ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.666.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 666/2018- 38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2018 o dovolání obviněného L. P. (roz. P.), proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 8 To 434/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 42/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 8 T 42/2017, byl obviněný L. P. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [body 1) ˗ 2)] a zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první tr. zákoníku [bod 2)], když zároveň podle §45 odst. 1 tr. zákoníku byl zrušen výrok o vině pod bodem 1) a celý výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 8 T 7/2017, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 50 To 292/2017 ohledně tohoto obviněného, jakož i další výroky, které mají v uvedených výrocích o vině svůj podklad. Uvedených trestných činů se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
1) v době nejméně od ranních hodin 21. 9. 2016 do 28. 9. 2016 řídil po komunikacích v N., P. a v P. osobní motorové vozidlo zn. BMW X5 majitele M. K.
2) dne 7. 11. 2016 nejméně v době od 14:00 hodin do 15:35 hodin řídil po komunikacích města P., na trase z P. do P. a v P. nejméně po ulicích K. až k ulici S., kde byl zadržen orgány policie České republiky, osobní motorové vozidlo zn. VW Sharan, majitelky O. J. P., a to po předchozím požití psychotropní látky pervitinu, kdy měl v krevním séru 325,3 ng/ml metamfetaminu a 62 ng/ml amfetaminu, přičemž v čase od 15:23 do 15:30 hodin řídil v P. po komunikaci ulic P. a R. směrem z centra uvedené osobní motorové vozidlo takovým způsobem, že v ulici O. nerespektoval zvukové a světelné výzvy motorizované policejní hlídky v podobě „STOP POLICIE“, směřující k zastavení jím řízeného automobilu a provedení jeho kontroly, a pokračoval v jízdě vpravo do ulice N. směrem z centra, zde se k pronásledování jeho vozidla přidala druhá policejní hlídka, přičemž jedna z hlídek se zařadila do jízdního pruhu po levém bodu vozidla VW Sharan, v tomto okamžiku byl dán obžalovanému opětovně signál k zastavení vozidla, na což zareagoval tím, že v okamžiku, kdy se před ním uvolnilo místo k projetí, prudce sešlápl plyn a začal s vozidlem ujíždět směrem z centra, při jízdě nerespektoval základní pravidla silničního provozu a bezprostředně ohrožoval na životě ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích, po celou dobu jel vysokou nedovolenou rychlostí od 70 km/h do 100 km/h, když projížděl kolem S. nádraží, kde se v tu chvíli nacházely soupravy tramvaje, autobusy a na třech přechodech pro chodce nejméně šest lidí, tak místem, kde se nachází jeden z přechodů pro chodce projel rychlostí 120 km/h, dále pokračoval směrem ke křižovatce ulic N. a S., kterou projel na červený signál „Stůj“, pokračoval ulicí S. rychlostí až 139 km/h, kličkoval mezi jízdními pruhy, zprava odstavným pruhem předjel autobus městské hromadné dopravy, ve kterém se nacházelo nejméně 15 lidí, tak, že projel v těsné blízkosti kolem něj, následně když se před vozidlem VW Sharan v odstavném pruhu nacházelo vozidlo Hyundai Accent, řidičky J. O., a zároveň v pravém pruhu ve směru jeho jízdy jelo motorové vozidlo Škoda Fabia, na malý okamžik zareagoval přibrzděním vozidla, poté však ihned prudce sešlápl plyn a mezi těmi vozidly projel tak, že ohrozil řidiče a jeho osádku, stojícímu vozidlu Hyundai Accent poškodil levé zpětné zrcátko, následně když se s vozidlem VW Sharan přibližoval ke koloně stojících vozidel, nezpomalil a vozidlem narazil do zde pomalu jedoucího vozidla Subaru Justy, řidičky L. H., konkrétně do pravého boku jejího vozidla, kde se na zadní sedačce nacházela nezletilá XXXXX *), následně, aby si udělal prostor pro další projetí, vytlačil vozidlo Subaru do levé strany a pokračoval v jízdě, kdy náhle strhnul vozidlo VW Sharan do levého jízdního pruhu kudy však již z důvodu kolony stojících vozidel nemohl projet, proto vozidlo zastavil, vyskočil z vozidla a dal se na útěk po S. ulici směrem z centra, svým jednáním pak způsobil škodu na vozidle zn. VW Sharan, nejméně ve výši 27.989,65 Kč, na vozidle Hyundai Accent, škodu ve výši nejméně 3.026,79 Kč a na vozidle Subaru Justy, škodu ve výši nejméně 24.961 Kč.
Za uvedené trestné činy uložil Okresní soud Plzeň-město obviněnému podle §272 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku společný souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří roků.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. per analogiam byl poškozený M. K. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 8 T 42/2017, podal obviněný a státní zástupce odvolání. Odvolání státního zástupce bylo podáno v neprospěch obviněného a směřovalo do výroků o uložených trestech. Odvolání obviněného bylo podáno do výroku o vině pod bodem 2) rozsudku a trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 8 To 434/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. na podkladě podaného odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu zákazu činnosti a sám podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl nově tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině, trestu odnětí svobody a o náhradě škody uložil podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 let. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 8 To 434/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný namítá, že soud druhého stupně se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, když shodně jako citovaný soud argumentoval rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 468/2016 ve vztahu k naplnění všech znaků zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu obviněný uvádí, že hodnocení důkazů a právní kvalifikace jednání musí vždy vycházet z konkrétní důkazní situace, přičemž názor Nejvyššího soudu představuje pouze vodítko, které ovšem nelze vztahovat na všechny případy. Zdůrazňuje, že obecné nebezpečí musí hrozit bezprostředně, tzn. že se výrazně blíží poruše. Nestačí, že byla vytvořena taková situace, v níž takový obecně nebezpečný následek může vzniknout, avšak jen po splnění dalších podmínek, které jsou ještě v moci obviněného, nebo jiných osob.
Připouští, že jízdou porušil řadu pravidel silničního provozu, zejména tím, že překročil dovolenou rychlost, avšak rychlost korigoval podle momentální dopravní situace, v žádném případě jeho jízda nevykazovala prvky živelnosti. Zdůrazňuje, že i sám soud druhého stupně konstatoval, že řídil zkušeně a že v řadě případů dokazoval reagovat na vzniklou situaci, avšak nikoliv vždy. Pokud soud druhého stupně uvádí, že řidiči byli nuceni na jeho hazardní jízdu reagovat, tak řidiči spíše reagovali na zvukový a světelný signál Policie ČR. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem soudů, že neměl jízdu zcela pod kontrolou, bezprostřední ohrožení nelze dovozovat z hypotetických úvah, že pokud by např. narazil do svodidel, že by mohlo dojít k tragické nehodě.
Pokud se týká hodnocení střetu mezi vozidlem, které řídil, s vozidlem poškozené L. H., učinily soudy nižších stupňů podle jeho názoru nesprávný závěr o příčině této dopravní nehody. Z pořízeného kamerového záznamu a odborného vyjádření je zřejmé, že poškozená vjela do pravého odstavného pruhu v době, kdy tam jel on. Připouští, že tam neměl jet, ale poškozená se měla přesvědčit, zda se tam nepohybuje nějaké vozidlo, např. vozidlo policie. Poškozená mu vjela do uvedeného pruhu neočekávaně a on nemohl střetu zabránit. O jeho schopnostech ovšem svědčí skutečnost, že dokázal v okamžiku střetu s vozidlem snížit rychlost na 71 km/h a ve snaze zabránit střetu vjet na chodník. Navíc se jednalo o jediný okamžik, který svědčil o bezprostředním ohrožení osádky jiného vozidla.
Podle obviněného jeho jednání nelze srovnávat s typickými případy obecného ohrožení, neboť nebyla vytvořena situace, která by svou povahou, rozsahem a intenzitou ohrožení znamenala nebezpečí smrti, nebo těžké újmy na zdraví více osob. O způsobu jeho jízdy nakonec vypovídá kamerový záznam. Obecné nebezpečí musí hrozit bezprostředně, kdy pro stav obecného ohrožení je typická živelnost a neovladatelnost průběhu události. O takovou situaci se v dané věci nejednalo, když takový následek by mohl nastat jen tehdy, pokud by řízení vozidla nezvládl, což se nestalo.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 8 To 434/2017 podle §265k odst. 1 tr. ř. a podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 13. 4. 2018, sp. zn. 1 NZO 284/2018 nejprve zrekapituloval průběh řízení před soudy nižších stupňů, zejména jaké učinily skutkové závěry a jak jednání obviněného právně kvalifikovaly. Následně shrnul uplatněné dovolací námitky z pohledu zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle státního zástupce pod zvolený dovolací důvod nelze podřadit tu část námitek, jejichž prostřednictvím obviněný zpochybnil soudy učiněná skutková zjištění ohledně příčiny střetu s vozidlem poškozené L. H. Obviněný se v tomto směru domáhá, aby bylo vycházeno z jiné, pro něj příznivější verze skutkového děje. V tomto směru ovšem zdůrazňuje, že příčina kolize mezi vozidlem poškozené a obviněného byla prokázána výpovědí poškozené, svědka L. Š. a je podpořena kamerovým záznamem.
Ve vztahu k argumentaci obviněného, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako zločin obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, tr. zákoníku, velmi podrobně rozvádí danou skutkovou podstatu a platnou judikaturu, když odkazuje zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1321/2008, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 598/2016 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 468/2016. Předmětná rozhodnutí se právě týkala situace, kdy se řidič snažil hazardní jízdou ujet motorizované hlídce Policie ČR. Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích dospěl k závěru, že snaha řidiče ujet motorizované policejní hlídce znamená, že řidič nemůže svého cíle dosáhnout za dodržení pravidel silničního provozu. Současně lze z těchto rozhodnutí dovodit, že pokud tak řidič činí na frekventovaných komunikacích ve městě, kde může svým hazardním a živelným způsobem ohrozit život nebo zdraví většího počtu lidí, tak je možno jeho jednání kvalifikovat jako zločin obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku.
V posuzované věci podle státního zástupce není důvod se od nastíněných závěrů odchýlit. V tomto směru poukazuje na skutečnost, že obviněný řídil motorové vozidlo po předchozím požití psychotropní látky, v době, kdy měl uložený zákaz řízení, a při jízdě nerespektoval pravidla silničního provozu, když rychlost jím řízeného vozidla dosahovala až 139 km/h. Během jízdy vysokou rychlostí přejel několik přechodů pro chodce, projel křižovatkou na červený signál „Stůj“, riskantním manévrem předjel autobus MHD s cestujícími a způsobil kolizi s několika vozidly. Způsob jeho jízdy nemůže vést k závěru, že jízdu měl pod kontrolou a řídil bezpečně. Státní zástupce vyjadřuje přesvědčení, že způsob jízdy obviněného, který jel frekventovanými ulicemi hlavního města, v době hustého silničního provozu, mnohem vyšší než povolenou rychlostí, nereagoval na skutečnost, že touto vysokou rychlostí projíždí přechody pro chodce, vykazuje všechny znaky zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, když nebezpečí bylo bezprostřední a přímo hrozící. K způsobení smrti nebo těžké újmy na zdraví u žádné ze zúčastněných osob nedošlo pouze shodou náhod a nelze neexistenci tohoto následku přičítat tomu, že by snad obviněný řídil bezpečně.
V závěru podaného vyjádření pak uvedl, že námitky obviněného byly sice uplatněny částečně právně relevantním způsobem, ale jsou zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje z tvrzení, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, neboť jeho jízda nebyla živelná a riskantní a nebezpečí smrti nebo způsobení těžké újmy více osob nehrozilo bezprostředně.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace lze konstatovat, že obviněným uplatněné námitky lze podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť s jistými výhradami. Za právně relevantním způsobem nelze považovat uplatněnou tu část argumentace, jejímž prostřednictvím obviněný zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů ohledně příčiny střetu vozidel, která řídili poškozená L. H. a obviněný. Ve vztahu k těmto námitkám je třeba konstatovat, že obviněný jen zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, takže jeho námitky mají procesní charakter a nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod. Takto formulované námitky primárně směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obviněný v podstatě vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a předestírá vlastní verzi události, která je pro něj příznivější, že střet vozidel zavinila poškozená L. H. Obviněný tedy fakticky neuvádí žádné konkrétní hmotněprávní argumenty vztahující se ke skutkovému základu zjištěnému soudy nižších stupňů ohledně příčiny střetu vozidel, pouze soudům vytýká především vadné řízení spočívající v nesprávném hodnocení provedených důkazů a následně vadná skutková zjištění. Jak již bylo naznačeno, touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádný jiný.
Bez ohledu na shora naznačené závěry lze konstatovat, že příčinou střetu vozidel obviněného a poškozené L. H. se soudy nižších stupňů řádně zabývaly. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obhajoba obviněného je vyvrácena nejen výpovědí poškozené L. H., ale i výpovědí svědka L. Š., ze které je patrno, že poškozená se snažila jejich vozidlu, které světelnou a zvukovou signalizací dávalo najevo, že pronásleduje jiné vozidlo, umožnit bezpečný průjezd tím způsobem, že zajela do odstavného pruhu, kde ovšem jel obviněný se svým vozidlem vysokou rychlostí a vytlačil ji. Výpovědi svědka a poškozené nakonec odpovídá i pořízený kamerový záznam (viz str. 9 rozsudku soudu prvního stupně). Nad rámec těchto úvah považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že předmětné vozidlo Policie ČR bylo vozidlo s právem přednostní jízdy, které činilo úkon podle §55 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, k zastavení vozidla a jako takovému vozidlu byla poškozená L. H. povinná podle §41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu v platném znění, umožnit bezpečný a plynulý průjezd, a jestliže by to bylo nutné, i zastavit vozidlo na takovém místě, aby jim nepřekážela. V dané souvislosti nelze také pominout, že poškozená s vozidlem jela pomalu, na rozdíl od vozidla obviněného, který jel v odstavném pruhu, kde vůbec neměl jet a navíc vysokou rychlostí. Soud druhého stupně se rovněž s námitkou obviněného ohledně příčiny střetu vozidel obviněného a poškozené L. H. zabýval, když totožnou argumentaci obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání, přičemž se nespokojil s tím, že by toliko odkázal na rozsudek soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy rozvedl z pohledu námitek obviněného (viz str. 5 rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Nejvyšší soud má za to, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů těmto požadavkům zcela dostálo.
Ve vztahu k námitkám obviněného týkajících se nenaplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku lze uvést následující. Zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo úmyslně způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání (alinea první), nebo kdo takové obecné nebezpečí zvýší anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění (alinea druhá). Z dikce ustanovení §272 odst. 1 tr. zákoníku je patrno, že obsahuje dvě aliney, které vymezují dvě samostatné základní skutkové podstaty. V případě první pachatel sám aktivním jednáním vyvolá situaci, kdy vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví či cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu. Alinea druhá citovaného ustanovení předpokládá, že pachatel obecné ohrožení sám nezpůsobil, protože v době uskutečnění protiprávního jednání již toto nebezpečí existovalo, anebo sice zmíněné jednání pachatele předcházelo vzniku obecného nebezpečí, jestliže zde alespoň existuje příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a nebezpečným následkem. V předmětné věci byl obviněný uznán vinným první alineou §272 odst. 1 tr. zákoníku, která postihuje takové jednání pachatele, který sám obecné ohrožení způsobil mimo jiné například tím, že zapříčinil požár nebo vytvořil podmínky pro srážku vlaku, havárii vozidel apod. Po subjektivní stránce je třeba úmyslu, který směřuje k způsobení obecně nebezpečného následku, aniž by pachatel musel vědět, jakým konkrétním způsobem vznikne vlastní obecné ohrožení (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2774-2775).
V předmětné věci soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný úmyslně způsobil obecné nebezpečí tím, že vydal lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví tím, že se dopustil jiného podobného nebezpečného jednání, když takovým jednáním se rozumí jednání srovnatelné zapříčiněním požáru, podvodně, výbuchu plynu, výbuchu výbušnin nebo podobně nebezpečných látek. Konkrétně za jiný způsob podobného nebezpečného jednání považovaly soudy nižších stupňů způsob jízdy vozidlem ze strany obviněného, který během jízdy, kdy se snažil zabránit provedení kontroly ze strany Policie ČR, ohrozil nejméně šest lidí na přechodu, autobus veřejné dopravy kde se nacházelo 15 lidí, jel vysokou rychlostí v městě, jel přes křižovatku na červenou, přičemž došlo ke střetu vozidla obviněného s jinými účastníky silničního provozu. V dané souvislosti je třeba konstatovat, že judikatura Nejvyššího soudu se ustálila na závěru, že o zločin obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku jde zpravidla za situace, kdy pachatel řídí vozidlo vysoce riskantním a hazardním způsobem, který se vyznačuje hrubým nerespektováním dopravních předpisů (včetně výrazného překročení dovolené rychlosti) a který již nabyl prvků živelnosti, přičemž pachatel protiprávním činem ohrozí další účastníky silničního provozu na jejich životě nebo zdraví (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 468/2016, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 598/2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1087/2016).
Podstatou dovolací argumentace obviněného je tvrzení, že jeho způsob jízdy nebyl takový, aby obecné nebezpečí vydání lidí smrti nebo těžké újmy na zdraví bylo bezprostřední. Lze konstatovat, že obecné nebezpečí představuje takový stav, při němž nastává větší či menší pravděpodobnost vzniku vážné poruchy, která pro svou povahu, rozsah a intenzitu znamená nebezpečí smrti nebo jiné těžké újmy na zdraví více osob nebo nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku. Obecné nebezpečí vzniká, když nebezpečí v zákoně uvedené povahy a intenzity hrozí bezprostředně, což znamená výrazné přiblížení se k poruše. Nestačí proto, když jednáním pachatele byla vytvořena jen taková situace, v níž obecně nebezpečný následek může sice vzniknout, avšak jen za splnění dalších podmínek, které jsou ještě v moci pachatele nebo jiných osob. Pro stav obecného nebezpečí – i když k porušení nemusí vůbec dojít – je typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž vznik poruchy je závislý na nahodilých okolnostech, vymykající se vlivu pachatele i ohrožených osob (srov. R I/1966, R 12/1988). Zda takové bezprostřední nebezpečí vzniklo, je nutno posuzovat vždy v souvislosti se všemi okolnostmi konkrétního případu, se způsobem provedení činu, s časem i místem spáchání činu a s jeho povahou, zejména účinností prostředků, které pachatel použil (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2770 s.). Za vydání lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví ve smyslu znaků trestného činu obecného ohrožení se rozumí takové ohrožení nejméně sedmi osob. Otázka, zda byl v konkrétním případě ohrožen větší počet osob na životě nebo zdraví, bude záviset na různých okolnostech, zejména povaze místa, kde k ohrožení došlo, a způsobu, jakým k němu došlo (srov. R 39/1982).
Ze shora naznačených hledisek přistoupil Nejvyšší soud k dovolací argumentaci obviněného. Z pohledu uplatněné dovolací argumentace považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že v podstatě totožnou argumentaci uplatnil obviněný jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v rámci odvolacího řízení. Lze konstatovat, že zejména soud prvního stupně otázce právní kvalifikace jednání obviněného pod bodem 2) věnoval náležitou pozornost. V tomto směru lze odkázat na vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který na str. 8-9 podrobným způsobem hodnotí provedené důkazy a na str. 9-10 na základě kterých skutečností dospěl k závěru, že v dané věci bylo ohroženo více než sedm lidí, a že těmto osobám hrozilo bezprostředně nebezpečí smrti nebo způsobení těžké újmy na zdraví. Nejvyšší soud se s tímto odůvodněním plně ztotožnil a pro stručnost v podrobnostech na toto odkazuje. Rovněž soud druhého stupně se otázkou zvolené právní kvalifikace jednání obviněného zabýval z pohledu jeho námitek, kdy stejně jako soud prvního stupně shledal, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
Přesto lze uvést následující. Z provedeného dokazování je nepochybné, že obviněný ujížděl před hlídkou Policie ČR, přičemž způsob jeho jízdy je třeba označit za velmi riskantní. Jízdu uskutečnil v centru hlavního města Prahy v odpoledních hodinách, kdy je dopravní špička, která klade na řidiče zvýšené nároky z hlediska dodržování předpisů v oblasti silniční dopravy. Obviněný jel prokazatelně velmi vysokou rychlostí, když rychlost automobilu, který řídil, se pohybovala od 70 km/h až do 139 km/h. Již tento způsob jízdy v kontextu, že k jízdě došlo ve městě v odpoledních hodinách, představuje hrubé porušení předpisů v oblasti dopravy. Tím, že obviněný jel nepovolenou rychlostí v městě Praze, porušil ustanovení §18 odst. 4, 7 zákona č. 361/2000 Sb., o pozemních komunikacích v platném znění. Současně je z provedeného dokazování nepochybné, že obviněný projel křižovatkou na červenou, opakovaně přejížděl z jednoho pruhu do druhého, předjížděl vozidla z pravé strany, vysokou rychlostí projížděl přes přechody pro chodce, čímž opakovaně porušil ustanovení §12, odst. 5, §17, §30 odst. 1, §70 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu v platném znění. Současně nelze přehlédnout ani skutečnost, že během jízdy obviněný způsobil kolizi s dvěma auty, když stojícímu vozidlu zn. Hyundai Accent poškozené J. O. poškodil levé zrcátko a vozidlo poškozené L. H. naboural do pravého boku a při jízdě narazil svým vozidlem do patníku. Při hodnocení způsobu jízdy obviněného také nelze pominout skutečnost, že tento byl prokazatelně pod vlivem pervitinu, když i z výpovědí zakročujících policistů vyplývá, že obviněný jevil známky požití drog. V tomto směru je třeba zdůraznit, že je všeobecně známou skutečností, že pervitin aktuálně ovlivňuje chování osoby, která ho požila, zejména její psychiku, případně smyslové vnímaní nebo motoriku. Osoba, která požila pervitin, ztrácí sebekontrolu, přeceňuje svoje schopnosti, trpí nesoustředěností, kdy se dokonce mohou objevit i halucinace. I tato skutečnost nepochybně má vliv na právní kvalifikaci jednání obviněného. Proto lze uzavřít, že konkrétní způsob jízdy obviněného, tak jak je vyjádřen v popisu skutku a odpovídá provedenému dokazování, lze považovat za vysoce riskantní a hazardní, když způsob jízdy se vyznačoval hrubým nerespektováním dopravních předpisů (včetně výrazného překročení dovolené rychlosti), takže již nabyl prvků živelnosti, přičemž obviněný nepochybně tímto způsobem jízdy ohrozil další účastníky silničního provozu na jejich životě nebo zdraví. Lze konstatovat, že pokud se obviněný snažil ujet motorizované policejní hlídce, tak si musel být vědom toho, že svého cíle (ujet hlídce Policie ČR) nemůže dosáhnout za dodržení pravidel silničního provozu, ale právě při jejich vědomém porušování. Zde je třeba nutno zdůraznit, že smyslem pravidel silničního provozu je snaha zabránit tomu, aby v silničním provozu nedocházelo k nebezpečným situacím ohrožujícím zdraví nebo životy jiných účastníků silničního provozu i dalších lidí, nebo majetku osob. Rozhodne-li se tedy pachatel ujet pronásledující policejní hlídce, aby se tak vyhnul silniční kontrole, a zabránil zpravidla i zjištění jeho jiného protiprávního jednání, ať již povahy přestupku nebo trestného činu, nepochybně se rozhodne pravidla silničního provozu porušovat zcela vědomě a tedy úmyslně a jedná s vědomím, že právě způsob jeho jízdy, založený na záměrném nerespektování pravidel silničního provozu se musí vyznačovat určitou živelností a když otázka ohrožení jiných osob smrtí nebo těžkou újmou je založena na tom, zda obviněný, ale i ostatní účastníci silničního provozu dokážou reagovat na zcela nepředvídatelné situace v dopravě, které nemohou dopředu objektivně předpokládat. Vznik obecného nebezpečí může totiž při nebezpečném způsobu jízdy vyvolat i automobil tím, že způsobí hromadnou dopravní nehodu, nebo způsobí havárii jiného vozidla s daleko destruktivnějšími účinky, neboť dopravní nehody jsou charakteristické právě živelností a neovladatelností jejich průběhu (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 598/2016).
Lze tedy uzavřít, že obviněný svým způsobem jízdy vydal bezprostředně větší počet lidí v nebezpečí smrti nebo jiné těžké újmy na zdraví. Obviněný vydal v toto nebezpečí nejméně šest lidí přecházejících v místě činu po přechodu a 15 osob nacházejících se v autobusu MHD, když dále ohrozil způsobem jízdy poškozenou J. O. a poškozenou L. H. a její dceru. Navíc nepochybně obviněný ohrozil i své spolujezdce, když ve vozidle s ním jely další dvě osoby. Sluší se poznamenat, že zákonný znak trestného činu obecného ohrožení podle §272 tr. zákoníku spočívající v tom, že pachatel „vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví“, lze naplnit nejen tím, že větší počet osob (nejméně sedm – viz č. 39/1982 Sb. rozh. tr.) je konkrétně a bezprostředně ohrožen ve stejném okamžiku, nýbrž i tehdy, jsou-li takto ohroženy v krátkém časovém intervalu postupně, jediným souvislým nedělitelným jednáním pachatele. Taková situace může spočívat právě v tom, že pachatel jako řidič osobního motorového vozidla během pronásledování policejními vozidly jede v centru města extrémně nepřiměřenou vysokou rychlostí, touto rychlostí projede na červenou světelnou křižovatku, nerespektuje chodce na přechodech, předjíždí vozidla z různých stran, a to i v odstavném pruhu, přičemž v souhrnu těchto okolností vytvoří stav živelnosti a záměrně jej udržuje (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1094/2013). Z těchto důvodů nelze námitkám obviněného přisvědčit.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno částečně z důvodů, které odpovídají ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.