ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.960.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 960/2018- 36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2018 o dovolání obviněných: 1) G. T. , a 2) M. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. 8 To 43/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 63/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné G. T. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 11. 2017 sp. zn. 89 T 63/2017 uznal obviněné G. T. a M. B. vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že vedeni společným úmyslem společně s O. S., jehož trestní řízení je vedeno samostatně, nepřiznat správci daně za společnost MB VIP CAR, s. r. o., která byla registrována u Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, Brno I., s účinností ode dne 2. června 2011 jako plátce daně z přidané hodnoty, uskutečněná zdanitelná plnění podléhající dani z přidané hodnoty a daň z přidané hodnoty ke škodě České republiky neodvést, a to konkrétně se záměrem deklarovat správci daně v rozporu se skutečností a na základě fiktivních účetních dokladů na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu a takto neoprávněně ponížit vlastní daňovou povinnost na dani z přidané hodnoty za jednotlivá zdaňovací období, tak, že
nejméně za zdaňovací období od července 2011 do července 2012 uskutečňovali za shora uvedenou společnost zdanitelná plnění spočívající v dodání zboží – motorových vozidel, která pořídili bez DPH v jiných členských státech EU s místem plnění v tuzemsku a správci daně následně fiktivně deklarovali, že společnost MB VIP CAR, s. r. o. nakupovala toto zboží od společnosti Moravafilm, s. r. o., IČ: 469 62 492, sídlem Brno, Vlhká 19, která je před tím měla pořídit v zahraničí v jiných členských státech EU, ačkoli ve skutečnosti byla faktickým pořizovatelem tohoto zboží v zahraničí přímo společnost MB VIP CAR, s. r. o., která nákup financovala, zajišťovala jeho dopravu na území ČR, prováděla další úkony spojené s jejich skladováním a následný prodej konečným odběratelům prostřednictvím autobazaru v B.-S., provozovaném touto společností, přičemž společnost Moravafilm, s. r. o. v předmětných obchodech vystupovala za účelem zastření skutečné daňové povinnosti společnosti MB VIP CAR, s. r. o. k dani z přidané hodnoty tak, že zboží bylo pouze formálně v zahraniční pořizováno jménem společnosti Moravafilm, s. r. o., když tato měla dle účetních dokladů zboží nakupovat v jiných členských státech prostřednictvím M. B., kterému k tomuto byly společností Moravafilm, s. r. o. vystaveny plné moci a následně jej prodávat v tuzemsku společnosti MB VIP CAR, s. r. o. na základě účelově vyhotovených kupních smluv, což jim svou pomocí umožnil O. S.,
kdy takto společnost MB VIP CAR, s. r. o. neoprávněně uplatnila u správce daně v podávaných daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty nárok na odpočet této daně na vstupu nejméně z následujících účetních dokladů – faktur vystavených jménem společnosti Moravafilm, s. r. o. na odběratele společnosti MB VIP CAR, s. r. o.:
Za zdaňovací období listopad 2011
F aktura č. Vozidla VIN Datum Částka v Kč Základ daně v Kč DPH v Kč.
90180/2011 11. 11. 2011 271 600,- 226 334,- 45 266,-
90184/2011 30. 11. 2011 304 580,- 253 817,- 50 763,-
celkem 96 029,- Kč
Za zdaňovací období únor 2012
Faktura č. Vozidla VIN Datum Částka v Kč Základ daně v Kč DPH v Kč.
90201/2012 3. 2. 2012 279 360,- 232 800,- 46 560,-
90202/2012 8. 2. 2012 252 200,- 210 167,- 42 033,-
90203/2012 16. 2. 2012 252 200,- 210 167,- 42 033,-
90204/2012 17. 2. 2012 368 000,- 306 667,- 61 333,-
90210/2012 22. 2. 2012 515 000,- 429 167,- 85 833,-
celkem 277 792,- Kč,
přičemž takto jednali v zištném úmyslu získat finanční prospěch částečně zkrácením daně z přidané hodnoty a částečně vylákáním výhody na této dani, po vzájemné předchozí domluvě, přípravě a rozdělení úloh, dle kterých
obviněná G. T.
jako jednatelka společnosti MB VIP CAR, s. r. o. nejméně v období od listopadu 2011 zahrnovala do účetnictví této společnosti shora uváděné fiktivní účetní doklady vystavené jménem společnosti Moravafilm, s. r. o. pro odběratele společnosti MB VIP CAR, s. r. o., podle kterých měla být motorová vozidla pořizována v tuzemsku a nikoli v zahraničí a následně podávala za společnost MB VIP CAR, s. r. o. daňová přiznání k dani z přidané hodnoty, ve kterých neoprávněně uplatňovala nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu z těchto fiktivních účetních dokladů, konkrétně pak podala u Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno I., jako příslušného správce daně nejméně:
- po jeho podepsání (elektronickém) dne 20. 12. 2011 daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce listopadu 2011, v jehož rámci neoprávněně zkrátila vlastní daňovou povinnost o částku 96 029,- Kč,
- po jeho podepsání (elektronickém) dne 24. 3. 2012 daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce února 2012, v jehož rámci neoprávněně zkrátila vlastní daňovou povinnost o částku 277 792,- Kč,
celkem zkrátila vlastní daňovou povinnost a poškodila tak ČR zastoupenou Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno I., o celkovou částku 373 821,- Kč,
G. T. podepisovala za společnost MB VIP CAR, s. r. o. fiktivní kupní smlouvy se společností Moravafilm, s. r. o., podepisovala fiktivní příjmové a výdajové doklady, zajišťovala prodej motorových vozidel koncovým zákazníkům, když za tímto účelem uzavírala se zákazníky kupní smlouvy a vystavovala jim faktury a za společnost Moravafilm, s. r. o. podepisoval faktury vystavené společností Moravafilm, s. r. o. M. B. a v autobazaru provozovaném společností MB VIP CAR, s. r. o. v B. na O., zajišťoval prodej motorových vozidel koncovým zákazníkům, když za tímto účelem uzavíral se zákazníky kupní smlouvy, které podepisovala G. T. jako jednatelka společností MB VIP CAR, s. r. o. a vystavoval jim faktury, které podepisovala G. T.
obviněný M. B.
zejména zajišťoval pro společnost MB VIP CAR, s. r. o. nákup motorových vozidel v jiných členských státech EU, kdy za využití plných mocí vystavených mu jako fyzické osobě k zastupovaní společnosti Moravafilm, s. r. o. dne 7. 6. 2006 O. S., jednatelem společností Moravafilm, s. r. o. a dne 19. 2. 2008, vystavené K. S., jednatelkou společnosti Moravafilm, s. r. o., prováděl tyto nákupy pouze formálně jménem společnosti Moravafilm, s. r. o., následně zajistil dovoz vozidel do České republiky, který prováděl buď osobně, či prostřednictvím svého řidiče nebo bratra, P. Š., kdy vozidla byla převážena přímo do autobazaru v B., O., který provozoval M. B. a G. T. a kde byla tato vozidla nabízena k prodeji zákazníkům, po dovozu vozidel do ČR zajišťoval provedení jejich kontroly u stanic technické kontroly, a jako osoba s dispozičním právem k bankovnímu účtu spol. MB VIP CAR, s. r. o., vedeném u UniCreditBank, prováděl převážně hotovostní klientské výběry peněžních prostředků společnosti, které byly fakticky používány k úhradě kupních cen motorových vozidel pořizovaných v jiných členských státech EU,
a O. S., jednající na základě plné moci udělené mu jednatelkou společnosti Moravafilm, s. r. o. K. S., opatřoval ve prospěch G. T. a M. B. prostředky budící v rozporu se skutečností zdání, že motorová vozidla v jiných členských státech nepořizovala spol. MB VIP CAR, s. r. o., ale společnost Moravafilm, s. r. o., a dne 7. 6. 2006 vystavil M. B. plnou moc k zastupování společnosti Moravafilm, s. r. o. a zajistil, aby obdobnou plnou moc podepsala M. B. dne 19. 2. 2008 i jednatelka společnosti Moravafilm, s. r. o., K. S., což M. B. umožnilo provádět tyto nákupy formálně jménem společnosti Moravafilm, s. r. o., a dále jménem společnosti Moravafilm, s. r. o. opatřoval fiktivní doklady, podle kterých tato společnost prodávala společnosti MB VIP CAR, s. r. o. motorová vozidla původně pořízená v jiných členských státech EU, zejména podepisoval fiktivní kupní smlouvy a k těmto smlouvám fiktivní faktury vystavované spol. MB VIP CAR, s. r. o. následně takovéto fiktivní účetní doklady spolu s doklady o formálním pořízení motorových vozidel společností Moravafilm, s. r. o. v jiných členských státech EU, které mu byly předány zástupci spol. MB VIP CAR, s. r. o., zahrnoval do účetnictví společnosti Moravafilm, s. r. o. a za tuto společnost registrovanou s účinností od 1. 1. 1993 plátcem daně z přidané hodnoty, podával v úmyslu zastřít skutečnou daňovou povinnost společnosti MB VIP CAR, s. r. o. za jednotlivá zdaňovací období u správce daně, Finančního úřadu pro Brno I., daňová přiznání k dani z přidané hodnoty, ve kterých z fiktivních dokladů vykazoval daňovou povinnost společnosti Moravafilm, s. r. o., vyplývající z pořízení zboží z jiného členského státu, přestože od samého počátku neměl v úmyslu takto vykázanou daňovou povinnost hradit a daň z přidané hodnoty ani v částečném rozsahu neodváděl,
a takto G. T. a M. B., za pomoci O. S., neoprávněně zkrátili daň z přidané hodnoty, čímž způsobili ČR, zastoupené Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno I., škodu nejméně ve výši 373 821 Kč.
Za to byly obviněným G. T. a M. B. podle §240 odst. 2 tr. zákoníku uloženy tresty odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, resp. třiceti měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byly výkony těchto trestů oběma obviněným podmíněně odloženy, G. T. na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců a M. B. na zkušební dobu v trvání třiceti tří měsíců.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním oba obvinění, stejně tak jej napadl státní zástupce a to v neprospěch obviněných. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. 8 To 43/2018 podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výrocích o trestech. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněné G. T. podle §240 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Dále podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku obviněné uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev, a to na dobu dvou let. Obviněnému M. B. podle §240 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti tří měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku obviněnému M. B. uložil i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev, včetně výkonu těchto pravomocí na základě plné moci, na dobu čtyř let. Naproti tomu odvolání obou obviněných bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podali oba obvinění obsáhlé dovolání, v němž nejprve rekapitulují průběh předchozího trestního řízení včetně znění vydaných rozhodnutí soudů. Následně pak uplatnili dovolací důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V dalším odůvodnění tyto dovolací důvody podrobně vymezují, zejména důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž poukazují na existující judikaturu Ústavního soudu pokud jde o existenci extrémního nesouladu mající za důsledek porušení spravedlivého procesu mj. v důsledku porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Současně činí závěr, že k takovému porušení v předchozím soudním řízení došlo. K tomu pak činí i vlastní rozbor důkazní a skutkové situace.
Pokud jde o vlastní vady, které dovolatelé učiněným rozhodnutím soudů vytýkají, tak jde zejména o neprokázání soudy tvrzených podstatných okolností, kdy vymezení skutku v rozsudku nalézacího soudu neodpovídá skutkovým zjištěním ani provedeným důkazům, na což měl reagovat již odvolací soud, který tak ale neučinil. Obvinění již v podaném odvolání uvedli, že krom jednoznačných nesprávností a podstatných okolností, které v žádném případě nebyly prokázány, tak nemalá část tvrzení nebyla dokonce předmětem ani jakéhokoliv důkazu. To je zřejmé i z odůvodnění napadeného rozsudku, když z něj nelze seznat, čím měly být relevantní skutečnosti prokazovány natož prokázány.
Před soudem prvního stupně obvinění spáchání jakékoliv trestné činnosti popřeli, a dokonce i hodnověrně poskytli výpověď, jakým způsobem dané obchody probíhaly, kdy v těchto nelze shledávat jakékoliv protiprávní jednání. Především je nutno upozornit, že bylo uvedeno, že nákupy vozidel skutečně fakticky proběhly, kdy tyto pro obviněné zajišťoval J. M. Také je zřejmé, že svědci L. D., V. P., L. T. a K. P. zmiňovali činnost společnosti vztahující se k obchodům s vozidly, a to dokonce dováženými ze zahraničí. Ze svědeckých výpovědí je také zřejmé, že O. S. byl vůdčí osobnost celé společnosti Moravafilm, s. r. o., fakticky ji řídil. Všichni také uvedli, že do těchto obchodů nebyli zapojeni a zasvěceni. Proto nelze ani učinit závěr, že tito svědci měli plný přehled o činnosti společnosti. Obvinění také nerozumí tomu, proč soudy nepracovaly s prokázanou skutečností, uvedenou svědkem P., že se společnost Moravafilm, s. r. o. zabývala dovozem a prodejem aut, ale i s dalšími informacemi, které v této souvislosti zazněly. Také je třeba poukázat na to, že soudem prvního stupně nebyla nikterak zmiňována či hodnocena výpověď svědkyně H., jakožto účetní společnosti Moravafilm, s. r. o., když tato uvedla, že společnost začala obchodovat i s vozidly, která se vozila většinou z Rakouska, Německa a občas i z ostatních zemí Evropské unie. Soudy tuto skutečnost vůbec v potaz nebraly.
Obvinění dále uváděli, že závěry odvolacího soudu o tom, že vozidla zcela jistě společnost Moravafilm, s. r. o. fyzicky nedovážela, jsou v extrémním rozporu s tím, co se podává z provedeného dokazování, ať již z výpovědi svědkyně H., svědka P. či svědkyně K. P., která uvedla, že si pouze myslí, že společnost Moravafilm, s. r. o. žádná vozidla v zahraničí nenakupovala. Vrcholem ignorace skutečností zjištěných v rámci provedeného dokazování je podle dovolatelů výpověď svědkyně T., která uvedla, že je jí známo, že firma (Moravafilm) dovážela vozidla ze zahraničí. Zcela nepochopitelné pak tudíž je výsledné tvrzení odvolacího soudu ohledně této otázky.
Soudy se tak neřídily postupy, které vyplývají z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 224/04. Zejména pak odvolací soud založil své rozhodnutí na základě extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními v dané trestní věci. Obvinění proto trvají na tom, že nebylo ničím a nikým prokázáno, že by dováželi na území České republiky motorová vozidla ze států Evropské unie. Soudy pro tento závěr nedisponují žádným důkazem.
Stejně tak nebylo žádným důkazem prokázáno, že peněžní prostředky společnosti MB VIP CAR, s. r. o. byly fakticky použity k úhradě kupních cen motorových vozidel pořizovaných v zahraničí.
Obvinění v rámci podaného odvolání poukazovali na to, že podle popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně měl dovoz vozidel provádět buď osobně dovolatel, nebo tak mělo být činěno prostřednictvím řidiče dovolatele nebo jeho bratra, P. Š. I tato část popisu skutku se ocitla bez jakéhokoliv dokazování. Nadto upozorňují na skutečnost, že soud druhého stupně reagoval na uvedenou skutkovou část rozsudku soudu prvního stupně tak, že uznal jeho pochybení, které se však snažil bagatelizovat, když uvedl, že se jedná o zřejmou nesprávnost, nicméně má za to, že k ní došlo písařskou chybou. Podle obviněných nedošlo k písařské chybě, ale k tomu, že soud prvního stupně učinil skutkové závěry, aniž by k tomu měl jakýkoliv důkaz.
Skutková zjištění soudů prezentovaná ve výrokové části rozsudků tak nemají jakoukoliv oporu v provedeném dokazování. Situace je o to závažnější, že odvolací soud se těmito námitkami obviněných prakticky nezabýval, čímž se fakticky odmítl zabývat nastalou situací spočívající v tom, že jsou zde přítomny skutkové závěry, jež nemají oporu v provedeném dokazování a že se tedy jedná o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
Oba obvinění z výše uvedených důvodů navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. 8 To 43/2018, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání obviněných se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.). Také on nejprve rekapituluje průběh předchozího trestního řízení i výsledná rozhodnutí soudů obou stupňů. Pokud jde o vlastní obsah dovolání, konstatuje, že je v něm zejména namítáno porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., dále je tvrzen extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními či právními závěry soudů a tím i porušení spravedlivého procesu. K tomu pak státní zástupce uvádí, že podle jeho názoru nelze souhlasit s tím, že zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy nebo že nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, či že jejich zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. S odkazem na uplatněné dovolací důvody, kromě onoho extrémního nesouladu, který zde ale dán není, se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných předchozími soudy ani přezkumu správnosti jimi provedeného dokazování. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele, zda existuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tak dovolací soud vázán konečným skutkovým zjištěním, které učinily soudy nižších stupňů. Ze skutkových závěrů, které v této věci učinily soud prvního i druhého stupně, je tak třeba vycházet. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, z jakých důvodů jej jednotlivé výpovědi svědků vedou k závěru, že společnost Moravafilm reálně s motorovými vozidly neobchodovala, ale sloužila pouze jako místo, kde docházelo k přefakturaci nákupů vozidel ze zahraničí, jež fakticky realizovala MB VIP CAR, s.r.o. Státní zástupce pak uvádí další důkazní a skutkové podrobnosti na podporu těchto závěrů učiněných odvolacím soudem. Vyjadřuje se i k určitému pochybení či nesprávnosti ve skutkové části výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu i k tomu, jakým způsobem na ni reagoval soud druhého stupně. Tato vada rozhodně nespadá pod dovolací důvod a nemůže ani vést ke zrušení rozhodnutí krajského soudu v dovolacím řízení. Právo obviněných na spravedlivý proces tak porušeno nebylo. V závěru státní zástupce konstatuje, že předložené námitky dovolatelů nelze akceptovat, a jelikož jejich podání tak je zjevně neopodstatněné, navrhuje dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. S rozhodnutím Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání souhlasí i pro případ rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. 8 To 43/2018 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obvinění podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Uplatněný důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatelé namítají nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozují výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že o takovou situaci se jedná i v případě obviněných T. a B. Ti sice podali dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítají nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadají soudy učiněná skutková zjištění. Výhrady obviněných, v jejichž rámci uplatňují nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně tvrzení, že z žádného důkazu nevyplývá, že by se měli dopustit projednávaného trestného činu), je nutno považovat za námitky skutkového a procesního charakteru, týkající se především úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. V podaném dovolání tedy obvinění neuplatnili námitku v tom smyslu, že by soudy učiněné skutkové zjištění nenaplňovalo zákonné znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Pokud to přesto v následné pasáži v dovolání uvádějí, vycházejí evidentně z odlišného skutkového stavu, který sami konstruují na bázi jiného hodnocení provedených důkazů. Je tudíž třeba konstatovat, že obvinění se ve skutečnosti svým dovoláním domáhají, aby na základě jiného hodnocení důkazů a v důsledku toho i odlišného skutkového stavu byl tento ve svém výsledku i jiným způsobem právně posouzen. Uvedené námitky tak nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je dovolání možno podat pouze tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Jak již bylo zmíněno shora, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, případně když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo pokud skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nutno zdůraznit, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními učiněnými Městským soudem v Brně v jeho rozhodnutí, z nichž následně vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně o žádný extrémní rozpor nejedná.
Nejvyšší soud plně souhlasí s právní kvalifikací jednání obviněných, kterou učinil nalézací soud a poté ji potvrdil i soud odvolací. Odvolací soud na str. 9 a 10 svého rozsudku zcela výstižně a přesně uvedl, proč je v jednání obviněných spatřován trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jímž je uznal vinným soud prvního stupně. Uvedené námitky obsažené v dovolání tak jsou pouhým opakováním výhrad ze strany obviněných, které již ve skutečnosti uplatnili v předchozím soudním řízení a co je hlavní, vycházejí z jiných skutkových okolností, než jak byly shledány předchozími soudy.
Pouze pro doplnění výše uvedeného a pro větší názornost Nejvyšší soud pokládá za vhodné dodat následující. Z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněnému B. byla jednateli společnosti Moravafilm, s. r. o. udělena plná moc, kterou využil k tomu, aby fiktivně jménem této společnosti v zahraničí nakupoval motorová vozidla, která poté odvezl přímo do autobazaru, který provozoval s obviněnou G. T., a kde tyto vozy poté prodávali konečným zákazníkům. Obviněný B. poté, jakožto zmocněnec společnosti Moravafilm, s. r. o., vystavoval falešné faktury a uzavíral fiktivní kupní smlouvy se společností MB VIP CAR, s. r. o., kterou zastupovala obviněná T., kdy předmětem těchto kupních smluv byly dotčené vozy, které poté prodávali v uvedeném autobazaru. Tímto postupem obvinění krátili daňovou povinnost na dani z přidané hodnoty. Nelze se ztotožnit s výtkami obviněných, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by společnost Moravafilm, s. r. o. nenakupovala a neprodávala motorová vozidla, jak uvádějí ve svém dovolání. Ze svědeckých výpovědí členů rodiny O. S. je možno poukázat především na to, že všichni shodně uvedli, že společnost Moravafilm, s. r. o. s motorovými vozidly neobchodovala, ale vědí, že prováděla pouze nějaké administrativní úkony spojené s motorovými vozidly. Stejně tak svědkyně H. vypověděla, že informaci o koupi a prodeji aut má pouze z dokumentů, které jí předával O. S. ke zpracování v rámci účetnictví. Je tak zřejmé, že podnikatelská činnost společnosti Moravafilm, s. r. o. byla zcela jiná a nákup vozidel v zahraničí a poté jejich prodej společnosti MB VIP CAR, s. r. o. byla pouze fiktivní činnost, aby společnost MB VIP CAR, s. r. o. neoprávněně uplatnila nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu z účetních dokladů týkajících se fiktivních nákupů vozidel od společnosti Moravafilm, s. r. o. Lze tak říci, že společnost Moravafilm, s. r. o. byla pouze uměle nastrčeným prostředníkem sloužícím k tomu, aby obvinění zkrátili daňovou povinnost společnosti MB VIP CAR, s. r. o.
Nelze tak souhlasit s výtkami obviněných uvedených v dovolání, že z provedených důkazů žádným způsobem nevyplývá, že se dopustili projednávané trestné činnosti a jedná se tak o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Obvinění jsou mj. usvědčováni i listinnými důkazy, konkrétně pak úředními záznamy o pohybu finančních prostředků na bankovních účtech obviněných, společnosti MB VIP CAR, s. r. o. a společnosti Moravafilm, s. r. o, ze kterých je zřejmé, že pohyby většího obnosu peněžních prostředků, které postačovaly na nákup motorových vozidel, byly zaznamenány pouze na účtu společnosti MB VIP CAR, s. r. o. Naopak na účtu společnosti Moravafilm, s. r. o. ani na účtu O. S. žádné platby, výběry nebo přijetí peněžních prostředků ve vyšších částkách v tomto období neproběhly. Je tak zřejmé, že faktickou koupi motorových vozidel obstarával někdo, kdo mohl disponovat s peněžními prostředky na účtu společnosti MB VIP CAR, s. r. o., k čemuž byli oprávněni pouze obviněná G. T. a obviněný M. B. Z dokazování také plyne, že reálně mohl motorová vozidla v zahraničí nakoupit pouze M. B. a nikdo jiný, jelikož mu byla udělena plná moc jednateli společnosti Moravafilm, s. r. o. a zároveň disponoval dostatečnými finančními prostředky, aby tento obchod uskutečnil.
To vše již ale dostatečně objasnil nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku a poté ještě blíže konkretizoval soud odvolací ve svém rozhodnutí. Nejvyšší soud se tak plně ztotožňuje se závěry nalézacího a především odvolacího soudu, na které lze plně odkázat, když obvinění ve svém dovolání uměle konstruují jiné, pro ně vyhovující závěry, které ovšem nevycházejí z provedeného dokazování a pouze neustále opakují výhrady, které uplatnili již v předchozím průběhu trestního řízení, s nimiž se ale soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly.
V daném případě provedené hodnocení důkazů zcela konvenuje zákonným požadavkům stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř., a je plně v souladu se zásadami formální logiky a nelze z něj v žádném případě dovodit případný projev libovůle nalézacího ani odvolacího soudu. Nejvyšší soud tak konstatuje, že rozhodnutí soudů obou stupňů odrážejí úplná skutková zjištění, adekvátní hodnocení důkazů a z toho vyvozené hmotněprávní posouzení skutku, přičemž v žádném případě nedošlo k porušení práva obviněných na spravedlivý proces ani práva rovnosti účastníků soudních sporů. Na tomto místě je k vzneseným námitkám ještě třeba poznamenat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak ani k určení relativní váhy určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), přičemž tímto nedostatkem dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu a především pak rozsudek soudu prvního stupně netrpí.
Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obvinění svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Závěr o vině obviněných byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jejich vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi žádný, natož obviněnými vytýkaný extrémní rozpor, který by měl vést k jejich zrušení, neshledal.
Z výše uvedeného pak lze učinit jediný závěr, a to ten, že obviněnými uplatněné námitky, mající výhradně procesní charakter, ve svém výsledku nejsou podřaditelné pod uvedený zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takže stojí mimo jeho rámec.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je pak dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech, a to že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Aby byl tento dovolací důvod naplněn, musel by Krajský soud v Brně zamítnout řádný opravný prostředek obviněných z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože by nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (např. odvolání nepodali obvinění opožděně, ale včas, odvolání podali obvinění opožděně, ale jen v důsledku nesprávného poučení). Nebo by Krajský soud v Brně takové odvolání musel odmítnout pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoliv obvinění nebyli řádně poučeni nebo jim nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad. To však namítáno v dovolání není a z obsahu procesního spisu rovněž nevyplývá, že by k takovému pochybení došlo.
Dovolání obviněných současně nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ani z toho pohledu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženo takovými vadami, které by naplňovaly nějaký z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněnými uplatňované námitky k postupu soudu prvního a druhého stupně totiž nenaplňují žádný z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obvinění v dovolání brojili proti zjištěnému skutkovému stavu nalézacím soudem, který podle obviněných žádným způsobem nevyplývá z provedeného dokazování a jedná se tak o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Nejvyšší soud se však zcela ztotožnil se závěry nalézacího a odvolacího soudu a dospěl k názoru, že postup a rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nenaplňuje žádný z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a tudíž nebyl naplněn ani obviněnými uplatňovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Nejvyšší soud po náležitém posouzení předloženého spisu a podaného dovolání navíc zjistil, že většina námitek uváděných obviněnými byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v odvolání. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomu je třeba ale dodat, že se musí jednat o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod.
K uvedenému lze též dodat, že k problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Jelikož ale, jak bylo ostatně již shora zdůrazněno, obviněnými uplatněné námitky ve své podobě a konečném výsledku byly shledány jako nepodřaditelné pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a stojící mimo jejich rámec, Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných G. T. a M. B. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Obvinění totiž sice deklarovali tyto dovolací důvody, avšak způsob jakým předmětné námitky uplatnili, je ve skutečnosti svým obsahem nenaplňují a nijak jim neodpovídají. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání po předchozím splnění podmínek obsažených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 8. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu