ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.926.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 926/2018- 20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 8. 2018 o dovolání obviněného P. F. Z. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2018 sp. zn. 7 To 50/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 22 T 47/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. F. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. 22 T 47/2017 uznal obviněného P. F. Z. vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, čehož se dopustil tím, že dne 15. 8. 2017 kolem 18:30 hod. telefonicky kontaktoval F. M. a sdělil mu, že požaduje, aby k jeho rukám převedl peněžní částku 80 000 Kč, kterou mu dluží jeho syn P. M. a pokud tak neučiní, tak má kamarády Ukrajince, což F. M. pochopil jako vyhrůžku, která u něj vzbudila obavu o zdraví a majetek, a od té doby žije v trvalém stresu.
Za to byl obviněnému podle §175 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, na jehož podkladě Krajský soud v Ostravě rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §175 odst. 1 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněného k výkonu tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2018 sp. zn. 7 To 50/2018 podal obviněný P. F. Z. dovolání, v němž nejprve rekapituloval průběh předchozího trestního řízení a znění vydaných rozhodnutí soudů a posléze vymezil uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný je přesvědčen, že jeho vina nebyla prokázána žádným věrohodným důkazem. Rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, že stíhaný skutek je vůbec trestným činem.
Od počátku trestního řízení obviněný tvrdí, že se žádného nezákonného jednání nedopustil. Je usvědčován pouze výpovědí poškozeného, kdy jde o téměř devadesátiletého muže, který si s odstupem času není schopen vše zapamatovat. Poškozený vedl telefonický rozhovor s nějakou osobou, která pouze uvedla, že zná Ukrajince. Nikdo mu nevyhrožoval a nevyvíjel na něj žádný nátlak. Pokud by uvedený rozhovor způsobil poškozenému závažnou újmu, měl o tom říci alespoň synovi, kterého se vše mělo týkat. Poškozený navíc uvedl, že obviněný byl v telefonu klidný, nehovořil zvýšeným hlasem. Nebyla proti němu použita pohrůžka násilí. Telefonický rozhovor byl tak pouhým nedorozuměním. Podle dovolatele v rámci trestního řízení nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť chybí subjektivní stránka, když obviněný neměl jakýkoliv úmysl na cizím člověku páchat trestnou činnost.
Ze všech těchto uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2018 sp. zn. 7 To 50/2018 v celém rozsahu zrušil a aby v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v rámci možného vyjádření k podanému dovolání sdělila, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Vyslovila ale souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2018 sp. zn. 7 To 50/2018 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolatelem uplatněný důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpověď poškozeného, že proti němu obviněný užil pohrůžku násilí), vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (neexistuje dostatečný podklad ve zjištěném skutkovém stavu věci, když ani odvolacím soudem nebylo prokázáno, že by obviněný vytýkaný trestný čin spáchal), je nutno považovat za námitky skutkového, tedy procesního charakteru, týkající se především úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů a v důsledku toho i odlišného skutkového stavu byl tento ve svém výsledku i jiným způsobem právně posouzen. Uvedené námitky tak nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je dovolání možno podat pouze tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nutno zdůraznit, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními učiněnými Okresním soudem v Novém Jičíně v jeho rozhodnutí, z nichž následně vycházel také Krajský soud v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně o žádný extrémní rozpor nejedná.
Pro úplnost je možno dodat, že obviněný je z posuzované trestné činnosti usvědčován převážně svědeckou výpovědí poškozeného F. M. a z výpisu o uskutečněném telekomunikačním provozu podle §88a odst. 4 tr. ř., který se nachází na č. l. 24 spisu. Z provedeného dokazování je tak zřejmé, že obviněný skutečně volal poškozenému dne 15. 8. 2017 od cca 18:30 hod., kdy hovor trval cca 8 minut. Tuto skutečnost nevyvrací ani sám obviněný ve své výpovědi. Z výpovědi poškozeného vyplynulo, že obviněný měl nějaké nevyřízené dluhy s jeho synem. Když nemohl plnění z tohoto závazku vymoci ze syna poškozeného, rozhodl se, že se jej pokusí získat od samotného poškozeného, kdy poškozený požadavek na zaplacení částky 80 000 Kč obviněnému striktně odmítl, na což mu obviněný sdělil, že „má kamarády Ukrajince a ti to vyřídí“, což v poškozeném vzbudilo obavy o své zdraví a majetek. Obviněný se nebyl schopen vyjádřit k tomu, zda se při hovoru zmínil „o kamarádech Ukrajincích“, jelikož si na to již nepamatuje. Odmítá ovšem, že by poškozenému jakkoliv vyhrožoval.
Neexistuje nejmenší důvod, proč by si poškozený celý hovor s obviněným vymyslel a ve své výpovědi účelově uváděl nepravdu, když oba potvrdili, že se navzájem neznají, a proto poškozený neměl jediný důvod obvinit obviněného ze spáchání trestného činu vůči jeho osobě. Jediné pojítko mezi osobou obviněného a osobou poškozeného je syn poškozeného, který podle vyjádření obviněného, mu dluží 80 000 Kč. Je tak logické, že obviněný se chtěl domoci svého majetku a snažil se kontaktovat syna poškozeného. Protože ale mu toto číslo odmítl poškozený sdělit, rozhodl se, že si svoji pohledávku vynutí na osobě poškozeného, jakožto otci dlužníka, ve kterém svým jednáním vzbudil strach o vlastní zdraví a majetek. Není důvod nevěřit poškozenému v tom, že obviněný užil frázi o „kamarádech Ukrajincích, kteří vše vyřeší“, což obviněný ani žádným způsobem nevyvrací, pouze uvádí, že si to nepamatuje. Obviněný si musel být vědom, že zmínka o „Ukrajincích, kteří vše vyřeší“ může v lidech vzbudit obavu o své zdraví a majetek, obzvláště pak u lidí vyššího věku. Je všeobecně známo, že sloveso „vyřídit“ se běžně v hovorové řeči užívá mimo jiné v případech, kdy jde o fyzické nebo psychické násilí, aby tímto bylo dosaženo požadavku osoby, která formulaci užila. Vyhodnocení slov obviněného o „kamarádech Ukrajincích, kteří věc vyřídí“ poškozeným, aniž by to bylo založeno na pravdivých skutečnostech, se tak shoduje s obecným pohledem veřejnosti na význam sdělení obviněného v souvislosti s vymáháním dluhu, kdy jsou tyto osoby obecně spojovány s používáním násilí při vymáhání dluhů. Podstatné přitom je, aby poškozený cíl pachatele, jaký chtěl v poškozeném vzbudit, opravdu vnímal. Sám poškozený se přitom během řízení vyjádřil tak, že komunikace vyzněla v duchu vydírání, že to tak v daný moment cítil, a zejména pak že od té doby žije v permanentním strachu, kdy se bojí o svoje zdraví a svůj majetek. Pokud tedy poškozený daná slova obviněného pochopil jako vyhrůžku, jde o zcela logický závěr. Nelze se tak ztotožnit s námitkou obviněného, který v dovolání uvádí, že nebyla proti poškozenému užita žádná explicitně vyřčená pohrůžka násilí a nebyl nucen, aby něco konal. Pohrůžka násilím může být vyjádřena i konkludentně, pokud je schopna v poškozeném důvodně vzbudit obavy o své zdraví nebo majetek. Obviněný sice explicitně nepoužil žádnou pohrůžku násilí nebo pohrůžku jiné těžké újmy, avšak v dané věci cílem užití fráze „mám kamarády Ukrajince a ti to vyřídí“ bylo bez nejmenších pochybností vzbudit v poškozeném strach a donutit ho, aby zaplatil obviněnému dluh za svého syna. Z výše uvedeného je zřejmé, že slova užitá obviněným ve svědkovi mohla vzbudit, a také vzbudila obavy o své zdraví a majetek, což byl i záměr obviněného, jelikož tak mohl dosáhnout svého cíle. Jedná se tak o zcela logický závěr, pokud takové prohlášení poškozený pochopil jako vyhrůžku.
Z provedeného dokazování jasně plyne, že obviněný cíleně volal poškozenému, jehož telefonní číslo si sám obstaral, kdy původně chtěl telefonní číslo na syna poškozeného, což se mu ale získat nepodařilo. Obviněný se tak chtěl zahojit na osobě poškozeného, kdy se pod pohrůžkou násilí domáhal, aby mu poškozený zaplatil 80 000 Kč místo jeho syna, tedy aby něco konal. To byl jeho primární úmysl, kterého chtěl obviněný dosáhnout i přes to, že by porušil zákon, čehož si musel být vědom. Obviněný tedy jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kdy chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoníku porušit nebo ohrozit zájem chráněný právě tímto zákonem.
Jde o hodnocení důkazů, které zcela konvenuje zákonným požadavkům stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř., a je plně v souladu se zásadami formální logiky a nelze z něj v žádném případě dovodit případný projev libovůle nalézacího ani odvolacího soudu. Nejvyšší soud tak konstatuje, že rozhodnutí soudů obou stupňů plně odrážejí úplná skutková zjištění, adekvátní hodnocení důkazů a z toho vyvozené hmotněprávní posouzení skutku.
Lze tedy shrnout, že došlo k naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, a to včetně znaku „pohrůžky násilím“ a naplnění subjektivní stránky tohoto přečinu.
Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ji ve svém důsledku jednoznačně prokazují, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá též logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Obviněným uplatněné námitky pak ve svém výsledku nejsou podřaditelné pod uvedený zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněný totiž deklaroval tento dovolací důvod, avšak uplatnil pouze námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.
K uvedenému lze též dodat, že k problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisu navíc zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). To ovšem platí zejména tehdy, pokud vznesené dovolací námitky jsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, což v posuzovaném případě nenastalo.
Jen z těchto stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. F. Z. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť jej podal výhradně z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 8. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu