ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.796.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 796/2018- 34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 7. 2018 o dovolání obviněného V. R. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 7 To 57/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 134/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 52 T 134/2016, byl obviněný V. R. uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„jakožto odpovědná osoba evidovaná u Ministerstva financí ČR, jednající na základě plné moci za spol. REGAL No. 21 s.r.o., IČO: 242 18 774, se sídlem Vlkova 443/28, 130 00 Praha 3 či jako spolupracovník ze smlouvy o spolupráci ze dne 25.08.2014 uzavřené mezi spol. RIO Games a.s., IČO: 277 25 227 a spol. REGAL No. 21 s.r.o., IČO: 242 18 774, v období od února 2015 do července 2015 včetně, neodvedl poškozené společnosti BONVER WIN, a.s., IČ: 258 99 651, se sídlem Cholevova 1530/1, Ostrava, tržbu z výherních automatů, které tato společnost provozovala na adrese U t. J. a I. O., B. n. L., v celkové výši 371.227 Kč, a to konkrétně za provozovnu v J. neodvedl částku 271.954 Kč a za provozovnu v B. n. L. neodvedl částku 99.273 Kč, a s takto neoprávněně získanými penězi naložil dosud nezjištěným způsobem.“
Za uvedené jednání byl obviněný V. R. odsouzen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené spol. BONVER WIN, a. s., IČ: 258 99 651, se sídlem Cholevova 1530/1, Ostrava, na náhradě škody částku ve výši 371.227 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 52 T 134/2016, podal obviněný V. R. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 7 To 57/2018, tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 7 To 57/2018, podal následně obviněný V. R. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je přesvědčen, že popis skutku, jak je uveden v napadeném rozsudku, obsahuje zcela zásadní skutkové i právní vady. Namítá, že nenese trestněprávní odpovědnost za vytýkané jednání a že na něj nemůže být přenesena odpovědnost za jednání jiných osob, zejména statutárních orgánů společnosti REGAL No. 21, s. r. o. a za jednání společnosti RIO Games, a. s. Je přesvědčen, že v uvedeném skutku napadeného rozsudku zcela chybí vymezení některých znaků trestného činu, zejména subjektivní stránky. Z výroku napadeného rozsudku z hlediska vymezení skutku není patrné, že by se měl vytýkaného jednání dopustit úmyslně, a nelze zde podle jeho názoru dovodit žádné znaky trestného činu z hlediska zavinění. Obviněný konstatuje, že nebyla dostatečně prokázána subjektivní stránka trestného činu z hlediska jeho úmyslu. Z dostupného spisového materiálu nevyplývá, že by věděl, resp. měl být srozuměn s tím, jaký následek může svým jednáním způsobit, když byl obchodními partnery ubezpečován o trvání spolupráce a byl s nimi dohodnut i na způsobu úhrady dluhů v případě ukončení činnosti.
Nad rámec výše uvedeného je dále přesvědčen, že se soudy v rámci projednávaného řízení dopustily zásadních pochybení hmotněprávního posouzení ohledně právního postavení obviněného z hlediska zmocněnce, který na základě plné moci vykonával vůli třetí osoby, přičemž za to nese stěžejní a výhradní právní odpovědnost statutární orgán společnosti REGAL No. 21, s. r. o., tj. její jednatel. Uvedenou odpovědnost nelze z hlediska obchodněprávního i trestněprávního apriori bez dalšího přenášet výhradně na zmocněnce, jak tomu je v projednávaném případě. Z provedeného dokazování navíc plyne, že mezi společnostmi RIO Games, a. s., REGAL No. 21, s. r. o. a BONVER WIN, a. s., existovala faktická dohoda, podle které zúčastněné strany tolerovaly prodlení s platbami. Jednání obviněného tedy probíhalo za souhlasu všech zúčastněných a tím pádem nemohlo naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu. Obviněný je proto přesvědčen, že oba soudy otázku odpovědnosti obviněného v napadených rozhodnutích zcela nesprávně posoudily a v neprospěch obviněného stanovily jeho trestněprávní odpovědnost, aniž by se zabývaly okolnostmi výše popsanými, také nesoudily řádně otázku existence subjektivní stránky i v případě úmyslu nepřímého.
V daném případě tedy obviněný jako zplnomocněný zástupce byl s nejvyšší pravděpodobností také podveden, když z důvodu své neopatrnosti a neprozřetelnosti vždy důsledně netrval na písemném potvrzení odváděných finančních prostředků. Takový postup sice není zcela v pořádku, čehož si je obviněný vědom, nicméně jen z takového postupu nelze dovozovat subjektivní stránku trestného činu. V předmětné věci byl obviněný zneužit k trestné činnosti jiných osob a skutečným pachatelem byla osoba zcela jiná a obviněný by tak mohl být považován maximálně za pomocníka z hlediska účastenství podle §24 tr. zákoníku. Touto otázkou se ovšem soudy vůbec nezabývaly. Obviněný je proto přesvědčen, že došlo nejenom k nesprávnému právnímu posouzení obchodní spolupráce mezi zúčastněnými společnostmi, ale má i za to, že právní závěry dotčených soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a je nutno napadená rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Závěrem svého dovolání namítá, že byla porušena primární zásada trestního řízení in dubio pro reo, když soud prvé instance v napadeném rozsudku vystupoval a hodnotil věc bez příslušných důkazů v neprospěch obviněného, což není přípustné a proti takovému rozhodování se obviněný dovolává, neboť nehodlá nést odpovědnost za nezákonné jednání jiných osob.
Obviněný dále přípisem ze dne 22. 3. 2018 doplnil své dovolání a dodal, že v rámci výroku napadeného rozsudku ve vylíčení skutkových okolností je mu předkládáno, že měl odvádět finanční prostředky loterijní společnosti, ačkoliv zcela správně by měl být výrok vymezen tak, že takové úkony měl realizovat nikoli obviněný, ale právě společnost REGAL No. 21, s. r. o., prostřednictvím servisní společnosti RIO Games, a. s. Ve výroku napadeného rozsudku se přímo uvádí, že obviněný neodvedl poškozené společnosti BONWER WIN, a. s., tržbu z výherních automatů, sám přitom k takovým odvodům povinen nebyl. Dále doplnil, že jeho odpovědnost soudy dovozovaly rovněž z toho, že byl v inkriminované době odpovědnou osobou evidovanou u Ministerstva financí ČR, přičemž soudy obou stupňů zcela opomenuly, že nebyl jedinou takto registrovanou osobou. Trestní odpovědnost dalších registrovaných odpovědných osob v předmětném řízení ovšem posuzována nebyla. Navíc odpovědná osoba registrovaná u Ministerstva financí ČR je pouze osoba odpovědná za dodržování pravidel stanovených loterijním zákonem, nikoli za odvody loterijní společnosti. V trestním řízení tak soudy obou stupňů zcela pominuly možnou odpovědnost servisní společnosti RIO Games, a. s., za opožděné odvody. Jak bylo provedeným dokazováním doloženo, byla to právě servisní společnost RIO Games, a. s., která prováděla svozy peněz z jednotlivých heren, tato společnost následně rozhodovala o tom, na které pohledávky budou takto svezené prostředky zaúčtovány. Obviněnému je tedy přičítána odpovědnost za porušení smluvních povinností, za které jako zmocněnec neodpovídal a nemohl tyto ovlivnit. Obviněný se stal jedinou osobou, která má být v předmětné kauze postihnuta a které byla současně uložena i povinnost k náhradě škody, ačkoliv je jen osobou, která nerealizovala jakýkoliv zisk, neměla možnost ovlivnit nakládání s prostředky vybíranými servisní společností RIO Games, a. s. a splácení vybraných prostředků ve prospěch loterijní společnosti BONVER WIN, a. s. V podstatě je na obviněného přenášena odpovědnost dalších osob, které nesou skutečnou a primární odpovědnost za vzniklý stav i následek. Takový postup lze označit za vadný, nesprávný a odporující základním zásadám trestního práva, zejména zásadě in dubio pro reo. Uzavírá, že v daném případě poškození, tj. loterijní společnost BONVER WIN, a. s. a servisní společnost RIO Games, a. s., neučinili ničeho při snaze zabránit vzniku škody z hlediska zajištění tržeb. Z jejich strany pouze došlo k řešení dlužných tržeb podáním trestního oznámení na obviněného, přičemž jim bylo známo, že se nachází ve výkonu trestu, a proto jeho možnosti zajistit si podklady pro obhajobu jsou značně omezeny. Poškození rezignovali na jakékoliv řešení věci v civilní rovině a neučinili nic, aby se domohli svých práv a svého majetku, což by samozřejmě mělo vliv na celkovou výši škody. Poškození svoji zásadní nečinností v civilní rovině tak fakticky způsobili vznik škody, za což ovšem nemůže odpovídat sám obviněný.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání i v doplnění dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud shledal dovolání důvodné a obě napadená rozhodnutí, tj. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 52 T 134/2016 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 7 To 57/2018, zrušil a obviněného zprostil obžaloby v plném rozsahu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále zopakoval námitky obviněného, který namítl, že jeho úmysl nebyl dostatečně prokázán. Z dostupného spisového materiálu nevyplývá, že by věděl, resp. měl být srozuměn s tím, jaký následek může svým jednáním způsobit, když byl obchodními partnery ubezpečován o trvání spolupráce a byl s nimi dohodnut i na způsobu úhrady dluhů v případě ukončení činnosti. Soudy prvé i druhé instance se dopustily zásadních pochybení ohledně posouzení právního postavení obviněného z hlediska zmocněnce, který na základě udělené plné moci pouze vykonával vůli třetí osoby. Dovolání obviněný doplnil přípisem, v němž poukázal na to, že nebyl povinen odvádět tržbu z výherních automatů poškozené společnosti BONVER WIN, a. s. a že soudy obou stupňů opomenuly i fakt, že nebyl jedinou registrovanou odpovědnou osobou u Ministerstva financí ČR, přesto i z této evidence dovodily odpovědnost pouze obviněného.
Státní zástupce konstatuje, že obviněný svým dovoláním napadl usnesení odvolacího soudu, kterým zamítl jeho řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest. Přesto ve svém dovolání výslovně neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomuto důvodu nicméně postačí konstatování skutečnosti, že v dané věci nedošlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a obviněný nebyl zbaven přístupu ke druhé instanci. Podle obsahu dovolání tedy dovolatel reálně uplatnil dovolací důvod §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, když v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí odvolání měl být dán důvod dovolání uvedený v písmenu g). Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolání tady slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav lze při rozhodování o odvolání hodnotit zásadně pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souladu s ustanoveními hmotného práva. Přitom je třeba vycházet ze skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního řízení a vyjádřeného ve výroku rozsudku.
Z množství výtek k postupu soudů nižších instancí uplatněných obviněným v dovolání lze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podřadit jen některé. S jistou dávkou tolerance sem spadají námitky, ve kterých dovolatel v podstatě namítá nenaplnění formálních znaků předmětného trestného činu, nenaplnění subjektivní stránky a nepřímo poukazuje na uplatnění subsidiarity trestní represe v dané věci. Nicméně je třeba poznamenat, že obviněný z části shodnou argumentaci použil již ve svém odvolání, resp. v doplnění argumentace k odvolání ze dne 16. 1. 2018. Nadto je zjevné, a bylo to i součástí posouzení ze strany odvolacího soudu, že uplatněné výhrady jsou předkládány k posouzení opakovaně, jelikož byly součástí obhajoby uplatněné již před soudem nalézacím. Přitom se jedná prvotně o polemiku obhajoby stran hodnocení provedených důkazů a správnosti zjištěného skutkového stavu (v otázce role a postavení obviněného ve společnosti REGAL No. 21, s. r. o. a jeho odpovědnosti za svěřené prostředky, v otázce tvrzení o předání částky 470.000 Kč svědkovi J. P. atd.). Jestliže se opakovaně uplatňovanými námitkami obviněného zabývaly jak nalézací soud, tak soud odvolací a své úvahy vtělily oba soudy do odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž tyto úvahy neodporují zjištěným skutečnostem z provedených důkazů, nejsou stiženy žádnou nelogičností a rozpory, měly by být takové opakované námitky odmítnuty jako neopodstatněné.
K postavení osoby obviněného ve věci a jeho odpovědnosti lze tudíž v podstatě jen doplnit, že trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem s omezeným okruhem pachatelů podle §114 odst. 1 tr. zákoníku. Pachatelem trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku může být jen osoba, které byla věc nebo jiná majetková hodnota svěřena a která si ji neoprávněně přisvojila. V tomto případě byly finanční prostředky náležející do vlastnictví poškozené společnosti svěřeny společnosti REGAL No. 21, s. r. o., jejímž jménem obviněný jednal, jelikož jednal v postavení zmocněnce uvedené právnické osoby. Proto zde byly splněny podmínky pro užití ustanovení §206 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž nelze směšovat odpovědnost statutárního orgánu obchodní korporace za porušení povinnosti postupovat s péčí řádného hospodáře (§159 občanského zákoníku) s trestní odpovědností osoby, která fakticky, tak jako obviněný v tomto konkrétním případě, jedná za právnickou osobu. Porušení smluvního závazku, za nějž odpovídá smluvní strana (dlužník), reprezentovaná statutárním orgánem, nemůže vylučovat trestní odpovědnost pachatele trestného činu, který svým (úmyslným) jednáním naplnil všechny zákonné znaky některé ze skutkových podstat trestného činu. Obviněný nebyl odsouzen za jednání jiných osob, ale za jednání, kterého se dopustil on sám. Rozhodující v tomto ohledu byla skutková zjištění o tom, kdo fakticky se svěřenými prostředky právnické osoby nakládal. Zde je možno odkázat na příslušné pasáže odůvodnění soudních rozhodnutí, zejména str. 12 odsuzujícího rozsudku, str. 2-3 usnesení odvolacího soudu. Pakliže bylo důkazy potvrzeno, že jednající osobou, která nakládala se svěřenými prostředky, byl obviněný, je nutno vykládat označení obviněného jako osoby registrované v evidenci Ministerstva financí ČR jako takové vymezení, jež má blíže charakterizovat roli obviněného ve fungování právnické osoby, jíž byly svěřeny majetkové hodnoty, nikoli jako nezbytnou a výhradní podmínku, bez níž by nebylo možno trestní odpovědnost u obviněného dovodit (a naopak by bylo nutno dovodit trestní odpovědnost u dalších takto evidovaných osob).
Ve vztahu k zavinění obviněného je nutno připustit, že ani nalézací soud, ani soud odvolací se ve svých rozhodnutích otázce subjektivní stránky trestného činu nijak podrobně nevěnovaly. Oba ve shodě v odůvodnění svých rozhodnutí nicméně konstatovaly naplnění přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pod což spadá i úmysl pachatele. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedené otázce konstatuje, že obviněný ve věci jednal minimálně v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť si pro svou potřebu ponechal peníze poškozené společnosti BONVER WIN, a. s., které mu byly svěřeny a předány do jeho dispozice, naložil s nimi v rozporu s účelem svěření, čímž vyloučil vlastníka peněz společnost BONVER WIN, a. s., z dispozice s nimi. Zákonné znaky přečinu zpronevěry ve smyslu §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku pak našly v základních aspektech svůj odraz ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku (byť i v tomto ohledu si lze představit výstižnější a přesnější formulace) ve spojení s odůvodněními napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů. V nich je dostatečně vymezena svěřená věc jako věc cizí (tržba z výherních automatů), způsob svěření majetku (svěřením výherních automatů a tržeb z nich pocházejících) i skutečnost, že škoda ve výši 371.227 Kč byla způsobena na majetku poškozené společnosti BONWER WIN, a. s.
Obviněný s tím, že v jeho případě byla ze strany společností BONWER WIN, a. s. a RIO Games, a. s., použita pouze cesta trestního oznámení, aniž by byly ve snaze zabránit vzniku škody využity jiné mimotrestní prostředky, jež by popřípadě následně vedly k řešení dlužných tržeb, v podstatě ve věci uplatnil porušení zásady subsidiarity trestní represe. Nelze zpochybňovat, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. V případě obviněného nicméně nebyly dány předpoklady pro postup ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že by bylo možno uvažovat o nepřiměřenosti zásahu trestněprávními prostředky ochrany práv. Obviněný neuvádí pravdu, když tvrdí, že ze strany poškozených nebyla snaha řešit nastalou situaci týkající se neodvádění tržeb mimo trestněprávní rovinu. V tomto směru je nutno poukázat na výpovědi svědků P., M. a H. i na skutečnost, že opakovaně docházelo k urgencím úhrad, k jednání o způsobu řešení vzniklých dluhů, a to v době, kdy již obviněný ve společnosti REGAL No. 21, s. r. o., nijak nepůsobil. Nakonec došlo i k odpojení přístrojů, přičemž na druhou stranu svědci srozumitelně vysvětlili, proč k tomuto odpojení nedošlo dřív (v zájmu zachování provozu a plnění povinností k ministerstvu). Přitom je třeba zohlednit i ne příliš dlouhou dobu, v níž mělo probíhat působení obviněného ve společnosti REGAL No. 21, s. r. o. a k páchání trestného činu. Shora uvedené kroky i přesto nevedly k odčinění vzniklého nepříznivého následku. To by podle zjištěných okolností případu nemohly zajistit ani další kroky v soukromoprávní rovině uplatněné vůči společnosti REGAL No. 21, s. r. o. Tato společnost po ukončení působení obviněného jako zmocněnce ve společnosti již nadále neprovozovala předmětné dvě herny v J. a B. n. L., přičemž tyto provozovny obviněný odprodal zcela jinému subjektu (společnosti Play Games). Poškození by se tedy jistě nápravy vztahů u zadlužené společnosti REGAL No. 21, s. r. o., nedočkali. Již vůbec by touto cestou nedošlo k vymožení dlužných částek, resp. majetkových hodnot přináležejících poškozené společnosti BONWER WIN, a. s., od obviněného.
V otázce použití zásady subsidiarity trestní represe zásadně platí, že podle trestního zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu. Má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Zásadně rovněž platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Proto jej obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Závěr o nedostatečné společenské škodlivosti činu je možno učinit pouze zcela výjimečně, v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Jestliže obecné soudy ve věci činné zcela správně došly k závěru, že obviněný činem, jak je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsán, naplnil po všech stránkách skutkovou podstatu přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, je za zjištěných okolností vyloučené, aby čin obviněného nebyl posuzován jako trestný čin, který by byl společensky méně škodlivý, anebo u něhož by postačoval postih podle jiných právních odvětví.
Mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se podle státního zástupce ocitají i výhrady obviněného, kterými demonstruje alternativní verzi průběhu skutkového děje, zejména, že soudy nevzaly v úvahu jeho verzi o tom, že peníze v částce 470.000 Kč odvedl a že to byl sám obviněný, kdo byl podveden. Jde o námitky skutkové povahy a jako takové nejsou způsobilé formálně právně relevantním způsobem naplnit uplatněný dovolací důvod. Nicméně je možno ve stručnosti obviněnému oponovat v jeho tvrzeních. Neodpovídá skutečnosti tvrzení, že by se soudy nezabývaly jeho verzí o předání částky 470.000 Kč. Naopak tato alternativa byla k námitkám obviněného předmětem úvah obou soudů nižších instancí, které ovšem na podkladě provedených důkazů ke skutkovým závěrům v souladu s názorem obviněného nedospěly. V tomto směru lze plně odkázat na str. 13 rozsudku nalézacího soudu a str. 4 usnesení odvolacího soudu. Nebylo potvrzeno, že by svědek P. převzal skutečně částku v deklarované výši 470.000 Kč, předně však nebylo podle zjištění soudů prokázáno, že by takové finanční prostředky měly být předány jako odvod tržeb poškozené společnosti.
Státní zástupce dále uvádí, že ve věci není dán ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a jimi provedenými důkazy. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal za splnění podmínek §2 odst. 6 tr. ř. jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Vyhodnotil jejich obsah a zároveň srozumitelně vyložil především na straně 12 až 14 odůvodnění rozsudku, jaké skutečnosti a z jakých důvodů vzal za prokázané (§125 odst. 1 tr. ř.). Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně se pak na podkladě přezkumu, provedeného podle §254 odst. 1 tr. ř., ztotožnil odvolací soud. V podrobnostech lze plně odkázat na příslušné hodnotící pasáže rozhodnutí obou soudů, jejichž postup při zjišťování skutkového stavu věci i při revizi jeho správnosti nebyl formální a výsledek řízení není projevem nepřípustné soudní libovůle. Ani v případě námitky tzv. extrémního rozporu dovolací argumentace obviněného neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Jestliže se konečně obviněný dovolává porušení procesních zásad in dubio pro reo a presumpce neviny, lze kromě vyjádření nesouhlasu s názorem obviněného poukázat na to, že i tyto námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a nacházejí se zcela mimo rámec dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému a po zvážení všech skutečností proto dospěl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k závěru, že dovolání není opodstatněné. Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil svůj souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného V. R.
Ač obviněný podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak v části dovolání nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zejména, že soudy nevzaly v úvahu verzi obviněného, že peníze v částce 470.000 Kč odvedl, či skutečnost, že by skutečným pachatelem mohl být někdo jiný, zejména pracovník servisní společnosti) je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se snaží svými námitkami zpochybnit správnost skutkových závěrů soudů obou stupňů, přičemž nabízí jiný, vlastní způsob hodnocení provedených důkazů, a na základě toho se pak domáhá jiných skutkových závěrů, než jaké učinily soudy. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný své dovolání dále opřel o právní námitky týkající se subjektivní stránky jednání kvalifikovaného jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Podle jeho názoru nebyla dostatečně prokázána subjektivní stránka trestného činu z hlediska úmyslu. Za zásadní pochybení shledává také posouzení jeho postavení jako zmocněnce, který na základě plné moci vykonával pouze vůli třetí osoby. Má za to, že trestněprávní odpovědnost nelze přenášet výhradně na zmocněnce, jak tomu je v projednávaném případě. Dodal, že v předmětné věci byl zneužit k trestné činnosti jiných osob, přičemž skutečným pachatelem byla osoba zcela jiná a obviněný by proto mohl být považován maximálně za pomocníka z hlediska účastenství podle §24 tr. zákoníku.
Předně je třeba připomenout, že trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí uvedeným činem větší škodu. Takovou škodou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 50.000 Kč. Pachatelem trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku může být jen osoba, které byla věc nebo jiná majetková hodnota svěřena a která si ji neoprávněně přisvojila. Cizí věc je pachateli svěřena, jestliže je mu odevzdána do faktické moci, zpravidla za tím účelem, aby s ní určitým způsobem nakládal, přičemž vlastníkem věci zůstává někdo jiný. Účel svěření věci a vlastnické právo jiného jsou okolnostmi, které pachatele omezují ve volné dispozici s věcí.
Ve vztahu k zavinění obviněného lze uvést, že u trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku je po subjektivní stránce vyžadován úmysl. Podle §15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Na základě provedeného dokazování za splnění všech zákonných podmínek bylo zjištěno, že pokud se jedná o jednání za společnost REGAL No. 21, s. r. o., obviněný zde vystupoval nejen jako odpovědná osoba evidovaná u Ministerstva financí ČR dle loterijního zákona, ale také jako osoba, která fakticky za společnost jednala, vystupovala, určovala obchodní činnost a postupy společnosti, ale také se aktivně podílela na provozní činnosti společnosti, včetně přejímání finanční hotovosti, která byla na jednotlivých provozovnách společnosti v J. a B. n. L. vybrána na výherních automatech, což ostatně v rámci své výpovědi před nalézacím soudem opakovaně potvrdil i sám obviněný, jakož i svědci z řad zástupců spolupracujících společností, svědek J. P., V. M., svědkyně zajišťující provoz jednotlivých barů společnosti REGAL No. 21, s. r. o., jež bezprostředně jednaly výhradně s obviněným, i svědkyně L. Š. a svědek I. P., kteří postupně zastávali funkci jednatelů společnosti REGAL No. 21, s. r. o. Rovněž s ohledem na listinné důkazy založené ve spisovém materiálu v podobě Smlouvy o spolupráci ze dne 25. 8. 2014 uzavřené mezi společností RIO Games, a. s. a společností REGAL No. 21, s. r. o., plné moci od svědkyně Š. ze dne 1. 2. 2015 a plné moci od svědka P. ze dne 29. 6. 2015, kteří postupně zmocnili obviněného k veškerým právním úkonům za společnost REGAL No. 21, s. r. o., není pochyb o tom, že obviněný fakticky vykonával obchodní i provozní činnost této společnosti. Vedl veškerá jednání v rámci nastavení spolupráce se společností BONVER WIN, a. s. i se společností RIO Games, a. s., rovněž však zajišťoval veškeré provozní úkony, na kterých spolupracoval se zaměstnankyněmi v jednotlivých provozovnách, když od těchto přebíral veškerou finanční hotovost a tuto měl následně plně ve své dispozici. Trestněprávní odpovědnost obviněného není založena na skutečnosti, že byl evidován jako osoba odpovědná u příslušné státní instituce, ale je založena na právním zmocnění obviněného k jednání za společnost REGAL No. 21, s. r. o. a na faktickém jednání a vystupování za předmětnou společnost. Je podstatné, kdo za společnost fakticky jednal a skutečně přebíral finanční hotovost za provoz výherních loterijních terminálů, a byl tudíž rovněž povinen tuto finanční hotovost předat vlastníkovi uvedených terminálů, tedy společnosti BONVER WIN, a. s. Přitom je nutné připomenout, že z provedeného dokazování, a to zejména výslechu svědků i výpovědi obviněného, bez dalšího vyplynulo, že osobou, která veškeré výše uvedené úkony dle zmocnění vykonávala, byl právě obviněný.
K námitce obviněného týkající se naplnění subjektivní stránky jednání kvalifikovaného jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný ve věci jednal minimálně v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť věděl, že mu byly na základě plné moci od svědkyně Š. ze dne 1. 2. 2015, plné moci od svědka P. ze dne 29. 6. 2015 a předmětných obchodních smluv, uzavřených mezi společnostmi BONVER WIN, a. s. a RIO Games, a. s. a mezi společnostmi RIO Games, a. s. a REGAL No. 21, s. r. o., za niž vystupoval jako zmocněnec, svěřeny peníze poškozené společnosti BONVER WIN, a. s., v podobě výnosů z výherních hracích přístrojů provozovaných společností BONWER WIN, a. s., které mu byly předány do jeho dispozice jako cizí věc, tj. svěřeny do doby, než je odevzdal pověřeným osobám. Pokud si je ponechal pro svou potřebu, naložil s nimi v rozporu s účelem svěření, s nímž mu byly dány do dispozice, a vyloučil společnost BONVER WIN, a. s., jako vlastníka peněz a společnost RIO Games, a. s., jako servisní společnost, která má zajišťovat předání peněz jejich vlastníkovi, z dispozice s nimi, s čímž musel být srozuměn. Jak ve svém vyjádření uvedl i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, zákonné znaky přečinu zpronevěry ve smyslu §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku lze spatřovat ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku ve spojení s odůvodněními napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, v nichž je dostatečně vymezena svěřená věc jako věc cizí (tržba z výherních automatů provozovaných společností BONWER WIN, a. s.), způsob svěření majetku (vymezením postavení obviněného smluvním podkladem, svěřením výherních automatů a tržeb z nich pocházejících na základě plných mocí a označením míst provozoven, které zajišťoval obviněný) i skutečnost, že škoda ve výši 371.227 Kč byla způsobena na majetku poškozené společnosti BONWER WIN, a. s., (neodvedení tržby poškozené společnosti).
Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že předmětné majetkové hodnoty náležející poškozené společnosti BONVER WIN, a. s., byly svěřeny obchodní společnosti REGAL No. 21, s. r. o., jejímž jménem na základě zmocnění obviněný jednal, a je proto i pachatelem výše uvedeného trestného činu. Obviněný jednal v postavení zmocněnce uvedené právnické osoby. Proto byly v projednávaném případě splněny podmínky aplikace §206 odst. 1 tr. zákoníku přímo na obviněného, i když znak svěření osobě byl naplněn pouze ze strany právnické osoby, za kterou tento obviněný jednal. Není proto podstatné, že poškozená společnost byla z pohledu občanského práva ve smluvním vztahu s obchodní společností, za niž obviněný vystupoval, nikoli přímo s obviněným. Na závěru o úmyslném jednání obviněného nemůže mít vliv ani údajná existence zavedené obchodní praxe odlišné od obsahu smluv mezi zainteresovanými společnostmi a tvrzená faktická dohoda o toleranci prodlení s platbami. Rozhodné je, že se jednalo o svěřené prostředky z majetku poškozené společnosti, o čemž obviněný věděl, a že tyto prostředky neodvedl.
Pokud dále namítá, že v předmětné věci byl zneužit k trestné činnosti jiných osob, přičemž skutečným pachatelem byla osoba zcela jiná, Nejvyšší soud k této námitce konstatuje, že obviněný byl odsouzen pouze za jednání, kterého se dopustil on sám, neboť on byl tou osobou, která neoprávněně nakládala se svěřenými finančními prostředky. Navíc s ohledem na zásadu obžalovací soud nemůže státního zástupce nutit, aby podal obžalobu na jiné osoby (ten je sám povinen postupovat z úřední povinnosti za splnění zákonných podmínek). Také námitka obviněného, že jako fyzická osoba nebyl ve smluvním vztahu s poškozenou společností BONWER WIN, a. s. a neměl tak vůči této společnosti povinnost odvádět prostředky z výherních hracích přístrojů je bez významu. Bylo totiž prokázáno, že veškeré finanční prostředky byly svěřeny společnosti REGAL No. 21, s. r. o., za niž obviněný jednal, a to na podkladě smluvního vztahu se společností RIO Games, a. s., kterážto měla další smluvní vztah s poškozenou společností. Ani námitce obviněného, že jeho jednání lze považovat maximálně za pomoc z hlediska účastenství podle §24 tr. zákoníku nelze přisvědčit. Úmysl obviněného zjevně plyne z průběhu jeho jednání, kdy neodvedl poškozené společnosti BONVER WIN, a. s., tržbu z výherních automatů, které tato společnost provozovala, a neoprávněně se získanými penězi naložil.
K námitce obviněného, že v daném případě poškozená společnost BONVER WIN, a. s. a servisní společnost RIO Games, a. s., neučinili ničeho při snaze zabránit vzniku škody z hlediska zajištění tržeb, kdy z jejich strany pouze došlo k řešení dlužných tržeb podáním trestního oznámení na obviněného a rezignovali tak na jakékoliv řešení věci v civilní rovině, Nejvyšší soud jen ve stručnosti dodává, že z výpovědí svědků J. P., V. M., J. H. i E. R. vyplývá, že opakovaně docházelo k urgencím úhrad a k jednáním o způsobu řešení vzniklých dluhů, ale ani přesto nedošlo ze strany obviněného k odčinění vzniklého nepříznivého následku.
Nejvyšší soud konstatuje, že na základě výše uvedených skutečností soudy v uvedené věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem, jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Za relevantní výhradu nelze považovat ani tvrzení obviněného, že došlo k porušení procesních zásad in dubio pro reo a presumpce neviny. Tato námitka totiž směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Týká se otázek pouze skutkových a není způsobilé naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod.
Obviněný dále v rámci svého dovolání namítl, že právní závěry dotčených soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Tato zjištění mají potřebný obsahový základ ve svědeckých výpovědích z řad zástupců spolupracujících společností, zejména svědka J. P., V. M., svědkyň zajišťujících provoz jednotlivých barů společnosti REGAL No. 21, s. r. o., svědkyně L. Š. a svědka I. P., kteří postupně zastávali funkci jednatelů společnosti REGAL No. 21, s. r. o. a dále v listinných důkazech, založených ve spisovém materiálu v podobě Smlouvy o spolupráci ze dne 25. 8. 2014, uzavřené mezi společností RIO Games a. s., a společností REGAL No. 21, s. r. o. a plných mocí od svědkyně Š. a svědka P. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný V. R. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného V. R. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 7. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu