ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1087.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1087/2016-65
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2016 o dovolání obviněných: 1) Z. H. a 2) R. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 5 To 114/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 1/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně uznal obviněného Z. H. rozsudkem ze dne 10. 9. 2015 sp. zn. 10 T 1/2014 vinným pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 k §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a obviněného R. H. pomocí ke spáchání pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. c), §21 odst. 1 tr. zákoníku k §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jichž se dopustili tím, že:
obviněný R. H. jako jediný společník a jednatel společnosti Ferja holding s.r.o., Tovární 157, 783 72 Velký Týnec, dříve Legionářská 1085/8, 772 00 Olomouc, DIČ: CZ27812430, a obviněný Z. H. jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti RACIT s.r.o., se sídlem Palánek 1a, 682 01 Vyškov, DIČ: CZ28288424, s úmyslem vylákat nadměrný odpočet DPH ve zdaňovacích obdobích červen, červenec a srpen 2008,
obviněný R. H. zapojil společnost Ferja holding s.r.o. do řetězce obchodních společností, ve kterém za společnost Ferja holding s.r.o. předstíral koupi souborů křišťálového skla, souborů křišťálových mís a porcelánových talířů od společnosti SIKES s.r.o., se sídlem Rooseveltova 9, Brno, DIČ: CZ25844172, za které ani zčásti nezaplatil a jejich prodej společnosti RACIT s.r.o., ačkoliv se ve skutečnosti jednalo o dekorativní lisované sklo s minimální hodnotou, než jaká byla deklarována;
obviněný Z. H. zapojil společnost RACIT s.r.o. do řetězce obchodních společností, ve kterém za společnost RACIT předstíral koupi souborů křišťálového skla, souborů křišťálových mís a porcelánových talířů od společnosti Ferja holding s.r.o., za které ani zčásti nezaplatil a jejich prodej společnosti Atlantic Trading Inc., 1073 Abbot Street, Milton L9T 5P4, Ontario, Ontario Corporation Number: 2099438, ačkoliv se ve skutečnosti jednalo o dekorativní lisované sklo s minimální hodnotou, než jaká byla deklarována;
obviněný Z. H. nechal zaevidovat do účetnictví společnosti RACIT s.r.o. daňové doklady vystavené společností Ferja holding, s.r.o., nechal je zahrnout do přiznání k DPH podaných společností RACIT, s.r.o. za jednotlivá zdaňovací období červen, červenec a srpen roku 2008, které umožnily společnosti RACIT s.r.o. uplatňovat v jednotlivých zdaňovacích obdobích vyplacení nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty a tím porušil ustanovení §72 odstavec 1, odstavec 2 zák. č. 235/2004, o dani z přidané hodnoty, konkrétně:
1) dne 24. 7. 2008 podal na Finančním úřadě ve Vyškově přiznání k DPH za zdaňovací období červen 2008, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na základě dvou zde blíže specifikovaných daňových dokladů vystavených Ferja holding, s.r.o. a tím se pokusil vylákat výhodu na DPH ve výši 2.857.600,- Kč,
2) dne 25. 8. 2008 podal na Finančním úřadě ve Vyškově přiznání k DPH za zdaňovací období červenec 2008, ve kterém neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty na základě čtyř zde blíže specifikovaných daňových dokladů vystavených Ferja holding, s.r.o. a tím se pokusil vylákat výhodu na DPH ve výši 6.271.330,- Kč,
3) dne 25. 9. 2008 podal na Finančním úřadě ve Vyškově přiznání k DPH za zdaňovací období srpen 2008, ve kterém uplatňoval neoprávněný odpočet daně z přidané hodnoty na základě zde blíže specifikovaného daňového dokladu vystaveného Ferja holding, s.r.o. a tím se pokusil vylákat výhodu na DPH ve výši 840.750,- Kč,
celkem evidováním faktur Ferja holding, s.r.o. v účetnictví společnosti RACIT s.r.o., jejich zahrnutím do daňových přiznání a uplatňováním nadměrného odpočtu DPH jednáním popsaných v bodech 1) - 3) se pokusili o vylákání daňové výhody ve výši 9.969.680,- Kč ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště ve Vyškově .
Za uvedený trestný čin byl obviněnému Z. H. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti, člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo prokuristy obchodní společnosti na dobu pěti let.
Obviněnému R. H. byl za uvedenou trestnou činnost podle §58 odst. 3 a §240 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti, člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo prokuristy obchodní společnosti na dobu pěti let.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, na jejichž podkladě Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 5 To 114/2015 podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestech uložených obviněným. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný Z. H. nově odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem podle §56 odst. 3 tr. zákoníku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti, člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo prokuristy obchodní společnosti na dobu pěti let. Obviněný R. H. byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s dozorem podle §56 odst. 3 tr. zákoníku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti, člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo prokuristy obchodní společnosti na dobu pěti let.
Obviněný Z. H. prostřednictvím svého obhájce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítá, že byl odsouzen pro předmětné jednání, jehož se měl dopustit na základě vystavených fiktivních faktur, ačkoli jejich fiktivnost nebyla prokázána, což vyplývá z odbavení Celním úřadem Vyškov ze dne 4. 9. 2008 (včetně ohledání zboží a jeho odborného zkoumání), materiálů o přepravě zboží do Kanady prostřednictvím společnosti Čechofracht i dalších dokladů [kupříkladu mezinárodního nákladního listu (CMR) dopravce společnosti LADOS, a. s. a v dovolání blíže specifikovaného vývozního doprovodného dokladu]. Dovolatel nebyl schopen balení, naložení, vypravení a deklarování kontejneru nijak ovlivnit, tudíž mu to nemůže být kladeno k tíži. Úvahy o tom, že je s podivem, že totožný kontejner byl v Kanadě odbaven pro společnost BVardex svědka P. S., nikoli pro společnost RACIT s. r. o., přičemž tuto skutečnost nebylo možno žádným uspokojivým způsobem vysvětlit (ani výslechem pracovnice uvedené přepravní společnosti svědkyně K. P.), jsou toliko úvahami, nikoli důkazem. Obviněný s P. S. neobchodoval, nezná jej, tudíž s jeho případem nemá nic společného. Obvinění rovněž nepředstírali kvalitu předmětného sortimentu, jak dovodil odvolací soud.
Obviněný rozporuje, že by prováděl fiktivní obchody. Nesprávný závěr o fiktivnosti faktur obsažený již v obžalobě (tedy pokus obviněného získat výhodu na DPH v souvislosti se smyšleným nákupem zboží) byl učiněn v rozporu se skutečností a obsahem příslušného daňového spisu, neboť soud hodnotil správcem daně provedený důkaz spočívající v hodnocení vzorků odebraných Celním úřadem ve Vyškově, s tím, že se nejednalo o olovnaté ˗ křišťálové sklo, ale obyčejné lisované sklo, za nepodstatný, ačkoli Celní úřad ve Vyškově tímto objektivně prokázal existenci zboží. Tuto skutečnost potvrzují i kontroly správce daně, skladová evidence, vývoz spojený s přepravou a trajektem, přiznáním v daňovém systému Kanady dovozce, platba zboží bankou, celní kontrola i průchod celní hranicí EU.7. Rovněž Finanční ředitelství v Brně ve svém rozhodnutí ze dne 30. 12. 2010 č. j. 18501-3/10-1300-707271 uvedlo, že nijak nezpochybňuje realizované vývozy zboží. Skutková zjištění o fiktivnosti obchodu nemají podklad v provedeném dokazování, čímž se soudy dostávají do rozporu se závěry plynoucími z nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/95, dále sp. zn. I. ÚS 163/02, IV. ÚS 150/01; i judikatury Soudního dvora - zejména rozsudku ze dne 6. 7. 1995, BP Soupergaz, C-62/93, Recueil, s.1-1883, bod 18, rozsudku Gabalfrisa a další, bod 43 a rozsudku ve spojených věcech C-354/03, C-355/03 a C-484/03, Optigen Ltd, Fulcrum Elektronics Ltd, Bond House Systems Ltd proti Commissioners of Customs & Excice; a dále rozsudku Soudního dvora ze dne 6. 7. 2006, Kittel ve spojených věcech C-439/04 a C-440/04, podle něhož nárok na odpočet DPH nemůže být dotčen skutečností, že v řetězci dodávek je jiná předchozí nebo následná transakce zatížena daňovým podvodem, o němž plátce neví nebo nemůže vědět; každá další transakce musí být posuzována sama o sobě a charakter jednotlivých transakcí v řetězci nemůže být změněn předchozími nebo následnými událostmi.
Podle obviněného nebyla vina dostatečně prokázána bez důvodných pochybností, nebyl zajištěn jediný přímý důkaz o jeho vině a nepřímé důkazy provedené soudem netvoří ucelený řetězec. Došlo k nesprávnému zjištění skutkového stavu a nalézací soud se nevypořádal se všemi skutkovými okolnostmi důležitými pro rozhodnutí. Dovozuje-li soud důkaz o jeho vině ze skutečnosti, že se jednalo o první obchod společnosti RACIT, s. r. o., obviněný zdůrazňuje, že se svým podnikáním začínal, neboť každá společnost musí své podnikatelské aktivity někdy začít. Odsuzující rozsudek nebral v úvahu absenci subjektivní stránky, neboť u něho nebyl dán úmysl. Zjištěné skutečnosti byly tedy nesprávně posouzeny a vyhodnoceny, čímž byla založena vada rozsudku ve smyslu §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. spočívající v nutnosti provádět důkazy k objasnění věci a jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Obviněný měl být proto obžaloby zproštěn.
Dále vyjadřuje nesouhlas s tím, že by porušil ustanovení §72 odst. 1, 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty”), jelikož předmětné zboží reálně existovalo, bylo převzato, procleno, prokazatelně vyvezeno a předáno konečnému odběrateli v místě určení, což nezpochybňuje ani správce daně. Přeprava zboží byla zajištěna včetně zařízení veškerých administrativních náležitostí spojených s průvozem zboží přes státní hranice, což potvrzují doklady, které mají v dispozici fiskální orgány i orgány činné v trestním řízení, tedy zejména vyplněné tiskopisy Jednotné celní deklarace (nově Jednotného správního dokladu) potvrzené razítkem a podpisem pracovníka celního úřadu a podpisem zástupce deklaranta, doklady o dodání zboží příslušnému odběrateli (Bill of Landing - konosamenty). Povinnost prokázat uskutečnění zdanitelných plnění podle §21 odst. 4 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty na dokladech uvedeným dodavatelem, včetně předmětu a rozsahu těchto plnění, jako základních podmínek uznatelnosti těchto dokladů za doklady daňové podle §26 zákona o dani z přidané hodnoty, s nárokem na odpočet daně podle §72 odst. 1 a §73 odst. 1 téhož zákona daňový subjekt splnil. Správce daně ani nalézací soud neobjasnil, jakým způsobem se jednání obviněného dostalo do rozporu s právem a jak si představovaly, aby jim daňové subjekty prokázaly skutečnost, že objektivní daňové právo nezneužívají. Obviněný poukázal na Nařízení Rady č. 2913/92, kterým se vydává Celní kodex Společenství, a platný celní zákon, kdy ve smyslu prováděcích předpisů je nárok na osvobození prokazován na základě Jednotného správního dokladu, který má povahu rozhodnutí o propuštění zboží do celního režimu nebo o ukončení režimu a který nahradil dříve používaný a obsahově shodný institut Jednotné celní deklarace.
Ve zbývající části svého mimořádného opravného prostředku zpochybnil obviněný stanovení výše jednotlivých nárokovaných odpočtů DPH v podobě jejich prostého součtu, kterou nalézací soud oproti obžalobě jen nepatrně snížil. Oba soudy převzaly do tzv. skutkových vět výroku o vině závěry jednotlivých finančních úřadů spočívajících v tom, že výše jednotlivých údajných daňových úniků byla vyčíslena, jakoby žádné obchodní transakce neproběhly a žádné zboží vyvezeno nebylo. Obviněný uvedl, že v tomto ohledu má nalézací soud pravdu pouze u zboží uvedeného pod bodem - skutkem 3 výroku odvoláním napadeného rozsudku - týkajícího se srpna 2018. Tehdy se jednalo, neboť o porcelánové talíře, které nikdo odborně nezkoumal, znalecky nehodnotil a jejichž osud OČTŘ ani nezjišťovaly. Soud prvního stupně ovšem, jak uvádí ve výše citované pasáži dospěl k závěru, že z provedených důkazů je zřejmé, že firma RACIT, s.r.o. skutečně zboží mimo území České republiky vyvezla (s výjimkou oněch porcelánových talířů, u nichž vznikl v souladu s daňovými předpisy nárok na odpočet DPH již momentem jejich nákupu) . Obviněný zdůrazňuje, že v průběhu řízení před nalézacím soudem nebyl proveden znalecký posudek či odborné vyjádření stanovující tržní hodnotu veškerého prodávaného zboží, za kterou by bylo možno všechny příslušné komodity v době a místě činu prodat. Tržní hodnotu zboží bylo třeba zkoumat za předpokladu, že vývoz určitého množství zboží, které je předmětem daňového řízení, proběhl, a zboží reálně existovalo. Bylo povinností soudu zabývat se tím, zda v souvislosti s obstaráním zboží mohl vzniknout nárok na odpočet daně nezávisle na tom, zda předložené doklady byly neadekvátní, tedy zda měli obvinění právo žádat o výplatu konkrétní výše nadměrného odpočtu DPH reprezentující reálně uskutečněné obchody (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 103/2013, na něž již opakovaně poukazoval před odvolacím soudem, a rovněž rozhodnutí téhož soudu sp. zn. 6 To 34/2010, 2 To 80/2009 a 5 To 9/2010, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 786/2009, 3 Tdo 946/2008). Obviněný dále zpochybňuje závěry znaleckého posudku z oboru chemie vypracovaného Ing. Karlem Kultem, Csc., o tom, zda se jednalo o výrobky z olovnatého či českého křišťálu či polokřišťálu, a poukazuje na to, že nijak (ani na fakturách nebo ve spise správním či trestním) nedeklaroval a ani nepodepsal jediný doklad, v němž je uvedeno olovnatý křišťál (český křišťál) ale soubor křišťálových mís . Odborné vyjádření Jaroslava Sedláka na č. l. 228-231 popisuje pouze některé fragmenty prodávaného zboží (skleněný talíř - tácek), ale nestanoví cenu prodávaného setu jako celku, a již vůbec ne porcelánových talířů - viz bod 3 výroku rozsudku soudu prvního stupně. Představuje-li DPH podle tohoto bodu částku ve výši 840.750 Kč, tak minimálně z tohoto důvodu nemůže vyčíslení nadměrného odpočtu DPH obstát, když je nutno jej o tuto částku snížit. Nalézací soud si dále ani neopatřil reálné podklady, na jejich základě by mohl nezpochybnitelně stanovit hodnotu komodit, které byly předmětem daňového řízení (viz str. 32). Oba tyto hodnotící subjekty rovněž nebyly přibrány procesně bezvadným způsobem. Obviněný se domnívá, že nalézací soud by měl správně objektivizovat hodnotu předmětných komodit, když podle obviněného se jeví jako nejvhodnější přibrání znalce z příslušného oboru (ekonomika, ceny a odhady movitých věcí) za účelem stanovení reálné tržní hodnoty předmětných komodit, na základě něhož bude teprve moci nalézací soud ustálit skutkový děj v intencích §2 odst. 5 tr. ř. bez důvodných pochybností.
Obviněný Z. H. proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby Vrchnímu soudu v Olomouci vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí podle §265 l tr. ř. za současného uložení doplnění dokazování naznačeném v dovolání obviněného.
Dovolání podal rovněž druhý obviněný R. H. , v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v chybném vyčíslení způsobené škody v podobě vylákání nadměrné výhody na DPH, která měla být zjištěna tak, že bylo třeba prokázat, zda zboží bylo vyvezeno, v jaké hodnotě či ceně, z čehož by pak vyplynula výše DPH. Oba soudy tak neučinily, neboť stanovení výše škody dovodily v rozporu s provedenými důkazy ze skutečnosti, že zboží vyvezeno nebylo, respektive bylo zcela bezcenné, a údaje obsažené na příslušných účetních dokladech jsou fiktivní. Obviněný považuje za nepřijatelné, aby nalézací soud na jedné straně deklaroval fiktivnost vývozu ze strany obchodní společnosti RACIT s. r. o. zastoupené obviněným Z. H., jemuž měl napomáhat, a na druhé straně prohlásil, že bylo prokázáno, že společnost řádně objednala přepravu zboží do Kanady, což potvrdily celní orgány ČR, včetně namátkové kontroly deklarovaného zboží, zaměstnankyně společnosti Čechofracht ve své výpovědi a další důkazy. Obviněný nesouhlasí se závěry soudů, zejména uvedenými na straně 13 a 14 napadeného rozsudku odvolacího soudu, že aby bylo nutné zjišťovat skutečnou škodu, musela by být daň v předchozích stadiích postupného odvodu reálně odvedena, což nemá oporu v žádném platném právním předpisu ani judikatuře. Odvolací soud nadto na základě tohoto argumentu vyloučil užití rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 786/2009 zmiňovaného obhajobou, z něhož obviněný ve svém dovolání dále citoval. Jednáním dovolatele tak nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka pomoci ke spáchání pokusu stíhaného zločinu.
Obviněný má rovněž za to, že pokus stíhaného zločinu spáchaného spoluobviněným Z. H. byl tzv. nezpůsobilým pokusem z důvodu nezpůsobilosti předmětu a zvolených prostředků, jelikož jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině nemohlo v daném případě reálně vést k dokonání trestného činu. Společnosti Ferja holding s. r. o. a RACIT s. r. o. byly osobami povinnými k dani podle §5 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty (jako právnické osoby samostatně uskutečňující ekonomické činnosti) a registrovanými plátci DPH (jako osoby povinné k dani se sídlem, místem podnikání nebo provozovnou v tuzemsku, které předložily přihlášku k registraci a staly se plátcem ode dne účinnosti uvedeného na osvědčení o registraci, viz §95 zákona o dani z přidané hodnoty). Nárok na uplatnění daňového odpočtu vzniká dnem, ke kterému vznikla povinnost přiznat daň na výstupu. Společnost RACIT s. r. o. uplatňovala nadměrný odpočet ve všech třech daňových přiznáních, která jsou označena ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Ve všech vytýkacích řízeních byla daňová kontrola skončena platebními výměry, které stanovily výrazně nižší nadměrný odpočet, čímž neuznaly nárok na nadměrný odpočet týkajících se plnění od společnosti Ferja holding s. r. o. Žádné ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty v tehdy platném znění nevázalo nárok na uplatnění nadměrného odpočtu DPH na odvedení DPH daňovým subjektem, od kterého pocházela zdanitelná plnění. Obviněný zdůrazňuje, že povahu a závažnost konkrétního pokusu je nutno ve smyslu §39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku posuzovat podle zde uvedených obecných kritérií. On sám však nemohl reálně předpokládat, že i v případě, kdyby spoluobviněný Z. H. zboží do zahraničí vyvezl, tak by finanční úřad vyplatil nadměrný odpočet DPH. Podle jeho přesvědčení jejich jednání vykazuje nízkou společenskou škodlivost, neboť se nejednalo o předem připravované jednání, od spáchání stíhaného jednání v průběhu roku 2008 uběhla dlouhá doba, kdy je i osobou ve vyšším věku, což mělo být zohledněno při ukládání trestu. Uložený trest je nepřiměřené přísný i s ohledem na to, že v daném případě u pomoci k nezpůsobilému pokusu stíhaného zločinu přicházelo v úvahu upuštění od potrestání podle §46 odst. 2 tr. zákoníku, popřípadě mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle §58 odst. 5 tr. zákoníku. Pokud tak soudy neučinily, došlo k porušení základních zásad pro ukládání trestu, neboť oba soudy současně shledaly i vícero okolností svědčících v jeho prospěch obviněného (zmíněných zejména na straně 42 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací).
Dovolatel rovněž namítá, že na jeho jednání neměl být aplikován trestní zákoník jako pozdější zákon, neboť jeho použití pro něho nebylo příznivější. Uvádí, že posuzovaného skutku se dopustil v roce 2008 za účinnosti trestního zákona jako účastník ve formě pomoci, kdy nedošlo k dokonání trestného činu, k němuž pomáhal, neboť se jednalo o jeho pokus, což má zásadní význam pro materiální posouzení okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák., jehož úpravu již nový trestní zákoník neobsahuje, což představuje zúžení prostoru pro úvahy a rozhodování soudu v otázce právní kvalifikace skutku a posouzení viny pachatele. Trestní zákoník totiž umožňuje toliko mimořádné snížení trestu odnětí svobody, ale již nedovoluje, aby soud nepřihlédl k takové okolnosti, která odůvodňuje použití vyšší trestní sazby, a aby zmírnil právní kvalifikaci skutku. Soudy časovou působnost obou zákonů vyhodnotily chybně v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí sp. zn. 5 Tz 50/2010, které na nyní posuzovaný případ bezprostředně dopadá a z něhož obviněný obsáhle citoval). V jeho případě nebylo možné dospět k závěru o tak podstatném zvýšení stupně nebezpečnosti obviněným spáchaného činu, aby bylo nutné ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. přihlížet ke škodě velkého rozsahu jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §148 odst. 4 tr. zák. Obviněný zdůraznil, že jeho zapojení do trestné činnosti má spočívat pouze v tom, že zboží spoluobviněnému Z. H. toliko přeprodal. Pokud by spoluobviněný Z. H. koupil zboží přímo od společnosti SIKES s. r. o., jednalo by se o totožnou situaci. Je otázkou, v čem má spočívat ona výrazná pomoc, jenž má významně zvyšovat společenskou škodlivost jednání spoluobviněného Z. H., že aby bylo nutno jeho jednání (obviněného R. H.) posoudit jako kvalifikované a současně proč je nutné na něj působit trestem odnětí svobody v délce čtyř let, s čímž se oba soudy dostatečně nevypořádaly. Argumenty odvolacího soudu uvedené na straně 20 a 21 napadeného rozsudku týkající se úvah o případné aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. (absence doznání obviněného, odkaz soudu na jiné trestní stíhání, které však bylo zastaveno, čímž se dotýká ústavně zaručených práv obviněného, napomáhání spoluobviněnému Z. H. se záměrem způsobit škodu ve výši cca 10.000.000 Kč) jsou nepřesvědčivé. Soudy měly proto důsledně vycházet z ustanovení §16 odst. 1 tr. zák a 2 odst. 1 tr. zákoníku a byly povinny posoudit jeho čin rovněž z hlediska ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., což by nepochybně vedlo ke zmírnění právní kvalifikace posuzovaného skutku a v návaznosti na to i k úvahám o uložení mírnějšího trestu.
Obviněný R. H. proto v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 5 To 114/2015, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2015 sp. zn. 10 T 1/2014, zrušil v celém rozsahu, jakož aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí, a aby Krajskému soudu v Brně podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádřeních k dovolání obviněných R. H. a Z. H. uvedl, že jejich námitky lze zčásti podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak nejedná se o námitky důvodné, neboť se v zásadě jedná jen o opakování námitek z předchozích fází trestního řízení, se kterými se soudy nižších stupňů již náležitě, dostatečně a správně vypořádaly (viz zejména str. 7 – 21 napadeného rozsudku soudu druhého stupně), s nimiž se ztotožnil i státní zástupce. Z ustálené praxe dovolacího soudu přitom vyplývá, že pokud obviněný v rámci dovolání uplatňuje v podstatě tytéž námitky, které uplatňoval v předchozích stadiích trestního řízení, když se soudy s těmito námitkami náležitě vypořádaly, zpravidla to znamená, že podané dovolání není důvodné (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002 či sp. zn. 7 Tdo 115/2012).
Dále stručně shrnul, že soudy řádně zjistily, že škoda představuje částku, kterou se obviněný R. H., resp. obviněný Z. H. jako hlavní pachatel pokusil vylákat jako výhodu na DPH, a její výše je výslovně vyjádřena v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně v částce 9.969.680 Kč. Zpochybňují-li obvinění soudy zjištěnou výši škody, odvolací soud správně a zevrubně vysvětlil, proč nelze námitky obviněných akceptovat.
Ve vztahu ke zbývajícím výhradám obviněného Z. H. spočívající v tom, že podstatou jednání obviněného byl zcela legální obchod, který proběhl řádně a v souladu se zákonem, což mají dle obviněného dokladovat jím předkládané listiny, státní zástupce uvedl, že jsou z hlediska zákonných dovolacích důvodů bezpředmětné, neboť nevycházejí ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn oběma soudy. Obviněný se prostřednictvím těchto námitek snaží o změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch, protože ze skutkových zjištění učiněných soudy naopak vyplývá, že jednání obviněného bylo ve své podstatě jednáním podvodným, které vykazuje znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku. K námitkám tohoto typu, které nevycházejí ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy, nýbrž spočívají v prosazování vlastních skutkových závěrů či z vlastního hodnocení důkazů, však nelze v dovolacím řízení zásadně přihlížet.
Namítaný nedostatek subjektivní stránky je nedůvodný, neboť jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu vykazuje veškeré znaky přímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a je vyloučeno, aby jednal z nedbalosti, jelikož se nelze zapojit do řetězce obchodních společností a předstírat koupi souborů křišťálového skla, křišťálových mís a porcelánových talířů a v návaznosti na to uplatňovat vyplacení nadměrného odpočtu na DPH, neboť je takové jednání přímo z povahy věci jednáním úmyslným.
Výhrady obviněného Z. H. vztahující se k pochybám o jeho vině, tvrzené nesprávnosti skutkových zjištění, k tomu, že o jeho vině neexistuje žádný přímý důkaz, že provedené důkazy byly soudy nesprávně hodnoceny a že se soudy nevypořádaly se všemi rozhodnými okolnostmi, čímž porušily §2 odst. 5 tr. ř., nenapadají právní posouzení skutku či jiné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž směřují do oblasti procesní. Týkají se zjišťování skutkového stavu, resp. důkazního řízení. Avšak ani k takovýmto námitkám nelze v dovolacím řízení zásadně přihlížet, neboť je nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod přiřadit. Státní zástupce v nyní projednávané věci neshledal ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a odůvodnění obou ve věci vydaných rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou plně přezkoumatelná.
K otázce způsobilosti pokusu obviněného, resp. hlavního pachatele, jež zpochybnil obviněný R. H. , státní zástupce dodal, že v zásadě nemůže mít vliv na trestní odpovědnost. Objektivní způsobilost pokusu trestného činu totiž není v praxi považována za podmínku vzniku trestní odpovědnosti pachatele již od poloviny čtyřicátých let minulého století (blíže viz Jíra, J.: Změna judikatury nejv. soudu stran trestnosti tzv. absolutně nezpůsobilého pokusu. In: Právní prakse, Praha, Linhart 1943 – 1944, s. 222 – 225; z aktuální judikatury zmínil např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 368/2015), přičemž stejný názor zastává i současná tuzemská nauka. Jedinou výjimku představuje v zásadě pouze zvláštní případ absolutně nezpůsobilého pokusu, a to pokus iracionální či pověrečný, který trestní odpovědnost založit nemůže (v nauce bývá uváděn např. pokus vraždy zaříkáváním). V řešeném případě se však o iracionální pokus nejedná, nejde však ani o běžný absolutně nezpůsobilý pokus, nýbrž maximálně o pokus nezpůsobilý relativně, což státní zástupce dovodil s ohledem na skutečnost, že jednání obviněného ve spojení s jednáním hlavního pachatele je v zásadě typickým, běžným způsobem manipulace s bezcenným zbožím, které je opakovaně přeprodáváno nikoliv z důvodu obchodní činnosti, ale pouze z důvodu získání nároku na nadměrné odpočty DPH. Fakt, že v tomto konkrétním případě obviněný, resp. hlavní pachatel nebyl úspěšný, nečiní z pokusu jednání absolutně nezpůsobilé (nicméně i kdyby byla shledána prostá absolutní nezpůsobilost, tak by to nemohlo vyloučit trestní odpovědnost obviněného či ovlivnit hmotněprávní kvalifikaci jeho jednání). Související výtky obviněného stran nepřiměřenosti trestu pak nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 817/2014), ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 149/2003).
Státní zástupce se u aplikace trestního zákona, který by byl s ohledem na jeho ustanovení §88 odst. 1 pro obviněného příznivější, plně ztotožnil s názorem odvolacího soudu obsaženým na straně 21 napadeného rozsudku, kde konstatuje, že výše hrozící… škody podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu… pro společnost, a tudíž v režimu trestního zákona nepřipadá aplikace ustanovení §88 odst. 1 v úvahu, kdy obhajoba… hypoteticky kalkuluje s možnou příznivější právní kvalifikací . Nadto doplnil, že společenskou nebezpečnost ve smyslu trestního zákona zvyšuje, a tudíž aplikaci §88 odst. 1 tr. zák. vylučuje i fakt, že se na trestné činnosti účastnilo hned několik subjektů, ať již v podobě fyzických či právnických osob, a dále i to, že pachatelé relativně úspěšně navodili zdání regulérnosti transakcí, a tímto způsobem ztížili odhalení a následné potrestání své trestné činnosti. Způsob provedení byl tedy relativně sofistikovaný. Vzhledem k tomu, že by aplikace §88 odst. 1 tr. zák. nepřicházela v úvahu, je v konečném důsledku pro obviněného příznivější použití trestního zákoníku, což správně dovodily i soudy dříve ve věci činné.
Navrhl proto, aby dovolání obviněných Z. H. a R. H. byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. [a to i pro případ i jiného než navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, viz §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci ze strany obviněného R. H., který dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnil, není uvedeno jaká alternativa tohoto dovolacího důvodu je namítána, když odvolací soud o podaných odvoláních obviněných sám rozhodl rozsudkem. Ve věci tedy odvolací soud podané odvolání neodmítl ani nezamítl, nýbrž podaná odvolání řádně projednal ve veřejném zasedání a sám ve věci rozhodl rozsudkem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
Obviněný R. H. naplnění dovolacího důvodu spatřuje v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávně hmotném posouzení skutku. Podle obviněného nebyl řádně objasněn rozsah vylákání nadměrné výhody na DPH. Nebylo také vzato v úvahu, že se jednalo o nezpůsobilý pokus zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, když nemohl reálně předpokládat, že i pokud by zboží spoluobviněný vyvezl do zahraničí, tak že by finanční úřad vyplatil nadměrný odpočet DPH. Dále poukazuje na dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti. Všechny tyto okolnosti hovoří pro nízkou společenskou nebezpečnost, takže soudy mohlo být upuštěno od jeho potrestání podle §46 odst. 2 tr. zákoníku, popř. mu mohl být uložen trest pod dolní hranici ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku. Proto se domnívá, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, čímž došlo k porušení zásad pro ukládání trestu. Soudy nižších stupně nesprávně i vyřešily otázku, podle kterého předpisu měla být jeho trestná činnost posouzena. V tomto směru obviněný namítá, že tr. zák. platný v době spáchání činu obsahoval ustanovení §88 odst. 1, které se vztahovalo k materiální podmínce použití vyšší trestní sazby, kdy při posouzení této otázky soud musel vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, což nakonec vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010 sp. zn. 5 Tz 50/2010. Protože se jednání dopustil jako účastník ve formě pomoci a k dokonání trestného činu nedošlo, tak tyto okolnosti by měly mít zásadní vliv na posuzování okolnosti podmiňujících použití vyšší trestní sazby podle zákona platného do 31. 12. 2009. Úvahy soudu druhého stupně týkající se případné aplikace ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. jsou nepřesvědčivé. Podle obviněného v dané věci nebyly splněny podmínky pro vynesení odsuzujícího rozsudku, soudy porušily i právo na spravedlivý proces, zejména otázku volného hodnocení důkazů a zásadu v pochybnostech ve prospěch.
Obviněný Z. H. naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že závěry soudů nižších stupňů o fiktivnosti předložených faktur nemají opodstatnění vzhledem k dokladům ze dne 4. 9. 2008 prokazující celní odbavení Celním úřadem Vyškov a vzhledem k dokladům prokazujícím přepravu zboží do Kanady společnosti Čechofracht. Podle názoru obviněného odsuzující rozsudek byl vynesen, aniž by byly odstraněny pochybnosti o jeho vině, takže měl být obžaloby zproštěn. Skutková zjištění soudů jsou nesprávná, ve věci nebyl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, o jeho vině neexistuje žádný přímý důkaz. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v absenci subjektivní stránky věci, tedy v neexistenci úmyslu. Obviněný zdůrazňuje, že splnil povinnost prokázat existenci zdanitelných plnění. Dále namítá, že pokud existovalo určité zboží (viz vzorky odebrané celním úřadem), tak nelze hovořit o fiktivnosti předložených faktur. Postup soudu je podle obviněného v rozporu s nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 38/95, ale zejména s judikaturou Soudního dvora ve věcech vedených pod sp. zn. C-355/03, C-355/03 a C-488/03. Poukazuje i na Nařízení Rady č. 2913/92, podle kterého je nárok na osvobození od daně prokazován na základě potvrzeného jednotného správního dokladu, který má povahu rozhodnutí o propuštění zboží do celního režimu. Obviněný odkazuje i na nálezy Ústavního soudu IV. ÚS 150/01 a na nález I. ÚS 163/02, které se vztahují k principu dobré víry. Namítá, že soudy nižších stupňů převzaly do skutkových vět závěry finančních úřadu týkající se výše daňových úniků tak, jako by žádné zboží nebylo vyvezeno, což neodpovídá skutečnosti. Vyjadřuje nesouhlas se závěry odvolacího soudu týkající se toho, že neměl nárok na odpočet DPH v případě komodit, které měla jeho firma vyvézt. Obviněný v tomto směru poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu 4 Tdo 786/2009 a na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci v podobných věcech.
Vzhledem k obsahu podaných dovolání lze konstatovat, že s jistými výhradami obvinění uplatněnými námitkami dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplnili. V případě obviněného R. H. se jedná o námitky vztahující se částečně k výši vylákané daňové výhody, otázce nezpůsobilého pokusu a k namítanému nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání z hlediska toho, zda jeho jednání je třeba posoudit podle tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 či podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010. V případě obviněného Z. H. se jedná rovněž o argumentaci vztahující se k rozsahu vylákání daňové výhody a otázce subjektivní stránky.
Ohledně další uplatněné argumentace obviněných lze uvést následující. Zbývající část námitek obviněných v podstatě směřuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, neboť obvinění toliko vyjadřují nesouhlas se skutkovými zjištěními, ke kterým soudy dospěly. Obvinění velmi podrobně rozvádí provedené důkazy, poukazují na důkazy, které podle jejich názoru prokazují, že došlo k zdanitelnému plnění (např. doklady prokazující vývoz zboží do Kanady), na znění příslušných ustanovení zákona č. 235/2004 Sb., o spotřební dani, kdy namítají, že jisté skutečnosti týkající se odbavení kontejneru v Kanadě pro společnost BVardex, tedy nikoliv pro společnost obviněného Z. H., nelze klást k jejich tíží (viz dovolání Z. H.). Současně zdůrazňují skutečnost, že soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že určité zboží bylo vyvezeno do Kanady, takže se nemohlo jednat o fiktivní obchody. Z uplatněné argumentace obviněných vyplývá, že vyjadřují nesouhlas se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, vše ve vyústění do závěru, že předložené faktury nebyly fiktivní, že cílem těchto obchodů nebylo vylákat nadměrný odpočet DPH, že došlo ke zdanitelným plněním, takže nebyla prokázána jejich vina žalovaným skutkem a že soudy porušily zásahu in dubio pro reo. Obvinění takto formulovanou dovolací argumentací fakticky míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jejich námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obvinění jen vyjadřují nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy, když zdůrazňují, že pokud by hodnotily provedené důkazy podle §2 odst. 6 tr. ř., nemohly by dospět k závěru, že se obviněný Z. H. dopustil zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný R. H. pomoci k pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku k §21 odst. 1 tr. zákoníku a §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího dovolacího soudu.
Z pohledu námitek, které uplatnili obvinění v podaných dovoláních, jenž směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněných nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl na základě kterých důkazů má obhajobu obviněných za vyvrácenou a které důkazy je usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který své úvahy ohledně hodnocení všech provedených důkazů řádně zdůvodnil (str. 33-35 rozsudku rozhodnutí). Soud druhého stupně se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., kdy výslovně uvedl, že z rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy své skutkové závěry opírá a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů (str. 8-11 rozhodnutí). Předmětný soud se i vypořádal s námitkami obviněných, které uplatnili v rámci podaných odvolání, a jenž jsou v podstatě totožné s námitkami, které uplatňují v rámci podaného dovolání. Rozvedl i své úvahy ohledně skutečností, které vyplývají z provedených důkazů, zabýval se i rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 946/2008, sp. zn. 4 Tdo 786/2009, na které poukazovali obvinění a tyto hodnotil (str. l. 13-19 rozhodnutí), přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 466/2013, které je podle jeho názoru na danou věc plně aplikovatelné. V této souvislosti s opakováním námitek v dovolání, které již byly uplatněny v rámci podaných odvolání, je třeba poznamenat, že o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. půjde zpravidla tehdy, pokud je omezeno pouze na opakování námitek, uplatněných obviněnými již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení a se kterým se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Je nutno konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů odpovídá ustanovení §125 tr. ř. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
Nad rámce shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Obhajoba obviněných spočívá v tom, že předmětné obchody fakticky proběhly, tedy že firma obviněného R. H. Ferja holding s. r. o. skutečně zakoupila od firmy SIKES s. r. o., soubory křišťálového skla a soubory křišťálových mís a porcelánových talířů v uvedené hodnotě a toto zboží následně prodala firmě RACIT s. r. o. obviněného Z. H. za částky uvedené ve fakturách, přičemž tato firma následně zboží prodala a vyvezla do Kanady, takže k uskutečnění zdanitelných plnění došlo. Proto měla firma RACIT nárok na uplatnění odpočtu z daně z přidané hodnoty ve výši 9.969.680 Kč. Lze konstatovat, že soudy se uvedenou obhajobou řádně zabývaly, když k náležitému objasnění věci provedly řadu důkazů, včetně důkazů, jejichž provedení navrhovali obvinění, takže důkazy nebyly prováděny selektivním způsobem. Soudy prověřovaly obhajobu obviněných, když dokazování zaměřily na objasnění otázky, zda skutečně došlo k prodeji deklarovaného zboží v uvedené hodnotě firmou SIKES s. r. o. firmě Ferja holding s. r. o. a následně k prodeji tohoto zboží firmě RACIT s. r. o. a poté k prodeji tohoto zboží do Kanady, když důvodem požadovaného odpočtu DPH byla skutečnost, že zboží mělo být vyvezeno mimo Evropskou unii. Dokazování bylo zaměřeno i k objasnění skutečnosti, zda v řetězci firem SIKES-Ferja Holding-Racit-Atlantic Trading došlo nějakou firmou k uhrazení DPH na vstupu či zda to mohli obvinění reálně předpokládat.
Soudy pak na základě provedeného dokazování, po zhodnocení všech provedených důkazů, dospěly k závěru, že obviněný R. H. pouze předstíral koupi souborů křišťálového skla, křišťálových mís a porcelánových talířů od firmy SIKES s. r. o. za částky uvedené v předložených fakturách, kdy následně předstíral prodej tohoto zboží od firmy Ferja holding firmě RACIT s. r. o., obviněného Z. H. a poté byl předstírán prodej tohoto zboží firmou obviněného Z. H. do Kanady, konkrétně firmě Atlantic Trading. Soudy i přes pochybnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a na které poukazují ve svých rozhodnutích (str. 6-32 rozsudku soudu prvního stupně, str. 8-11 rozsudku soudu druhého stupně) a které se vztahují k tomu, zda skutečně došlo k nějakému pohybu zboží, uzavřely dokazování tak, že došlo k prodeji dekorativního skla v minimální hodnotě (nikoliv souborů křišťálového skla, křišťálových mís), jenž putovalo z Olomouce do Vyškova do sídla firmy RACIT s. r. o., kde bylo následně toto zboží odbaveno celním úřadem a předáno k přepravě do Kanady. Podle soudů ovšem nebylo prokázáno a naopak vyvráceno tvrzení obviněných, že by existovala osoba, která by jednala za firmu SIKES s. r. o. ve vztahu k firmě Ferja holding, nebylo prokázáno skladování a doprava zboží od firmy SIKES s. r. o. firmě Ferja holding, přeprava zboží firmou BaN Stav, vstup zboží určeného firmě Atlantic Trading do Kanady a předání tohoto zboží do uvedené firmy. Soudy dále shledaly na základě provedených důkazů, zejména výpovědi obviněného Z. H. a listinných důkazů, že firma RACIT s. r. o. uplatnila za měsíce červen až srpen 2008 nadměrný odpočet DPH, kdy ovšem deklarované zboží uvedené ve fakturách nebylo předmětem prodeje, předmětem prodeje bylo bezcenné zboží či zboží zanedbatelné hodnoty (viz st. 34-35 rozsudku soudu prvního stupně). Soudy tedy dospěly k závěru, že obvinění společným jednáním předstírali koupi zboží v určité hodnotě uvedené v předložených fakturách, přičemž ovšem předložené faktury neodpovídaly skutečnému stavu, předmětem obchodu mezi uvedenými firmami bylo zboží zanedbatelné hodnoty, kdy tak činily z důvodu získání nadměrného odpočtu DPH. Protože předmětem obchodu bylo zboží zanedbatelné hodnoty, kdy původ tohoto zboží je zcela nejasný, obvinění nemohli předpokládat, že v případě tohoto zboží byla uhrazena DPH na vstupu. Lze konstatovat, že hodnocení důkazů odpovídá ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť soudy při provádění důkazů dodržely ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tedy k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, přičemž následně provedené důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, takže zjistily takový skutkový stav o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci. Obecně lze v souvislosti s námitkami obviněných, kteří vyjadřují nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů uvést, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Uvedené povinnosti soudy nižších stupňů podle Nejvyššího soudu dostály.
Ohledně námitek obviněných, kteří zdůrazňují, že skutkové závěry soudů nemohou obstát, neboť předložené faktury nebyly fiktivní, když došlo k celnímu odbavení celním úřadem ve Vyškově a dokonce o odběru vzorku a že tedy zboží bylo vyvezeno do zahraničí, je třeba zdůraznit, že tato argumentace se opětovně vztahuje ke skutkovým zjištěním. V tomto směru je ovšem třeba poukázat na skutek, pro který byli obvinění uznáni vinnými a který je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a se kterým se ztotožnil i soud druhého stupně. Z popisu skutku, ale i odůvodnění rozhodnutí, je nepochybné, že soudy dospěly k závěru, že skutek spočíval v tom, že obvinění v úmyslu získat nadměrný odpočet DPH předstírali, že došlo ke koupi souborů křišťálového skla, souborů křišťálových mís a porcelánových talířů v určité hodnotě, které měly být nakoupeny od firmy SIKES s. r. o., ačkoliv k obchodu s tímto zbožím nedošlo, kdy pouze došlo k přesunu dekorativního skla v minimální hodnotě mezi firmou Ferja holding a RACIT s. r. o., přičemž následně se pokusili obvinění o vylákání nadměrného odpočtu DPH na základě tvrzení, že došlo k vývozu zboží v hodnotě uvedené v předložených fakturách firmou RACIT do Kanady. Soudy tedy v popisu skutku uvádějí, že předmětem obchodu mezi firmami Ferja holding a RACIT s. r. o. bylo dekorativní sklo v minimální hodnotě, tedy zcela jiný výrobek než jaký byl finančnímu úřadu deklarován, když na základě provedeného dokazováno dospěly k závěru, že zboží odpovídající předloženým fakturám nikdy nebylo dodáno, žádnou firmou nikdy uhrazeno a ani nebyla zaplacena nikdy DPH na vstupu. Stejně tak nebyla uhrazena DPH za dekorativní sklo a obvinění toto ani nemohli reálně předpokládat. V tomto směru soudy poukazují na skutečnosti, které vyplývají z provedených důkazů (viz č. l. 35 rozsudku soudu prvního stupně, 17-18 rozsudku soudu druhého stupně).
Pokud obviněný Z. H. v podaném dovolání poukazuje na princip dobré víry a z pohledu této argumentace na nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2003 sp. zn. IV. 150/01 a ze dne 9. 11. 2004 sp. zn. I. ÚS 163/02 a rozsudky Soudního dvora ve spojených věcech C-354/03, C-355/03 a C-484/04, je třeba uvést, že ani tuto argumentaci nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Obviněný totiž opětovně jen vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, které dospěly k závěru, že obvinění nejednali v dobré víře, že cílem jejich jednání bylo podvodně získat nadměrný odpočet DPH (viz str. 33-35 rozsudku soudu prvního stupně, viz str. 8-11 rozsudku soudu druhého stupně). Jinak řečeno v dané věci není pochyb o tom, že jisté zboží zanedbatelné hodnoty bylo skutečně vyvezeno do zahraničí, konkrétně do Kanady, ovšem nikoliv proto, aby firma obviněného Z. H. realizovala svoji obchodní činnost za účelem zisku, ale proto, aby bylo pro daňové účely potvrzeno, že obchod proběhl, ačkoliv cílem bylo získání neoprávněné daňové výhody.
Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje přesto Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že otázku tzv. dobré víry v rámci daňového řízení řeší rozsudky Soudního dvora ve spojených věcech C-354/03, C-355/03 a C-484/04. V případech C-354/03 Optigen, C-355/03 Fulcrum a C-484/03 Bond House Systéme SDEU konstatoval, že nárok osoby povinné k dani, která uskutečnila plnění, na odpočet DPH odvedené na vstupu není dotčen ani okolností, že v řetězci dodávek, v němž byla tato plnění uskutečněna, je jiné plnění, které předchází nebo následuje po plnění uskutečněném touto osobou povinnou k dani, zasaženo podvodem s DPH, aniž by to tato osoba věděla nebo mohla vědět. Citovaná rozhodnutí by byla možna aplikovat v dané věci za situace, pokud by na základě provedeného dokazování nebylo prokázáno, že to byli právě obvinění, kteří předstírali koupi zboží určitého označení a v určité ceně mezi firmami SIKES s. r. o. – Ferja holding – RACIT s. r. o. - Atlantic Trading Inc., kdy existenci zdanitelného plnění prokazovali nepravdivými fakturami, přičemž z provedeného dokazování vyplývá, že mezi firmou SIKES s. r. o. a Ferja Holding nedošlo k prodeji předmětného zboží (souborů křišťálového skla, křišťálových mís a porcelánových talířů) a ani nemohlo dojít (viz str. 33-35 rozhodnutí soudu prvního stupně), kdy mezi firmami Ferja holding a firmou RACIT s. r. o. došlo pouze k přesunu zcela bezcenného zboží. Tedy obvinění předstírali existenci určitého zdanitelného plnění, které dokládali daňovými doklady, které byly nepravdivé, což bylo obviněným známo, takže nemohli být v dobré víře. Otázku dobré víry obdobným způsobem řeší i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2012 sp. zn. 1 Afs 26/2012.
K argumentaci obviněného Z. H., že předložené doklady byly v souladu s Nařízením Rady č. 2913/92, kterou se vydává Celní kodex Společenství a odkazem na Šestou směrnici, lze uvést, že skutečnost, že došlo k celnímu odbavení v souladu s příslušnými předpisy a vývozu zboží do zahraničí nevylučuje, že mohlo dojít k trestné činnosti. V tomto směru považuje Nejvyšší soud za nutné poukázat na rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-255/02 Halifax, podle kterého „ v oblasti DPH je pro zjištění existence zneužití jednak nezbytné, aby výsledkem dotčených plnění přes formální použití podmínek stanovených relevantními ustanoveními Šesté směrnice a vnitrostátních předpisů provádějících tuto směrnici bylo získání daňového zvýhodnění, jehož poskytnutí by bylo v rozporu s cílem sledovaným těmito ustanoveními. Krom toho musí ze všech objektivních okolností vyplývat, že hlavním účelem dotčených plnění je získání daňového zvýhodnění. Jak totiž upřesnil generální advokát v bodě 89 svého stanoviska, zákaz zneužití není relevantní, pokud dotčená plnění mohou mít jiné odůvodnění než pouhé dosažení daňových zvýhodnění vůči daňovým orgánům. Vnitrostátnímu soudu přísluší, aby v souladu s důkazními pravidly vnitrostátního práva ověřil, není-li tím narušena účinnost práva Společenství, zda jsou ve sporu v původním řízení naplněny znaky zakládající takové zneužití (viz rozsudek ze dne 21. července 2005, Eichsfelder Schlachtbetrieb, C-515/03, Sb. rozh. s. I-7355, bod 40).“ V dané věci bylo snahou obviněných získání daňového zvýhodnění, jehož poskytnutí bylo v rozporu se Směrnici, když cílem Směrnice je zcela zbavit podnikatele zátěže DPH, která je splatná nebo byla odvedena v rámci všech jeho hospodářských činností za podmínky, že uvedené činnosti samy rovněž v zásadě podléhají DPH. Obvinění však ve skutečnosti v dané věci žádnou hospodářskou činnost nevyvíjeli, jejich cílem bylo využít příslušné právní úpravy k získání daňového zvýhodnění, aniž by skutečně realizovali hospodářskou činnost, kdy právě odesláním bezcenného zboží do Kanady se snažili vytvořit zdání legálnosti tohoto obchodu. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že trestní odpovědnost za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku nevylučují ani právní či faktická jednání, která by za jiných okolností byla v souladu s právem, jestliže jejich skutečným cílem je dosažení daňového úniku, ať již zkrácením určité daně, nebo vylákáním výhody na ní. Podstatné je zde totiž jednání pachatele (aktivní či pasivní), které k tomu směřuje bez ohledu na dodržení příslušných daňových předpisů.
Za relevantní výhradu nelze považovat ani argumentaci obviněných, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch (in dubio pro reo) podle §2 odst. 2 tr. ř. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pokud je dále namítáno porušení práva na spravedlivý proces, tak toto právo není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám odvolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 681/04).
Námitku obviněného Z. H. spočívající v tom, že mu nebyl prokázán úmysl spáchat trestný čin, tedy že v dané věci absentuje subjektivní stránka, lze podřadit s jistou dávkou tolerance pod uplatněný dovolací důvod, přestože obviněný v podstatě žádnou právně relevantní argumentaci v tomto směru neuplatnil. Obviněný v podstatě namítá, že u něho nebyl dán úmysl krátit daň, respektive vylákat neoprávněnou daňovou výhodu.
V dané věci byl obviněný Z. H. uznán vinným pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku k §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se pachatel dopustí tím, že se pokusí zkrátit daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb a spáchat tento čin ve velkém rozsahu. Pokud se týká daně z přidané hodnoty, o kterou se jednalo v nyní posuzované věci, Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu (viz přiměřeně např. rozhodnutí pod č. 55/2012 Sb. rozh. tr.) zdůrazňuje, že jím je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je plátci nebo poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena a jím zaplacena nižší daň z přidané hodnoty, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření a zaplacení této daně vůbec nedojde, ač se tak podle zákona mělo stát. V dané věci se měli obvinění pokusit vylákat DPH, tedy měli se pokusit získat daňovou výhodu. Daňovou výhodou se rozumí neoprávněné snížení skutečně existující daňové povinnosti nebo fingované předstírání skutečností, z nichž má vyplývat povinnost státu poskytnout neoprávněně plnění tomu, kdo zpravidla ani není plátcem příslušné povinné platby, od níž se výhoda odvíjí. Smyslem zde totiž je postihnout případy, „kdy pachatel nezkracuje plnění vůči státu, ale naopak od státu daňovou výhodu v podobě peněžní výplaty uvedením nepravdivých údajů vyžaduje. Vylákání výhody na některé povinné platbě lze tedy obecně definovat jako předstírání okolnosti, na základě níž vzniká povinnost státu (resp. jiného příjemce povinné platby) poskytnout plnění subjektu, který podle zákona ve skutečnosti nemá nárok na takové plnění nebo jenž vůbec není plátcem či poplatníkem takové povinné platby (např. daně z přidané hodnoty), ve vztahu k níž je výhoda (poskytované plnění) poskytována (např. nadměrný odpočet).“ (Šámal. P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2426).
Po subjektivní stránce se ve vztahu k základní skutkové podstatě vyžaduje úmysl, kdy ovšem nemusí být přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Pokud se týká naplnění kvalifikované skutkové podstaty postačí i nedbalost [§17 písm. a) tr. zákoníku], nevyžaduje se úmysl. Při posuzování úmyslu spáchat trestný čin se jedná o otázku zavinění, které se chápe jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu (viz Trestní zákoník, 1. vydání, nakladatelství C. H. Beck, Prof. P. Šámal a kol., str. 165). Závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat.
V dané věci soudy dospěly k závěru, že obvinění (tedy i obviněný Z. H.) jednali v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (str. 39 rozsudku soudu prvního stupně, str. 19 rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na úvahy soudů nižších stupňů, které řádně odůvodnily, z jakých důkazů vyplývá úmysl obviněných spáchat uvedený trestný čin. V případě dovozování úmyslu obviněného Z. H. spáchat trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku je třeba poukázat na jednání obviněného, který firmu RACIT s. r. o. zakládá v květnu 2008 , základní jmění činí pouze 200.000 Kč, a ačkoliv jeho firma nemá v dispozici žádné volné finanční prostředky, v krátkém časovém úseku nakupuje zboží za 52.472.000 Kč. Jedná se o jediný obchod firmy RACIT s. r. o., na zboží nemá smluvně zajištěn odbyt (nemá objednávku ani smlouvu), faktury za údajně dodané zboží neuhradí, a to ani částečně firmě, která mu zboží měla dodat. Obviněný se nezajímá o kvalitu zboží, ačkoliv se má jednat o zboží za desítky miliónů korun, přičemž následně zboží opakovaně zasílá do Kanady, aniž by mu firma, pro kterou bylo určeno, uhradila alespoň nějakou zálohu a zboží zasílá do Kanady za situace, že předchozí dodávky nebyly uhrazeny, ačkoliv doba splatnosti již uplynula, jedná se o zboží v řádu miliónu korun, které nepojistí. Uhrazení faktur od údajného odběratele v Kanadě nevymáhá, finančnímu úřadu předkládá nepravdivé doklady (příjmové doklady), které mají dokládat alespoň částečnou úhradu faktur firmou RACIT s. r. o. firmě Ferja holding. Svým faktickým jednáním obviněný nepochybně dával najevo, že jeho cílem není hospodářská činnost, tedy zisk z této činnosti, ale pouze předstírání uskutečnění zdanitelného plnění za účelem získání daňové výhody v podobě uplatnění nadměrného odpočtu DPH po státu. Obviněný tedy chtěl neoprávněně vylákat daňovou výhodu včetně způsobení škody velkého rozsahu. Proto námitku obviněného Z. H. týkající se absence úmyslu spáchat trestný čin lze považovat za neopodstatněnou.
Ohledně námitek obviněných, které se vztahují k rozsahu vylákání nadměrného odpočtu na DPH, lze uvést, že tyto lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr.ř., neboť výše vylákání nadměrného odpočtu má vliv na právní kvalifikaci jednání obviněných. Přesto je třeba zdůraznit, že uplatněná argumentace částečně směřuje do skutkových zjištění soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že obvinění R. H. a Z. H. zapojili společnost Ferja holding a RACIT s. r. o. do řady obchodních společností počínaje firmou SIKES s. r. o. a konče Atlantic Trading a v tomto řetězci předstírali koupi a prodej souborů křišťálového skla, křišťálových mís a porcelánových talířů, ze kterých vykazovala firma RACIT s. r. o. zdanitelné plnění od Ferja holding za tři měsíce v celkové výši 52.472.000 Kč podle předložených faktur, ačkoliv se ve skutečnosti mezi firmou Ferja holding a RACIT s. r. o. pohybovalo pouze dekorativní zboží, které mělo uskutečnění zdanitelného plnění pouze předstírat. Podle soudu v dané věci nikdy nedošlo k uhrazení DPH státu v předchozích stadiích, a to ani v případě dekorativního skla, čehož si obvinění museli být vzhledem ke skutečnostem, které vyplynuly z provedeného dokazování vědomi. Jednalo se totiž o zboží zcela neznámého původu, neboť nebyl prokázán dodavatel tohoto zboží, když zástupce firmy SIKES s. r. o. popřel, že by dodal sklo, které se mezi firmou Ferja holding a RACIT s. r. o. přesouvalo. V tomto směru lze odkázat na zcela vyčerpávající rozhodnutí soudů nižších stupňů, kdy zejména soud druhého stupně podrobně rozvedl, proč není relevantní případný odkaz obviněných na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 4 Tdo 786/2009 a rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 946/2008, kdy naopak odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1247/2014 (viz str. 13-18 rozsudku soudu druhého stupně). Soudy nižších stupňů i řádně zdůvodnily, z jakých důvodů nepovažovaly za potřebné k náležitému objasnění věci doplnit dokazování o znalecký posudek ohledně ceny zboží, které bylo vyvezeno do Kanady (str. 33 rozsudku soudu druhého stupně, str. 17 rozsudku soudu druhého stupně). V případě požadovaného doplnění dokazování se tedy ve smyslu judikatury Ústavního soudu nejedná o tzv. opomenuté důkazy (viz např. rozhodnutí nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02). Pokud se týká části námitek, které uplatnili obvinění ve vztahu ke skutkovým zjištěním a neprovedení některých důkazů (znalecký posudek na stanovení tržní hodnoty zboží) považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že tyto směřují do skutkových zjištění, kterými je Nejvyšší soud vázán.
Pokud se týká rozsahu výše daňové výhody, o jejíž vylákání se obvinění pokusili, jako znaku skutkové podstaty trestného činu krácení daně, poplatku a podobné dávky podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, lze uvést následující. Skutek, kterým byli obvinění uznáni vinnými, a ve kterém je spatřováno spáchání shora uvedeného trestného činu podle skutkových zjištění soudů spočíval v tom, že obvinění předstírali obchod s určitou komoditou (soubory křišťálového skla, soubory křišťálových mís a porcelánové talíře), která předmětem obchodu nikdy nebyla, kdy předmětem obchodu byla zcela jiná komodita (dekorativní sklo), kdy ovšem za žádnou z komodit, o které se ve věci jednalo nebylo DPH odvedeno, čehož si obvinění museli být vzhledem ke všem zjištěným okolnostem vědomi. Je třeba zdůraznit, že předpokladem požadování nadměrného odpočtu DPH je existence zdanitelného plnění, kdy zdanitelným plněním se rozumí plnění, které je předmětem daně a není osvobozené od daně (§2 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty). Realizace zdanitelného plnění znamená, že na straně dodavatele uskutečnění zdanitelného plnění vyvolává povinnost odvést daň a na straně odběratele umožňuje provést odpočet DPH za předpokladu, že oba subjekty jsou plátci DPH. Protože obvinění si museli být vědomi skutečnosti, že za zboží, kterého se měl obchod týkat, a rovněž tak za zboží, kterého se obchod fakticky týkal, nebyla odvedena DPH (jedná se o skutkový závěr), tak při stanovení rozsahu výše daňové výhody, kterou se pokusili vylákat, je třeba vycházet z částky, kterou obviněný Z. H. na nadměrném odpočtu DPH fakticky požadoval. Tedy tato částka se neponižuje o částku odpovídající DPH za zboží, které bylo fakticky vyvezeno do Kanady, když obvinění nemohli být v dobré víře, že za toto zboží bylo DPH někým odvedeno. Naopak je nepochybné, že si museli být vzhledem k nejasnému původu zboží a okolnosti jeho získání a přesunu mezi jednotlivými společnostmi vědomi skutečnosti, že DPH dodavatelem nebyla uhrazena. V tomto směru považuje Nejvyšší soud za nutné poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. 5 Tdo 1247/2014, které je na danou věc plně aplikovatelné. Proto je třeba považovat námitky obviněných ohledně způsobu stanovení rozsahu výše daňové výhody za neopodstatněné.
Rovněž námitka obviněného R. H., že se z jeho strany jednalo o nezpůsobilý pokus zvlášť závažného zločinu, naplňuje zvolený dovolací důvod, byť obviněný opětovně část argumentace směřuje do skutkových zjištění soudů. Jedná se o námitky vztahující se k aplikaci ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o spotřební dani. Obviněný v podstatě opětovně předestírá svoji verzi události spočívající v tom, že se jednalo o řádnou obchodní činnost. Tato argumentace nemůže naplňovat uplatněný dovolací důvod, neboť směřuje do skutkových zjištění.
Pokud se týká právní argumentace obviněného ohledně namítaného nezpůsobilého pokusu, tak obviněný uvádí, že nemohl vůbec předpokládat, že by bylo reálné v daném případě očekávat, že by i v případě, kdy by spoluobviněný Z. H. zboží do zahraničí vyvezl, finanční úřad vyplatil nadměrný odpočet DPH. K uplatněné argumentaci lze konstatovat následující. Obecně platí, že trestnost pokusu není vyloučena samotnou okolností, že se jedná o nezpůsobilý pokus (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. 4 Tdo 1446/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015 sp. zn. 7 Tdo 368/2015). Podle obviněného se v dané věci jednalo o pokus nezpůsobilý prostředky. Pokus nezpůsobilými prostředky spočívá v tom, že pachatel mylně předpokládá způsobilost prostředků, které použil ke spáchání. Nezpůsobilost pokusu může být absolutní nebo relativní. V případě pokusu absolutního jde o to, že pokus nelze dovést k dokonání za žádných okolností, v případě relativního pokusu nelze tento dokonat jen za konkrétních okolností.
V souvislosti s argumentací obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že v dané věci se v případě jeho jednání nemohlo jednat o nezpůsobilý pokus vzhledem k volbě prostředků. Na rozdíl od tvrzení obviněného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v dané věci obvinění volili takové prostředky, které mohly vést k dokonání trestného činu. Způsob provedení činu byl totiž poměrně připravený a promyšlený. Obviněný Z. H. založil obchodní společnost, provedl registraci této společnosti jako plátce DPH, vytvořil legendu ohledně zacházení se zbožím, obstaral si daňové doklady, které založil do účetnictví, podal daňové přiznání, čímž vytvářel pro hlavního pachatele legendu o uskutečněných obchodech, kdy k dokonání trestného činu hlavním pachatelem nedošlo pouze z důvodu kontrolní činnosti finančního úřadu, zejména jeho opatrnosti a pečlivosti.
S namítaným nezpůsobilým pokusem pak souvisí další námitka obviněného R. H. týkající se délky trestního řízení, kdy obviněný namítá nízkou společenskou nebezpečnost, vše s vyústěním v závěr, že trest, který mu byl uložen je nepřiměřeně přísný. Takto formulované námitky nemohou naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze uvést, že k nápravě vad výroku o trestu je primárně určen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedený důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající např. v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Proto lze námitku obviněného považovat za bezpředmětnou, neboť nenaplňuje žádný dovolací důvod.
Bez ohledu na shora uvedený závěr je třeba zdůraznit, že obviněný byl v dané věci ohrožen trestní sazbou od 5 do 10 let. Soud prvního stupně mu uložil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon obviněného zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Dále mu uložil podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti, člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo prokuristy obchodní společnosti na dobu 5 let. Soud druhého stupně obviněnému uložil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon obviněného zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Dále zopakoval trest zákazu činnosti. Soudy tedy obviněnému uložily trest pod dolní hranici zákonné sazby stanovené §240 odst. 3 tr. zákoníku, když soud prvního stupně poukazuje na skutečnost, že obviněný se trestné činnosti dopustil ve formě pomoci, kdy i pro zařazení do příslušného typu věznice použil moderační ustanovení a podle §56 odst. 3 tr. zákoníku jej zařadil do věznice s dozorem, ačkoliv by měl být správně zařazen do věznice s ostrahou. Lze tedy mít za to, že soudy při ukládání trestu výrazně postupovaly ve prospěch obviněného.
Další argumentace obviněného R. H., že soudy nesprávně posoudily otázku, podle kterého právního předpisu je třeba jeho jednání posuzovat, tedy zda podle tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 či podle tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010 naplňuje zvolený dovolací důvod. Obviněný totiž namítá nesprávné právní posouzení skutku. Právním posouzením se totiž rozumí jednak řešení otázky, zda popsaný skutek je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech hmotněprávních podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákona, popřípadě v souvisejících mimotrestních právních předpisech, a to včetně časové působnosti podle §2 a §3 tr. zákona, neexistence okolnosti vylučujících trestnost podle §28 a násl. tr. zákoníku, způsobilosti obviněného být pachatelem trestného činu podle §22 až 24 tr. zákoníku, vývojových stadií trestného činu podle §20 a §21 tr. zákoníku (viz Šámal. P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314c. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3166).
Z uplatněné argumentace obviněného vyplývá, že se domnívá, že jeho jednání mělo být posouzeno podle zákona platného v době spáchání trestné činnosti, tj. podle zákona č. 140/1961 Sb., platného do 31. 12. 2009. Důvodem je skutečnost, že podle tr. zák. bylo možné použít ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., tedy bylo možno posoudit, zda je nezbytné přihlížet k okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby. Jednalo se o posouzení otázky, zda došlo k naplnění materiálního znaku trestného činu. Podle §88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, je-li splněna tzv. materiální podmínka, tj. jestliže tato okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (srov. §3 odst. 4 tr. zák). Vždy bylo nutno konkrétně zkoumat, zda okolnost, podmiňující použití vyšší trestní sazby, sehrála za daných skutkových souvislostí nějakou relevantní roli, z níž by bylo možno dovodit podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
V dané věci se obviněný skutku dopustil za účinnosti tr. zák., kdy jeho jednání by bylo nutno posoudit jako pomoc k pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku či jiné podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 2, 4 tr. zák. k §8 odst. 1 tr. zák., §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., za které byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody od 5 do 12 let. Podle tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010 se pak jednání obviněného posuzuje jako pomoc k pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, §21 odst. 1 tr. zákoníku k §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za které byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody od 5 do 10 let. Podle §2 odst. 1 tr. zákoníku trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
Platí, že při úvaze o použití §2 odst. 1 tr. zákoníku je třeba vždy posoudit, zda použití nového zákona vcelku, tzn. jak z hlediska ustanovení zvláštní části tr. zákoníku, tak i se zřetelem k ustanovení obecné části tr. zákoníku, je pro pachatele příznivější (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 1962 sp. zn. 2 To 34/1962, shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 1962 sp. zn. 2 Tz 1/1962, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 1990 sp. zn. 1 To 9/1990). Použití nového práva je tehdy pro pachatele příznivější, jestliže jeho ustanovení - posuzována jako celek - skýtají výsledek pachateli příznivější než právo dřívější. Trestněprávními normami, jejichž souhrn může být rozhodující pro posouzení trestnosti činu z hlediska, který souhrn norem jako celek je pro pachatele příznivější, zejména jsou: ustanovení popisující druhově určitý trestný čin a určující trestní sankci, jakož i ustanovení vymezující pojem trestného činu, ustanovení o zákonnosti a subsidiaritě trestní represe, ustanovení o zavinění a omylu, ustanovení o okolnostech vylučujících protiprávnost a dalších základech trestní odpovědnosti, ustanovení o trestnosti účastenství (organizátorství, návod a pomoc) a ustanovení o jednotlivých vývojových stadiích trestné činnosti (příprava, pokus, dokonaný trestný čin), ustanovení o místní a osobní působnosti zákona, ustanovení o ukládání trestů a o okolnostech pro stanovení druhu trestu a jeho výměry, o podmínkách použití vyšší trestní sazby, ustanovení o stanovení trestu v případě souběhu trestných činů, ustanovení o ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu, ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody a ustanovení o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody, včetně ustanovení o podmíněném odkladu výkonu tohoto trestu s dohledem, ustanovení o upuštění od potrestání, včetně ustanovení o upuštění od potrestání s dohledem, ustanovení o počítání času, o obsahu určitých pojmů v zákoně výslovně definovaných, ustanovení o zániku trestnosti (např. účinnou lítostí nebo promlčením trestního stíhání), aboliční ustanovení amnestií. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona je pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001 sp. zn. IV. ÚS 158/2000).
Trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010 vychází z formálního pojetí trestného činu, podle něhož trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně [§13 odst. 1 tr. zákoníku ] . Tr. zákon účinný do 31. 12. 2009 vycházel z materiálního pojetí trestného činu. Ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. je z hlediska užití ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku (resp. i §16 odst. 1 tr. zák.) významné jen za situace, jestliže by soud dospěl v konkrétní věci k závěru o jeho použití (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 5 Tdo 130/2010, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011 sp. zn. 5 Tdo 1367/2011). V dané věci je třeba zdůraznit, že stejnou argumentaci ohledně užití §88 odst. 1 tr. zák. obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání. Soud druhého stupně se uvedenou argumentaci zabýval a vypořádal se s ní (str. 20-21 rozsudku soudu druhého stupně), když dospěl k závěru, že pozdější právní úprava účinná v době rozhodování o posuzovaném skutku (tj. trestní zákoník) je pro obviněné příznivější (zejména s ohledem na sazby trestu odnětí svobody v ustanoveních §148 odst. 4 tr. zák. a §240 odst. 3 tr. zákoníku). Uvedený soud shledal, že aplikace ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. v předmětné věci nepřichází v úvahu, když odkazuje na skutečnost, že obviněný se plnohodnotně v postavení účastníka podílel na trestné činnosti hlavního pachatele, trestná činnosti byla páchána sofistikovaným způsobem, když zdůrazňuje výši škody, která hrozila, ale i osobu obviněného, zejména jeho postoj ke spáchané trestné činnosti, takže dospívá k závěru o podstatném zvýšení stupně společenské nebezpečnosti (terminologie podle tr. zák), a proto má za to, že by bylo nutno podle tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 jednání obviněného posoudit podle §148 odst. 1, 4 tr. zák.
Přesto považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit z pohledu argumentace obviněného, že závěru o naplnění materiálního znaku z hlediska §88 odst. 1 tr. zák. nebrání skutečnost, že pachatel jednal jako pomocník a že jednání hlavního pachatele skončilo ve stadiu pokusu. Vždy je nezbytné posuzovat i skutečnosti vyjadřující konkrétní míru účasti pomocníka na páchání trestné činnosti a na tom, do jaké míry mělo jeho jednání význam pro hlavního pachatele z hlediska možnosti dokonání trestné činnosti a z jakých důvodů k dokonání nedošlo. V dané věci nelze přehlédnout, že právě činnost obviněného R. H. významnou měrou napomohla tomu, že se mohl hlavní pachatel o trestnou činnost pokusit, když obviněný R. H. založil obchodní společnost, tuto zaregistroval jako plátce DPH, obstaral doklady o koupi zboží, které mělo být předmětem trestné činnosti, tyto založil do svého účetnictví, vystavil faktury pro hlavního pachatele o odběru zboží od jeho firmy, kdy verzi hlavního pachatele o uskutečněných obchodech podporoval i před finančním úřadem, kterému předkládal nepravdivé doklady a podával nepravdivá vysvětlení. Nelze také pominout výši škody, která bezprostředně hrozila a že obviněný R. H. jednal v úmyslu přímém. O tom, že pokus byl velmi sofistikovaný, svědčí i skutečnost, že trestná činnost byla objasněna jen v důsledku velmi podrobné kontrolní činnosti finančního úřadu, přičemž trvalo poměrně dlouhou dobu objasnit všechny rozhodné skutečnosti nejen ze strany finančního úřadu jako daňového úřadu, ale i orgánů činných v přípravném řízení, kdy musela být prováděna i právní pomoc do zahraničí, což svědčí i výrazně propracovanému jednání obou obviněných, tedy i obviněného R. H. Nelze také pominout postoj obviněného ke spáchané trestné činnosti, který neprojevil v průběhu celého trestního řízení žádnou sebereflexi, když i projevená jistá míra sebereflexe pachatele by nepochybně měla vliv na stupeň společenské nebezpečnosti u určitého pachatele. Proto lze považovat i tyto uplatněné námitky obviněného za zjevně neopodstatněné.
Nad rámec shora uvedeného lze opětovně uvést, že soud prvního stupně, přestože dospěl k závěru, že v dané věci nepřichází v úvahu použití §88 odst. 1 tr. zák. a že je nutno jednání obviněného posoudit podle zákona účinného v době projednávaní věci, což je zákon pro něho příznivější z pohledu ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, využil možnosti mimořádného snížení trestu a trest obviněnému uložil za použití §58 tr. zákoníku pod dolní hranici zákonné trestní sazby stanovené §240 odst. 3 tr. zákoníku. I pro zařazení do určitého typu věznice využil moderační ustanovení §56 odst. 3 tr. zákoníku. Lze tedy konstatovat, že soud prvního stupně výrazně při úvaze o druhu a výši trestu vzal v úvahu všechny okolnosti, na které obviněný poukazuje v rámci podaného dovolání a které podle jeho názoru odůvodňovaly použití §88 odst. 1 tr. zák.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněných bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. U obviněného R. H. nepřicházelo v úvahu naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., když odvolací soud ve věci sám rozhodl rozsudkem. Navíc důvodnost naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je vázáno na naplnění některého z dovolacích důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., přičemž dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněných, rozhodl o nich způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněných v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 9. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová