ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.392.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 392/2018- 28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2018 o dovolání obviněného J. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2017 sp. zn. 6 To 397/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 1 T 18/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 6. 9. 2017 sp. zn. 1 T 18/2017 uznal obviněného J. B. vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že nejpozději dne 30. 5. 2016 v 16:00 hod. v T., S., okr. P.-j., v P. ani jinde bez závažného důvodu nenastoupil výkon trestu odnětí svobody ve výměře 26 měsíců, který mu byl uložen pravomocným rozsudkem Okresního soudu Tachov sp. zn. 2 T 74/2012 ze dne 13. 10. 2014, přestože první písemnou výzvu Okresního soudu v Tachově ze dne 9. 5. 2016 k nastoupení výkonu trestu nejpozději do 30. 5. 2016 nebo neprodleně po obdržení výzvy osobně převzal dne 18. 5. 2016, když jeho žádosti o odklad nástupu výkonu trestu odnětí svobody Okresní soud v Tachově nevyhověl a opětovně jej vyzval k neprodlenému nástupu výkonu trestu písemnou výzvou ze dne 28. 6. 2016, kterou si osobně převzal dne 21. 7. 2016, avšak ve stanovený termín do Věznice Plzeň nenastoupil a do Věznice Plzeň byl dodán na základě příkazu Okresního soudu v Tachově ze dne 2. 8. 2016 policejními orgány PČR OOP Stod dne 15. 8. 2016 v 18:55 hod.
Za to byl obviněnému podle §337 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním a na jeho podkladě Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 11. 2017 sp. zn. 6 To 397/2017 rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud znovu rozhodl a obviněného J. B. pro výkon trestu odnětí svobody zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Tento rozsudek soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný namítá, že nemohl být uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, jelikož tato skutečnost byla vyvrácena jeho obhajobou, a to že do výkonu trestu odnětí svobody nenastoupil z důvodů závažného ohrožení svého zdravotního stavu a z důvodů hospitalizace. Obviněný také navrhoval vypracování znaleckého posudku, což bylo soudem prvního stupně odmítnuto. Podle něj tak nebyl dostatečně prokázán skutkový stav věci.
Dále obviněný spatřuje porušení zákona i v tom, že Krajský soud v Plzni nařídil jednání na den 8. 11. 2017 ve 13:00 hod., o čemž vyrozuměl obhájce do datové schránky až dne 6. 11. 2017, čímž došlo k porušení ustanovení trestního řádu a nebyla dodržena lhůta na přípravu podle §233 odst. 2 tr. ř., tzn. lhůta 5 dnů. Je tak zřejmé, že nebyly zachovány zákonné podmínky řádného procesu, přičemž obviněný i obhájce tuto skutečnost namítali, ale soud druhého stupně jejich návrhy odmítl.
Dovolatel tak na základě výše uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2017 sp. zn. 6 To 397/2017 zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k dalšímu projednání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného (§265h odst. 2 tr. ř.) uvedl, že obviněný v podstatě jen zpochybňuje skutková zjištění obecných soudů a hodnocení provedených důkazů. Takové výhrady se však s uplatněným dovolacím důvodem zcela míjí, neboť ten opravňuje Nejvyšší soud výlučně k přezkoumání otázek hmotněprávních, nikoli však procesních, které právě vytýká dovolatel.
Stejně tak neodpovídá skutečnosti argumentace obviněného ohledně opožděného vyrozumění obhájce o konaném veřejném zasedání. Z dokazování jasně vyplynulo, že obviněný i jeho obhájce byli vyrozuměni již dne 2. 11. 2017, tedy více než pět dní před konáním veřejného zasedání.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2017 sp. zn. 6 To 397/2017 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně tvrzení, že soud nesprávně vyhodnotil listinné důkazy v podobě lékařských zpráv dokládajících zdravotní stav obviněného), vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (nebyl vypracován znalecký posudek, který by zhodnotil zdravotní stav obviněného), je nutno považovat za námitky skutkového a procesního charakteru, týkající se především úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů a v důsledku toho i odlišného skutkového stavu byl tento ve svém výsledku i jiným způsobem právně posouzen. Uvedené námitky však pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nutno zdůraznit, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními učiněnými Okresním soudem Plzeň-jih v jeho rozhodnutí, z nichž následně vycházel také Krajský soud v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně o žádný extrémní rozpor nejedná.
Pro úplnost je možno dodat, že obviněný je z posuzované trestné činnosti usvědčován převážně listinnými důkazy v podobě doručenek k výzvě nástupu do výkonu trestu a v podobě lékařských zpráv. Výzva k nástupu do výkonu trestu byla obviněnému zaslána dne 9. 5. 2016 s tím, že měl nastoupit k výkonu trestu odnětí svobody do 30. 5. 2016, přičemž obviněný tuto listinu převzal dne 18. 5. 2016. Dne 30. 5. 2016 prostřednictvím obhájce podal žádost o odklad výkonu trestu, která byla ovšem zamítnuta dne 28. 6. 2016, kdy byl opětovně vyzván k neprodlenému nástupu do výkonu trestu odnětí svobody. Tuto písemnou výzvu obviněný převzal dne 21. 7. 2016. Namísto toho, aby obviněný nastoupil do výkonu trestu, až dne 12. 8. 2016 opětovně zažádal o odklad výkonu trestu odnětí svobody z důvodů, že je hospitalizován ve Stodské nemocnici, a. s., na chirurgickém oddělení. Z lékařských zpráv ovšem vyplývá, že dne 31. 5. 2016, tedy den po dni, kdy měl nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody, obviněný navštívil lékařkou ambulanci, kdy si stěžoval na bolest břicha, hospitalizaci ale odmítl. Z dalších lékařských zpráv je zřejmé, že obviněný nastoupil k hospitalizaci do Stodské nemocnice až dne 10. 8. 2016, tedy necelé tři týdny po převzetí zamítavého stanoviska ohledně žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody. Dne 15. 8. 2016 pak byl obviněný přeložen do vězeňské nemocnice. Z lékařských zpráv je zřejmé, že zdravotní stav obviněného nebyl nijak závažný, či dokonce ohrožující, a nebyl tak nejmenší důvod k jeho nenastoupení do výkonu trestu odnětí svobody. Nelze brát v potaz argumentaci obviněného, že byl hospitalizován kvůli operaci, kdy v lékařských záznamech je uvedeno, že operace je výhledově vhodná, doposud ale nebyla provedena, dokonce nebyl stanoven ani její termín. Na straně obviněného tak neexistoval žádný závažný důvod, kvůli kterému by nemohl nastoupit do věznice k výkonu trestu odnětí svobody.
Jde tedy o hodnocení důkazů předchozími soudy, které zcela konvenuje zákonným požadavkům stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř., a je plně v souladu se zásadami formální logiky a nelze z něj v žádném případě dovodit případný projev libovůle nalézacího ani odvolacího soudu. Skutkový stav tak byl prokázán dostatečně, když skutečnosti rozhodné pro posouzení dané věci byly jednoznačně prokázány. Z tohoto důvodu nebyl nejmenší důvod ke zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví ke zhodnocení zdravotního stavu obviněného, jelikož o zdravotním stavu obviněného bylo vypracováno několik lékařských zpráv a nelze se domnívat, že by znalecký posudek z oboru zdravotnictví přinesl rozdílné informace, než jaké jsou již uvedeny v těchto lékařských zprávách, které byly vypracovány lékaři, tudíž osobami erudovanými v oblasti zdravotnictví. Nejvyšší soud tak konstatuje, že rozhodnutí soudů obou stupňů plně odrážejí úplná skutková zjištění, adekvátní hodnocení důkazů a z toho vyvozené hmotněprávní posouzení skutku.
Pokud pak jde o námitku obviněného ohledně nedodržení lhůty na přípravu před veřejným jednáním u Krajského soudu v Plzni, tak ta obstát v žádném případě nemůže již z toho důvodu, že se nejedná o důvod dovolání spadající pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani proto, že by došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Z předložených materiálů je totiž zřejmé, že již dne 2. 11. 2017 obdržel obhájce obviněného vyrozumění o konání veřejného zasedání na den 8. 11. 2017 ve 13:00 hod. Na to obhájce reagoval žádostí o odročení veřejného zasedání, jelikož na den 8. 11. 2017 měl již nařízeno jednání u Městského soudu v Praze od 10:00 hod. Krajský soud v Plzni obhájce obviněného dne 6. 11. 2017 vyrozuměl o tom, že jeho žádosti nevyhověl, jelikož si ověřil, že jednání, jehož měl být uvedený obhájce u Městského soudu v Praze účasten, skončí již před 12:00 hod., a tedy nic mu nebrání v účasti na veřejném zasedání u Krajského soudu v Plzni. Aby ale obhájci vyšel časově vstříc a zajistil mu bezproblémovou cestu z Prahy do Plzně, posunul čas počátku konání veřejného zasedání na 13:45 hod. V tuto dobu pak podle protokolu o veřejném zasedání bylo za účasti obviněného i jeho obhájce veřejné zasedání u odvolacího soudu zahájeno. Nelze tak argumentovat tím, že o nařízení veřejného zasedání Krajský soud v Plzni obhájce do datové schránky vyrozuměl až dne 6. 11. 2017. O veřejném zasedání jej ve skutečnosti vyrozuměl již dne 2. 11. 2017 a dne 6. 11. 2017 jej pouze vyrozuměl o zamítnutí jeho žádosti o odročení veřejného zasedání a současně o posunutí doby jeho zahájení. K porušení ustanovení §233 odst. 2 tr. ř. a nerespektování lhůty k přípravě na veřejné zasedání tak žádným způsobem nedošlo.
Nejvyšší soud se tak v konečném výsledku ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, když závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které jednoznačně prokazují jeho vinu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně pak vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Zároveň nebylo možno obviněnému přiznat ani důvodnost námitky týkající se porušení jeho práva na spravedlivý proces, spočívající v údajném nedodržení zákonné lhůty k přípravě obhájce na odvolací řízení.
Ve svém konečném výsledku musí dovolací soud konstatovat, že veškeré obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil již v minulosti i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. III. ÚS 78/05, v němž mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem výše stručně uvedeným důvodům (§265i odst. 2 tr. ř.) tak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. B. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož obviněný se svým pojetím dovolání v rozsahu namítaného nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. dubna 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu