ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.742.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 742/2018- 32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 7. 2018 o dovolání obviněného P. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 6 To 20/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 28/2014, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 6 To 20/2018 a též se zrušuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 7 T 28/2014.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 7 T 28/2014, byl obviněný P. K. uznán vinným ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, odst. 3 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.) ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
„dne 15. 12. 2008 na přesně nezjištěném místě, v zištném úmyslu neoprávněně obohatit Hospodářskou komoru ČR a způsobit škodu České republice představované Ministerstvem financí ČR, jako prezident Hospodářské komory ČR se sídlem v Praze 7, Argentinská 38 uzavřel s Ministerstvem zahraničních věcí ČR zastoupeným vrchním ředitelem Sekce ekonomické spolupráce a zahraniční prezentace M. S. Smlouvu o realizaci projektu „Série proexportních seminářů ve spolupráci s Hospodářskou komorou ČR“, ve které se výslovně zavázal k realizaci organizačního a technického zabezpečení a k distribuci informačních a prezentačních materiálů série pěti seminářů v období září – prosinec 2008 s dokončením projektu do 20. 12. 2008 s cílem prezentace Ministerstva zahraničních věcí ČR jako obchodního partnera a rovněž se jako realizátor zavázal smluvní cenu ve výši 480.000 Kč použít výhradně ke splnění svých závazků z této smlouvy, kdy téhož dne 15. 12. 2008 nechal vystavit fakturu č. 0801100248 s datem splatnosti do 22. 12. 2008, která byla předána MZV ČR nejpozději dne 16. 12. 2008, čímž dosáhl dne 23. 12. 2008 vyplacení finanční částky ve výši 480.000 Kč, ačkoliv věděl, že podmínkám, které se zavázal ve smlouvě splnit, nedostojí, neboť žádné semináře s touto proexportní tématikou od září 2008 do prosince 2008 ze strany Hospodářské komory ČR realizovány nebyly a nebudou, tudíž takto vylákané finanční prostředky nepoužije k tomuto účelu, takže nebyl žádný důvod k finančnímu plnění, čímž České republice představované Ministerstvem financí ČR, se sídlem Praha 1, Letenská 15, způsobil škodu ve výši 480.000 Kč.“
Za tento trestný čin byl obviněný P. K. odsouzen podle §250b odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené České republice představované Ministerstvem financí ČR, se sídlem Praha 1, Letenská 15, částku 480.000 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo Ministerstvo zahraničních věcí ČR s nárokem na náhradu škody odkazáno na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 7 T 28/2014, podal následně obviněný P. K. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 6 To 20/2018, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 6 To 20/2018, podal následně obviněný P. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve svém dovolání obviněný namítl extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť dle názoru obviněného bylo provedeným dokazováním prokázáno, že osobou jednající za Ministerstvo zahraničních věcí ČR s vědomím fiktivnosti projektu nebyl s největší pravděpodobností S., a to přesto, že tato osoba byla prověřována pro podezření ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Zmíněné prověřování však nic neprokazuje. Uvedl, že osobou jednající za Ministerstvo zahraničních věcí s vědomím fiktivnosti projektu byl spíše svědek Č., se kterým dovolatel nikdy nepřišel do kontaktu. V této souvislosi vyslovil názor, že svědek S. byl ve věci zainteresován v omezeném rozsahu stejně jako dovolatel a bez bližšího zkoumání podepsal návrh smlouvy, o které předpokládal, že byla prověřena zodpovědnými zaměstnanci. Extrémní rozpor spatřuje obviněný i v závěrech soudů o roli dovolatele při sjednávání předmětné smlouvy, podle kterých měl dovolatel udělit pokyn svědku V. k přípravě podkladů k nerealizovaným seminářům a k uzavření smlouvy s Ministerstvem zahraničních věcí ČR. Dále v rámci dovolání rozebírá a hodnotí výpovědi svědkyň A. a D. a svědka V. Obviněný považuje za zásadní, že nebylo prokázáno, že by měl jakékoli povědomí o akci proexportních seminářů či souvisejícím čerpání dotačních prostředků, že by dával jakýkoli pokyn účtárně k vystavení související faktury, rovněž nebyla prokázána pravost podpisu na smlouvě. Dále v této souvislosti uvedl, že svědkyně N. konstatovala existenci 2 kulatých razítek v prostorách Hospodářské komory ČR, přičemž jedno bylo umístěno na ekonomickém úseku mimo kontrolu obviněného, a dále to, že skutečnost, že nebyla dohledána průvodní „košilka“ smlouvy s Ministerstvem zahraničních věcí ČR, nevylučuje, že předmětná smlouva byla obviněnému s potřebnou košilkou předložena. Z uvedeného pak obviněný dovozuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Současně konstatoval, že soudy obou stupňů nedostály požadavku obsaženému ve výše citovaném kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu na důkladné prokázání skutkového děje na straně Ministerstva zahraničních věcí ČR včetně osoby jednající za ministerstvo s povědomím o účelu fiktivního uzavření smlouvy o realizaci proexportních seminářů. Dále poukázal na zásadu in dubio pro reo a na zásady pro hodnocení nepřímých důkazů.
V části B) dovolání označené jako „Posouzení otázky užití dotačních prostředků na jiný než určený účel“ dovolatel namítl, že předmětná smlouva, „kterou měl údajně podepsat“, nekonstatuje, jaký je původ prostředků sloužících k úhradě smluvní ceny seminářů. Nebyla prokázána dohoda mezi obviněným a odpovědnými zástupci Ministerstva zahraničních věcí ČR a nelze tedy bez dalšího usuzovat, že by obviněnému byly známy podmínky, ze kterých byly finanční prostředky Ministerstvu zahraničních věcí ČR z rozpočtu poskytnuty. Tuto okolnost ani otázku existence těchto podmínek soudy obou stupňů neřešily a nezkoumaly. Soudy se omezily na konstatování, že obviněný vzhledem na nerealizaci proexportních seminářů musel vědět, že vylákané finanční prostředky nepoužije ke smlouvou určenému účelu. Dovolatel dále uvedl, že pokud má být uznán vinným pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu blíže neurčené fyzické osobě zastupující Ministerstvo zahraničních věcí ČR, musí být prokázáno poskytnutí dotace s přísným účelovým vymezením (resp. samotné přísné účelové vymezení dotace) a povědomí obviněného o takovém účelovém vymezení dotace. O účastenství platí po subjektivní stránce tolik, co platí o úmyslných trestných činech, tedy především musí být prokázán úmysl směřující účasti na konkrétně individualizovaném trestném činu. Dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 736/2014 a dovozuje z něho, že je nutno konkretizovat jiný než určený účel, na který byly prostředky spotřebovány po jejich poskytnutí.
V části C) dovolání označené jako „posouzení otázky škody a osoby poškozené“ obviněný namítl, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o náhradě škody, když poškozený neučinil odpovídající návrh k uložení povinnosti náhrady škody nejpozději před zahájením dokazování v hlavním líčení. Soudy nezkoumaly snahu Ministerstva financí ČR o zpětné získání finančních prostředků, dostupnost finančních prostředků na Hospodářské komoře ČR ani otázku, zda byly finanční prostředky Hospodářskou komorou ČR spotřebovány. V této souvislosti citoval usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1328/2015, podle kterého v případě trestného činu úvěrového podvodu nelze za škodu považovat celou výši úvěru bez ohledu na jeho splácení. (přičemž ze skutkových zjištění nevyplývá, že by snad částka 480.000 Kč byla Hospodářskou komorou ČR alespoň zčásti Ministerstvu financí ČR nebo Ministerstvu zahraničních věcí ČR vrácena).
V další části dovolání (D) označené jako „Problematika totožnosti skutku“ dovolatel poukázal na skutečnost, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., odsouzen však byl za trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, 3 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Má proto zásadní pochybnosti o zachování totožnosti skutku dle §160 odst. 1, odst. 6 tr. ř. a dále §176 odst. 2 tr. ř., přičemž tvrdí, že na tuto problematiku upozorňoval také Nejvyšší soud. Poukázal na závěry odborné literatury, podle kterých při změně právní kvalifikace spočívající v takových skutkových změnách, při kterých se změní již samotná podstata skutku, totožnost skutku zachována nebude; taková situace nastane např. tehdy, kdy namísto pachatelství jednoho trestného činu přichází v úvahu účastenství na jiném trestném činu.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a aby zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 7 T 28/2014.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že z dovolacích námitek obviněného K. vyplývá, že část jeho námitek formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jsou to námitky týkající se jeho úlohy při podpisu předmětné smlouvy a zpochybňování, zda smlouvu vůbec podepsal. Skutkového charakteru jsou též námitky týkající se určení osoby jednající v předmětné věci za Ministerstvo zahraničních věcí ČR s vědomím fiktivnosti projektu. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani odkazy dovolatele na procesní, nikoli hmotněprávní zásadu in dubio pro reo a výklady o hodnocení nepřímých důkazů. Ryze procesního, nikoli hmotněprávního charakteru je námitka týkající se otázky totožnosti skutku. V této souvislosti podotýká, že Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí konstatoval, že v případě právní kvalifikace podle §250b odst. 2 tr. zák. by došlo k podstatné změně koncepce stíhané trestné činnosti a zaměření jejího objasňování, zachování zásady totožnosti skutku však pro takový případ nezpochybnil.
Za relevantně uplatněnou a současně částečně důvodnou považuje námitku týkající se absence subjektivní stránky účastenství na trestném činu. V této souvislosti konstatuje, že v tzv. skutkové větě ve výroku o vině vůbec nejsou vyjádřeny okolnosti odpovídající spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. jinou osobou (zřejmě M. S. nebo jiným nezjištěným pracovníkem Ministerstva zahraničních věcí ČR). Není zde totiž vůbec zmíněno, že by částka 480.000 Kč pocházela z nějaké účelově poskytnuté dotace či subvence; není zmíněna ani okolnost, že smyslem celého jednání bylo zabránit vrácení předmětné částky Ministerstvem zahraničních věcí ČR do státního rozpočtu. Jestliže ve skutkové větě nejsou vyjádřeny ani okolnosti zakládající objektivní stránku trestného činu hlavního pachatele, pak zde logicky nemohou být vyjádřeny ani skutkové okolnosti zakládající úmyslné zavinění na straně účastníka. Ve skutkové větě se uvádí, že dovolatel jednal „v zištném úmyslu neoprávněně obohatit Hospodářskou komoru ČR“, a dále je konstatována jeho vědomost o tom, že předmětné semináře nebyly a nebudou realizovány. Takovéto konstatování odpovídá spíše subjektivní stránce „obecného“ podvodu podle §250 tr. zák., tato právní kvalifikace je však vyloučena vzhledem k tomu, že osoby jednající v předmětné záležitosti za Ministerstvo zahraničních věcí ČR jednaly s plnou znalostí pravého stavu věci, což konstatoval v kasačním rozhodnutí i Nejvyšší soud.
Okolnosti odpovídající subjektivní stránce účastenství ve formě pomoci na trestném činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250b odst. 2, 3 tr. zák. nejsou vyjádřeny ani v odůvodnění soudních rozhodnutí, když především rozhodnutí nalézacího soudu je v tomto směru nutno označit za rozporné. Nalézací soud vskutku vyslovil dovolatelem citovaný závěr (str. 12 rozhodnutí nalézacího soudu), podle kterého nelze vyloučit, že dohoda týkající se záležitosti proexportních seminářů mezi Hospodářskou komorou ČR a Ministerstvem zahraničních věcí ČR nebyla mezi obviněným a svědkem S., ale na nižší úrovni, a oběma statutárním zástupcům byla pouze předložena k podpisu s tím, že ani jeden z nich se obsahem nijak nezabýval. Z takovéhoto skutkového zjištění by stěží bylo možno dovodit na straně obviněného úmyslné zavinění k jakémukoli trestnému činu, resp. účastenství na něm. Přesto však následně nalézací soud dovodil u obviněného K. zavinění ve formě přímého úmyslu ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. Odvolací soud konstatoval, že obviněný musel být náležitě obeznámen s tím, co je účelem takové smlouvy a její vadnost jej od podpisu neodradila. Z takovéhoto konstatování nelze dost dobře jednoznačně dovodit vědomost obviněného o původu finančních prostředků z účelově určené dotace. Další námitky týkající se údajné absence znaku užití subvence nebo dotace na jiný než určený účel považuje za nedůvodné, když podatel pomíjí skutkové zjištění uvedené na str. 14 rozhodnutí, podle kterého Hospodářská komora ČR z předmětných finančních prostředků následně hradila semináře uskutečněné výlučně Hospodářskou komorou ČR bez jakékoli souvislosti s ekonomickou diplomacií. Jinak je však skutečností, že předmětná dotace a její podmínky nebyly v soudních rozhodnutích blíže specifikovány a není ani zcela jasné, komu měla být poskytnuta. Uzavírá proto, že z vymezení skutku v tzv. skutkové větě, a to ani ve spojení se zjištěními uvedenými v odůvodnění soudních rozhodnutí, jednoznačně nevyplývá existence subjektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018 sp. zn. 6 To 20/2018 a aby uvedenému soudu podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 a 4 tr. ř. z podnětu dovolání obviněného P. K. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 6 To 20/2018, i řízení mu předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je částečně důvodné.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný P. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části svého dovolání však nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně svědeckých výpovědí svědků N., M. A., G. D. a P. V.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a dále zpochybnění některých skutkových zjištění, zejména řádného a vědomého podepsání předmětné smlouvy, a výklady o hodnocení nepřímých důkazů, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný v této části založil dovolání na námitkách zaměřených proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jakým hodnocením důkazů soudy k těmto zjištěním došly. Je třeba konstatovat, že obviněný se snaží svými námitkami zpochybnit správnost skutkových závěrů soudů obou stupňů, přičemž nabízí jiný, vlastní způsob hodnocení provedených důkazů, a na základě toho se pak domáhá jiných skutkových závěrů, než jaké učinily soudy. Obviněný se tedy pouze snažil uvedenými námitkami prosadit svou vlastní verzi skutkového stavu. Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Navíc je třeba podotknout, že podobnými námitkami se již zabýval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 4 Tdo 147/2016, a to v souvislosti s prvním dovoláním obviněného, přičemž konstatoval, že skutková zjištění soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Námitka absence totožnosti skutku je námitkou procesního charakteru a nelze ji uplatňovat nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným jiným v zákoně vymezeným důvodem dovolání. Je namístě poznamenat, že i touto otázkou se zabývaly soudy obou stupňů, především odvolací soud (str. 7 odůvodnění napadeného usnesení). Totožnost skutku je zachována, pokud je zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku, přičemž postačí shoda částečná. Při porovnání popisu skutku lze spolehlivě dospět k závěru, že totožnost skutku je zachována vzhledem ke shodě především jednání obviněného, které spočívalo v podpisu smlouvy o zabezpečení proexportních seminářů s vědomím, že tyto semináře nebyly a nebudou nikdy realizovány.
Obviněný dále namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka účastenství na trestném činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, odst. 3 tr. zák. Lze souhlasit se státním zástupcem v tom, že námitka týkající se absence subjektivní stránky účastenství na uvedeném trestném činu je v posuzované věci uplatněna v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejen právně relevantně, ale z části i důvodně. Hmotněprávní posouzení skutku tak, jak ho Obvodní soud pro Prahu 1 zjistil tedy neodpovídá zákonným znakům účastenství na trestném činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, odst. 3 tr. zák.
K takto uplatněné námitce je třeba především uvést, že trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, odst. 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo bez souhlasu věřitele nebo jiné oprávněné osoby použije úvěr, subvenci nebo dotaci na jiný než určený účel a způsobí tak škodu nikoliv malou.
Účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu, přičemž čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty.
Skutková věta výroku o vině však neobsahuje žádný údaj, z něhož by bylo možné dovodit spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. jinou osobou (buď M. S., případně jiným nezjištěným zaměstnancem Ministerstva zahraničních věcí ČR). Navíc ze skutkové věty vůbec nevyplývá, že by částka 480.000 Kč pocházela z nějaké účelově poskytnuté dotace či subvence, a ani z ní nevyplývá okolnost, že smyslem celého jednání bylo zabránit vrácení předmětné částky Ministerstvem zahraničních věcí ČR do státního rozpočtu. Z tzv. skutkové věty ve výroku o vině tedy nelze dovodit žádné skutečnosti charakterizující objektivní stránku trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. hlavního pachatele. Pokud soud prvního stupně při popisu skutku posouzeného jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, odst. 3 tr. zák. ve formě pomoci neuvedl, v čem spočívá objektivní stránka trestného činu hlavního pachatele, nelze dovodit ani skutkové okolnosti zakládající úmyslné zavinění na straně účastníka. Ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně nebyly uvedeny (zjištěny) všechny relevantní okolnosti, přičemž závěry učiněné ve skutkové větě jsou v rozporu se skutkovými zjištěními uvedenými v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu.
Nelze přitom přehlédnout, že tzv. skutková věta rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 7 T 28/2014, je obsahově téměř shodná s tzv. skutkovou větou rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 7 T 28/2014 (kromě změny označení poškozeného subjektu).
Za podstatnou vadu přezkoumávaného rozhodnutí proto Nejvyšší soud považuje, že soud prvního stupně ve skutkové větě výroku rozsudku uvedl, že obviněný jednal „v zištném úmyslu neoprávněně obohatit Hospodářskou komoru ČR a způsobit škodu České republice“ a dále že „…věděl, že podmínkám, které se zavázal ve smlouvě splnit, nedostojí, neboť žádné semináře s touto proexportní tématikou realizovány nebyly a nebudou…“, když toto vymezení odpovídá spíše subjektivní stránce trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., přestože Nejvyšší soud na str. 9 rozhodnutí ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 4 Tdo 147/2016, výslovně konstatoval, že … „Takováto chybějící zjištění přitom mají zásadní vliv na právní hodnocení soudů, když mohou na jedné straně vést skutečně k závěru o vině obviněného trestným činem podvodu tak, jak to bylo učiněno, ovšem toliko v případě, že soudy skutečně dospějí k závěru a tento řádně zakomponují do popisu žalovaného skutku, že osoby oprávněné jednat za MZV a provádět majetkové dispozice vedoucí ke škodě na majetku, resp. k obohacení jiného, byly ze strany obviněného uvedeny v omyl. Na straně druhé však nelze vyloučit, že také osoby sjednávající smlouvu na straně MZV věděly o tom, že tato nebude realizována, a tudíž nebyly obviněným uváděny v omyl. Za takové situace by pak bylo na místě zabývat se otázkou, jaký byl důvod takového oboustranně klamavého jednání, přičemž oba soudy již logicky podotkly, že tímto byla snaha o eliminaci vrácení dotace poskytnuté MZV zpět do státního rozpočtu. Zde by pak měla své opodstatnění výtka dovolatele, že protiprávnost jednání směřovala k naplnění nikoliv trestného činu podvodu podle §250 tr. zákona, ale naopak úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zákona (dovolatel nesprávně uvádí §250b odst. 1), jehož se dopustí ten, kdo bez souhlasu věřitele nebo jiné oprávněné osoby použil úvěr, subvenci nebo dotaci na jiný než určený účel. V takovém případě by však došlo k podstatné změně koncepce stíhané trestné činnosti, když nově by bylo třeba její objasňování vést nikoliv z hlediska záměru pachatele obohatit se na úkor MZV, ale tento by směřoval k narušení majetkových vztahů, z nichž pramenila finanční podpora poskytnutá ministerstvu ze státního rozpočtu. Následná snaha o ponechání si peněžních zdrojů protiprávním způsobem, v podobě uzavření fiktivní smlouvy na realizaci seminářů, by pak ve vztahu k subjektům jednajícím za třetí stranu (v tomto případě Hospodářskou komoru) nemohla být hodnocena jako (spolu)pachatelství trestného činu podvodu, ale např. v podobě účastenství (ve formě pomoci) k trestnému činu úvěrového podvodu. Takový závěr je však pochopitelně možný pouze na základě důkladně prokázaného skutkového děje.“ Z tohoto textu je pokyn, i to, čeho se týká, zcela zřejmý.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že nelze vyloučit, že dohoda (týkající se seminářů s proexportní tématikou) nebyla mezi obviněným a svědkem S., ale toto mohlo být dohodnuto na nižší úrovni a oběma statutárním zástupcům za Ministerstvo zahraničních věcí ČR a Hospodářskou komoru ČR pak předloženo k podpisu s tím, že ani jeden z nich se obsahem nijak nezabýval (str. 12 rozsudku soudu prvního stupně). Dále soud prvního stupně uvedl, že obviněný naplnil po stránce subjektivní, i po stránce objektivní všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, odst. 3 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť poskytl jinému pomoc ke spáchání trestného činu tím, že za Hospodářskou komoru ČR uzavřel s Ministerstvem zahraničních věcí ČR předmětnou smlouvu, čímž umožnil bez vědomí věřitele nebo jiné oprávněné osoby použít dotaci na jiný než určený účel a tímto jednáním napomohl způsobit škodu nikoli malou … Soud prvního stupně uzavřel, že po subjektivní stránce lze jednání obviněného kvalifikovat jako zavinění ve formě úmyslu přímého ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., neboť souhlasil s uzavřením smlouvy na proexportní semináře, ačkoli věděl, že tyto se nikdy nekonaly ani konat nebudou, kdy za tímto účelem byla Hospodářské komoře ČR poskytnuta dotace na jejich financování (str. 14 rozsudku). Tento závěr však dostatečně nenavazuje na shora uvedené skutkové závěry, neboť z výše uvedeného skutkového zjištění nelze dovodit úmyslné zavinění na straně obviněného (resp. účastenství na něm).
V uvedeném směru potom lze pro stručnost odkázat na závěry učiněné státním zástupcem v jeho vyjádření popsaném výše, že z vymezení skutku v tzv. skutkové větě, a to ani ve spojení se zjištěními uvedenými v odůvodnění soudních rozhodnutí, jednoznačně nevyplývá existence subjektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák.
Co se týká námitky vztahující se k absenci znaku „užití subvence nebo dotace na jiný než určený účel“, je třeba uvést, že ze skutkového zjištění uvedeného na str. 14 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že Hospodářská komora ČR z předmětných finančních prostředků následně hradila semináře uskutečněné výlučně Hospodářskou komorou ČR bez jakékoli souvislosti s ekonomickou diplomacií. Současně však Nejvyšší soud považuje za nutné poznamenat, že z obou napadených rozhodnutí nevyplývá žádná bližší specifikace předmětné dotace ani to, komu a za jakých podmínek měla být poskytnuta. Na str. 12 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je uvedeno, že „MZV ČR mělo parlamentem přidělené finanční prostředky v celkové částce 65 miliónů Kč na tzv. ekonomickou diplomacii“, avšak pouze o dvě věty dále hovoří o „dotačním způsobu“, když samo MZV ČR poskytovalo dotace konkrétním subjektům, které by projekty realizovaly.
Nejvyšší soud proto shledal, že soud prvního stupně nesplnil jeho pokyny, jak jsou popsány v rozhodnutí ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 4 Tdo 147/2016, na str. 7 až 10, protože do nyní přezkoumávaného rozhodnutí nepromítl své úvahy a názory se zřetelem ke všem skutečnostem, na něž Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí poukazoval, týkající se zejména změny koncepce stíhané trestné činnosti, resp. jejího objasňování nikoliv z hlediska záměru pachatele obohatit se na úkor MZV ČR, ale z hlediska narušení majetkových vztahů, z nichž pramenila finanční podpora poskytnutá ministerstvu ze státního rozpočtu. Toto pochybení nenapravil ani odvolací soud.
Z hlediska užité právní kvalifikace [při shledání viny trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, odst. 3 tr. zák., příp. trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, odst. 3 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.] je nutné pečlivě popsat všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu v souladu se zákonem, když tyto znaky ze současného výroku o vině (resp. jeho skutkové věty) nevyplývají.
Z důvodů výše uvedených lze v posuzovaném případě dospět k jednoznačnému závěru, že skutková zjištění, ze kterých soudy obou stupňů vycházely, jež jsou formulována především v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, neumožňují právní posouzení předmětného skutku jako trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, odst. 3 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. To znamená, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející řízení jsou založena na vadách předpokládaných dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí obou soudů jsou založena na nesprávném právním posouzení skutku.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že se dále nezabýval námitkami obviněného směřujícím proti výroku o náhradě škody, které rovněž uvedl pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože s ohledem na absenci znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů. Přezkum těchto námitek Nejvyšším soudem by proto byl předčasný.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal uvedenou právně relevantní námitku obviněného částečně opodstatněnou a naplňující dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V návaznosti na to Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 6 To 20/2018, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 7 T 28/2014. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo o zrušení napadeného rozhodnutí a o přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Tímto rozhodnutím se trestní věc vrací do řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1, který při novém projednání věci si především ujasní možnosti posouzení dovolatelova zjištěného jednání z hlediska správné právní kvalifikace.
V novém řízení je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory Nejvyššího soudu, a proto se zaměří na odstranění shora vytknutých vad.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 7. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu