejména těch, dle nichž poškozená nevěděla podrobnosti o stavu a výši svých dluhů, již proto, že si odmítala otevírat poštu s výzvami k úhradě, že se nebyla schopna orientovat vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu v otázkách prodeje a cen nemovitostí, a těch, které prokazovaly aktivní kroky všech obviněných vůči poškozené a vůči jejímu nemovitému majetku, se nic nezměnilo (a nebylo třeba k nim ani opakovat dokazování). Shora uvedené lze vztáhnout i na obviněnou M. Š., neboť i v jejím případě doznalo vymezení skutku v rozsudku odvolacího soudu oproti skutku, jak byl vymezen v podané obžalobě, v zásadě jen změny týkající se popisu duševního a zdravotního stavu poškozené. Krom toho se na straně obviněné v obou rozhodnutích (státního zástupce i odvolacího soudu) jednalo o využití nepříznivého zdravotního stavu poškozené, vylákání jejích podpisů na předmětných listinách (kupní smlouvy, návrhy na vklad) s obsahem pro poškozenou zjevně nepříznivým a ji poškozujícím a s následkem majetkové újmy na její straně. Jestliže odvolací soud použil v právní větě výroku o vině oproti posouzení soudem nalézacím jiného alternativního znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu, nezasáhl tím do totožnosti skutku, pouze zpřesnil ze svého pohledu otázku právního posouzení (aniž by se však změnila vlastní právní kvalifikace). Obviněná rovněž při svém poukazu na to, že jí je nově a údajně zcela překvapivě kladeno za vinu využití omylu poškozené, do něhož ji uvedl spoluobviněný P. H. a který spočíval v nezbytnosti prodeje nemovitostí za účelem úhrady závazků, zcela přešla předchozí pasáže odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (bod 23. odůvodnění). V nich soud u obviněné na podkladě důkazů, jež v odůvodnění rozsudku označil, konstatoval vědomost nepříznivého zdravotního stavu poškozené, vědomost o tom, že po poškozené požaduje uzavření krajně nevýhodných smluv, jakož i její srozumění s tím, že poškozené na i tak nevýhodné kupní ceně případně ani nic nezaplatí. V případě obviněné M. Š. se nejednalo o žádné překvapivé rozhodnutí, neboť nebylo založeno na zcela novém právním názoru, který by byl natolik odlišný od názoru soudu prvostupňového. Rozsudek odvolacího soudu byl výsledkem předvídatelného postupu soudu, když obvinění nemohli být s ohledem na předchozí průběh řízení rozhodnutím soudu překvapeni.
Neopodstatněná je i námitka obviněného P. H. ohledně chybně stanovené výše způsobené škody. V tomto směru státní zástupce poukazuje na to, že obviněný zcela pominul obsah obsáhlého zdůvodnění naplnění zákonného znaku způsobení značné škody, jež odvolací soud učinil v bodě 24. odůvodnění svého rozsudku a s nímž se lze zcela identifikovat. Obviněný tak ignoruje, že podle skutkových zjištění soudu se měla v souladu s původním záměrem obviněných dostat poškozené nikoli částka 1,5 mil. Kč (tedy ve výši údajného nároku na výplatu kupní ceny), ale pouze částka 450 tis. Kč (dokonce korigovaná z původně uvažovaných 300 tis. Kč). Byly-li na účet poškozené zaslány následně další finanční prostředky (celkem 971 tis. Kč), byl zcela správně učiněn odvolacím soudem (stejně tak soudem nalézacím) závěr, že se nad rámec částky 450 tis. Kč jednalo již jen o náhradu škody dokončeným trestným činem již způsobené, a to v souvislosti se vzniklým zájmem dalších osob o předmětný obchod.
Pod uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naopak nelze podřadit námitky uplatněné obviněným K. K. Ten krom citace některých soudních rozhodnutí v podstatě namítl pouze to, že odvolací soud nesplnil ve vztahu k jeho spoluúčasti na trestné činnosti a důvodnosti zvolené právní kvalifikace povinnost svůj rozsudek odůvodnit způsobem zakotveným v §125 odst. 1 tr. ř. Jde o námitku výhradně procesní, nadto velmi obecně formulovanou, když obviněný v podstatě upřesnil pouze to, že se mu jedná zejména o subjektivní stránku. Krom nedůvodnosti námitek obviněného nelze obviněnému přiznat ani opodstatněnost jeho tvrzení. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 7 To 212/2017, ve spojení s odůvodněním rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 2 T 47/2012, plyne, jaké skutečnosti soudy vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obviněných. Současně je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Krajský soud v Plzni v odůvodnění rozsudku rovněž v podrobnostech konstatoval, jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny, přičemž aplikoval v části odlišné právní posouzení skutků, než bylo použito soudem prvního stupně. Speciálně ve vztahu k obviněnému K. K. a formě jeho zavinění je možno plně odkázat na jeho osobu se dotýkající pasáže v bodech 23.-25. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je plně akceptovatelné i z toho důvodu, že ohledně skutkových zjištění navazuje a zčásti i odkazuje na příslušné části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (v prvé řadě na straně 26-27 rozsudku okresního soudu; rovněž obviněným se zabývající). Rozsudek Krajského soudu v Plzni rozhodně nevybočil z mezí daných §125 odst. 1 tr. ř.
Po zvážení všech skutečností proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných P. H. a M. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněná. Dovolání obviněného K. K. navrhuje odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Dále souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obvinění ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných jak obviněnými P. H., K. K., tak obviněnou M. Š. v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněných.
Obviněný H. ve svém dovolání namítl, že Krajský soud v Plzni pojal do výrokové části svého rozsudku odlišný popis oproti soudu prvního stupně a rozhodoval tak o obsahově jiném jednání, než bylo předmětem trestního stíhání. Změna v popisu skutku co do způsobu provedení žalovaného jednání nebyla odvolacím soudem nikterak spojena s hodnocením a prokázáním subjektivní stránky obviněného. Stejně tak pozměněný skutek pojatý do výroku odvolacího soudu neobsahuje popis spolupachatelství. Nebyla-li poškozená stižena duševní chorobou a byla svéprávná, postrádají skutková zjištění odvolacího soudu alespoň základní vymezení zavinění obviněného. Obdobné námitky, pokud jde o otázku naplnění subjektivní stránky, uplatňuje ve svém dovolání také obviněný K. Obviněná Š. ve svém dovolání uvedla, že ji odvolací soud uznal vinnou z úplně jiného jednání, než soud prvního stupně a zásadním způsobem se tak odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Problém je však v tom, že odvolací soud při tom postupoval v rozporu s ustanovením §259 odst. 3 tr. ř. a §263 odst. 7 tr. ř., neboť neprovedl žádné důkazy, které by tak zásadní změnu prokazovaly. Absence dokazování těchto klíčových okolností subjektivní stránky před odvolacím soudem se pak odráží v nedostatečném popisu subjektivní stránky obviněné v nově upravené skutkové větě napadeného rozsudku.
Námitka obviněných, že svým jednáním nemohli naplnit zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, resp. že nebylo dáno jejich úmyslné zavinění, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkou právně relevantní.
Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Objektem trestného činu podvodu je zde cizí majetek. Objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici, a tím vznikne na cizím majetku škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Subjektivní stránka tohoto trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění pachatele, přičemž postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy jestliže pachatel ví o tom, že svým jednáním může uvést někoho v omyl, využít něčího omylu nebo zamlčet podstatnou skutečnost, když s předpokládaným následkem škody je srozuměn.
Obhajoba obviněného P. H. záležela zejména v tom, že mu nebyl znám přesně zdravotní stav poškozené K., přičemž tato byla jednak umístěna v Lázních L. mezi osobami, které přinejmenším ze značné části měly obecně problémy v duševní sféře a z velké části i problémy somatického charakteru, které jim znemožňovaly, aby žily samostatný život mimo toto zařízení. Bez ohledu na znalost či neznalost zdravotní dokumentace poškozené, měl obviněný jako dlouholetý ředitel dotčeného zařízení Lázně L. přinejmenším běžnou rozumovou úvahou dospět k pochybnostem o tom, jak je poškozená orientována ve vnějším světě, nakolik je schopna posuzovat aktuálně závažnost zásadních právních úkonů a podobně. Jednání obviněného H. spočívalo v tom, že před poškozenou předstíral, že za účelem úhrady dluhů, které sice nebyly zcela fiktivní, ale byly řešitelné z úložního účtu poškozené, je třeba prodat její nemovitosti. Lze připomenout, že obviněný, který poškozenou považoval za plně způsobilou k právním úkonům, respektive svéprávnou, této ustanovil komisi určenou k rozhodnutí o dispozici s jejím majetkem. To je významná indicie prokazující subjektivní stránku na straně tohoto obviněného. K tomu potom přistupuje uzavření zásadně nevýhodné zprostředkovatelské smlouvy s obviněným K., jakož i ta okolnost, že vůbec tato smlouva byla uzavírána za situace, když poškozená disponovala přiměřenou částkou k úhradě dluhů. Pokud jde o obviněného K. a subjektivní stránku jeho jednání, je třeba konstatovat, že on sám neuváděl poškozenou v omyl, ale využil omylu poškozené o existenci dluhů a o potřebě prodeje nemovitého majetku, který byl vyvolán spoluobviněným H. Pokud pak jde o subjektivní stránku jednání obviněné Š., je třeba zdůraznit, že to byla právě ona, kdo zcela svévolně nakládal s movitými věcmi v domě poškozené, kdo vedl veškerá jednání ohledně prodeje a kontaktu se zájemci, a dále to byla také ona, kdo uzavřel smlouvu o koupi zbývajících pozemků s poškozenou, dokonce bez vědomí spoluobviněných, jak vyplývá jednoznačně z výpovědi obv. K. i jeho manželky, svědkyně K. Obviněná Š. si byla vědoma nepříznivého zdravotního stavu poškozené, který byl přinejmenším takový, že uzavřela krajně nevýhodnou smlouvu na zlomek hodnoty předmětných pozemků. Na tomto místě pak ve vztahu k subjektivní stránce jednání obviněných zbývá jen shrnout, že si lze stěží představit, že by plně orientovaný a svéprávný člověk uzavíral tak nevýhodné smlouvy a přistoupil na tak nevýhodné podmínky, jak se tomu stalo v případě poškozené paní K.
Pokud jde o právní kvalifikaci jednání obviněných, pak skutkem pod bodem 1) se dopustili ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, když ze shora uvedených skutečností vyplývá, že jednali úmyslně a že ať už sebe nebo jiného obohatili tím, že obviněný P. H. uvedl poškozenou v omyl o existenci vysokých dluhů splatitelných jenom díky prodeji jejích nemovitostí a obvinění K. a Š. tohoto omylu využili a způsobili tak na cizím majetku škodu ve výši 1 179 600,24 Kč k okamžiku vkladu prodávaných nemovitostí do katastru nemovitostí ve prospěch manželů R. Pokud jde o skutek druhý, tak v případě obviněné Š. bylo shledáno, že naplnila skutkovou podstatu přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, neboť využila právě toho omylu, kterým byla uvedena poškozená obviněným H. při páchání skutku pod bodem 1), tedy omylu spočívajícího v tom, že musí prodávat svoje nemovitosti, aby uhradila své závazky, a způsobila tak na majetku poškozené větší škodu. V případě obou těchto jednání a trestných činů je zjevné, že stupeň společenské škodlivosti je významně vyšší nežli obvyklý, právě s ohledem na způsob provedení trestné činnosti vůči osobě vyššího věku s významně oslabenými kognitivními funkcemi. Krajský soud v Plzni měl tedy k dispozici dostatek objektivních důkazů prokazujících trestnou činnost obviněných včetně těch, jež spolehlivě vyvracejí jejich neměnnou obhajobu o absenci subjektivní stránky projednávané trestné činnosti. To, že obvinění nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, že se neztotožňují se skutkovými zjištěními soudů a že nepovažují rozsah provedeného dokazování za dostatečný, není dovolacím důvodem.
K námitce obviněného H., že odvolací soud ve svém rozhodnutí vůbec nereflektoval, jakým podílem se měl účastnit na vzniku škody, dále že soud nikterak nepopisuje vzájemnou dohodu obviněných, jejich propojení, či společné jednání, Nejvyšší soud jen ve stručnosti dodává, že součinnost mezi obviněným H. a K. prokazuje zprostředkovatelská smlouva, uzavřená mezi poškozenou K. zastoupenou obv. H. jako zájemcem a obv. K. jako zprostředkovatelem. Touto smlouvou bylo prokázáno, že se obviněný K. zavázal zprostředkovat pro zájemce prodej nemovitostí poškozené, specifikovaných na LV, k. ú. Ř., okres R., zapsaný u K. ú. pro Středočeský kraj. Součinnost mezi obviněnými K. a Š. potom prokazuje plná moc ze dne 6. 5. 2010, na základě které obviněný K. zplnomocnil spoluobviněnou k součinnosti k prodeji nemovitostí poškozené K.
Jak již bylo konstatováno výše, obvinění jednali jako spolupachatelé ve smyslu §23 tr. zákoníku. U spolupachatelství se nevyžaduje, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, které musí být vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů. Z hlediska subjektivní stránky jednali minimálně v úmyslu nepřímém dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kdy s ohledem na způsob a charakter trestné činnosti, především na rozsah majetkové dispozice vůči osobě, u které využili jejího vysokého věku, zdravotního stavu, museli nepochybně vědět, že svým jednáním mohou porušit zájem na ochraně majetkových práv poškozené, a pro tento případ s tím byli srozuměni.
K námitce obviněného H., že Krajský soud v Plzni pojal do výrokové části svého rozsudku odlišný popis skutku oproti soudu prvního stupně a rozhodoval tak o obsahově jiném jednání, než bylo předmětem trestního stíhání, Nejvyšší soud konstatuje, že se jedná o totožný skutek, který byl odvolacím soudem pozměněn na základě provedených důkazů, zejména výslechu znalce doc. MUDr. Vladimíra Pidrmana. Ze závěrů tohoto znaleckého posudku vyplývá, že nelze postavit najisto, ať už pro absenci speciálních screeningových vyšetření nebo pro nedostatečnost lékařských zpráv existenci ať už Alzheimerovy choroby nebo vaskulární demence u poškozené. Znalec vysvětlil celou situaci tak, že stav poškozené popsal jako narušení kognitivních funkcí a poruchy orientace, které ovšem mohly být způsobeny i jinou příčinou, nežli zmíněnými chorobami, ať už v jakékoliv formě demence. Před soudem ve veřejném zasedání také znalec osvětlil určitou fragilitu mozku starších osob, jehož výkon může být významně ovlivněn i tím, jak probíhá v konkrétní chvíli metabolismus, zdali potřeby dotčené osoby jsou sanovány, pokud jde o příjem tekutin, potravy apod. Z pohledu krajského soudu tedy došlo ke změně skutkových zjištění oproti řízení před okresním soudem v tom, že již není postaveno najisto, že v době sepisu plné moci a předmětných smluv, které jsou přezkoumávány v daném trestním řízení, poškozená nebyla svéprávná, respektive byla nezpůsobilá k takovýmto právním úkonům. Výše uvedená skutková zjištění nemění ovšem nic na tom, že obviněný jako tehdejší ředitel společnosti Lázně L. s. r. o., využil nesoběstačnosti a fluktuujícího duševního stavu poškozené J. K., umístěné v tomto domově, který se projevoval narušením kognitivních funkcí poškozené a poruchami orientace, a předstíral před ní nutnost prodeje jejího nemovitého majetku pod záminkou potřeby úhrady jejích dluhů spojených s náklady na úhradu služeb v místě jejího trvalého bydliště, přičemž na úhradu těchto dluhů by ve skutečnosti postačoval zůstatek úložního účtu poškozené. Totožnost skutku tak byla v projednávaném případě zachována, a proto námitka obviněného postrádá opodstatnění.
Obviněný H. ve svém dovolání dále namítl, že Krajský soud v Plzni chybně stanovil výši škody, resp. nesprávně vymezil způsob určení škody pro účely právní kvalifikace skutku, čímž došel k nesprávnému podřazení skutku pod přísnější skutkovou podstatu §209 tr. zákoníku.
K otázce výše způsobené škody Nejvyšší soud konstatuje, že škoda pro účely trestního řízení je dle §137 tr. zákoníku cena, za kterou se věc, která byla předmětem útoku v době a místě činu, obvykle prodává. Z podnětu pokynu Krajského soudu v Plzni ustanovil Okresní soud Plzeň-jih znalce, který ocenil dům včetně všech pozemků na částku 2.211.339,38 Kč. Z toho hodnota domu a nemovitostí popsaných pod bodem 1) výroku rozsudku, byla stanovena na částku 1.629.600,24 Kč. Z této částky, jakožto z reálné hodnoty předmětných nemovitostí tedy krajský a potažmo i okresní soud ve svém rozhodování vycházely. Pokud jde o výši škody, kterou svým jednáním obvinění způsobili, je také třeba říci, že tato škoda vznikla v okamžiku, kdy došlo k vložení nových vlastníků, manželů R. do katastru nemovitostí, a tímto způsobem k odnětí nemovitostí z dispozice poškozené K. Ve chvíli, kdy došlo k prodeji nemovitostí, který nebyl v souladu s vůlí poškozené, když vůbec nebyl prokázán její vážný a svobodný úmysl nemovitosti prodat a jednala toliko v důsledku omylu o tom, že má nesplatitelné dluhy, vznikla poškozené škoda ve výši 1 179 600,24 Kč, tedy škoda odpovídající rozdílu mezi hodnotou nemovitostí a částkou 450 000 Kč, kterou se obvinění zavázali jí poskytnout na účet. Z hlediska subjektivní stránky nelze obviněným klást za vinu způsobení celé škody ve výši 1 629 600,24 Kč, ale pouze škody ponížené o zmíněný smluvní závazek ve výši 450 000 Kč.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu dále shledal, že obvinění sice podali dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části dovolání však ve skutečnosti nenamítají nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadají soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněných, v jejichž rámci namítali nesprávné hodnocení důkazů (znaleckého posudku doc. MUDr. Vladimíra Pidrmana, svědecké výpovědi svědkyň S. a V.) a vytýkali nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (neprovedení dokazování směřujícího k prokázání subjektivní stránky trestného činu), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obvinění se snaží svými námitkami zpochybnit správnost skutkových závěrů soudů obou stupňů, přičemž nabízí jiný, vlastní způsob hodnocení provedených důkazů, a na základě toho se pak domáhají jiných skutkových závěrů, než jaké učinily soudy. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný H. je dále přesvědčen, že došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu a provedenými důkazy. Krajský soud jej odsoudil pro využití kolísavého duševního stavu poškozené, přičemž tento závěr stojí v přímém rozporu s provedenými důkazy. Obviněná Š. taktéž ve svém dovolání namítla extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a právními závěry odvolacího soudu, který spatřuje v tom, že předmětem dokazování před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím nikdy nebyla skutečnost, že by využila omylu, který u poškozené vyvolal obviněný H.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-jih, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Vina obviněných je prokazována výpověďmi svědků - ošetřujícího personálu Lázně L., svědeckými výpověďmi P., M., svědků R., S., S., manželů R., znaleckými posudky znalce MUDr. Hrona a doc. MUDr. Vladimíra Pidrmana a dále listinnými důkazy, zejména plnými mocemi, kupními smlouvami, smlouvou zprostředkovatelskou, pokladními doklady, výpisy z účtu a znaleckými posudky k ocenění nemovitostí poškozené, přičemž tyto důkazy tvoří v souhrnu logický celek. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
K námitce obviněného H., že postupem soudu došlo k upření jeho práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, k námitce obviněného K., který v dovolání brojí proti postupu Krajského soudu v Plzni, jehož právní závěry nevyplývají z žádné možné interpretace skutkových zjištění, a proto rozhodnutí odvolacího soudu považuje za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a na spravedlivý proces, a taktéž k námitce obviněné Š., že rozhodnutí odvolacího soudu a řízení jemu předcházející je zatíženo vadou nesoucí znaky libovůle, jež ve svém důsledku způsobila porušení práva obviněné na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 LZPS a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Nejvyšší soud nad rámec dovolacích důvodů uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces obviněných neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněných, včetně jejich práva na obhajobu a jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému.
K námitce Š., že v důsledku překvapivého rozhodnutí bylo omezeno její právo na efektivní obhajobu, především v možnosti bezprostředně se vyjádřit k důkazům a způsobu jejich přehodnocení odvolacím soudem, a byla zbavena možnosti navrhovat důkazy k vyvrácení nově formulovaného skutku, Nejvyšší soud jen ve stručnosti uvádí, že obviněná byla veřejnému zasedání u odvolacího soudu, v němž tento doplnil dokazování při zachování totožnosti skutku žalovaného jednání, osobně přítomna, měla možnost se k provedenému dokazování vyjádřit, a proto lze považovat její námitku za nedůvodnou.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obvinění P. H., K. K. a M. Š. svým předmětným jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, obviněná Š. navíc přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněných P. H., K. K. a M. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. O dovoláních rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu