ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.755.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 755/2018- 30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 7. 2018 o dovolání obviněného N. G. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2018 sp. zn. 9 To 519/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 163/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného N. G. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. 1 T 163/2017 uznal obviněné N. G. a L. P. vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že dne 2. 7. 2017 v době od 00:13 hodin do 00:20 hodin ve S., okr. K., v ulici N., na silnici v blízkosti haly B., společně fyzicky napadli poškozeného J. K. tak, že jej zezadu chytili za zadní pravou kapsu kalhot, za kterou jej strhli k zemi a odcizili mu z ní peněženku s finanční hotovostí 1 200 Kč a poté mu ležícímu na zemi prohledali oblečení a z bundy mu odcizili mobilní telefon zn. Vodafone Smart Prime 7 Graphite Black s vloženou SIM kartou Vodafone, vše v hodnotě cca 1 800 Kč, přičemž v důsledku jejich jednání utrpěl odřeniny obou kolen, levého lokte, otok levého zápěstí, odřeninu a pohmožděninu v okolí pravého oka a poškozením oblečení mu způsobili škodu ve výši 700 Kč.
Za to byl oběma obviněným podle §173 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Obviněný N. G. byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou, obviněnému L. P. byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně J. K., bytem M., S., okres K., škodu ve výši 1 900 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, Roškotova 1225/1, 140 00 Praha, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními, o nichž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 17. 1. 2018 sp. zn. 9 To 519/2017 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný N. G. dovolání, v němž nejprve rekapituloval průběh předchozího trestního řízení a taktéž znění vydaných rozhodnutí soudů a posléze obsahově vymezil uplatněné dovolací důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. c), g) a l ) tr. ř.
Obviněný je přesvědčen, že ve všech bodech výroku o vině vycházely soudy obou stupňů z nesprávných skutkových zjištění. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, jsou postavena na špatném hodnocení a rozpornosti skutkových zjištění a provedených důkazů a postižena zcela tendenčním výkladem a hodnocením důkazů v neprospěch obviněného v situaci, kdy lze zcela zjevně připustit i výklad opačný. Sám odvolací soud rozporuje skutkovou větu uvedenou v rozsudku soudu prvního stupně, když rozsudek soudu prvního stupně ve svém odůvodnění vůbec nerozlišuje, jak ten který ze spoluobžalovaných konal a ve všech svých částech uvádí, že spoluobžalovaní jednali společně a zcela shodně (dokonce užívá plurálu). Odvolací soud tudíž činí v odůvodnění napadeného usnesení zcela nové skutkové závěry, a to v rozporu s ustanovením §263 odst. 7 tr. ř., jelikož ve veřejném zasedání znovu neprovedl důkazy. Obviněný na podporu svého tvrzení odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4266/16.
Dovolatel dále poukazuje, že v odůvodnění napadeného usnesení jsou rozpory a odvolací soud též vyvozuje pochybné závěry na základě tendenční dezinterpretace důkazů a na základě spekulací, kdy přímý důkaz zcela absentuje. Nic z toho, co bylo obviněnému kladeno za vinu, mu nebylo bez pochybností jednoznačně prokázáno, tudíž měla být aplikována zásada trestního práva „in dubio pro reo“.
Podle obviněného předmětný skutek není možné právně kvalifikovat jako trestný čin loupeže, jelikož obviněný G. se nedopustil útoku vůči poškozenému K. (o čem svědčí i důkazy výslechem spoluobviněného P. a poškozeného K.). I kdyby se obviněný G. hypoteticky dopustil odcizení mobilního telefonu, jednalo by se nanejvýš o krádež věci při sobě podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.
Dále pak obviněný namítá, že jeho obhájce nebyl řádně vyrozuměn o konání jeho výslechu v přípravném řízení dne 3. 7. 2017, a proto se jej nemohl zúčastnit. Obhájci bylo voláno policejním orgánem na pevnou linku do kanceláře ten den, asi hodinu před započetím samotného výslechu, kdy obhájci byl zanechán pouze vzkaz v hlasové schránce. O tom, že se úkon konal, se obhájce dozvěděl od soudkyně, která jej kontaktovala na mobilní telefon ohledně termínu vazebního zasedání. Pokud tedy orgány činné v trestním řízení měly k dispozici číslo na mobilní telefon obhájce a nekontaktovaly jej na něj, když se jej nepodařilo sehnat jiným způsobem, je třeba uzavřít, že obhájce nebyl řádně vyrozuměn o konání úkonu. Obviněný tedy neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, čímž řízení utrpělo zásadní vadu. Shora uvedené skutečnosti tak činí z protokolu o výslechu obviněného ze dne 3. 7. 2017 nezákonný důkaz, který nemůže sloužit jako podklad k rozhodnutí o vině.
Obviněný závěrem uvádí, že na základě argumentů uvedených shora v tomto dovolání nebyly dány důvody pro zamítnutí odvolání pro nedůvodnost. Tím, že odvolací soud přesto odvolání zamítl, došlo k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2018 sp. zn. 9 To 519/2017 v celém rozsahu zrušil a aby sám na základě ustanovení §265m tr. ř. rozhodl rozsudkem tak, že se dovolatel zprošťuje obžaloby, nebo aby přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného (§265h odst. 2 tr. ř.) uvedla, že absence obhájce během výslechu obviněného v přípravném řízení postrádá jakýkoliv materiální dopad v podobě konkrétního ovlivnění průběhu trestního řízení, a zejména jeho výsledku. Postupem orgánů činných v trestním řízení nebyla žádným způsobem porušena práva obviněného na spravedlivý proces. Státní zástupkyně poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002 sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikované pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008 sp. zn. 3 Tdo 143/2008, ze dne 18. 6. 2008 sp. zn. 11 Tdo 407/2008, ze dne 21. 6. 2012 sp. zn. 6 Tdo 270/2012), ze které vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl po určitou část řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním.
Dále pak obviněným namítaná nesprávnost právního posouzení skutku není po stránce věcné založena na hmotněprávních důvodech, presumovaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pro úplnost je zapotřebí uvést, že v daném případě nebylo možno na podkladě dostupného spisového materiálu dospět ani k názoru, že by se skutkové a právní závěry soudů obou stupňů nacházely v dovolatelem namítaném extremním rozporu s výsledky provedeného dokazování. Jestliže v této souvislosti obviněný vytýká tzv. skutkové větě výroku o vině použitý plurál ve vztahu k tam popsanému způsobu fyzického napadení poškozeného K. při cestě z baru, pak přehlíží, že z hlediska společného jednání obou spoluobviněných za podmínek §23 tr. zákoníku, je rozhodné naplňování společného trestního záměru, přičemž je lhostejno, jak se který z nich na jeho realizaci prakticky podílí.
Na základě zjištěného důkazního stavu věci nelze přisvědčit dovolatelově skutkové námitce, že nebylo zcela jednoznačně prokázáno, že se dopustil skutku uvedeného v obžalobě. V této návaznosti pak nelze přiznat žádného opodstatnění ani uplatněné námitce, že se v případě odcizení mobilního telefonu dopustil nanejvýš přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2018 sp. zn. 9 To 519/2017 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde o případy, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení §36 tr. ř. a §42 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů. Právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách /čl. 6 odst. 3 písm. c) Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen „Úmluva“/, tak i ústavními principy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé případy. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. rozh. č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho mít měl, mohla mít fakticky dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním.
Z obsahu spisového materiálu v předmětné trestní věci vyplynulo, že N. G. se do postavení obviněného, na jehož straně byl dán důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř., dostal na základě právních účinků usnesení o zahájení trestního stíhání, což je zřejmé z usnesení PČR, KŘ policie Středočeského kraje Územní odbor Kladno, Služba kriminální policie a vyšetřování, Oddělení obecné kriminality ze dne 3. 7. 2017 č. j. KRPS-212662-29/TČ-2017-010371 (na č. l. 31-36 spisového materiálu), pro skutek, právně kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný podle §23 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství. Ještě téhož dne, tedy 3. 7. 2017, byl obviněnému opatřením Okresního soudu v Kladně uveřejněného pod sp. zn. 5 Nt 67/2017 podle §39 tr. ř. ustanoven obhájce JUDr. Miroslav Jirák (na č. l. 40 spisového materiálu). Toho se policejní orgán snažil opakovaně vyrozumět o konání výslechu obviněného téhož dne v 11:00 hodin s ohledem k jeho procesním oprávněním ve smyslu §165 odst. 2 tr. ř. Z úředního záznamu PČR, KŘ policie Středočeského kraje, Územní odbor Kladno, Služba kriminální policie a vyšetřování, Oddělení obecné kriminality je možno zjistit, že orgány činné v trestním řízení se obhájce JUDr. Jiráka snažily kontaktovat na jeho tel. čísle (viz spis), kdy první pokus o kontakt proběhl v 9:17 hod. dne 3. 7. 2017. Obhájci obviněného byla zanechána zpráva na záznamníku. Stejně tak mu byla zaslána DZ. O konání výslechu byl obhájci zaslán i informační e-mail na jeho mailovou adresu (viz spis). Přímo před úkonem, tedy před výslechem zadrženého obviněného, byl proveden opětovný pokus o tel. spojení s obhájcem na jeho tel. číslo, který proběhl taktéž neúspěšně (viz úřední záznam na č. l. 37 spisového materiálu).
Z protokolu o výslechu obviněného N. G. ze dne 3. 7. 2017 pak vyplývá, že si obviněný byl vědom toho, že u tohoto úkonu chyběl jeho obhájce, i když by podle zákona přítomen měl být, ale obviněný i tak uvedl, že chce a bude vypovídat k tomu, co je mu kladeno za vinu. V uvedené návaznosti pak lze dále konstatovat, že v protokolu o vazebním zasedání, sepsaném před Okresním soudem v Kladně následujícího dne, tedy 4. 7. 2017, pod sp. zn. 5 Nt 904/2017, obviněný jasně uvádí, že nechce nic dalšího doplnit k tomu, co uvedl již při předchozím výslechu, k výpovědi nebyl nikým a ničím nucen a opravit na ní také nic nechtěl (viz protokol o vazebním zasedání na č. l. 21 spisového materiálu). Je tedy zřejmé, že obviněný odkázal na svoji výpověď ze dne 3. 7. 2017 a dále ve stručnosti jen zopakoval vše podstatné, co již předchozí den uvedl, přičemž tento úkon se konal za přítomnosti obhájce. Obviněný tedy, již v přítomnosti obhájce, v podstatě potvrdil správnost informací, které policejnímu orgánu poskytl předchozího dne. Tedy jde o situaci, jakoby opakovaně uvedl stejné informace, jež sdělil orgánům činným v trestním řízení den před tím, ale již v přítomnosti svého obhájce.
Zároveň je pak rovněž nutno se zabývat otázkou, zda výpověď obviněného bez účasti obhájce tak, jak je popsáno výše, se stala jedním z důkazních podkladů pro skutková zjištění rozhodná pro posouzení viny. Jak státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství správně poukázala ve svém vyjádření, Nejvyšší soud již několikrát judikoval, že za porušení práva na spravedlivý proces nelze považovat jakékoliv formální porušení procesních předpisů o přítomnosti obhájce, nýbrž pouze taková, která svojí materiální intenzitou skutečně do práva na spravedlivý proces relevantně zasahují. Jde tak o případy, kdy skutečnost, že obviněný neměl po určitou část řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí, napadeného dovoláním.
V této souvislosti je nutno poukázat na odůvodnění prvostupňového odsuzujícího rozsudku, ze kterého je zřejmé, že nalézací soud při zjišťování skutkového stavu z první výpovědi obviněného, ve které je obviněným spatřováno naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., vůbec nevycházel. Obhajobu obviněného tak, jak byla uplatněna v následujícím průběhu předmětného řízení, bezpečně vyvrátil na podkladě dalších použitých důkazů (konkrétně pak svědecké výpovědi poškozeného J. K., videozáznamu z A., videozáznamu z bezpečnostních kamer Městské policie ve S., fotodokumentace zachycující zranění poškozeného, utržené kapsy u jeho kalhot, výpovědi svědkyně L. G., která vyvrátila věrohodnost výpovědí obviněných).
Veškerá výše uvedená zjištění týkající se tvrzeného zásahu do dovolatelova práva na spravedlivý proces (porušení práva na obhajobu), tak ve všech zmíněných souvislostech zcela postrádají jakýkoliv materiální dopad v podobě konkrétního ovlivnění průběhu a zejména výsledku předmětného trestního řízení. Tedy i z tohoto důvodu se nemůže jednat o porušení zákonných ustanovení upravujících případy nutné obhajoby a o porušení práva na obhajobu a Nejvyšší soud tak závěrem konstatuje, že k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nedošlo a vznesené námitky jsou neopodstatněné.
Další dovolatelem uplatněný důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný ačkoli podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (nebylo prokázáno, že se dopustil jednání uvedeného v rozsudku soudu prvního stupně), je nutno považovat za námitky skutkového a procesního charakteru, týkající se především úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. Pokud v podaném dovolání vyjádřil názor, že se nemohl dopustit zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ale nanejvýš přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, je třeba konstatovat, že i zde se obviněný ve své podstatě domáhá toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů a v důsledku toho i odlišného skutkového stavu bylo přehodnoceno i jeho výsledné právní posouzení. Takové námitky však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je dovolání možno podat pouze tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Zde je třeba připomenout, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nutno zdůraznit, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními učiněnými Okresním soudem v Kladně v jeho rozhodnutí, z nichž následně vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně o žádný extrémní rozpor nejedná.
Pokud obviněný v postupu soudů spatřoval také porušení zásady in dubio pro reo, je třeba připomenout, že taková námitka obsahově nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je však zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud navíc v této souvislosti ve svém usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/2002, konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Zásadu in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001).
Na tomto místě je k námitkám obviněného třeba poznamenat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soudy obou stupňů dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly žádné pochybnosti a v takovém případě nemohlo dojít ani k porušení zásady in dubio pro reo. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a především pak rozsudek soudu prvního stupně splňují. Je tedy zřejmé, že výše uvedené skutkové a procesní námitky obviněného, obsažené v dovolání, se nejen zcela míjí se zákonnými mezemi dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i s požadavky Ústavního soudu, kterými v daném směru tento dovolací důvod rozšířil v rámci požadavku na zachování spravedlivého procesu.
Pro úplnost je možno dodat, že obviněný je z posuzované trestné činnosti usvědčován převážně svědeckou výpovědí poškozeného J. K., vyhodnocením videozáznamu z A., vyhodnocením videozáznamu z bezpečnostních kamer Městské policie ve S., fotodokumentací zachycující zranění poškozeného a utrženou zadní pravou kapsu jeho kalhot a z výpovědi L. G., která vyvrátila výpovědi obviněných. Z výpovědi poškozeného J. K. jasně vyplývá, že obvinění mu z pravé zadní kapsy kalhot chtěli vyndat peněženku, k čemuž použili takovou sílu, že mu celou kapsu utrhli. Po tomto upadl na zem, kde jej jeden ze spoluobviněných prohledával. Po tomto incidentu se mu ztratilo 1 200 Kč a mobilní telefon, který byl poté nalezen u obviněného G. Tuto jeho výpověď podporuje již výše zmíněný videozáznam z bezpečnostních kamer Městské policie. Naopak výpovědi spoluobviněných prokazatelně vyvrací ostatní důkazy, a to především videozáznam z A., kde je zřejmé, že se poškozený s obviněnými vůbec nebavil, což vyplývá i z výpovědi svědkyně L. G., která uvedla, že spoluobvinění stáli na úplně jiné straně A. Proto logicky nemohli obvinění vidět poškozenému do peněženky, přičemž obviněný P. tvrdil opak. Jde o hodnocení důkazů, které zcela konvenuje zákonným požadavkům stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř., a je plně v souladu se zásadami formální logiky a nelze z něj v žádném případě dovodit případný projev libovůle nalézacího ani odvolacího soudu. Nejvyšší soud tak konstatuje, že rozhodnutí soudů obou stupňů plně odrážejí úplná skutková zjištění, adekvátní hodnocení důkazů a z toho vyvozené hmotněprávní posouzení skutku.
Nelze ani souhlasit s argumentací obviněného, který zpochybňuje právní posouzení skutku, jelikož on sám se nedopustil útoku vůči poškozenému, a proto by jeho jednání mělo být posouzeno jako krádež věci při sobě podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Byť lze připustit, že vlastní popis skutku, resp. vyjádření konkrétního podílu obou jednotlivých aktérů na spáchaném skutku mohlo být podrobnější a výstižnější, přesto to na jeho výsledném právním posouzení nemůže nic změnit. Oba obvinění se totiž trestného činu dopustili jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku. Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním (objektivní podmínka) a úmysl k tomu směřující (subjektivní podmínka). Tzn., že je přichází v úvahu tehdy, pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku, ale i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, anebo také v případě, kdy jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku. Společné jednání je tedy třeba chápat jako jednání, které může probíhat buď současně, nebo i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. V takovém případě každý ze spolupachatelů vykoná určitý díl činnosti, kdy souhrn těchto činností ve svém celku tvoří skutkovou podstatu trestného činu.
Aplikováno na projednávaný případ, není podstatné, kdo proti poškozenému užil násilí a kdo se zmocnil cizí věci. Podstatné je, že oba obvinění se na naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku podíleli, byť každý z nich nenaplnil svým jednáním všechny znaky trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a že jednali ve společném úmyslu. Důležité též je, že souhrn jednání obou obviněných naplňuje souhrn znaků trestného činu loupeže. Obviněný G. tedy sice neužil vůči poškozenému násilí, kterého užil obviněný P., ovšem z provedeného dokazování, konkrétně z výpovědi poškozeného, z videozáznamu z bezpečnostních kamer Městské policie ve S., a z faktu, že mobilní telefon byl nalezen u obviněného, je zřejmé, že obviněný G. po tomto užití násilí, přičemž s ním byl minimálně srozuměn, úmyslně odcizil poškozenému jeho mobilní telefon.
Nejvyšší soud se tak ve svém výsledku zcela ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že dovolatel svým jednáním naplnil požadované zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný podstatný rozpor.
Jelikož, jak již bylo výše zmíněno, obviněným uplatněné námitky ve svém celku nejsou podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec, tak pokud by nebyl uplatněn též předchozí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., muselo by jeho dovolání být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Je tomu tak i proto, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který též obviněný uplatnil, je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech, a to že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Aby byl tento dovolací důvod naplněn, musel by Krajský soud v Praze zamítnout řádný opravný prostředek z tzv. formálních důvodů podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože by nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (např. odvolání nepodal obviněný opožděně, ale včas, odvolání podal obviněný opožděně, ale jen v důsledku nesprávného poučení). Nebo by Krajský soud v Praze takové odvolání musel odmítnout pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoliv obviněný nebyl řádně poučen nebo mu nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad, apod. To však namítáno v dovolání není a z obsahu procesního spisu rovněž nevyplývá, že by takové pochybení vůbec přicházelo v úvahu.
Dovolání obviněného současně nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ani z toho pohledu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženo takovými vadami, které by naplňovaly nějaký z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněným uplatňované námitky k postupu soudů prvního a druhého stupně ve skutečnosti nenaplňují žádný z těchto taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů. Pokud obviněný v dovolání brojil proti právní kvalifikaci stanovené nalézacím soudem, která podle něj měla být v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, kdy měl naplnit pouze znaky trestného činu krádeže věci při sobě podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, a dále proti absenci přítomnosti obhájce v řízení, ač jej podle zákona mít měl, tak Nejvyšší soud se zcela ztotožnil se závěry nalézacího a odvolacího soudu a dospěl k názoru, že postup a rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nenaplňuje žádný z uplatněných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř., a tudíž nemohl být naplněn ani obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
S ohledem na veškerá výše uvedená zjištění a vyslovené závěry Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného N. G., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 7. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu