ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.974.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 974/2018- 19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2018 o dovolání obviněného R. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 6 To 78/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 1 T 37/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 1 T 37/2018, byl obviněný R. H. uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod body 1) až 5) uvedeného rozsudku.
Za uvedené jednání byl obviněný R. H. odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost AHOLD Czech Republic, a. s., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 1 T 37/2018, podal obviněný R. H. odvolání, které směřovalo pouze do výroku o trestu a o kterém rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 6 To 78/2018, tak, že odvolání bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 6 To 78/2018, podal následně obviněný R. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřující do výroku o trestu. Obviněný v dovolání uvedl, že považuje uložený trest za nepřiměřený a současně tento trest považuje za neefektivní, neboť ve výkonu trestu odnětí svobody se nebude schopen zařadit do běžného způsobu života a nahradit způsobenou škodu. Dále uvedl, že při podrobnějším pohledu lze konstatovat, že se v daném případě jedná o osobu, která postrádá běžné návyky obstarávání si svých především základních potřeb, tj. potravin, a to základním způsobem, tj. výdělečnou činností. V této souvislosti vyjádřil dovolatel názor, že by bylo vhodné uložit trestní sankci, která by naplňovala požadavky na individualizaci trestu s přihlédnutím k jeho osobě, k zásadě ultima ratio a k zásadě přiměřenosti, neboť uložená sankce nemůže v souhrnu naplnit všechny tyto požadavky a plní tedy pouze funkci trestní represe a ochrany společnosti, avšak pouze po dobu výkonu uloženého trestu. Po vykonání uvedeného trestu však není schopna naplnit i očekávanou funkci ve vztahu k obviněnému – jeho nápravu a resocializaci.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil rovněž rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 1 T 37/2018, a aby věc přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 14. 6. 2018 Nejvyššímu soudu sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný R. H. založil dovolání na námitkách týkajících se hodnocení polehčujících okolností a přiměřenosti uloženého trestu. Tyto námitky ovšem stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to i v té jeho alternativě, která je vymezena jako „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, míněno jiné, než je právní posouzení skutku. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu ve vztahu ke stanovení druhu či výměry trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky přiměřenosti trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, že měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (k uvedenému viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). To platí přesto, že otázka přiměřenosti trestu je záležitostí aplikace hmotného práva, zejména ustanovení §38 – §39, §41 – §42 tr. zákoníku.
Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku vad výroku o vině, lze tedy samotný výrok o uložení trestu dovoláním napadat z hmotněprávních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný R. H. neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu. Trest odnětí svobody na dvacet měsíců se zařazením do věznice s ostrahou mu byl uložen jako přípustný druh trestu ve výměře, která spadá do rámce zákonné trestní sazby stanovené v §205 odst. 2 tr. zákoníku v rozpětí od šesti měsíců do tří let. Trest uložený obviněnému je za polovinou zákonné sazby a nelze ho pokládat za trest nepřiměřený, či dokonce nezákonný.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotněprávním dovolacím důvodem. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštním hmotněprávním dovolacím důvodem stanoveným ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z tohoto vzájemného vztahu obou dovolacích důvodů logicky vyplývá, že napadnout samotný výrok o uložení trestu kvůli porušení hmotného práva je možné zásadně jen s použitím zvláštního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Výklad, který by připouštěl namítanou nepřiměřenost uloženého trestu jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., by byl nelogický, neboť by činil ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bezpředmětným, nadbytečným a nefunkčním. Při naznačeném výkladu by uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu bylo vždy „jiným nesprávným hmotněprávním posouzením“ podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takže ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by postrádalo jakýkoli smysl.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno ke korekcím výroku o uložení trestu z hlediska jeho přiměřenosti, ale jen k nápravě nejzávažnějších vad spočívajících v uložení nepřípustného druhu trestu nebo v uložení trestu ve výměře mimo zákonné meze.
Námitky obviněného R. H. na adresu výroku o trestu, který mu byl uložen, se opíraly o jeho názor, že uložený trest je nepřiměřeně přísný. Takové námitky ovšem nejsou dovolacím důvodem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného R. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 8. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu