ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.784.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 784/2018- 35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 6. 2018 o dovolání obviněného P. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 4 To 14/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec pod sp. zn. 57 T 12/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 57 T 12/2013, byl obviněný P. J. uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry formou pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„v úmyslu získat majetkový prospěch, se předem dohodl s odsouzeným V. N., který již byl pro tento skutek odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, pod sp. zn. 57 T 4/2012 ze dne 27. 2. 2013, na tom, že ods. V. N. jako řidič vozidla zn. IVECO DAILY, pracující pro společnost INREX CZ, s.r.o., IČ 254 81 509, tehdy se sídlem Liberec, Primátorská č. 557/12, naloží v dopoledních hodinách dne 11. 3. 2007 v objektu společnosti LITEX, a.s., ulice K., S. n. N., zásilku 459 kusů mobilních telefonů zn. NOKIA N 73 a 420 kusů NOKIA 5200 s místem určení do společnosti CAT s.r.l. Řím, Itálie, a poté se zbožím odjede do Rakouska, kde v obci P. zásilku doplní o 1200 kusů dalších mobilních telefonů zn. NOKIA N 70, vrátí se zpět do ČR, kde obv. P. J. vozidlo s nákladem 2079 kusů mobilních telefonů v celkové hodnotě 431.907 Euro, což činilo dle tehdejšího aktuálního kursu 12.190.575,- Kč od ods. N., podle předchozí dohody, převzal ráno 12. 3. 2007 na odpočívadle u rychlostní silnice R 35 u obce J., okres L., následně obv. P. J. zboží uschoval na blíže nezjištěném místě a poté je rozprodal za nezjištěnou částku, ze které vyplatil V. N. celkovou částku 1.700.000,- Kč, přičemž obv. P. J. předem přislíbil ods. V. N. vozidlo k převozu mobilních telefonů, jejich převzetí a následný prodej, jakož i vyplacení částky 3.000.000,- Kč a způsobili škodu ve výši 12.190.575,- Kč společnosti INREX CZ, s.r.o., IČ 254 81 509, nyní se sídlem Praha 1, Biskupský Dvůr č. 2095/8, tehdy zastoupené jediným jednatelem a společníkem R. F.– B., občanem SRN, trvale bytem H., Z.– P., SRN.“
Za uvedené jednání a za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, trestné činy organizátorství ke zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, přečin pohrdání soudem podle §336 písm. c) tr. zákoníku a přečin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku dle §283 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný P. J. odsouzen za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, přičemž byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 57 T 1/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. 11 To 53/2013.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 730 denních sazeb. Dle §68 odst. 2 tr. zákoníku činí denní sazba částku 2.050 Kč. Dle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách ve výši 30.000 Kč splatných vždy do 15. dne v měsíci, počínajíc měsícem po právní moci rozsudku. Výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas. Dle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Podle §229 odst. 1tr. ř. byla poškozená společnost INREX.CZ, s. r. o., IČO 254 81 509, se sídlem v Praze 1, Biskupský Dvůr 2095/8, PSČ 110 00, s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 57 T 12/2013, podal obviněný P. J. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 4 To 14/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného P. J. odsoudil při nezměněném výroku o vině zločinem zpronevěry formou pomoci dle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, za tento zločin a za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, trestné činy organizátorství ke zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, přečin pohrdání soudem podle §336 písm. c) tr. zákoníku a přečin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku dle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 730 denních sazeb. Dle §68 odst. 2 tr. zákoníku činí denní sazba částku 2.050 Kč, tedy peněžitý trest celkem ve výši 1.496.500 Kč. Dle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách ve výši 30.000 Kč splatných vždy do 15. dne v měsíci, počínaje měsícem po právní moci rozsudku. Výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas. Dle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Současně byl zrušen výrok o trestu ohledně obviněného P. J. z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. 11 To 53/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 4 To 14/2015, podal následně obviněný P. J. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že soud prvního stupně učinil závěr o vině v podstatě na základě jediného důkazu, a to výpovědi svědka V. N. st. Tento svědek byl však odsouzen za zločin zpronevěry jako pachatel. Po svém odsouzení uvedl, že mu měl obviněný přislíbit pomoc po spáchání tohoto zločinu. Motivem jeho udání mělo být to, že mu obviněný nedal slíbenou částku, kterou měl získat prodejem zpronevěřeného zboží. Žádný další přímý důkaz v přípravném řízení ani v hlavním líčení proveden nebyl. Shora uvedený důkaz však není dle obviněného možné pojmout jako důkaz svědectvím nezaujaté osoby, neboť byl jednak za stejný zločin jako přímý pachatel odsouzen, jednak vzhledem ke svým rodinným poměrům má eminentní zájem na tom, aby nebyl jedinou osobou povinnou k náhradě škody za tento zločin. Jeho motivace je koneckonců dokládána svědectvím bývalého obhájce JUDr. Rydvana, který uvedl, že N. st. ho žádal, aby vyřídil obviněnému, že když ten mu dá peníze, nebude ho uvádět jako spolupachatele ve věci zpronevěry mobilních telefonů. Dokonce došlo k situaci, že výpověď jediného svědka vyvrátil jeho vlastní syn při výslechu před odvolacím soudem. Přesto je jeho výpověď brána za nezpochybnitelnou a v rozsudku je uvedeno, že P. J. se předem dohodl s V. N., přičemž tato dohoda nebyla žádným důkazem prokázána. Také majitel společnosti INREX CZ, s. r. o., F. B. je citován v mnoha odposlechnutých hovorech, což však nebylo soudy hodnoceno, ba naopak bylo svědkovi F. B. zcela uvěřeno. Z čeho soudy dovodily jeho pravdomluvnost není zřejmé, zejména za situace, když původně proti němu vypovídal i svědek N. starší a když z některých odposlechů a zpráv je zřejmé, že se ho N. st. bál. Vůbec nebylo zhodnoceno ani to, že panu N. st. měl díky činnosti F. B. vzniknout několikamilionový dluh na DPH v době jeho nemoci, což mělo být hlavním motivem spáchání zpronevěry. Proto byl také do věci zapojen obviněný, který se snažil N. pomoci, ale odmítl provádět jakési fingované přepadení, jak po něm chtěl F. B. s N. Ve své výpovědi N. st. dále uvedl, že obviněný měl telefony předat svědku P. Tento svědek měl vědět, že telefony pochází z trestné činnosti. Policie však neučinila žádné kroky, přitom byl svědek P. osobou, která mobilní telefony evidentně prodávala. Z výše uvedeného je zřejmé, že soudy nedostály své zákonné povinnosti hodnotit všechny provedené důkazy v jejich souhrnu i jednotlivě a při zvážení všech důležitých okolností dosáhnout nejvyššího možného stupně jistoty o tom, jaká je role obviněného v předmětném skutkovém ději.
Ani odvolací soud nedostál podle přesvědčení obviněného své přezkumné povinnosti, o čemž svědčí mimo jiné i to, že potvrdil výrok o uložení citelného peněžitého trestu, aniž by byly splněny zákonné podmínky pro jeho uložení, když soud nalézací vyšel pouze z daňových přiznání obviněného za období, kdy došlo ke spáchání zločinu zpronevěry, a nezabýval se jeho rodinnými a osobními poměry v době jeho ukládání.
Z uvedených důvodů proto obviněný P. J. závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 4 To 14/2015 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 57 T 12/2013, ve výrocích o vině a trestu zrušil.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že obviněný ve svém dovolání poukázal na to, že v jeho případě byla porušena Ústavou zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces, a to z toho důvodu, že závěr o jeho vině byl formulován pouze na základě jediného důkazu, a to výpovědi svědka V. N. st. Rovněž vytýká soudům, že v plném rozsahu uvěřily výpovědi svědka R. F. B. Má za to, že pokud soudy dospěly k závěru o jeho vině, bylo to proto, že nehodnotily důkazy v souladu s metodou upravenou v §2 odst. 6 tr. ř. Závěrem obviněný brojí proti peněžitému trestu, který mu byl uložen, s tím, že nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho uložení.
Státní zástupkyně uvádí, že již ze zákonné formulace je zřejmé, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny. Pro dovolací řízení je tedy zásadně směrodatný skutkový stav v podobě zjištěné v průběhu trestního řízení, když skutkový stav je definovaný především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Z uvedeného je zřejmé, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně skončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva, a to jak trestního, tak i jiných právních odvětví.
Po přezkoumání námitek obviněného, jak je formuloval ve svém dovolání, je třeba dospět k závěru, že ani jednu z nich nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Obviněný totiž ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale napadá výlučně soudy učiněná skutková zjištění. Dovolání neobsahuje žádnou námitku, která by byla způsobilá jím uplatněný dovolací důvod věcně naplnit. Námitkami, kterými obviněný napadá nesprávné hodnocení důkazů, případně jednostrannost provedeného dokazování a jeho neúplnost, se s deklarovaným dovolacím důvodem míjí, a to proto, že uplatňované výhrady jsou námitkami skutkového a procesního charakteru. Obviněný v podaném dovolání neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by učiněná skutková zjištění nenaplňovala znaky přisouzeného trestného činu. V dovolání obviněný brojí výlučně proti skutkovým zjištěním, která soudy učinily na základě provedeného dokazování. Formou polemiky s těmito závěry se dostává k vlastním skutkovým verzím, a to takovým, které jsou odlišné od závěrů soudů obou stupňů.
Je třeba připustit, že v určitých výjimečných případech může Nejvyšší soud jako soud dovolací zasáhnout do samotných skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jde o situace tzv. extrémního rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudu a jimi provedenými důkazy, a to z toho důvodu, aby i v řízení o mimořádném opravném prostředku byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Obviněný poukazuje na to, že výrok o vině byl založen na výpovědi jediného přímého svědka, jehož věrohodnost je pochybná, a to z toho důvodu, že šlo o pachatele hlavního trestného činu. Z rozhodnutí soudů obou stupňů však nevyplývá, že by výrok o vině založily výlučně na tomto důkazu, který by hodnotily v rozporu s ostatními ve věci provedenými důkazy, resp. že o vině obviněného svědčil pouze svědek V. N. st. Zde je třeba uvést, že Vrchní soud v Praze doplnil dokazování, aby vyloučil jakékoliv pochybnosti o vině obviněného. Dospěl k závěru o účelovosti jeho obhajoby, která je sice podporována určitými důkazy, na které je však třeba v souvislostech nahlížet kriticky. Soudy se odpovídajícím způsobem vypořádaly s výpověďmi svědka V. N. ml. i výpověďmi svědků O. J. a B. S., kteří svědčili ve prospěch verze obviněného. Soudům se podařilo rozkrýt vztahy mezi obviněným P. J., V. N. a R. F. B. jako majitelem společnosti INREX, CZ, s. r. o., k jejíž škodě byla trestná činnost spáchána. Důležité skutečnosti pak vyplynuly i z výpovědi svědka J. P., ale zejména D. K., soukromého detektiva, kterého si najal R. F. B., aby objasnil situaci ohledně zmizelých mobilů. Fotodokumentace z nakládky mobilních telefonů, stejně tak jako odposlechy telefonních hovorů, dávají dostatečný důkazní podklad pro závěr o vině obviněného. Státní zástupkyně na základě výše uvedeného konstatuje, že skutková zjištění soudů byla učiněna na základě vyhodnocení důkazů, kdy uvedený proces odpovídal kritériím upraveným v §2 odst. 6 tr. ř. To, že soudy hodnotily důkazy odlišně od představ obviněného, nemůže založit extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
Obviněný v podaném dovolání formuluje rovněž námitky proti výroku o trestu. Zde státní zástupkyně zdůrazňuje, že uvedené výhrady měl uplatnit pod hlavičkou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je speciálním důvodem dovolání, prostřednictvím nějž lze zpochybnit správnost výroku o ukládaném trestu. Obviněný namítl, že mu byl nezákonně uložen peněžitý trest aniž byly splněny podmínky pro jeho uložení. Peněžitý trest byl obviněnému ukládán podle §68 odst. 1, §68 odst. 1, 2 a 5 tr. zákoníku, přičemž z rozhodnutí soudů vyplývá, že se jeho majetkovými poměry zabývaly, neboť přitom vycházely z účetnictví ze kterého je zřejmé, že jeho příjmy činí přibližně 1.200.000 Kč ročně. Výši peněžitého trestu na 1.496.500 Kč proto stanovily z toho důvodu, že právě v uvedeném rozsahu mohl mít obviněný ze své trestné činnosti majetkový prospěch.
Státní zástupkyně proto závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to i přesto, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ze kterého vychází návrh pro takové rozhodnutí, obviněný ve svém dovolání výslovně neuplatnil. Předmětný dovolací důvod byl však namítnut materiálně a je proto třeba přihlížet i k němu. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného P. J.
Ač obviněný podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak v převážné části dovolání nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (a to konkrétně svědecké výpovědi svědka R. F. B. a V. N. st., kterého charakterizuje jako zaujatého svědka, neboť jednak byl za stejný zločin odsouzen a jednak má vzhledem ke svým rodinným poměrům eminentní zájem na tom, aby nebyl jedinou osobou povinnou k náhradě škody za tento zločin) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (např. skutečnost, že žádným provedeným důkazem se nepodařilo prokázat, že by se společně s V. N. st. na trestné činnosti domlouval), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zločinu zpronevěry formou pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se snaží svými námitkami zpochybnit správnost skutkových závěrů soudů obou stupňů, přičemž nabízí jiný, vlastní způsob hodnocení provedených důkazů, a na základě toho se pak domáhá jiných skutkových závěrů, než jaké učinily soudy. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Skutečnost, že podle přesvědčení obviněného měly být stíhány rovněž i další osoby, a to jako podílníci, je rovněž nerozhodná, neboť je třeba zdůraznit, že soud je vázán podanou obžalobou (§180 odst. 1 tr. ř.), takže nemůže zasahovat do práva státního zástupce jako veřejného žalobce koho žalovat (srov. Přiměřeně R-53/1990; obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017 sp. zn. 3 Tz 49/2016).
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména ze svědecké výpovědi odsouzeného N. st., v níž popsal účast obviněného J. na činu, k němuž se předtím v hlavním líčení ve své trestné věci jako obviněný sám doznal, již v této výpovědi obviněného J. usvědčoval. Tato výpověď odpovídá záznamům telekomunikačního provozu, z nichž plyne, že obviněný věděl o původu mobilů a byl zapojen do jejich distribuce. Závěru o vině nasvědčuje i výpověď svědka F. B., o jejíž věrohodnosti nejsou pochybnosti a která je podporovaná i výpovědí svědka K. Obviněného usvědčuje také nález palet od mobilů na statku J. Za usvědčující lze považovat i výpověď svědka P. a svědka R. Také svědkové B. a Ž. potvrzují, že obviněný měl o ztrátě mobilů povědomí. Bylo tedy prokázáno, že obviněný slíbil přispět pomocí ods. N. poté, co se zmocní věcí, které mu byly svěřeny, a také tak jednal.
Je třeba dále zdůraznit, že v této trestní věci nebyly závěry o vině obviněného P. J. vystavěny pouze na výpovědích jediného svědka V. N. st., jak namítá ve svém dovolání, ale na výpovědích širšího spektra svědků, kteří údaje z výpovědí svědka N. st. potvrdili. Soudy si byly vědomy toho, že jde o hlavního pachatele předmětné trestné činnosti, který se rozhodl vypovídat o spoluúčasti dalších na předmětném skutku až poté, co byl sám odsouzen. Soudy proto přistupovaly k jeho výpovědi obezřetně a rozsáhlým dokazováním ověřovaly jednotlivé jím popisované skutečnosti. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku dále brojí proti uloženému peněžitého trestu s tím, že soudy nezjistily přesně jeho rodinné a osobní poměry. Ani tuto námitku však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod dovolací důvody ostatní, byť neuplatněné.
Předně je třeba zdůraznit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
Pro úplnost lze dále uvést, že pro ukládání peněžitého trestu platí podmínky vymezené v ustanovení §67 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož soud může uložit peněžitý trest, jestliže pachatel pro sebe nebo jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Ustanovení §68 tr. zákoníku stanoví způsob ukládání a výměru peněžitého trestu v zásadě tak, že podle §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku se peněžitý trest ukládá v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb, denní sazba činí nejméně 100 Kč a nejvíce 50.000 Kč. Počet denních sazeb soud určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Výši jedné denní sazby stanoví soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Podle ustanovení §68 odst. 6 tr. zákoníku soud peněžitý trest neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Dobytnost peněžitého trestu je tedy takovou podmínkou, s níž zákon uložení peněžitého trestu přímo spojuje, resp. jen v případě jejího splnění může dojít k uložení peněžitého trestu, protože nedobytnost peněžitého trestu vytváří překážku jeho uložení.
Nejvyšší soud v posuzované věci zjistil, že soudy při svém rozhodování dostály všem výše rozvedeným zákonem předepsaným požadavkům. Na základě učiněných skutkových zjištění bylo v průběhu řízení bez pochybností prokázáno, že obviněný získal spáchaným trestným činem majetkový prospěch. Rovněž bylo soudy v řízení zjištěno, že obviněný má prostředky k tomu, aby uvedený peněžitý trest zaplatil, čímž vyloučily, že by tento trest byl nedobytný. Obviněnému byl uložen peněžitý trest ve výši 730 denních sazeb s výší denní sazby 2.050 Kč, tedy peněžitý trest celkem ve výši 1.496.500 Kč. Soudy při uložení trestu vycházely z účetnictví, které předložil obviněný, a ze kterého je zřejmé, že jeho příjmy činí cca 1.200.000 Kč ročně, přičemž jeho prospěch z trestné činnosti přesahoval milion Kč. Nebyla tudíž zjištěna žádná okolnost překážející či vylučující uložení peněžitého trestu. Lze proto uzavřít, že v posuzované věci nebyl obviněnému uložen nepřípustný druh trestu ani mu nebyl vyměřen trest mimo zákonnou trestní sazbu. Peněžitý trest byl ukládán podle §68 odst. 1, §68 odst. 1, 2 a 5 tr. zákoníku, přičemž z rozhodnutí soudů vyplývá, že se jeho majetkovými poměry zabývaly, neboť přitom vycházely z účetnictví, které předložil a ze kterého jsou zřejmé jeho příjmy.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný P. J. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. J. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 6. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu