ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.419.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 419/2018- 28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. dubna 2018 o dovolání obviněného F. O. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 10. 2017 sp. zn. 3 To 486/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 4 T 139/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. O. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 18. 5. 2017 sp. zn. 4 T 139/2016 uznal obviněné F. O., L. B. a V. B. vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku /jehož se dopustili jednáním uvedeným pod bodem 1) citovaného rozsudku/ a obviněné F. O. a L. B. vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku /jehož se dopustili jednáními uvedenými pod bodem 2) citovaného rozsudku/.
Za to byl obviněnému F. O. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku uložen společný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let, přičemž podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Pokud jde o ostatní spoluobviněné, tak L. B. byl podle týchž ustanovení tr. zákoníku uložen společný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let, k jehož výkonu byla zařazena do věznice s dozorem. U V. B. bylo upuštěno od uložení společného trestu s ohledem na jeho odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 7. 4. 2016 sp. zn. 7 T 120/2015. Současně mu ale byl uložen trest propadnutí věci, konkrétně mobilního telefonu zn. HTC bílé barvy, se SIM kartou T-Mobile, jež připadly státu.
Dále bylo rozhodnuto i o náhradě škody ve vztahu k poškozenému S. G. W.
Uvedený rozsudek obsahuje i zprošťující výrok podle §226 písm. c) tr. ř. týkající se všech tří obviněných ohledně zde popsaného skutku, jelikož nebylo prokázáno, že by jej spáchali obvinění.
Proti odsuzující části tohoto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění F. O. a L. B. Krajský soud v Českých Budějovicích na jejich podkladě rozsudkem ze dne 11. 10. 2017 sp. zn. 3 To 486/2017 napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. a ve vztahu k obviněnému V. B. s použitím §261 tr. ř. částečně zrušil, a to v celém odsuzujícím výroku ohledně všech obviněných. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak sám znovu rozhodl tak, že nejprve podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil z rozsudku Okresního soudu v Prachaticích č. j. 7 T 120/2015-417 ze dne 7. 4. 2016 ohledně všech obviněných výrok o vině pokračujícím zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad.
Poté obviněné F. O., L. B. a V. B. uznal vinnými pokračujícím zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že
1) dne 31. 8. 2015 kolem 18:30 hodin v katastrálním území obce H. V., okres P., po předchozí vzájemné domluvě, podle níž obžalovaná L. B. v osadě H., v blízkosti domu, který se nachází u silnice I. třídy číslo 4, sjednala s poškozeným D. D., poskytnutí placené sexuální služby, následně jmenovaného naváděla jako řidiče při jízdě jeho automobilem tov. zn. Citroën C3, aby ji odvezl lesní cestou na jí označené místo nad uvedený dům, kde po přibližně 100 metrech odbočil vlevo do lesního prostoru a zde na lesní cestě pokračovali v jízdě dalších asi 100 metrů k lesní křižovatce dvou nezpevněných lesních cest, kde mělo dojít k placené sexuální službě, zde jmenovaného vyzvala, aby si lehl na zadní sedadla a svlékl se, poté od vozidla odešla a v té době k automobilu poškozeného přistoupili spoluobžalovaní V. B. s F. O., poškozený proto vystoupil z vozidla a obžalovaný V. B. na něho začal křičet, že se jim ztratila v lese sestra, co tam s ní chtěl vysvlečený dělat, a oba obžalovaní začali poškozenému vyhrožovat fyzickým napadením, nato D. D. se pokoušel dostat do vozidla a z místa ujet, obžalovaný V. B. ho však odstrčil a pod pohrůžkou úderem pěstí vzal z automobilu jeho peněženku, kterou prohledal a následně, aniž by něco z ní odcizil, ji odhodil zpět do vozidla, poté se poškozenému podařilo dostat do svého automobilu a z místa ujet, jednáním obviněných mu tak nevznikla žádná materiální újma,
2) v době kolem 13:30 hodin dne 31. 7. 2015, v katastrálním území obce H. V., okres P., po předchozí vzájemné domluvě, podle níž obžalovaná L. B. v osadě H., v blízkosti domu, který se nachází u silnice I. třídy číslo 4, sjednala s poškozeným S. G. W., státním občanem Spolkové republiky Německo, poskytnutí placené sexuální služby, následně jmenovaného naváděla jako řidiče při jízdě jeho automobilem tov. zn. BMW, aby ji odvezl lesní cestou na jí označené místo nad uvedený dům, kde po přibližně 100 metrech odbočil vlevo do lesního prostoru a zde na lesní cestě pokračovali v jízdě dalších asi 100 m k lesní křižovatce dvou nezpevněných lesních cest, kde mělo dojít k placené sexuální službě, kde oba vystoupili z vozidla a obžalovaná vyzvala poškozeného, aby si lehl do trávy, v tomto okamžiku na místo přišli oba spoluobžalovaní, obžalovaný F. O. začal poškozeného fotografovat či natáčet mobilním telefonem, obžalovaný V. B. k poškozenému přistoupil a pod pohrůžkou násilí, kdy poškozenému hrozil zaťatou pěstí a opakovaným vyslovením slova „Geld“ požadoval vydání peněz, tím donutil poškozeného, aby vyndal peněženku a vydal finanční hotovost, když jmenovaný obžalovaný požadoval veškerou hotovost, kterou měl poškozený v peněžence, zároveň obžalovaná L. B., která se měla dorozumět v německém jazyce, sdělila poškozenému, že musí zaplatit pokutu, ten následně vydal peněženku s celým obsahem, z níž si obžalovaný V. B. vyndal hotovosti ve výši nejméně 280 EUR a poté mu peněženku vrátil, následně tento obžalovaný bránil poškozenému v odjezdu z místa, nařídil mu vystoupit a potom prohledal interiér jeho vozidla, dalších věcí se nezmocnil, popsaným jednáním byla způsobena S. G. W. škoda ve výši 7 568,40 Kč,
3) v době od 14:30 hodin do 14:55 hodin dne 10. 9. 2015 na stejném místě, opět po předchozí vzájemné domluvě, sjednala obžalovaná L. B. s poškozeným W. P. M., státním občanem Spolkové republiky Německo, poskytnutí placené sexuální služby, jmenovaný byl opět stejným způsobem navigován na shodné místo jako řidič automobilu tov. zn. Škoda Yeti, kde mělo dojít k placené sexuální službě, zde společně vystoupili z vozidla, přičemž v tomto okamžiku na místo přišli oba spoluobžalovaní, přitom obžalovaný V. B. požadoval po poškozeném částku 400 EUR za to, že se nachází v jeho lese a dívce není dosud 16 let, k dotazu tohoto obžalovaného, kolik je poškozený ochoten zaplatit, mu nabídl nejprve 50 EUR a po jeho nesouhlasu 100 EUR, s tím již byl vysloven souhlas a nato poškozený vyjmul z přihrádky palubní desky svého vozidla peněženku, z níž vytáhl bankovku v nominální hodnotě 100 EUR a předal ji obžalovanému V. B., při pokusu poškozeného vrátit peněženku zpět do přihrádky v palubní desce, když již seděl ve vozidle, jej obžalovaný F. O. chytil za ruku a pokoušel se mu peněženku vytrhnout, tomuto se poškozený ubránil, dal peněženku do pravé zadní kapsy kalhot a chtěl z místa odjet, v tom se mu snažil zabránit obžalovaný F. O. tím, že se snažil vytrhnout klíč ze zapalovací skříňky a přitom došlo k jeho zlomení, po vystoupení poškozeného z vozidla došlo mezi ním a obžalovaným V. B. k hádce, kdy tento do poškozeného strčil, přitom obžalovaný F. O. poškozenému vytrhl peněženku z pravé zadní kapsy kalhot, na které poškozený držel ruku, kalhoty roztrhl, následně z peněženky vzal další hotovost nejméně v částce 140 EUR a peněženku bez hotovosti odhodil poblíž vozidla, celkově se obžalovaní zmocnili finanční hotovosti v celkové částce nejméně 240 EUR a tak způsobili poškozenému W. P. M. škodu ve výši 6 480 Kč (v přepočtu dle aktuálního kurzu) poškozením kalhot škodu ve výši 500 Kč a poškozením klíče od vozidla škodu ve výši 1 600 Kč.
Za to byl obviněnému F. O. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku uložen společný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let, k jehož výkonu byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2017, zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněné L. B. byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku uložen společný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, k jehož výkonu byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2017, zařazena do věznice s ostrahou.
Obviněnému V. B. byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku uložen společný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2017, zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen i trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. HTC bílé barvy, se SIM kartou T-Mobile.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili na náhradě škody poškozenému S. G. W., částku 7 568,40 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl pak tento poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Ve zprošťující části zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Posledně citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný F. O. prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný je přesvědčen, že o jeho vině panují v daném případě výrazné pochybnosti, které nelze vykládat v jeho neprospěch.
Výrazným důkazem ve věci byla výpověď poškozeného D. D., který konstantně po celou dobu trestního řízení vypovídal. V hlavním líčení ovšem zcela zjevně neoznačil obviněného O. jako jednoho z mužských pachatelů projednávané trestné činnosti. Naopak obviněného V. B. a obviněnou L. B. bezpečně poznával. Soudy obou stupňů přitom neučinily z výpovědi poškozeného D. D. žádné závěry ohledně této skutečnosti. Na jednu stranu je soudy výpověď poškozeného D. D. hodnocena jako věrohodná, na druhou stranu však skutečnost, že poškozený nepoznal obviněného O., není nijak hodnocena a nejsou z ní vyvozeny žádné závěry.
Stejně tak z ničeho nevyplývá, že na videozáznamu pořízeném na místě činu, který soud prvního stupně provedl v hlavním líčení, je zachycena osoba obviněného O. Soud druhého stupně tak dovozuje pouze z tvaru postavy, držení těla a jeho pohybů. Jedná se tak o ničím nepodložený závěr založený na subjektivní úvaze soudu. Odvolací soud také opírá hodnocení kamerového záznamu nejen z kritického okamžiku, ale i z předcházejících časových intervalů a z předcházejících dnů, nicméně důkaz nebyl proveden v rámci hlavního líčení, resp. při veřejném zasedání při rozhodování o odvolání obviněných. Obviněný videozáznam v takovém rozsahu nikdy neviděl. Viděl videozáznam pouze ze dne 31. 8. 2015 okolo 18:30 hod. Obviněný se tak nemohl k celkovému videozáznamu relevantně vyjádřit a vést proti němu námitky, což považuje za zásah do svého práva na obhajobu a spravedlivý proces.
Obviněný proto na základě výše uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 10. 2017 sp. zn. 3 To 486/2017 a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného (§265h odst. 2 tr. ř.) nejprve rekapituloval výsledek rozsudku odvolacího soudu i obsah dovolání obviněného včetně jeho argumentů. K tomu uvedl, že nastíněnou dovolací argumentaci nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Na podkladě předmětného dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Nicméně právě takového postupu se obviněný na dovolacím soudu v podstatě domáhá. Státní zástupce má za to, že námitky uplatněné obviněným nelze pod zvolený dovolací důvod, ale ani pod žádný z ostatních zákonných důvodů dovolání podřadit. Současně neshledal ani existenci extrémních vnitřních rozporů dotčených rozhodnutím soudů.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 10. 2017 sp. zn. 3 To 486/2017 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně tvrzení, že se na kamerovém záznamu nenachází on), vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (nebylo prokázáno, že by se na místě spáchání trestného činu nacházel), je nutno považovat za námitky skutkového a procesního charakteru, týkající se především úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky pokračujícího zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů a v důsledku toho i odlišného skutkového stavu byl tento ve svém výsledku i jiným způsobem právně posouzen. Uvedené námitky však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je dovolání možno podat pouze tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, nebo když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popř. když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nutno zdůraznit, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními učiněnými Okresním soudem v Prachaticích v jeho rozhodnutí, z nichž následně vycházel také Krajský soud v Českých Budějovicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně o žádný extrémní rozpor nejedná.
V prvé řadě je nutno konstatovat, že obviněný byl za stejný trestný čin loupeže uznán vinným již rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 7. 4. 2016 sp. zn. 7 T 120/2015. Tento rozsudek byl ale napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen ve výroku o vině, ve výroku o trestu i v dalších výrocích, které měly v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Následně byl obviněný O. tímto rozhodnutím odvolacího soudu odsouzen za dílčí útok pokračujícího trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a současně i za ostatní útoky pod něj spadající, pro něž byl původně odsouzen právě zrušeným rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 7. 4. 2016 sp. zn. 7 T 120/2015.
Krajský soud v Českých Budějovicích takto postupoval v souladu s ustanovením §45 odst. 1 tr. zákoníku, když rozhodoval o uložení společného trestu za pokračující trestný čin. Přitom byl ohledně útoků obsažených ve zrušeném rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 7. 4. 2016 sp. zn. 7 T 120/2015 vázán učiněnými skutkovými zjištěními tohoto soudu a nebyl oprávněn již dříve provedené důkazy nově hodnotit. Z tohoto důvodu tak nebylo nutné během hlavního líčení či veřejného zasedání provádět důkaz kamerovým záznamem i z období, kdy došlo ke spáchání dílčích útoků pokračujícího trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jež byly původně postiženy rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 7. 4. 2016 sp. zn. 7 T 120/2015. Tímto pravomocným rozsudkem bylo konstatováno, že obviněný O. se spolupodílel na spáchání dílčích útoků pokračujícího trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ke kterým došlo ve dnech 31. 7. 2015 a 10. 9. 2015, a tento jeho závěr nebylo možno v řízení ve věci sp. zn. 4 T 139/2016 (resp. sp. zn. 3 To 486/2017) přezkoumávat či dokonce zpochybňovat. Jelikož další obžaloba v sobě zahrnovala z relevantních skutků pouze ten ze dne 31. 8. 2015, kdy došlo k útoku vůči poškozenému D. D., účelem trestního řízení bylo prokázat, zda se jednalo o dílčí útok pokračujícího trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, na jehož spáchání se podílel obviněný O., přičemž při prokázání a učinění takových závěrů zbylé dílčí útoky bylo pouze potřeba zahrnout do nového soudního rozhodnutí, k čemuž také došlo. Nalézací i odvolací soud tak v tomto dalším řízení zcela správně provedly, resp. hodnotily jako důkaz pouze kamerový záznam z kritického okamžiku dílčího útoku pokračujícího trestného činu loupeže ze dne 31. 8. 2015, přičemž jednání obviněného O. bylo důkazy dostatečně prokázáno. Neexistovala tudíž žádná potřeba provádět jako důkaz kamerový záznam z jiných dnů, než právě ze dne 31. 8. 2015. V důsledku jejich neprovedení se tak nemohlo jednat o zásah do práva obviněného na spravedlivý proces, jelikož se ke všem relevantním důkazům, které byly v jednotlivých řízeních provedeny a hodnoceny, měl možnost vyjádřit v tom kterém soudním řízení, a k těmto jeho vyjádřením bylo soudy bezpochyby přihlédnuto. To ovšem samo o sobě nemůže znamenat, že soudy jsou bez dalšího povinny akceptovat tvrzení obviněného a rozhodovat podle jeho subjektivních představ.
Pro úplnost je možno dodat, že obviněný je z posuzované trestné činnosti usvědčován primárně kamerovým záznamem z kritického okamžiku ze dne 31. 8. 2015 v souvislosti s dalšími kamerovými záznamy. V souvislosti se skutkovými zjištěními ze zrušeného rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 7. 4. 2016 sp. zn. 7 T 120/2015 lze s jistotou říci, že se jedná o obviněného O. Okresní soud v Prachaticích ve zrušeném výše citovaném rozsudku konstatoval, že to byl právě obviněný O., kdo s dalšími spoluobviněnými spáchal dílčí útoky pokračujícího trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve dnech 31. 7. 2015 a 10. 9. 2015. Z kamerového záznamu je zřejmé, že se v případě dílčího útoku pokračujícího trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ze dne 31. 8. 2015 jedná o totožné osoby, tudíž že též obviněný O. spáchal i tento dílčí útok. Vhodné je také zmínit, že ze skutkových zjištění zrušeného rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 7. 4. 2016 sp. zn. 7 T 120/2015 je patrno, že oba poškození S. G. W. a W. P. M. obviněného O. identifikovali jako jednoho z pachatelů dílčích útoků pokračujícího trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ze dnů 31. 7. 2015 a 10. 9. 2015. Není tak důvod pochybovat o tom, že obviněný O. se na místě činu dlouhodobě a opakovaně vyskytoval. Z tohoto závěru v kombinaci s kamerovými záznamy ze dnů 31. 8. 2015 a 10. 9. 2015, kdy se na nich vyskytují stejné osoby, a z tvaru postavy, držení těla, držení horních končetin, tvaru a postavení hlavy a krku a ze způsobu pohybu, jak popsal odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, je bez pochybností zřejmé, že i v případě kamerového záznamu ze dne 31. 8. 2015 se jedná o obviněného O. Jedná se o hodnocení důkazů, které zcela konvenuje zákonným požadavkům stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř., a je plně v souladu se zásadami formální logiky a nelze z něj v žádném případě dovodit případný projev libovůle nalézacího ani odvolacího soudu. K námitce obviněného je dále možno dodat, že poškozený D. D. s L. B. strávil nějaký čas ve vozidle, než dojeli k inkriminovanému místu a poté to byl V. B., kdo vůči němu vystupoval důrazněji a byl to primárně on, kdo křičel a vystupoval proti poškozenému D. D. Je tudíž zřejmé, že tyto dva obviněné si poškozený snadněji zapamatoval a také je později bezpečně poznal. Naproti tomu obviněného O., jenž proti poškozenému tak důrazně nevystupoval, si zapamatovat nemusel a v důsledku toho jej pak v následném řízení neidentifikoval. Pro poškozeného se bezpochyby jednalo o nanejvýše stresovou situaci, kdy primárně registroval hlavně osoby, které ho svou činností nejvíce ohrožovaly, resp. s nimiž byl před tím po určitou dobu ve styku. To ale nebyl případ obviněného O., což ale automaticky neznamená, že se celého incidentu neúčastnil. Opak je dostatečně zřejmý z kamerových záznamů výše uvedených. Nejvyšší soud tak konstatuje, že rozhodnutí soudů obou stupňů plně odrážejí úplná skutková zjištění, adekvátní hodnocení důkazů a výsledný rozsudek odvolacího soudu pak i zákonu odpovídající hmotněprávní posouzení skutku.
Na tomto místě je k námitkám obviněného třeba poznamenat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. nejsou stanovena žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. či §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu splňuje.
Nejvyšší soud se proto plně ztotožnil s názorem soudu druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokračujícího zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém výsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
K uvedenému je třeba též dodat, že k problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, a to již bylo v tomto rozhodnutí naznačeno výše, že se obviněný podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto zásadního přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli na hmotněprávním základě. Jeho takto vyjádřené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Nelze pod něj zahrnout ani námitky ve své podstatě zpochybňující spravedlivost provedeného soudního řízení, jelikož k žádnému takovému porušení práv obviněného v řízení před soudy nižších stupňů nedošlo.
Proto jen z těchto stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného F. O. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož se svým pojetím dovolání v rozsahu namítaného nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. dubna 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu