ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1401.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1401/2017 -54
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 1. 2018 o dovolání obviněného L. D. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 2016 č. j. 6 To 463/2015-260, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 180/2012, takto:
Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 2016 č. j. 6 To 463/2015-260 a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 2015 č. j. 32 T 180/2012-218 zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. věty druhé se zrušují i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 2015 č. j. 32 T 180/2012-218 byl obviněný L. D. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) na skutkovém základě, že
„dne 11. 4. 2012 v přesně nezjištěné době v Ústí nad Labem na Lidickém nám. č. 9 v budově Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje z pozice vedoucího oddělení vnitřní kontroly Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje Policie České republiky uložil své podřízené I. Č., aby dále nekonala ve věci vedené na oddělení vnitřní kontroly pod č. j. KRPU-86911/ČJ-2012, kdy pod tímto číslem jednacím byl zadokumentován a měl být prověřován přestupek, resp. kázeňský přestupek řidičů vozidel značek Škoda Octavia červené barvy, jehož provozovatelem bylo Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, a Volkswagen Golf modré metalické barvy, jehož provozovatelem byl příslušník Policie České republiky F. B., kdy řidiči těchto vozidel byli podezřelí ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., v platném znění, kterého se měli dopustit tím, že dne 10. 4. 2012 v dopoledních hodinách měli parkovat uvedenými vozidly v Masarykově ulici v Ústí nad Labem na parkovišti vyhrazeném pro vozidla Muzea města Ústí nad Labem, čímž měli porušit ustanovení §27 odst. 1 písm. o) zákona č. 361/2000 Sb., kdy na pokyn obžalovaného byl sekretářkou oddělení vnitřní kontroly A. Š., spisový materiál v elektronickém systému evidence trestního řízení (ETŘ) zneplatněn poznámkou, že číslo jednací bylo „nabráno omylem“, přičemž tohoto jednání se dopustil s cílem neprověřovat uvedené přestupky, neboť jedním z podezřelých ze spáchání přestupku byl příslušník Policie České republiky J. U., a druhým jmenovaný F. B., aby tak umožnil přestupcům vyhnout se postihu za spáchané přestupky, čímž porušil ustanovení §2 zákona č. 272/2008 Sb., o Policii České republiky, a jednal v rozporu se zněním služebního slibu dle ustanovení §17 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a v rozporu se základními povinnostmi příslušníka dle §45 odst. 1 písm. b), i) tohoto zákona“.
Za to mu byl podle §329 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 30 denních sazeb po 500 Kč, tedy celkem ve výši 15.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §329 odst. 1 tr. zákoníku a §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému též uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání nebo funkce v bezpečnostních sborech na dobu čtyř let.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 1. 6. 2016 č. j. 6 To 463/2015-260 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu a v návaznosti na tom i rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný L. D. dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel předně uvedl, že i nadále trvá na své nevině. Je přesvědčen, že postup Generální inspekce bezpečnostních sborů proti jeho osobě byl při obecné znalosti jejího fungování „hrubě nestandardní“, když proti němu prakticky okamžitě zahájila trestní stíhání, aniž by mu podle §158 odst. 6 tr. ř. dala možnost vyjádřit se k jednání, které je mu kladeno za vinu, a zároveň vyslechla všechny relevantní svědky. Tuto skutečnost pokládá obhajoba za takovou vadu řízení, která měla být důvodem pro zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání. V další části dovolání obviněný připomněl, že podstatou celé kauzy byla situace, kdy Krajské ředitelství Policie Ústeckého kraje nemělo k dispozici žádná vlastní parkovací stání pro své příslušníky při plnění služebních povinností. Došlo tedy k tomu, že dva policisté z nutnosti zaparkovali svá vozidla na volných parkovacích místech, jež byla vyhrazena Muzeu města Ústí nad Labem. Zvolili přitom tu nejméně závažnou variantu, jak problém s absencí parkovacích míst vyřešit. Dovolateli je pak kladeno za vinu, že měl své podřízené dát pokyn, aby ve věci tak bagatelního přestupku nekonala. To však neučinil, když o celé záležitosti ani nevěděl. Trestní stíhání jeho osoby bylo iniciováno se záměrem odstranit ho z pozice vedoucího odboru. Jeho vina nebyla s potřebnou mírou jistoty prokázána. Soudy pracovaly pouze s nepodloženými domněnkami, které neměly v provedených důkazech náležitou oporu. Ani z klíčových výpovědí svědkyň I. Č. a A. Š. nebylo možno učinit jednoznačný závěr, že to byl právě dovolatel, kdo vydal ústní pokyn k „zneplatnění“ inkriminovaného elektronického spisu. Z jeho historie nevyplývá, že by do něj nahlížel nebo s ním jakkoli nakládal. Pak ovšem nebyla přesvědčivě vyvrácena jeho obhajoba, podle níž o zaevidování a prověřování dopravního přestupku příslušníků PČR J. U. a F. B. vůbec nevěděl. Podle dovolatele není vyloučeno, že pokyn k „zneplatnění“ spisu dala sekretářce oddělení vnitřní kontroly přímo jeho hlavní zpracovatelka, tj. svědkyně Č., která svou vlastní iniciativu v rozporu s realitou zaštítila jeho jménem a tím ho obešla. Kdyby jí totiž takový pokyn udělil on, musela by jeho splnění odmítnout s poukazem na rozpor se zákonem. To se však nestalo.
Skutek, jak byl popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku, kde ani nebylo dostatečně specifikováno, jakou konkrétní povinnost policisty vlastně porušil, byl podle názoru dovolatele nesprávně posouzen i po stránce hmotněprávní. Soudům obou stupňů v této souvislosti vytkl, že vůbec nevzaly v potaz ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je zakotvena zásada subsidiarity trestní represe, podle níž tam, kde postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, není namístě uplatňovat odpovědnost podle předpisů trestněprávních. Takovým jiným právním předpisem byl v daném případě zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), který obsahuje mimo jiné úpravu problematiky řízení o kázeňských přestupcích příslušníků bezpečnostních sborů a výčet kázeňských trestů, které lze za ně uložit. Dovolatel připomněl, že u Policie ČR působil od roku 1992. Za dvacet let služby byl cca osmdesátkrát odměněn za velmi dobré výsledky při plnění svých povinností. Jako policista byl kladně hodnocen i svými nadřízenými a pokud by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, šlo by o ojedinělý exces z jinak řádného výkonu služby, jak ostatně v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval i odvolací soud. S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem proto zcela postačoval jeho postih právě některým ze způsobů předpokládaných v §51 odst. 1 zákona o služebním poměru. V další části dovolání obviněný poukázal na řadu kauz, kdy podle jeho mínění závažnější provinění policistů, státních zástupců nebo soudců byla řešena pouze kázeňskými postihy nebo uložením kárných opatření. Z nich pak dovodil, že obdobně mělo být postupováno i v jeho případě.
Z výše rekapitulovaných důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 2016 č. j. 6 To 463/2015-260 i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 2015 č. j. 32 T 180/2012-218 a podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), podle níž námitka dovolatele, že v jeho případě postačovalo uplatnění kárné odpovědnosti namísto odpovědnosti trestněprávní, nemá opodstatnění. Jeho jednání totiž nepochybně výrazným způsobem přesáhlo rámec zákonných podmínek pro vyvození odpovědnosti toliko za kázeňský přestupek, když se nejednalo o pouhé porušení ustanovení zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, a zákona o služebním poměru, vyjmenovaných v popisu skutku, ale zároveň o zneužití těmito předpisy svěřené pravomoci, které bylo vedeno úmyslem opatřit jinému prospěch spočívající v neprojednání jeho přestupku. Takový postup dovolatele, nota bene z pozice vedoucího oddělení vnitřní kontroly Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, se pak zcela zákonitě musel odrazit v ohrožení samotné důvěry v nestranný výkon služby v bezpečnostním sboru i v ohrožení jeho dobré pověsti, jak ostatně zcela přiléhavě zkonstatoval již soud prvního stupně. Uvedené okolnosti posuzovaného případu tudíž v žádném případě neposkytovaly prostor k úvaze o nižší závažnosti stíhaného skutku, aby neměl být považován za trestný čin. Jinými slovy, nejednalo se o skutek, který by z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, ve kterých se zcela výjimečně může uplatnit odpovědnost pachatele podle jiné právní normy. V daném případě bylo nezbytné, aby vůči dovolateli byla vyvozena trestní odpovědnost, neboť se dopustil společensky škodlivého jednání, kterým beze zbytku naplnil všechny zákonné znaky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jím prosazovaný právní závěr o nesplněných podmínkách pro použití trestního práva jako prostředku ultima ratio nemohly podle názoru státní zástupkyně nikterak ovlivnit ani odkazy na rozhodovací praxi soudů při uplatňování zásady subsidiarity trestní represe v případech soudců, státních zástupců a příslušníků bezpečnostních sborů, které však postrádaly trestněprávní rozměr.
Státní zástupkyně nepřisvědčila dovolateli ani v tvrzení, že tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně postrádá potřebnou specifikaci zákonné povinnosti, kterou měl porušit. Popis skutkových okolností činu není v rozporu s přiřazenou větou právní, podle níž dovolatel v postavení úřední osoby a v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch vykonával svoji pravomoc způsobem odporujícím právnímu předpisu. Ve skutkové větě jsou v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř. uvedeny veškeré okolnosti jeho jednání, za kterých své podřízené uložil, aby dále nekonala v evidované věci kázeňského přestupku tam uvedených řidičů vozidel, a sekretářce dotčeného oddělení následně udělil pokyn ke zneplatnění příslušného elektronického spisového materiálu, aby tak přestupcům umožnil vyhnout se odpovídajícímu postihu. Tímto způsobem dovolatel postupoval v rozporu se svými povinnostmi plynoucími ze zákona o Policii ČR a zákona o služebním poměru, které byly v popisu skutku jasně vymezeny.
Státní zástupkyně dále konstatovala, že soudy zjištěný skutkový stav věci, rozhodný pro posouzení dovolatelovy viny, nevychází z takových výsledků provedeného dokazování, které by umožňovaly více než jednu variantu skutkového děje a byly by tak ve smyslu judikatury Ústavního soudu způsobilé k aplikaci procesní zásady „in dubio pro reo“. Nesouhlasí s argumentací obhajoby, podle níž soudy pracovaly s hodnotícími úvahami pouze v rovině vyšší míry pravděpodobnosti, a že prostřednictvím výsledků provedeného dokazování nebylo bez důvodných pochybností zjištěno, že stíhaný skutek spáchal právě dovolatel. Soudy obou stupňů se s jeho obhajobou vypořádaly v odůvodnění napadených rozhodnutí přesvědčivými úvahami, jimž z hlediska věcné správnosti není co vytknout.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci rozhodl způsobem předpokládaným v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na předmětné vyjádření reagoval dovolatel prostřednictvím obhájce písemnou replikou doručenou dovolacímu soudu dne 2. 11. 2017. V ní znovu zopakoval svou argumentaci vztahující se k problematice užití zásady subsidiarity trestní represe u typově méně společensky závažných činů, jakým bylo podle jeho přesvědčení i vytýkané jednání. Znovu připomněl své kladné hodnocení v průběhu dvaceti let služby u policie a zdůraznil, že i kdyby v ojedinělém případě zneužil svou pravomoc tak, jak je mu kladeno za vinu, nemělo to žádné závažnější důsledky. Z toho pak opětovně dovodil, že vůči němu mělo být postupováno podle §51 odst. 1 služebního zákona, kdy plně postačovalo uložit mu některý z kázeňských trestů uvedených v tomto zákoně. Vyvození kárné odpovědnosti bylo ostatně jako dostačující uplatněno i v případech mnohem závažnějších skutků, jako byl například nezákonný postup soudkyně spočívající v úmyslné antedataci rozhodnutí o vazbě, které vedlo k nezákonnému omezení osobní svobody trestně stíhané osoby (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2017 č. j. 13 Kss 3/2017-77).
Obviněný L. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo na případy, kdy byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané trestní věci zjevně nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo skutečně zatíženo některou z obviněným reklamovaných vad zakládajících důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na shora uvedená výkladová východiska k hmotněprávnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že mu neodpovídá jednak námitka obviněného vůči údajně „nestandardnímu“ postupu útvaru Generální inspekce bezpečnostních sborů při prověřování podezření ze spáchání trestného činu a dále ta část jeho argumentace, jejíž podstatou bylo prosazení vlastní verze skutkového děje, podle níž se žádného protiprávního jednání nedopustil a účelově vykonstruovaná trestní kauza měla posloužit pouze jako prostředek k jeho odstranění z pozice vedoucího odboru Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje a propuštění ze služebního poměru. Jedná se totiž o výhrady ryze procesního charakteru, jimiž dovolatel primárně sledoval zásadní přehodnocení (revize) skutkových závěrů soudů ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na nich namítal nesprávné právní posouzení jeho jednání. Takto konstruované námitky ovšem pod žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. podřadit nelze .
Nejvyšší soud tento závěr učinil při vědomí názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil i opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, kdy zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v každé konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených podstatných vad netrpí .
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by okresní soud dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů. S nimi se vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté pečlivě vysvětlil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a proč měl obhajobu obviněného, že se stíhaného skutku nedopustil a stal se pouze obětí komplotu proti své osobě, za spolehlivě vyvrácenou. Jeho strukturovaným úvahám obsaženým na str. 8 až 10 odůvodnění rozsudku nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. S totožnou procesní argumentací dovolatele, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se následně v rámci přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval i soud odvolací. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, i on příslušné závěry odůvodnil na str. 19˗26 napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem.
Nejvyšší soud tedy nedospěl k závěru, že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjištěn nedostatečně, povrchně či dokonce nezákonně. Rozpor se zákonem nespatřuje ani v postupu útvaru Generální inspekce bezpečnostních sborů před zahájením jeho trestního stíhání. Z ustanovení §158 odst. 6 tr. ř. rozhodně nevyplývá povinnost policejního orgánu zajišťovat vysvětlení od všech v úvahu přicházejících svědků k okolnostem prověřované trestné činnosti, ani umožnit prověřované osobě, aby se k ní mohla vyjádřit dříve než v procesním postavení obviněného. Smyslem postupu podle §158 tr. ř. je zjistit skutečnosti dostatečně odůvodňující závěr, že byl spáchán trestný čin a že jej spáchala konkrétní osoba. Jakmile policejní orgán disponuje takovými poznatky, je povinen neprodleně rozhodnout o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, jak se stalo i v nyní posuzovaném případě.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ani výhrady dovolatele vůči znění tzv. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně, jíž vytkl nedostatečnou specifikaci zákonných povinností, které měl svým jednáním porušit. Vždy je nutno od sebe rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je přitom významný samotný skutek, pro který se vede trestní stíhání, a nikoli jeho popis (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Obsahovému vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by tak odpovídala námitka, že skutek, tak jak byl vyjádřen ve skutkové větě výroku o vině, nevykazuje všechny znaky zvolené skutkové podstaty trestného činu. Dovolatel však popisu skutku v odsuzujícím rozsudku vytýká toliko nižší míru preciznosti, kterou pokládá za nedostatečnou. Implicitně tak dovozuje, že popis skutku nesplňuje kritéria uvedená v §120 odst. 3 tr. ř. Podle této procesní právní normy musí výrok, jímž se obviněný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a dále místa, času, způsobu spáchání a případně jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Popis skutku (zejména způsob jeho spáchání) pak musí být v rozsudku formulován tak, aby jednotlivé jeho části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Těmto požadavkům Okresní soud v Ústí nad Labem v dané trestní věci dostál, když ve výroku rozsudku vyjádřil takové podstatné skutečnosti, z nichž naplnění veškerých zákonných znaků skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v jednání dovolatele nepochybně dovodit lze.
Právně relevantně a zároveň důvodně však dovolatel soudům obou stupňů vytkl, že dostatečně, resp. nijak nezdůvodnily, jakými úvahami dospěly k hmotněprávnímu závěru o takové míře společenské škodlivosti jeho činu, která již vyžaduje vyvození trestněprávních důsledků za jeho spáchání a nepostačuje zde uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že oba soudy hodnotily škodlivost posuzovaného činu toliko při úvahách o volbě druhu a výměry ukládaných sankcí (viz str. 10 rozsudku okresního soudu resp. str. 26/27 usnesení krajského soudu). Zcela přitom opomněly, že je nutno terminologicky rozlišovat mezi hodnocením rozhodných skutečností z hlediska míry společenské škodlivosti činu při použití zásady subsidiarity trestní represe a hodnocením kritérií podřazených pod pojem povaha a závažnost trestného činu při určování druhu trestu a jeho výměry ve smyslu §39 tr. zákoníku. Vztahuje-li se §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe k pojmu trestného činu, jde o otázku viny , kdy je třeba hodnotit společenskou škodlivost při zvažování rozhodných kritérií pro stanovení spodní hranice trestní odpovědnosti. U povahy a závažnosti trestného činu jde potom o kritéria uplatňovaná při ukládání trestu v případě, kdy soud nejprve shledal potřebnou míru společenské škodlivosti činu pro uplatnění trestní odpovědnosti pachatele (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 5 Tdo 1173/2016). Hledisko společenské škodlivosti má povahu významného interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu (tzv. teleologický výklad). Zvolené řešení má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy (zvláště přestupky a jiné správní delikty), přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují.
Jinými slovy řečeno, soud prvního stupně se s otázkou případné aplikace zásady subsidiarity trestní represe měl vypořádat již v rámci posouzení viny obviněného, tj. při řešení otázky, zda skutek je či není trestným činem. Tato zásada a z ní vyplývající princip použití trestního práva jako ultima ratio se nemůže uplatňovat až v souvislosti s úvahami o výměře či druhu trestu, jak to tento soud učinil. Soud odvolací pak v rámci provedeného přezkumu tuto závažnou vadu nejen neodstranil, ale v zásadě ji sám znovu zopakoval při vlastním rozhodování o řádném opravném prostředku obviněného.
V důsledku toho Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání obviněného podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 2016 č. j. 6 To 463/2015-260 i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 2015 č. j. 32 T 180/2012-218 zrušil. Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy se Okresní soud v Ústí nad Labem bude muset v intencích tohoto kasačního rozhodnutí věcí znovu zabývat a v rozsahu zrušení ji opětovně posoudit a rozhodnout. Jde především o to, aby odstranil a napravil zjištěnou vadu ve svém postupu a při právním posouzení jednání obviněného důsledně zvážil, zda případná kvalifikace skutku jako přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku může obstát i ve světle judikatorních závěrů Nejvyššího soudu k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a z ní odvozeného principu ultima ratio, jakožto materiálních korektivů jinak formálního pojetí trestného činu, který přinesla právní úprava obsažená v trestním zákoníku č. 40/2009 Sb. (viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012). V novém řízení tak bude jmenovaný soud vázán ve výše uvedeném smyslu právním názorem, který k projednávaným otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.), přičemž ve svém novém rozhodování bude povinen ke zmíněným atributům přihlédnout a s těmito se v plném rozsahu vypořádat.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 1. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu