ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1573.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1573/2017 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 1. 2018 o dovolání obviněného M. S. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 8 To 387/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 1 T 78/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 1 T 78/2015, byl obviněný M. S. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
1) obvinění M. S., P. B. a M. K. společně
„v noci z 8. na 9. dubna 2015 po půlnoci všichni obvinění po předcházející domluvě nejméně M. K. s M. S. a pak na místě za vědomé součinnosti i s P. B., nejprve z Ch. s příslibem poskytnutí placené sexuální služby obv. K. nechala se odvézt vozidlem zn. Audi A4, do M. L. občanem SRN G. O. T., v průběhu jízdy za použití mobilního telefonu směrovými zprávami domluvila se s obv. M. S. na místě a způsobu získání peněz od poškozeného a tohoto za tím účelem navedla na odlehlou příjezdovou komunikaci ke koupališti L. v M. L.– část H., kam spoluobvinění v té době přijeli osobním autem značky Škoda Fabia Combi 6Y, s blikajícím bílým světlem, obviněný M. S. zastavil tak, aby poškozený nemohl odjet, P. B. jako první vystoupil, po zvolání „policie“ na žádost poškozeného ukázal mu nezjištěnou průkazku, k vozidlu poškozeného přistoupil také M. S. s pistolí v ruce namířenou na poškozeného, požadoval, aby otevřel, v té době M. K. z vozidla utekla a nastoupila do automobilu obviněných i s mobilním telefonem poškozeného značky Samsung, nezjištěného typu, bez fotoaparátu se SIM kartou, operátora E+, v ceně 92 Kč, přitom oba obvinění domáhali se vydání 200 euro pokuty za sex se ženou, když ve snaze je uschovat, odhodil poškozený padesátieurovou bankovku v hodnotě 1368 Kč na podlahu auta, P. B. si ji vzal a pak obviněný S. s pistolí požadoval také peníze, přiměl poškozeného, aby vyjmul svou peněženku, kterou mu z ruky vzal, a po prohledání z ní odcizil 50 euro v bankovkách v hodnotě 1368 Kč, zatímco peněženku s doklady odhodil do auta a vzápětí s osobním automobilem, se kterým na místo přijeli, zase i s obviněnou K. odjeli.“
Za uvedené jednání byl obviněný M. S. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to expanzní krátké samonabíjecí pistole tureckého výrobce Ekol end Voltran model P 29, ráže 9 mm.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině a trestu spoluobviněných P. B. a M. K. a postupem podle §228 odst. 1 tr. ř. také o nároku poškozeného na náhradu škody.
Proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 1 T 78/2015, podali obvinění M. S., P. B. a M. K. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 8 To 387/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 8 To 387/2016, podal následně obviněný M. S. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že mu doposud nebylo zmíněné usnesení doručeno, neboť mu chybně nebylo zasláno na jím uváděnou doručovací adresu. Rovněž tak podle obviněného toto rozhodnutí neobdržela jeho nově zvolená obhájkyně, ač změnu v obhajobě sdělil soudu. Dále obviněný namítl, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený v odvolacím řízení, je naprosto nesprávný, přičemž důkazy nebyly provedeny v souladu se zákonem. Obviněný se zejména domnívá, že doznání spoluobviněné M. K. je procesně nepoužitelné, neboť bylo učiněno ve vazebním řízení v jiné věci bez přítomnosti jeho obhájkyně. Dále obviněný zpochybňuje fotorekognici provedenou s poškozeným, neboť jednak poznal obviněného toliko na 20 až 30 % a navíc byla rekognice uskutečněna prostřednictvím fotografií, ač byl policejnímu orgánu k dosažení, z čehož dovozuje porušení §104b tr. ř. Obviněný dovozuje, že tak není dán žádný usvědčující důkaz a měla být aplikována zásada presumpce neviny. V návaznosti na to obviněný shledává i výrok o trestu nepřiměřeně přísným.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a aby věc přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že není dána žádná pochybnost o přítomnosti obviněného a dalších spoluobviněných na místě činu, což všichni z nich i v řízení potvrzovali. Nesoulad ve výpovědích panoval pouze v tom, z jakých důvodů se tam nalézali a jak ve vztahu k poškozenému vystupovali. Tyto skutečnosti však vyplývají z výpovědi právě poškozeného a jsou potvrzovány zejména textovými zprávami, zajištěnými z mobilního telefonu obviněného. S ohledem na popsané okolnosti má potom pouze zcela okrajový význam zjištění vyplývající z fotorekognice provedené s poškozeným (který pouze po krátkou dobu v nočních hodinách spatřil při svém přepadení obviněného a spoluobviněného), jež nebyly jednoznačné (což ovšem na nepochybnou přítomnost obviněného na místě činu postrádá vyšší relevanci), a stejně tak není zásadním důkazem ani doznání spoluobviněné, učiněné ve vazebním řízení. Jinak řečeno, z dokazování vyplynulo zjevné jednání obviněného, naplňující všechny znaky výše zmíněného zločinu, přičemž argumentace obviněného, označující dva důkazy, které by případně samy o sobě neumožňovaly jednoznačné závěry, zcela pomíjí celkový důkazní stav věci, jenž aplikaci zásady in dubio pro reo nijak neumožňuje.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný M. S. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněné M. K.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (nezákonnost provedené rekognice), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z povahy, obsahu a smyslu uplatněných námitek je zřejmé, že obviněný dovoláním usiloval o prosazení své vlastní verze skutkového stavu, kterou založil na tvrzení, že se předmětného jednání nedopustil. Obviněnému šlo tedy o to, aby se předmětem právního posouzení stal jiný skutkový stav, než jaký zjistily soudy. Obviněný založil dovolání v celém rozsahu výlučně jen na námitkách zaměřených proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jakým hodnocením důkazů soudy k těmto zjištěním došly. Tyto námitky ovšem pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu obsahově neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Chebu, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad především ve svědecké výpovědi poškozeného G. O. T., který podrobně a dostatečně konkrétně popsal okolnosti, za kterých došlo k jeho napadení, i další skutkový děj, přičemž tato výpověď byla v souladu i s dalšími provedenými důkazy, zejména textovými zprávami, zajištěnými z mobilního telefonu obviněného, přičemž není žádná pochybnost o přítomnosti obviněného M. S. a dalších spoluobviněných na místě činu (což všichni v řízení potvrdili). Lze se rovněž ztotožnit s názorem uvedeným ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že zjištění vyplývající z fotorekognice provedené s poškozeným ani doznání spoluobviněné učiněné ve vazebním řízení nejsou zásadním důkazem a mají pouze okrajový význam. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Za tohoto stavu není důvodu k tomu, aby Nejvyšší soud jakkoli zasahoval do skutkového základu napadeného rozhodnutí. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Pro úplnost zbývá dodat, že napadené usnesení bylo řádně doručeno obhájkyni obviněného Mgr. Libuši Hrůšové do její datové schránky dne 26. 9. 2017 (č. l. 761 tr. spisu) a obviněnému M. S. dne 15. 9. 2017 (č. l. 706 tr. spisu).
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného M. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 1. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu