ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1105.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1105/2018- 24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2018 o dovolání obviněného K. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 6 To 43/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 1 T 173/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 1. 2018, sp. zn. 1 T 173/2017, byl obviněný K. M. uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„ve Z. v době od 19.00 hod. dne 6. 10. 2017 do 18.00 hod. dne 9. 10. 2017 na ulici K. v podnapilém stavu opakovaně slovně urážel svou matku M. M., a vyhrožoval jí tím, že ji zbije, sprovodí ji ze světa, podřeže ji, a když chtěla poškozená volat na tísňovou linku policie, zkroutil jí ruku za záda a vzal jí mobilní telefon, a své výhrůžky umocnil tím, že vůči poškozené naznačoval úder pěstí, který však nedokončil, a ukázal jí kuchyňský nůž s délkou čepele 12 cm, který se slovy „Podívej, co tě mohlo potkat v noci“, před ní držel v ruce ve vodorovné poloze, což v poškozené vyvolalo důvodné obavy o její život.“
Za uvedené jednání byl obviněný K. M. odsouzen podle §353 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 1. 2018, sp. zn. 1 T 173/2017, podal obviněný K. M. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 6 To 43/2018 tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 6 To 43/2018, podal následně obviněný K. M. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně uvedl, že napadené rozhodnutí trpí vadami, neboť soud obviněnému neuložil souhrnný trest k rozhodnutí ve věci Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 18 T 163/2017, když tak učinit měl. Tímto rozsudkem byl obviněnému uložen souhrnný trest ve vztahu k rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 122/2017, které bylo rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 18 T 163/2017 v celém rozsahu zrušeno, na základě čehož je třeba na obviněného hledět, jako by nebyl odsouzen. Rozsudek Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 18 T 163/2017 ke dni veřejného zasedání o odvolání nenabyl právní moci, a to z důvodu podaného odvolání, když 6. 2. 2018 byl spis odeslán odvolacímu soudu. Pokud soud prvního stupně při úvaze o druhu a výši trestu uvažoval v kontextu dvou předchozích odsouzení z dřívější doby ve věcech vedených pod sp. zn. 34 T 122/2017 a sp. zn. 18 T 163/2017, pak má obviněný za to, že soud prvního stupně měl rozhodnout ve věci v souladu s ust. §43 odst. 2 tr. zákoníku. Skutek, pro který byl napadeným rozsudkem nepravomocně odsouzen, byl spáchán dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek ve věci vedené proti obviněnému pod sp. zn. 18 T 163/2017. Má tak za to, že soud prvního stupně měl rozsudek soudu prvního stupně ve věci 18 T 163/2017, jakož i rozhodnutí na tento rozsudek navazující zrušit a nově ve věci rozhodnout s přihlédnutím ke zrušovaným rozhodnutím.
Dále má za to, že v okamžiku důkazní situace „tvrzení proti tvrzení“ soudy nižší instance nesprávně shromážděné důkazy posoudily, když při této důkazní situaci neuplatnily zásadu „in dubio pro reo“. Ve vztahu ke skutku měla být užita zásada in dubio pro reo, která se uplatní za situace, kdy není důkazním řízením dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností. Pokud jsou tedy přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke zjišťované skutkové verzi, když se nelze přiklonit ke skutkové verzi obžaloby, a to ani provedením dalšího možného dokazování, je nutno rozhodnout vždy ve prospěch obviněného. Má za to, že nebylo na jisto prokázáno, že skutek, který je mu kladen za vinu, spáchal se zbraní. Uvádí, že bydlel se svou matkou v bytě 1+KK, pro nedostatek prostoru je tedy zcela možné, že kuchyňský nůž nebyl v přihrádce kuchyňské linky, případně na jiném obvyklém místě, ale v obývacím pokoji na stole či křesle, jak uvedl. Toto také vysvětlil, když detailně popsal, že kuchyňský nůž použil při výměně SIM karty v tabletu a zpět jej již nevrátil.
Z uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. a §265l odst. 1 tr. ř. dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 6 To 43/2018, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 1. 2018, sp. zn. 1 T 173/2017, zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k opětovnému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a uvedl, že dovoláním obviněný napadl citované usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, přičemž jej opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Úvodem zopakoval svou námitku uplatněnou již v odvolání, která se týkala rozhodnutí o trestu. Obviněný se domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 18 T 163/2017 a nového rozhodnutí (ve smyslu uložení souhrnného trestu). Tomu však odvolací soud nevyhověl, neboť zde není dle jeho názoru vztah souhrnnosti. Obviněný konstatuje, že uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto souhrnným trestem ve vztahu k rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ve věci pod sp. zn. 34 T 122/2017, který byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ve věci sp. zn. 18 T 163/2017 v celém rozsahu zrušen, na základě čehož je třeba na dovolatele hledět, jako by nebyl odsouzen. Rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ve věci sp. zn. 18 T 163/2017 ke dni veřejného zasedání o odvolání nenabyl právní moci, a to z důvodu podaného odvolání, když 6. 2. 2018 byl spis odeslán odvolacímu soudu. Skutek, pro nějž byl dovolatel napadeným rozsudkem nepravomocně odsouzen, byl spáchán dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek ve věci vedené proti dovolateli pod sp. zn. 18 T 163/2017.
Státní zástupce konstatuje, že obviněný svůj mimořádný opravný prostředek směřuje proti výroku o zamítnutí jeho odvolání podle §256 tr. ř., výslovně ovšem dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. neuvádí a své dovolání opírá jen o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jisté další nepřesnosti se dovolatel dopustil v dovolání konstatováním, že napadeným rozsudkem byl nepravomocně odsouzen. Dovoláním přitom nenapadl nepravomocný rozsudek, nýbrž usnesení odvolacího soudu. Nepřesnost je zjevně zapříčiněna tím, že dovolatel použil doslovně argumentaci z odůvodnění svého odvolání ze dne 14. 2. 2018. V nepřesnostech dále pokračoval, když ve věci pod sp. zn. 34 T 122/2017 Okresní soud ve Zlíně nerozhodoval rozsudkem, ale vydal trestní příkaz, který nabyl právní moci. Při ukládání souhrnného trestu dále nemůže dojít ke zrušení celého dříve vydaného odsuzujícího rozsudku (trestního příkazu), jak mylně uvedl, ale pouze výroku o trestu z tohoto dřívějšího rozhodnutí a na tento výrok navazujících výroků.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, čili jde o aplikaci norem trestního práva hmotného, popř. na něj navazujících jiných hmotněprávních norem, na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu dále vyplývá, že jeho výchozím předpokladem není nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Dovolání z tohoto důvodu tedy nemůže spočívat na námitkách proti tomu, jak soudy postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, jak vyhodnotily důkazy jednotlivě i v souhrnu, jaká skutková zjištění z nich vyvodily apod. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se zásadně nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování.
K námitce obviněného, v níž nesouhlasí s postupem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, státní zástupce uvádí, že trestní příkaz Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 34 T 122/2017, byl obviněnému doručen dne 13. 7. 2017 a nabyl právní moci dne 22. 7. 2017. Dále uvádí, že rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 18 T 163/2017, v němž soud ukládal souhrnný trest ve vztahu k trestnímu příkazu Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 34 T 122/2017, nabyl ke dni 22. 3. 2018 právní moci, jelikož v tento den Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně vydal usnesení sp. zn. 6 To 29/2018, kterým odvolání obviněného směřující do rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 18 T 163/2017, zamítl. K doručení prvního odsuzujícího rozhodnutí tudíž došlo přede dnem, v němž se obviněný dopustil skutku ve věci vedené před Okresním soudem ve Zlíně pod sp. zn. 1 T 173/2017. Státní zástupce na základě výše uvedeného proto považuje námitku obviněného za neopodstatněnou.
Za relevantní pak vůbec nelze považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. zásadou in dubio pro reo. Kromě toho, že s ní nelze věcně souhlasit, v obecné rovině i tato námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Nad rámec uvedeného je přesto možno odmítnout závěry obviněného o nesprávné aplikaci zásady v pochybnostech ve prospěch. Je možno připustit, že předmětná trestní věc byla po důkazní stránce případem tzv. tvrzení proti tvrzení, neboť jediným přímým důkazem svědčícím proti stěžovateli byla výpověď poškozené M. M., proti níž stála opačně vyznívající výpověď obviněného, který vinu popíral. Uplatnění zásady in dubio pro reo je v obdobných případech namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí (nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů), takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady v pochybnostech ve prospěch, neboť soud pochybnosti nemá. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného, soud má však povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud prvního stupně plně dostál. Podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Soud v odůvodnění rozsudku pečlivě rozvedl úvahy, které vyústily v závěr, že výpověď poškozené je věrohodná a že není osobou motivovanou svého syna křivě obvinit (bod 8. odůvodnění rozsudku). Soud náležitě odůvodnil rovněž právní kvalifikaci jednání stěžovatele a výrok o trestu. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a s postupem soudu prvního stupně při vyhodnocení důkazů, jakož i s právní kvalifikací jednání stěžovatele a výrokem o trestu, se ztotožnil. Dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu a nalézací soud při jejich vyhodnocení postupoval plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.)
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného K. M.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že pokud soud prvního stupně při úvaze o druhu a výši trestu uvažoval v kontextu dvou předchozích odsouzení z dřívější doby, ve věcech vedených pod sp. zn. 34 T 122/2017 a sp. zn. 18 T 163/2017, pak měl rozhodnout ve věci v souladu s ust. §43 odst. 2 tr. zákoníku a uložit obviněnému souhrnný trest.
Rozhodovací soudní praxí je obecně přijímáno, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr.ř. lze vytýkat i nesprávnost některých hmotněprávních posouzení týkajících se výroku o trestu, včetně posouzení podmínek pro ukládání souhrnného trestu. Námitka obviněného, v níž vyjádřil svůj nesouhlas s postupem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, který k jeho návrhu nezrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně, jenž v odsuzujícím rozsudku neuložil souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 18 T 163/2017, není ovšem dle Nejvyššího soudu opodstatněná.
Jak ve svém vyjádření připomíná i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, podle §43 odst. 2 věty první tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se rozumí v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, kterým se pachatel uznává vinným trestným činem a ukládá se mu trest nebo se podmíněně upouští od potrestání s dohledem. Není podstatné, zda první odsuzující rozsudek soudu prvního stupně byl v řádném nebo mimořádném opravném řízení posléze zrušen, pokud opravné řízení opětovně skončilo pravomocným odsouzením pachatele a v době rozhodování o jiném trestném činu pachatele s ním není spojena fikce neodsouzení. Stejné účinky jako vyhlášení odsuzujícího rozsudku má doručení trestního příkazu obviněnému. Souhrnný trest se neuloží v případě, kdy pachatel spáchal další trestný čin po vyhlášení odsuzujícího rozsudku nebo doručení trestního příkazu a současně před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku nebo doručením dalšího trestního příkazu, kterým byl důvodně uložen souhrnný trest k prvnímu odsuzujícímu rozhodnutí. V takovém případě je nutné uložit pachateli další trest, protože vztah souběhu ve smyslu §43 odst. 2 je dán pouze mezi trestnými činy spáchanými v době před vynesením prvního z těchto dvou odsuzujících rozsudků, respektive před doručením prvního z trestních příkazů.
Pokud tedy jde o výrok o trestu, pak zde není na místě námitka obviněného, že měl být ukládán souhrnný trest k rozhodnutí ve věci Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 18 T 163/2017. V této věci bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 20. 11. 2017 a byl ukládán souhrnný trest ve vztahu k trestnímu příkazu Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 34 T 122/2017. Tento trestní příkaz byl obviněnému doručen dne 13. 7. 2017, přičemž doručení trestního příkazu je spojeno s účinky vyhlášení rozsudku. Vzhledem k tomu, že k trestné činnosti, která je projednávána nyní, se obviněný dopustil až po 13. 7. 2017, uložení souhrnného trestu zde nepřichází v úvahu. K tomu pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na své rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z něhož vyplývá, že pokud byl obviněnému uložen souhrnný trest ve smyslu §43 odst. 2 TrZ a později byl dalším rozsudkem uznán vinným trestným činem, spáchaným po vyhlášení prvého rozsudku a před vyhlášením rozsudku, jímž mu byl uložen souhrnný trest, nejde v případě posledního odsouzení o souběh trestných činů, který je nutným předpokladem uložení souhrnného trestu, nýbrž o recidivu, takže je nutno uložit trest samostatný. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud uzavírá, že v daném případě není dán vztah souhrnnosti.
Obviněný ve svém dovolání dále namítl, že v okamžiku důkazní situace „tvrzení proti tvrzení“ soudy nižší instance nesprávně posoudily shromážděné důkazy, když neuplatnily zásadu „in dubio pro reo“. Dále má za to, že nebylo na jisto prokázáno, že skutek, který je mu kladen za vinu, spáchal se zbraní.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazu (svědecké výpovědi jeho matky M. M.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (konkrétně absence důkazů ohledně použití zbraně), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se snaží svými námitkami zpochybnit správnost skutkových závěrů soudů obou stupňů, přičemž nabízí jiný, vlastní způsob hodnocení provedených důkazů, a na základě toho se pak domáhá jiných skutkových závěrů, než jaké učinily soudy. Skutková zjištění soudů mají přitom jasný obsahový základ především ve svědecké výpovědi matky obviněného M. M., s jejíž výpovědí jsou v souladu i další provedené důkazy. Soudy si byly dostatečně vědomy toho, že ve vztahu k rozhodným skutečnostem se z hlediska důkazního jedná o situaci, v níž je třeba důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při jejich hodnocení. Soudy tedy výpovědi obviněného a svědkyně M. podrobily důkladnému hodnocení stran jejich obsahu, jakož i v návaznosti na další provedené důkazy a dospěly k závěru, že obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena. Polemika obviněného s důkazy, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Za relevantní výhradu nelze považovat ani námitku obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016 sp. zn. 11 Tdo 812/2017).
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný K. M. se svým předmětným jednáním dopustil přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného K. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 9. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu