ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1151.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1151/2018- 28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2018 o dovoláních obviněné A. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 6 To 542/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 T 303/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 6 T 303/2014, byla obviněná A. K. (dále jen obviněná) uznána společně se spoluobviněným J. C. vinnou ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:
dne 30. 5. 2014 kolem 23:45 hodin v Ú. n. L. – K. B., ul. A. Č. u domu s úmyslem zmocnit se cizí věci přistoupila obžalovaná A. K. k tělesně postiženému poškozenému P. F., který v důsledku úrazu má amputované obě dolní končetiny pod koleny a k chůzi používá protézy, a dále u obou horních končetin má amputované všechny prsty, a požadovala po něm zapůjčení jeho mobilního telefonu, když jím byla odmítnuta, tak obžalovaní poškozeného obestoupili, kdy obžalovaná A. K. stála za zády poškozeného a obžalovaný J. C. přistoupil čelně těsně k poškozenému a důrazně se jej zeptal, proč nechce mobilní telefon půjčit tak, že poškozený měl z jejich jednání strach, přičemž obžalovaná A. K. mu z kapsy odcizila mobilní telefon zn. Sony Xperia, černé barvy, v hodnotě 2.500 Kč a následně oba obžalovaní z místa odešli.
Za uvedený zločin a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2, 3 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2014 č. j. 1 T 218/2014-109, který nabyl právní moci téhož dne, a dále za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. 11. 2014 č. j. 24 T 232/2014-60, který nabyl právní moci téhož dne, uložil Okresní soud v Ústí nad Labem obviněné A. K. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 87 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byla pro výkon uloženého trestu zařazena do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu pobytu na okrese T. a L. na dobu 12 měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výroky o trestech týkající se obviněné A. K. z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2014 č. j. 1 T 218/2014-109, který nabyl právní moci téhož dne, a dále z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. 11. 2014 č. j. 24 T 232/2014-60, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněnému J. C. byl uložen za uvedený zločin a za sbíhající se dílem dokonaný, dílem nedokonaný přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2014 č. j. 1 T 218/2014-109, který nabyl právní moci téhož dne, podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 82 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na okrese T. na dobu 12 měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výroky o trestech týkající se obviněného J. C. z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2014 č. j. 1 T 218/2014-109, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli oba obvinění zavázáni k povinnosti zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozenému P. F., částku 2.500 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 6 T 303/2014, podala obviněná A. K. a obviněný J. C. odvolání do výroku o vině, trestu a náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 6 To 542/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu podaného odvolání obviněného J. C. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému J. C. uložil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 82 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na okrese T. na dobu 12 měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestech týkající se obviněného J. C. z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 6. 2015, č. j. 6 T 196/2014-107, z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2014, č. j. 1 T 218/2014-109, z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. 8. 2014, č. j. 7 T 163/2014-186, jakož i všechna rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání obviněné A. K. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 6 To 542/2016 podala obviněná A. K. prostřednictvím obhájce dovolání. Dovolání podal jejím jménem jednak ustanovený obhájce JUDr. Miroslav Koláčný a jednak v zákonné lhůtě k podání dovolání obviněnou zvolený obhájce JUDr. Rostislav Sochor, kterému byla udělena speciální plná moc pro podání dovolání.
JUDr. Miroslav Koláčný za obviněnou A. K. podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněné, ačkoliv v řízení předcházejícím byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Následně je poukázáno na obhajobu obviněné A. K., která se před soudy nižších stupňů hájila tím, že se násilím či pohrůžkou násilí mobilního telefonu poškozeného nezmocnila a ani nejednala v součinnosti se spoluobviněným. Obviněná poukazovala dále na výpověď poškozeného, který u hlavního líčení uvedl, že spoluobviněný J. C. použil bezprostřední násilí a že ona mu měla vytáhnout předmětný mobilní telefon. Tato výpověď je ovšem v rozporu s výpovědí svědka K., kterému měl poškozený bezprostředně po činu sdělit, že ho spoluobviněný držel za ruce a ona ho měla šacovat a vzít mu telefon. Uvedené výpovědi jsou v rozporu a nemohou vedle sebe obstát. Tyto zjištěné pochybnosti vyvolávají důvodné pochybnosti, že se skutek stal tak, jak uvádí poškozený. Závěr soudu druhého stupně, že vzal v úvahu pro ni a spoluobviněného příznivější verzi skutkového děje nemůže obstát, když nevzal v úvahu pro ni nejpříznivější variantu, že se mobilního telefonu nezmocnila anebo že se ho nezmocnila za pohrůžky bezprostředního násilí v součinnosti se spoluobviněným. Současně odkazuje na zásadu in dubio pro reo. Obviněná také zdůrazňuje, že situace je pro ni tíživá, neboť v případě zamítnutí jejího dovolání bude nucena vykonat zbytek trestu odnětí svobody v trvání 4 a půl roku.
V závěru podaného dovolání navrhla, aby napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem byl Nejvyšším soudem zrušen a věc vrácena tomuto soudu, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Obviněnou zvolený obhájce JUDr. Rostislav Sochor rovněž podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Poukazuje na průběh řízení před soudy nižších stupňů, přičemž namítá, že došlo k hrubému porušení jejích práv na obhajobu. Podle jejího názoru místo, aby soud druhého stupně hodnotil provedené důkazy z hlediska zásad pro hodnocení důkazů, vytvořil konstrukci založenou na presumpci viny.
Podle obviněné A. K. provedené důkazy nemohou vést k závěru, že se podílela na trestné činnosti vůči poškozenému, když z jeho výpovědi nelze dovodit, že by poškozenému vyhrožovala či se úmyslně podílela na situaci, kterou by poškozený jako pohrůžku těžkou újmou mohl vnímat. Odkazuje v tomto směru na zásadu presumpce neviny a zásadu hodnocení důkazů ve prospěch obviněného.
Obviněná následně připouští, že mezi její výpovědí a výpovědí spoluobviněného jsou rozpory. Přesto zdůrazňuje, že je třeba vycházet z dalších provedených důkazů. Namítá, že poškozený v rámci trestního oznámení uvedl, že mu byla odcizena i peněženka, přičemž následně uvedl, že ji mohl ztratit. Je tedy otázkou, jaký osud měl předmětný mobilní telefon. Poškozený ve vztahu k její osobě toliko hovořil o tom, že měla nějaký telefon a že snad telefonovala. Podle ní měla být tato situace prověřena u operátora. Vzhledem k výpovědi svědka K. je také třeba hodnotit velmi opatrně věrohodnost výpovědi poškozeného, když poškozený odstoupil od původně tvrzeného násilí ze strany spoluobviněného. Provedená rekognice je procesně nepoužitelná, vzhledem k nevhodnosti srovnávaných osob. Odkaz soudu prvního stupně na platnou judikaturu je zcela nepřiléhavý.
Zdůrazňuje, že hodnocení důkazů musí respektovat základní zásady trestního řízení. Takto soud druhého stupně při hodnocení důkazů nepostupoval. Současně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se mimořádných opravných prostředků (8 Tdo 1706/2016), podle kterého se Nejvyšší soud v rámci mimořádných opravných prostředků může zabývat případy, kdy hodnocení důkazů je v rozporu se zásadami logiky. Obviněná vyjadřuje přesvědčení, že o takový případ se v dané věci jedná.
V závěru podaného dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 6 To 542/2016 zrušil, popř. předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popř. pokud by byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně, tak aby věc vrátil Okresnímu soudu v Ústí nad Labem.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 1 NZO 712/2018 nejprve zrekapitulovala řízení před soudy nižších stupňů a jaké uplatnila obviněná dovolací důvody a v čem jejich naplnění dovozuje z pohledu dovolací argumentace uplatněné jak ustanoveným, tak zvoleným obhájcem.
Poté rozvádí podmínky naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když zdůrazňuje, že výchozím předpokladem pro naplnění tohoto dovolacího důvodu je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoliv nesprávnosti v provádění důkazů, jejich hodnocení a formulaci skutkových závěrů na základě provedených důkazů. Připouští, že v určitém rozsahu lze v rámci podaného dovolání provést zásah do skutkových zjištění, pokud existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Taková situace ovšem v dané věci nenastala a proto je třeba vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.
Podle státní zástupkyně námitky uplatněné v obou podaných dovoláních nenaplňují zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný. Obviněná se jen snaží prezentovat dříve uplatněnou obhajobu, kterou Nejvyššímu soudu předkládá včetně vlastní verze skutkového děje. Podle státní zástupkyně soud prvního stupně ve věci provedl velmi podrobné dokazování a řádně odůvodnil, z jakých důkazů vycházel. Nelze také pominout skutečnost, že obvinění v předchozích stadiích trestního řízení připustili, že mobilní telefon poškozeného měli k dispozici. Z provedených důkazů je tedy nepochybné, že obviněná se spoluobviněným svým jednáním naplnili všechny znaky zločinu podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
V závěru vyjádření státní zástupkyně uvedla, že dovolání obviněné nenaplňuje žádný dovolací důvod a proto by mělo být podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Nejvyšší soud by měl rozhodnout za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobou oprávněnou prostřednictvím obhájců, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci obviněná naplnění tohoto dovolacího důvodu dovozuje ze skutečnosti, že došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto naznačených východisek Nejvyšší soud přistoupil k dovoláním obviněné.
Obviněná naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když zpochybňuje zjištěný skutkový stav, zejména skutečnost, že soudy hodnotily jako věrohodnou výpověď poškozeného a neuvěřily její obhajobě. Současně odkazuje na zásadu presumpce neviny a zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněné. Dále namítá, že se nijak nepodílela na vytvoření situace, kterou mohl poškozený vnímat jako pohrůžku bezprostředního násilí.
Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněná své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod z převážné části nelze podřadit. Většina uplatněných argumentů totiž primárně směřuje do oblasti skutkové a procesní, když obviněná soudům nižších stupňů vytýká především vadné řízení spočívající v nesprávném hodnocení důkazů, přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněná zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu.
Obviněná tak v podstatě jen prezentuje své vlastní hodnocení provedených důkazů, zejména zpochybňuje výpověď poškozeného, odkazuje na rozpory v provedených důkazech, odkazuje na zásadu volného hodnocení důkazů a presumpci neviny. Obviněná tedy vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvého a druhého stupně a předestírá vlastní verzi události pro ni příznivější. Pod zvolený dovolací důvod lze podle Nejvyššího soudu pak podřadit, byť s jistou dávkou tolerance, námitku, že se nepodílela na vytvoření situace, kterou mohl poškozený vnímat jako pohrůžku bezprostředního násilí, když obviněná v podstatě zpochybňuje právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaku zmocnění se cizí věci za použití bezprostředního násilí.
Z pohledu námitek uplatněných obviněnou v podaných dovoláních, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněné nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněné za vyvrácenou a které důkazy ji a spoluobviněného usvědčují. Soud také přesvědčivým způsobem rozvedl způsob hodnocení obhajoby obviněné A. K. a spoluobviněného J. C. (viz č. l. 405-406). Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, kdy ovšem neodkázal pouze na rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněná A. K. (a i spoluobviněný J. C.) uplatnila v rámci podaného odvolání a jež jsou totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz str. 4-8, body 5. ˗ 13. rozsudku soudu druhého stupně). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
Bez ohledu na shora naznačené závěry je třeba uvést, že soudy nižších stupňů se otázkou věrohodnosti poškozeného zabývaly, tuto neignorovaly. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že výpověď poškozeného nestojí osamoceně, je podporována dalšími provedenými důkazy. Nelze totiž pominout, že poškozený událost ohlásil v podstatě bezprostředně. O jeho snaze vypovídat ve věci co nejpřesněji svědčí i skutečnost, že v rámci trestního oznámení původně uvedl, že mu byla odcizena peněženka, když následně v další výpovědi upřesnil své vyjádření tak, že nemůže zcela jednoznačně potvrdit, že peněženka mu byla odcizena a logicky vysvětlil z jakých důvodů. Výpověď poškozeného pak potvrzuje i výpověď svědka K., který sice vlastní loupežné přepadení neviděl, ale z jeho výpovědi je zřejmé, že poškozený zůstal po nějakou dobu sám na ulici A. Č. s mužem a ženou romské národnosti, když krátce po jeho odchodu poškozený na něho volal a sdělil, že byl okraden a mluvil o mobilním telefonu. Pokud obviněná zdůrazňuje jisté rozpory v popisu vlastního odcizení mobilního telefonu podle výpovědi poškozeného a tohoto svědka, je třeba uvést, že tyto rozpory nejsou natolik závažné, aby snižovaly věrohodnost výpovědi poškozeného. Nelze totiž pominout, že poškozený v době příchodu svědka byl v šoku, což také mohlo vést k tomu, že mu situaci popsal určitým způsobem zjednodušeně, když také nelze pominout odstup času, neboť skutek se stal 30. 5. 2014 a poškozený a svědek K. byli u hlavního líčení vyslechnuti až v březnu roku 2016. Rozhodující je ovšem skutečnost, že poškozený bezprostředně po události svědkovi sdělil, že byl okraden a že to udělal muž a žena a že poškozený po celou dobu probíhajícího trestního řízení vypovídá neměnně ohledně toho, pod jakou záminkou byl vyzván k vydání telefonu a jak na jeho odmítnutí reagoval spoluobviněný a obviněná A. K. Byť si již poškozený v rámci hlavního líčení nedokázal vybavit, jakým přesným způsobem se mobilní telefon dostal do držení obviněné A. K., tak nelze pominout, že spoluobviněný poškozeného ohrožoval tím, že se k němu bezprostředně přiblížil, v podstatě mu stál tváří v tvář, když se na něho namáčkl a žádal o vysvětlení, proč telefon nechce zapůjčit, takže obviněná, která stála za zády poškozeného mohla telefon bez větších problémů odcizit. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že následně viděl poškozený mobilní telefon v ruce obviněné. Již z této výpovědi poškozeného je nepochybné, že jedinou osobou, která mohla v dané situaci mobilní telefon odcizit, byla právě obviněná, když nikdo jiný než ona a spoluobviněný se v té době na místě činu nenacházeli. Současně je třeba zdůraznit, že samotná obviněná v rámci přípravného řízení připustila, že se na místě činu nacházela společně se spoluobviněným, když v podstatě situaci líčila jako poškozený s tím, že toliko tvrdila, že telefon jim poškozený normálně zapůjčil. Změnu své výpovědi u hlavního líčení pak nedokázala nijak logicky vysvětlit.
Rovněž námitka obviněné týkající se údajné nepoužitelnosti provedené rekognice nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, když směřuje opětovně do způsobu hodnocení důkazů. Výjimku by mohla představovat toliko situace, kdy by namítaná procesní nepoužitelnost určitého důkazu měla za následek, že by došlo k existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, kdy právě taková zjištěná existence mezi skutkovým stavem a provedenými důkazy může zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010). O takový případ se nejedná. Bez ohledu na shora naznačený závěr je třeba uvést, že na rozdíl od obviněné nedospěl Nejvyšší soud k závěru, že by ve věci provedená rekognice byla nepoužitelná. Obviněná zakládá námitku nepoužitelnosti provedené rekognice na tvrzení, že při ní došlo k nevhodnému použití srovnávaných osob. Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že rekognici upravuje §104b tr. ř., přičemž pravidla pro její provádění byla dodržena. Vlastní rekognice byla provedena se čtyřmi osobami, když zákon vyžaduje, aby ztotožňovaná osoba byla ukázána nejméně mezi třemi osobami, které se výrazně neodlišují. Na rozdíl od obviněné má Nejvyšší soud za to, že osoby, se kterými byla provedena rekognice se výrazně neodlišovaly, byť lze připustit, že skutečně nebyly všechny úplně stejné výšky. V tomto směru je ovšem rozhodující, že osoby zúčastněné na rekognici se výrazně neodlišovaly věkem, ani barvou a délkou vlasů a jednalo se o osoby, které si byly podobné typově a odpovídaly popisu poškozeného ohledně vzhledu ženy, která se měla trestné činnosti zúčastnit. Skutečnost, že všechny poznávané osoby nebyly stejně vysoké nepředstavuje vadu rekognice, neboť situace nebyla taková, že by poškozený obviněnou identifikoval na základě výšky její postavy. Byť osoby zúčastněné na rekognici byly různě vysoké, z provedené rekognice je zřejmé, že poškozený výslovně uvedl, že by pachatelku poznal podle výrazných rysů v obličeji. Jinak vyjádřeno poškozený obviněnou neidentifikoval na základě její výšky, ale jiných znaků. Navíc z výpovědi obviněné z přípravného řízení je zřejmé, že připouští, že na místě byla.
Ohledně argumentace obviněné zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněnou vinnou trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněnou. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo.
V dané věci obviněná porušení zásady in dubio pro reo dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, se kterým vyjadřuje nesouhlas a polemizuje a dožaduje se, aby bylo vycházeno z její verze skutkového děje. Jedná se tedy opětovně o vyjádření nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Jak již bylo naznačeno, pod zvolený dovolací důvod lze podřadit námitku obviněné, týkající se toho, že se nepodílela na vytvoření situace, kterou mohl poškozený vnímat jako pohrůžku bezprostředního násilí, byť s jistou dávkou tolerance. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil soud druhého stupně, účast obviněné na spáchání trestné činnosti spočívala v tom, že poté, co požádala poškozeného o zapůjčení mobilního telefonu, což poškozený odmítl, spoluobviněný J. C. přistoupil čelně těsně k poškozenému a důrazně se jej zeptal, proč nechce mobilní telefon půjčit, přičemž obviněná A. K. mu za této situace z kapsy odcizila mobilní telefon. Ze strany obviněné se jedná v podstatě částečně o námitky skutkové povahy, když obviněná namítá, že mobilní telefon poškozenému neodcizila, ale především o výklad pojmu pohrůžky bezprostředního násilí. Zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byla obviněná uznána vinnou, se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Zločinu loupeže se pachatel může dopustit vůči pro něj cizí věci dvěma alternativně vymezenými jednáními, a to buď užitím násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci [srov. (uveřejněné pod č. 58/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Pohrůžku bezprostředního násilí představuje pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno okamžitě, jestliže se napadený nepodrobí vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele [srov. přiměřeně zprávu Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79 (uveřejněnou pod č. 1/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Podle judikatury se proto trestného činu loupeže pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1232/2009 (uveřejněné pod č. 11/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140-421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1729].
V předmětné věci je nepochybné, že vůči poškozenému došlo k použití pohrůžky bezprostředního násilí konkludentním jednáním obou obviněných. Z provedeného dokazování je zřejmé, že poté, co odmítl poškozený půjčit obviněné A. K. mobilní telefon, přistoupil spoluobviněný k poškozenému do jeho bezprostřední blízkosti, když v podstatě mu stál tváří v tvář a ptal se ho důrazně, proč obviněné nechce mobilní telefon půjčit, přičemž spoluobviněná se za této situace přesunula za záda poškozeného. Z výpovědi poškozeného pak vyplývá, že celé toto jednání v něm vzbudilo strach. Je nepochybné, že právě toto jednání vzbudilo v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by ze strany obviněných došlo výslovně k pronesení jakékoliv pohrůžky násilí a že jednání obviněných bylo vedeno tím, aby v poškozeném vyvolali strach z použití násilí, pokud jim nevyhoví. Nelze totiž pominout situaci, za které k jednání došlo, když se jednalo o pozdní noční hodiny, poškozený byl na místě sám, byl podnapilý, přičemž jeho možnosti obrany byly ztížené, když tento je výrazně tělesně postižený, přičemž právě důrazné otázky spoluobviněného v kombinaci s tím, že spoluobviněný vstoupil do bezprostřední blízkosti poškozeného a obviněná stála za jeho zády, muselo v poškozeném vzbuzovat bezprostřední obavu o jeho život a zdraví. Celou situaci musel poškozený chápat tak, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jejich vůli (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1478/2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 358/2014). Současně nelze pominout skutečnost, že obviněná při vědomí jednání spoluobviněného a za situace, kdy si byla vědoma, že poškozený mobilní telefon nechce vydat, využila toho, že poškozeného ohrožoval spoluobviněný a mobilní telefon vytáhla poškozenému z kapsy. Zde je třeba zdůraznit, že účast na loupeži si mohou spolupachatelé rozdělit, takže zatímco jeden bude vykonávat násilí, případně bude bezprostřední násilí hrozit, druhý toho využije a zmocní se věci (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 238/2016). O takovou situaci se v dané věci jedná. Proto lze námitky obviněné považovat v uvedeném směru za zjevně neopodstatněné.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněné byla ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podána jednak z důvodů, které nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr.ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněné, rozhodl o nich způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích obviněné v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 10. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová