ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.1084.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 1084/2018-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 10. 2018 o dovolání, které podala obviněná V. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 55 To 47/2017, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 287/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné V. H. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 2 T 287/2015, byla obviněná V. H. uznána vinnou pod bodem 1) a) až x) výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), pod bodem 2) přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku a pod bodem 3) přečinem neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy jí byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 a §45 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný společný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byla zařazen do věznice s dozorem podle §56 odst. 3 tr. zákoníku. Dále jí byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodních společností, dále zákaz výkonu funkce předsedy či místopředsedy občanských sdružení, dále zákaz podnikatelské činnosti podle živnostenského zákona v předmětu podnikání vydavatelská a nakladatelská činnost na dobu 6 let. Současně byl podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 31 T 111/2011, který nabyl právní moci dne 6. 3. 2012, celý výrok o vině, výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu, příp. podle §229 odst. 1 tr. řádu, bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Shora uvedené trestné činnosti se podle tohoto rozsudku obviněná dopustila (zjednodušeně uvedeno) následovně. Skutek uvedený pod bodem 1) výroku rozsudku spočíval v tom, že v rozmezí od 9. 8. 2007 do 13. 9. 2013 v místech svého podnikání, tedy zejména v Olomouci, vedena jednotným záměrem opatřit si nedovoleným způsobem majetkový prospěch jednak svým jménem jako osoba samostatně výdělečně činná, s místem podnikání Křelov-Břuchotín, jednak jménem obchodní společnosti Studio Trend, s. r. o., IČ: 26901153, se sídlem Jaurisova 515/4, Praha-Michle (dále jen „obchodní společnost Studio Trend“), v níž vykonávala funkci jednatelky, a jednak jménem občanského sdružení, resp. od 1. 1. 2014 spolku 1. olomoucké studio trend, IČ: 27035611, se sídlem Rooseveltova 593/24, Olomouc – Nové Sady (dále jen „občanské sdružení 1. olomoucké studio trend“), jehož byla předsedkyní, objednávala tisk časopisů Módní trendy, B.O.D.Y., Autotrendy, Bydlení a jiných, jakož i další služby spočívající v poskytování reklamní služby, přepravní služby či poštovní služby, ačkoliv tyto obchody sjednala od počátku s tím, že vzniklé závazky neuhradí, přičemž konkrétní závazky byly podrobně rozvedeny pod body a) až x). Celkově tak svým jednáním popsaným pod bodem 1) způsobila škodu ve výši 2 174 718 Kč.
3. Pod bodem 2) uvedeného rozsudku byla obviněná uznána vinnou, že nejméně v době od roku 2009 do roku 2012 v Praze ani jinde jako jediná jednatelka obchodní společnosti Studio Trend řádně nevedla ani jinak nezabezpečila řádné vedení účetnictví, především v rozporu s konkrétně uvedenými ustanoveními zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, nevedla účetní knihy, nepořizovala účetní zápisy ani jiné podklady, které by sloužily k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ačkoliv byla povinna zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví podle §135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále ve zkratce jen „ObchZ“). V důsledku takto nesprávně a neprůkazně vedené účetní evidence shledal místně příslušný správce daně podané daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za účetní období roku 2009 jako nepřezkoumatelné, za účetní období let 2010 až 2012 pak obviněná vůbec nepodala u místně příslušného správce daně daňová přiznání k dani z příjmů právnických osob, a tím za uvedená zdaňovací období ohrozila včasné a řádné vyměření daně z příjmů právnických osob.
4. Pod bodem 3) uvedeného rozsudku byla obviněná uznána vinnou, že v období od 22. 2. 2011 do 2. 3. 2015 v Olomouci, v místě své kanceláře, nacházející se nejprve v L. a následně v B., resp. i na jiných místech, se záměrem získat majetkový prospěch jako jediná osoba vystupující jménem občanského sdružení 1. olomoucké studio trend a následně též jménem spolku Právní poradna - sdružení právníků, právních a finančních poradců a odborníků v oblasti práva, o. s., IČ: 22740198, se sídlem Rooseveltova 592/92, Olomouc, v němž byla předsedkyní, případně B.I.P. Bezplatná insolvenční poradna, IČ: 22740198, se sídlem Olomouc, Litovelská 15, poskytovala svým klientům právní služby z oblasti insolvenčního a občanského práva, zejména aktivně nabízela a sama či prostřednictvím svých zaměstnanců poskytovala služby spočívající v sepsání návrhu na povolení oddlužení spolu se zpracováním a přípravou potřebných podkladů a právními radami ohledně dalšího postupu, sepisování žalob a zastupování žalujících v řízení před soudy. Za to si účtovala od jednotlivých klientů odměnu, jak bylo konkrétně rozvedeno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod jednotlivými odrážkami na jeho str. 9 až 13 (celkem 53 případů). Obviněná tak poskytovala právní služby, které jsou oprávněny poskytovat pouze osoby uvedené v §2 odst. 1, 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZA“), avšak ona takovou osobou nebyla, a tyto právní služby provozovala soustavně, samostatně, po delší dobu a za úplatu, jejíž celková výše v popsaných případech činila nejméně 207 900 Kč.
5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněná, státní zástupce a poškozená Česká pošta, s. p., o nichž rozhodoval Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, který rozsudkem ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 55 To 47/2017, z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. řádu byla odvolání obviněné a poškozené České pošty, s. p., zamítnuta. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání obviněné
6. Proti rozsudku Krajské ho soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podala obviněná V. H. prostřednictvím své obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a), b), g) a h) tr. řádu. Obviněná měla za to, že napadený rozsudek soudu druhého stupně, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, trpí takovými právními a procesními vadami, pro které jsou oba nezákonné a domáhala se jejich zrušení.
7. Konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu obviněná spatřovala v tom, že bylo porušeno její právo na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod (usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., dále ve zkratce jen „Listina“). Toto porušení shledala v tom, že o jejím odvolání rozhodl senát Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci v jiném složení, než je určeno rozvrhem práce tohoto soudu. Senát č. 55 To totiž podle rozvrhu práce má rozhodovat ve složení JUDr. Jaroslav Hudeček, JUDr. Jaroslav Malátek a JUDr. Antonín Bucheň, v němž ostatně rozhodoval též o předchozím odvolání obviněné proti rozsudku soudu prvního stupně i o jiných opravných prostředcích podaných proti rozhodnutím soudu prvního stupně v tomto trestním řízení. Ve veřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2018, v němž soud druhého stupně rozhodoval o odvoláních proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 23. 11. 2016 (pozn. obviněná nesprávně uváděla 26. 11. 2016) rozhodoval v jiném složení senátu, a sice ve složení z předsedy senátu Mgr. Aleše Rýznara a soudců JUDr. Jaroslava Malátka a JUDr. Antonína Bucheně. Obviněná namítla, že o změně složení senátu nebyla předem vyrozuměna a nebyla jí poskytnuta ani lhůta k vyjádření. V trestním spise je založena listina ze dne 25. 4. 2016, kterou z důvodu nepřítomnosti předsedy senátu JUDr. Jaroslava Hudečka místopředseda soudu pověřil soudce Mgr. Aleše Rýznara podle §44 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „ZSS“), zastupováním nepřítomného předsedy senátu. Dovolatelka byla přesvědčena, že za pouhý jeden den se předseda senátu nemohl se spisovým materiálem (v té době čítajícím 4 200 listů) seznámit tak, aby ve věci mohl se znalostí rozhodnout. Tím mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny.
8. Pokud jde o další uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, obviněná namítala, že u okresního soudu rozhodoval senát s přísedícími, kteří měli být pro podjatost vyloučeni. Dovolatelka měla za to, že oba přísedící měli prokazatelný důvod nevystupovat vůči ní objektivně a nezávisle, neboť oba působí ve společnostech, které mají vůči dovolatelce neuhrazené pohledávky. Přísedící M. B. totiž podle obviněné jednal za společnost Studny, která si v roce 2007 ústně sjednala u občanského sdružení 1. olomoucké studio Trend inzerci v magazínu Nový Trend Region, avšak faktura za inzerci musela být stornována z důvodu nezaplacení objednatelem. Následné jednání s M. B. ohledně úhrady objednávky bylo podle obviněné vyhrocené. Ve spise je k důkazu přiložen magazín s reklamou této společnosti. Druhý přísedící M. V. je zaměstnancem Československé obchodní banky, a.s., pobočky v Olomouci, která se přihlásila do insolvenčního řízení (jehož předmětem byl úpadek obviněné) se svou pohledávkou za obviněnou. Bylo tak zřejmé, že jeho vztah k obviněné mohl být zkreslen v její neprospěch, jelikož na ni mohl nahlížet negativně pro její dluh vůči jeho zaměstnavateli. Oba dva přísedící měli být podle obviněné pro pochybnosti o jejich nepodjatosti vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení. K tomu odkázala na judikaturu Ústavního soudu. Námitky na vyloučení obou přísedících ve smyslu ustanovení §30 odst. 1, 2 tr. řádu obviněná vznesla, avšak byly soudy nižších stupňů odmítnuty jako nedůvodné. Soudy při tomto rozhodování vycházely z tvrzení přísedících, kteří uvedli, že obviněnou neznali a nikdy s ní nepřišli do kontaktu. Pan M. B. potvrdil existenci inzerátu, vše ohledně této inzerce měl však zařizovat jeho bratr. Dále pak obviněná polemizovala se závěrem, že přísedící M. B. nevěděl o nezaplacení inzerce. Z předložené e-mailové komunikace mezi občanským sdružením 1. olomoucké studio Trend a společností pana M. B. nevyplynulo, že by za jeho společnost jednal někdo jiný než on sám. K tomuto důkazu navrhla obviněná výslechy svědků, což soudy zamítly. Dovolatelka měla za to, že k vyloučení přísedících postačí pochybnosti o jejich nestrannosti, která však nemusí být prokázána. Obviněná jednoznačně vnímala nepřátelství obou přísedících vůči své osobě.
9. Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněná spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném hmotně právním posouzení skutku, neboť soudy nižších stupňů vycházely ze skutku, který nebyl v řízení prokázán, naopak skutková zjištění soudů nižších stupňů byla v tzv. extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Podle jejího názoru bylo vedeno důkazní řízení v rozporu se zákonem a docházelo k porušování práva obviněné na spravedlivý proces. K tomu odkázala na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
10. Konkrétně ke skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněná namítla neprokázání subjektivní stránky jednání, kterého se měla dopustit, a rovněž také objektivní stránky trestného činu podvodu, jehož znaky tak nebyly naplněny. Podle obviněné nebylo v trestním řízení vůbec prokázáno, že by v době jednání s poškozenými měla od počátku úmysl za provedené služby nezaplatit. Pokud nedošlo k zaplacení za objednané služby, bylo to vždy jen z důvodu nekvalitně provedené zakázky ze strany tiskáren (výjimku tvoří tiskárny J. U. a LD, s. r. o., kterým nebylo zaplaceno z důvodu následné platební neschopnosti, a tiskárna INPRESS, a. s., u níž zaplacení lze prokázat dokladem o zaplacení. Soudy nižších stupňů podle obviněné v tomto směru vycházely z nesprávné zjednodušující úvahy, že ohledně tvrzených sporných pohledávek byly vedeny civilní spory, v nichž si obviněná v případě neúspěchu nepodávala opravné prostředky, příp. nebyla s námitkami úspěšná, a proto pohledávky poškozených jsou oprávněné a její výhrady nedůvodné. Považovala také za nepřípustné, že soud prvního stupně vedl dokazování s poškozenými tzv. korespondenčně, písemně. Přitom obviněná na jejich výslechu před soudem trvala. Tím byla podle obviněné porušena základní zásada trestního řízení uvedená v §2 odst. 11 tr. řádu, podle něhož jednání před soudy jsou ústní a důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají. Navíc z písemných odpovědí poškozených nebylo ani zřejmé, zda se ve věci vyjadřovala skutečně osoba, se kterou obviněná jednala, anebo jen statutární orgán. Osoby, s nimiž dovolatelka jednala o kvalitě tisku, měly být v rámci zásady ústnosti a bezprostřednosti vyslechnuty před soudem. Konkrétně obviněná navrhovala výslech svědka V., s nímž za tiskárnu J. L. opakovaně řešila nekvalitní tisk. Naopak byl vyslechnut svědek J. L., s nímž dovolatelka stran reklamace nic neřešila. Tato obhajoba týkající se nekvalitně provedených tisků nebyla soudy nižších stupňů vyvrácena, ač dovolatelka tyto své výhrady považuje za klíčové. K tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 6 Tdo 568/2015, podle nějž je nutno přezkoumat všechny skutečnosti, které umožňovaly nebo naopak bránily obviněnému ve splnění jeho povinnosti vůči poškozeným. Stejně tak soudy nepřezkoumaly obhajobu obviněné, že v důsledku vadných tisků vypověděli inzerci někteří významní solventní zákazníci. Tak například kvůli vadnému tisku z tiskárny L. L. [útok pod bodem 1) písm. g)] odstoupili inzerenti Gemini Zlín a OP Prostějov. To ve skutečnosti vedlo ke ztrátě příjmů z inzerce a k následné platební neschopnosti [např. pro tiskárnu LD, s. r. o., útok pod bodem 1) písm. v)]. Přitom žádný z těchto inzerentů nebyl v řízení vyslechnut. Vyslechnutá svědkyně A. P. (zaměstnankyně tiskárny J. J.) v řízení před soudem prvního stupně přiznala vadnost tisku. Svědek M. C. za tiskárnu A.M.G., s. r. o., podle dovolatelky účelově zamlčel reklamaci vadnosti tisku uplatněnou obviněnou i zápočet náhrady. Podle obviněné tak vznikly jednoznačné pochybnosti o důvěryhodnosti zástupců tiskáren ve vztahu k uplatňovaným reklamacím, a i proto měly být osoby, se kterými obviněná o reklamacích jednala řádně v trestním řízení v procesním postavení svědků vyslechnuty, aby měla dovolatelka možnost pokládat jim otázky a konfrontovat je se svou obhajobou. Obviněná dále uváděla tiskárny (např. Tisk pětka, s. r. o.), s nimiž měla bezproblémovou spolupráci, což soudy nijak nepřezkoumaly. Zdůraznila, že v období, kdy mělo dojít k jejímu inkriminovanému jednání (tj. od 9. 8. 2007 do 13. 9. 2013), příjem z inzerce existoval, což dokládají faktury, důvodem nezaplacení byl v drtivé většině případů pouze vadný tisk. Výjimku tvoří útok pod bodem 1) písm. a) v případě tiskárny J. U., kdy byly zpočátku problémy s chybným účtem. Soud prvního stupně se pokoušel J. U. předvolat, ovšem při problémech s předvoláním pak na jeho výslech rezignoval. Další výjimkou jsou případy tiskárny LD, s. r. o., pod bodem 1) písm. v) a tiskárny INPRESS, a. s., pod bodem 1) písm. k). V případě společnosti Seznam.cz pod bodem 1) písm. ch) byla soudu předložena smlouva o spolupráci zakládající vzájemné plnění, nikoli však finanční platby. Skutkové závěry ohledně tohoto útoku jsou tak podle obviněné v extrémním rozporu s provedeným důkazem. Rovněž nebyly vyslechnuty osoby jednající za obchodní společnost TOPTRANS EU, a. s., uvedené pod bodem 1) písm. t), jíž byly objednávky podle obviněné hrazeny ihned po dovozu. To platí obdobně i pro Českou poštu, s. p., uvedenou pod bodem 1) písm. n).
11. Obviněná dále k platební schopnosti objednávajících subjektů uvedla, že v rozhodném období měly zisk z reklamy. Vyjádření svědkyně V., že měla pocit, že si společnost sama na sebe nevydělá, lze vztáhnout až na období od roku 2014, kdy si svědkyně udělala účetní kurz a porozuměla trochu dané problematice. Proto i hodnocení této svědecké výpovědi soudy nižších stupňů bylo v extrémním rozporu s jejich závěry o skutkovém stavu věci. To stejné platilo i pro závěr soudu o tom, že zaměstnanci nedostávali pravidelnou odměnu za práci. K tomu upozornila na výpovědi svědkyň V. a Ř., které problémy s výplatou mzdy popíraly. Svědek P. byl zaměstnán pouze krátce a dostal za svou práci protiplnění v podobě lyžařského vybavení.
12. Dovolatelka podotkla, že své podnikání ukončila ke dni 30. 3. 2011. Dne 1. 7. 2012 odstoupila z funkce jednatelky obchodní společnosti Studia Trend, a proto navenek již nemohla za tuto společnost dále jednat. Pokud pro tuto společnost dále vykonávala nějakou činnost, bylo to z pozice zaměstnankyně, jejíž pracovní náplní bylo vedení obchodního oddělení. Za společnost tedy nemohla jednat a bránit se v civilních řízeních proti ní vedených ohledně vadně provedených tisků.
13. Nelze podle obviněné bez dalšího učinit závěr o podvodném jednání jen z toho, že objednavatelé plnění byli v úpadku (k tomu poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 8 Tdo 556/2013). Rovněž postrádala v rozhodnutích soudů vyhodnocení objektivní stránky trestného činu podvodu, tedy konkrétní způsob, jímž měla poškozené uvést v omyl či jim měla zamlčet podstatné skutečnosti. Měla také za to, že k tomu nebyly zajištěny žádné důkazy, z nichž by se toto podvodné jednání dalo dovodit. Podotkla, že poškozené subjekty si mohly ověřit platební schopnosti obviněné nebo společností, za které jednala, případně si měly tyto informace od obviněné vyžádat. Pokud tak poškození neučinili, zůstává tak na obchodním riziku každého podnikatele, jakou míru obchodního rizika na sebe převezme, ale poté toto své dobrovolné riziko nemůže přenášet na stát (k tomu poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 7 Tdo 461/2007, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Prostředky trestní represe nemohou v právním státu sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy. Dovolatelka poškozeným žádné informace nezamlčovala, ani je nijak neuváděla v omyl. Stejně tak poškozeným nemohla vzniknout taková škoda, jak je uváděno, neboť až na 3 výjimky uvedené výše, se jednalo o vadný tisk.
14. Obviněná také namítla, že soudy nižších stupňů, pokud uznaly obviněnou vinnou, rozhodly v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu.
15. Ke skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně shrnula, že soudy nižších stupňů neprovedly důkazy navržené obhajobou, aniž by jejich odmítnutí řádně odůvodnily, a provedené důkazy řádně nehodnotily, jinak by nemohly obviněnou uznat vinnou trestným činem podvodu.
16. Skutkové závěry uvedené ve výroku o vině pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně byly podle obviněné učiněny rovněž v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Zdůraznila, že jednatelkou obchodní společnosti Studio Trend byla pouze do 1. 7. 2012, kdy z této funkce odstoupila. V době, kdy byla jednatelkou této obchodní společnosti, zadala zpracování účetnictví odborně způsobilé osobě – M. B., který měl zplnomocnění i k podávání daňových přiznání za společnost, což svědek M. B. výslovně potvrdil. K předání účetnictví od svědka B. došlo až ke dni 28. 8. 2013, o čemž byl sepsán předávací protokol. Po celou uvedenou dobu tak existovala platná ústní smlouva o zpracování účetnictví a podávání daňových přiznání a M. B. prokazatelně po celou dobu přijímal účetní doklady ke zpracování. Tento svědek také po celou dobu přijímal účetní doklady a z jeho jednání tak nelze dovodit jeho domněnku, že nezaplacením za provedené služby by jejich dohoda měla skončit. Obviněná dále uváděla, že ani neměla od tohoto svědka informace, že by účetnictví řádně podle uvedené smlouvy nevedl nebo že by nepodával daňová přiznání. Soudy nižších stupňů podle obviněné ani neprokázaly její úmyslné jednání naplňující znaky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, neboť k vedení účetnictví a podávání daňového přiznání zajistila odborně způsobilou osobu. Za nelogické považovala odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který její úmysl dovozoval z toho, že účetnictví odmítla dobrovolně vydat, a proto jí bylo odňato až při domovní prohlídce. Ze způsobu obhajoby v průběhu trestního řízení nelze usuzovat na naplnění znaků skutkové podstaty žádného trestného činu. Dále namítla, že trestní odpovědnost za tento trestný čin zanikla promlčením podle §34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, neboť ona k 1. 7. 2012 odstoupila z funkce jednatelky a trestní stíhání bylo zahájeno až dne 16. 7. 2015, tj. po uplynutí 3 let.
17. Ke skutku uvedenému pod bodem 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dovolatelka namítla, že ani v tomto případě nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky přečinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku. Poradna jako občanské sdružení byla zaregistrována Ministerstvem vnitra ke dni 10. 5. 2012, o čemž byla obviněná informována přípisem ze dne 12. 5. 2012. Součástí žádosti o registraci sdružení byly stanovy sdružení, které obsahovaly popis rozsahu činností a oprávnění sdružení. Úřední akt Ministerstva vnitra o registraci sdružení si dovolatelka vysvětlovala tak, že tím získala oprávnění ve smyslu ustanovení §2 odst. 1, 2 ZA, v němž je mimo jiné uvedeno, že právní služby mohou poskytovat také jiné osoby než advokáti, kterým to povoluje výjimka. Obviněná měla za to, že Ministerstvo vnitra přezkoumává zákonnost a důvodnost navrhovaných registrací, a v případě, že by žádost nebo stanovy odporovaly zákonu, pak by vyzvalo žadatele k odstranění vad. Dále citovala stanovy, podle nichž je cílem činnosti občanského sdružení (spolku) Právní poradna - sdružení právníků, právních a finančních poradců a odborníků v oblasti práva, o. s., vytvářet podmínky a koordinovat snahu členů šířit informace o novinkách a zajímavostech v oblasti občanského, obchodního a insolvenčního práva, v tomto duchu vytvářet podmínky, podporovat a koordinovat aktivity směřující k přispívání informovanosti mezi širokou veřejností, přispívat k rozvoji informačních cest mezi soudci, advokáty, soukromými právníky, právními a finančními poradci a širokou veřejnosti. Tyto cíle se uskutečňují vytvářením prostředí k setkávání, studiu a vzájemné výměně zkušeností, organizace přednášek a zapůjčování knih, podpory přednášejících, poradenstvím ve vztahu se státními orgány, osvětovou činností apod.
18. Domnívala se, že lze u ní maximálně spatřovat právní omyl ohledně vytýkané činnosti, neboť byla přesvědčena, že jedná v souladu se zákonem. Zdůraznila, že činnost poradny nijak netajila, naopak ji i veřejně inzerovala. Obviněná podotkla, že fakticky právní služby poradny byly poskytovány bezplatně, což potvrdila i svědkyně Ř., zpoplatněny byly de facto jen provozní náklady. Obviněná se bránila též tím, že obdobnou činnost (sepis insolvenčních návrhů) provozovaly i další organizace, neboť v tehdejší době byla právní úprava vágní, a až později novelou insolvenčního zákona byl zaveden institut akreditované osoby. Vzhledem k zákazu retroaktivity v trestním právu však nelze na základě nového znění zákona trestně postihovat jednání, které dříve nebylo regulováno. K právnímu zastupování v záležitostech manželů E. a S. J. pak upozornila na to, že zde vystupovala jako obecný zmocněnec podle §27 o. s. ř. Podotkla, že v trestním řízení nebyly k jednotlivým útokům dotčené osoby v postavení svědků vyslechnuty (vyjma dvou svědků – svědkyně J. a svědka J. K.), a to ani v řízení před soudem ani v přípravném řízení. Tímto došlo k porušení práv obviněné na spravedlivý proces. Dovolatelka považovala společenskou škodlivost jednání, které bylo shledáno trestným, za zanedbatelnou, pouze se lidem v nouzi snažila pomoci, ve většině případů byla navíc úspěšná a lidé spokojení.
19. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spatřovala obviněná v tom, že jí byl uložen trest v rozporu se zákonem. Soudem prvního stupně jí byl uložen společný úhrnný trest za shora uvedené tři skutky podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 a §45 odst. 1 tr. zákoníku. Do rozsudku byly Okresním soudem v Olomouci převzaty tři útoky uvedené pod body 1) písm. i), j) a l) z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 31 T 111/2011, který nabyl právní moci dne 6. 3. 2012. Podle dovolatelky však soud prvního stupně při takovém postupu pochybil, protože tyto 3 útoky byly ke dni 1. 1. 2013 amnestovány prezidentem republiky, a proto neměla být znovu uznána vinnou za tyto útoky, ani jí neměl být za ně ukládán trest.
20. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu podřadila také námitku, že jí byla tvrzená škoda přičítána dvakrát. Způsobení větší škody bylo zohledněno jednak jako znak skutkové podstaty (značná škoda) v právní kvalifikaci zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jednak jako obecně přitěžující okolnost podle §42 písm. k) tr. zákoníku při ukládání trestu. Obviněná brojila též proti konstatování, že páchala trestnou činnost s rozmyslem a po předchozím uvážení, což bylo podle ní v rozporu s provedeným dokazováním. Za nepřezkoumatelné považovala i úvahy soudů nižších stupňů, proč obviněné nebyl uložen podmíněný trest odnětí svobody. V této spojitosti obviněná upozornila na svůj dosavadní bezúhonný život, studium práv na právnické fakultě, jakož i snahu o vzdělání v jiných oblastech.
21. Na základě výše uvedených skutečností navrhla dovolatelka Nejvyššímu soudu, aby zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně po zrušení rozsudku soudu druhého stupně ji vrátil tomuto soudu.
22. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněné zasláno k vyjádření, Nejvyššímu soudu sdělil, že tohoto oprávnění nevyužívá a k podanému dovolání se nebude vyjadřovat, souhlasil však s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
23. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
24. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
25. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu lze podat, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
26. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
27. Dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
28. Poslední dovolatelkou namítaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je upraven pro případy, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
29. Úvodem je třeba podotknout, že obviněná sice formálně deklarovala dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), b), g) a h) tr. řádu, ovšem co se týče dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. řádu, ve skutečnosti měla na mysli spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhala přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým rozsudkem rozhodl o zamítnutí odvolání obviněné, tedy řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byly podle dovolatelky v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. řádu.
30. Toto pochybení však samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto v této části dovolání obviněné odmítl. Takto Nejvyšší soud rozhodl, jak bude vysvětleno dále, protože obviněnou vznesené námitky zčásti neodpovídaly uplatněným a ani jiným dovolacím důvodům, a zčásti se jednalo o námitky zjevně neopodstatněné.
b) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu
31. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu obviněná dovozovala porušení jejího práva na zákonného soudce, když podle ní o jejím odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v jiném složení, než jak je určeno rozvrhem práce.
32. Obviněná tak uplatňovala druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl nesprávně obsazený soud. O tento případ jde však tehdy, pokud obsazení soudu neodpovídá ustanovením §27, §31 a §35 ZSS. Takové porušení lze spatřovat zejména v případě, pokud by rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo pokud by senát soudu byl složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců nebo opačně, dále pokud by rozhodoval senát v neúplném složení apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157).
33. Obviněná poukázala na skutečnost, že v její věci o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl senát krajského soudu v jiném složení, než je uvedeno v rozvrhu práce tamního soudu a než byla učiněna jiná předchozí rozhodnutí téhož senátu 55 To v této trestní věci (o jiných opravných prostředcích). Uvedený senát totiž o odvolání ve veřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2018 rozhodoval v odlišném složení, protože předseda senátu JUDr. Jaroslav Hudeček byl nahrazen Mgr. Alešem Rýznarem, a to na základě opatření zastupujícího místopředsedy Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2018 učiněného podle §44 odst. 1 ZSS. Jak je ovšem ze shora uvedených obecných východisek zřejmé, taková námitka neodpovídá ani první a ani druhé alternativě uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, neboť rozhodoval věcně příslušný soud (viz §16 a §17 tr. řádu) složený správně podle pravidla uvedeného v §31 odst. 2 písm. b) ZSS, tedy z předsedy senátu a dvou soudců, protože krajský soud rozhodoval v trestní věci jako soud odvolací.
34. Nejvyšší soud zde neshledal ani porušení ústavně zaručeného práva obviněné na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, podle nějž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Toto pravidlo ovšem neznamená absolutní nezměnitelnost složení rozhodujícího tělesa. Právní řád totiž počítá v celé řadě případů s možností změny ve složení senátu, který má ve věci učinit rozhodnutí, aniž by v důsledku takového zákonného postupu bylo uvedené právo na zákonného soudce porušeno, byly-li dodrženy zákonné podmínky pro jeho využití. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že ústavní imperativ, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“ (ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc (tak např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96, uveřejněný pod č. 65/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dále ve zkratce jen „Sb. n. a u.“, a to ve sv. 8 na str. 143). K otázkám zákonného soudce a možnostem změny rozhodujícího tělesa či jeho složení z různých důvodů (např. postupem podle §25, §31, §262, §265l odst. 3 nebo §270 odst. 3 tr. řádu) se Ústavní soud vyjadřoval ve svých mnoha dalších rozhodnutích. Tak např. podle nálezu ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09, publikovaného pod č. 196/2009 Sb. n. a u., ve sv. 54 na str. 411, prvotním, nikoli však jediným účelem práva na zákonného soudce je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům, neboli zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem; jde o důležitý prvek právní jistoty; na tom nic nemění možnost změny ve smyslu §262 tr. řádu, kterou je třeba vnímat jako zákonem stanovenou výjimku; takový postup musí být v souladu se zákonem a je třeba jej odůvodnit, jinak by došlo k porušení zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
35. Ve spojitosti s výhradami obviněné proti postupu zastupujícího místopředsedy Krajského soudu v Ostravě podle §44 odst. 1 ZSS je třeba upozornit především na nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, uveřejněný pod č. 115/2016 Sb. n. a u., ve sv. 81 na str. 795, v němž se Ústavní soud zabýval právě případy možných změn ve složení senátů podle pravidel uvedených v §41 až 45 ZSS a dospěl k těmto závěrům: „ I. Rozvrh práce musí obsahovat transparentní předem stanovená obecná pravidla pro určení konkrétního soudce nebo soudců v senátu, kteří ve věci budou rozhodovat, pravidla pro jejich zastupování v případě jejich důvodné krátkodobé absence či podjatosti i pravidla pro přerozdělování věcí pro případ dlouhodobé absence soudce. Tato pravidla se tedy vztahují na prvotní přidělení věci i na případné následné přerozdělení téže věci. Jen takový výklad §41-45 ZSS je ústavněkonformní. Rozvrh práce tudíž nemůže rozhodnutí o přidělení či přerozdělení věci přenechat na soudním funkcionáři, neboť takové uspořádání ohrožuje nezávislost soudců a důvěru veřejnosti v soudní moc a zbavuje účastníky řízení účinné ochrany proti účelové manipulaci. Soudce, který byl povolán na základě takového rozhodnutí soudního funkcionáře, není zákonným soudcem ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Vzhledem k absenci účinných záruk poskytovaných českým právním řádem proti zneužití diskrece předsedy soudu při přidělování a přerozdělování věcí je takové přidělení či přerozdělení věci rovněž v rozporu s interní nezávislostí soudců, která je nedílnou komponentou práva na nezávislý a nestranný soud chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a nesplňuje požadavky stanovené právem na nezávislý a nestranný soud ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. II. Rozvrh práce musí obsahovat transparentní předem stanovená obecná pravidla pro určení konkrétního soudce nebo soudců v senátu, kteří ve věci budou rozhodovat, pravidla pro jejich zastupování v případě jejich důvodné krátkodobé absence či podjatosti i pravidla pro přerozdělování věcí pro případ dlouhodobé absence soudce. Tato pravidla se tedy vztahují na prvotní přidělení věci i na případné následné přerozdělení téže věci. Rozvrh práce nemůže toto rozhodnutí přenechat na soudním funkcionáři, neboť takové uspořádání ohrožuje nezávislost soudců a důvěru veřejnosti v soudní moc a zbavuje účastníky řízení účinné ochrany proti účelové manipulaci. Soudce, který byl povolán na základě takového rozhodnutí soudního funkcionáře, není zákonným soudcem ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny a nesplňuje požadavky stanovené právem na nezávislý a nestranný soud ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.“
36. V daném případě ovšem Nejvyšší soud takovou libovůli ze strany soudních funkcionářů soudu druhého stupně neshledal, naopak postup při určení zastupujícího předsedy senátu byl v souladu s rozvrhem práce Krajského soudu v Ostravě platným pro rok 2018. Rozvrh práce uvedeného soudu totiž stanovil zastoupení oddělení 55 To odděleními 68 To (s předsedou senátu JUDr. Bohuslavem Miervou) a 2 To (s předsedou senátu Mgr. Alešem Rýznarem). Protože se zastupující místopředseda Krajského soudu v Ostravě JUDr. Michal Jelínek dozvěděl o náhlé nepřítomnosti (stálého) předsedy senátu 55 To JUDr. Jaroslava Hudečka, v souladu s uvedeným rozvrhem práce dne 25. 4. 2018 rozhodl podle §44 odst. 1 ZSS, že věc projedná a rozhodne senát se zastupujícím předsedou senátu Mgr. Alešem Rýznarem. Ze dvou alternativ uvedených v rozvrhu práce tak konkrétně určil jednoho soudce, jenž měl nepřítomného kolegu zastoupit. Rozvrh práce tak neponechával na úplné libovůli funkcionářům soudu určení složení senátu výběrem z řad všech předsedů senátů přidělených k tomuto soudu, resp. jeho pobočce, naopak určil dva konkrétní předsedy senátů, kteří v případě potřeby měly nepřítomného předsedu senátu 55 To zastoupit. Určení konkrétního soudce, a to především s ohledem na jejich vytížení a možnosti, pak konkretizoval v dané situaci svým rozhodnutím podle §44 odst. 1 ZSS zastupující místopředseda daného soudu jako jeho funkcionář. Podle §44 odst. 1 ZSS nemůže-li věc v určeném soudním oddělení projednat a rozhodnout soudce nebo senát stanovený rozvrhem práce [§42 odst. 1 písm. a) a d) ZSS], předseda soudu stanoví, který jiný soudce nebo senát věc projedná a rozhodne. Je třeba přiznat, že vhodnější (vzhledem ke shora uvedenému nálezu Ústavního soudu) by bylo, pokud by rozvrh práce daného soudu přímo řešil, který z uvedených dvou předsedů senátů určených k zastupování (stálého) předsedy senátu JUDr. Jaroslava Hudečka v případě jeho nepřítomnosti by měl být povolán jako první a který jako druhý v případě, že první zástup z nějakého důvodu nebude moci být ve věci činný. Taková úprava rozvrhu práce by lépe odpovídala nárokům judikatury Ústavního soudu na maximální možnou eliminaci vlivu funkcionářů soudu na složení rozhodujícího tělesa soudu v konkrétní věci i pravidlům uvedeným v §42 odst. 1 písm. d) ZSS týkajících se určení zastupujících soudců. Postup uvedený v §44 odst. 1 ZSS má zásadně nastoupit až v případě, že jsou vyloučeni jak rozvrhem práce původně určení soudci, tak i je zastupující soudci. Přesto v určení zastupujícího předsedy senátu ze dvou možných alternativ funkcionářem soudu nespatřuje Nejvyšší soud zásah do práva obviněné na zákonného soudce, který by mohl odůvodnit zrušení rozhodnutí soudu druhého stupně, neboť zmíněný postup zastupujícího místopředsedy naprosto postrádá prvek libovůle, naopak byl vyvolán konkrétní potřebou reagovat na nepřítomnost (stálého) předsedy senátu a byl učiněn v souladu s platným rozvrhem práce daného soudu. Ostatně tento postup byl v dané věci užit vícekrát, o čemž vypovídají i listiny založené ve spise. Tak na č. l. 4109 se nachází rozhodnutí zastupujícího místopředsedy Krajského soudu v Ostravě o tom, že JUDr. Jaroslava Hudečka bude při rozhodování v neveřejném zasedání dne 26. 2. 2018 o stížnosti obviněné zastupovat JUDr. Bohuslav Mierva. I to je vlastně dokladem, že ze strany funkcionářů nešlo o snahu ovlivnit výsledek řízení určením konkrétního soudce, který by rozhodoval v souladu s nějakými ve spise neuvedenými požadavky, neboť v jiném případě při rozhodování o jiných závažných otázkách byl určen zase druhý z předsedů senátů k zastoupení JUDr. Jaroslava Hudečka, neboli docházelo ke střídání zastupujících předsedů senátů.
37. K výhradám obviněné, že zastupující předseda senátu Mgr. Aleš Rýznar se nemohl seznámit s věcí, aby o ní mohl kvalifikovaně rozhodnout, je třeba dále uvést, že v projednávané věci obviněné V. H. nebyl předseda senátu zároveň soudcem zpravodajem, jímž byl JUDr. Jaroslav Malátek, který po zahájení veřejného zasedání, jež probíhalo ústně a jemuž byla obviněná po celou dobu osobně přítomna, podal zprávu o stavu věci zaměřenou na otázky, které bylo s ohledem na podaná odvolání třeba řešit, strany nežádaly doplnění této zprávy a následně měly možnost se k věci vyjádřit, jakož i přednést konečné návrhy, jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání na č. l. 4125 až 4129. Ani při poradě senát soudu druhého stupně nedospěl k závěru, že by bylo třeba ve věci provést nějaké důkazní prostředky, popř. jiné procesní úkony, a proto zcela v souladu s principem rychlosti a bezprostřednosti týž den ve věci rozhodl, jak bylo rozvedeno shora. Mgr. Aleš Rýznar jako zastupující předseda senátu tak měl nepochybně možnost seznámit se s danou věcí a hlasovat s její znalostí při poradě senátu.
38. Z uvedených důvodů výhrady obviněné vytýkající rozhodování nesprávně obsazeným soudem druhého stupně, čímž mělo dojít k porušení práva na zákonného soudce, jednak ani neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, ale ani žádnému jinému taxativně vymezenému v §265b tr. řádu, jednak nejsou opodstatněné.
c) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu
39. S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu obviněná vytkla, že ve věci rozhodoval před soudem prvního stupně vyloučený orgán, protože z projednávání věci měli být vyloučeni oba přísedící. Obviněná vznesla námitku podjatosti členů senátu soudu prvního stupně již v předchozím průběhu řízení. Tuto podjatost dovodila u přísedícího M. V. z toho, že je zaměstnancem Československé obchodní banky, a. s., pobočky v Olomouci, která se v roce 2016 přihlásila s pohledávkou ve výši 137 595 Kč vůči obviněné do insolvenčního řízení. U druhého přísedícího M. B. pak spatřovala důvod pro jeho vyloučení z rozhodování v tom, že v minulosti obchodně jednal s občanským sdružením 1. olomoucké studio Trend ohledně inzerce, o jejíž úhradu se pak přel.
40. K tomu lze obecně uvést, že důvody zakládající vyloučení přísedícího jsou uvedeny v §30 tr. řádu, o vyloučení musí být rozhodováno postupem podle §31 tr. řádu. V §30 odst. 1 tr. řádu jsou taxativně uvedeny tři důvody pro vyloučení přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení, a to pro jeho poměr k projednávané věci, k určeným osobám nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Obviněná namítala, že přísedící měli být vyloučeni pro pochybnosti, že pro svůj negativní vztah vůči ní jako osobě, jíž se úkon přímo dotýká, nemohli nestranně rozhodovat.
41. Nejprve je třeba připomenout, že obviněná námitku podjatosti vznesla až podáním ze dne 1. 8. 2017 (viz č. l. 3036 trestního spisu) v rámci řízení před soudem druhého stupně, který projednával podaná odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (a již dne 20. 6. 2017 provedl jedno veřejné zasedání, jež bylo odročeno). Soudy nižších stupňů se uvedenou otázkou pečlivě zabývaly. Soud druhého stupně nejprve postoupil spis Okresnímu soudu v Olomouci, aby o této námitce rozhodl. Senát soudu prvního stupně svým usnesením ze dne 29. 8. 2017 (viz č. l. 4057 trestního spisu ) vyslovil, že přísedící M. V. a M. B. nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve smyslu §30 odst. 1, 2 tr. řádu. Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná stížnost, o níž rozhodl usnesením ze dne 22. 9. 2017, sp. zn. 55 To 303/2017, soud druhého stupně tak, že usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Soud prvního stupně se poté věcí podrobněji zabýval, přísedící M. B. se k předloženým e-mailům ohledně komunikace s obviněnou vyjádřil tak, že pracovní e-mail využíval jak on, tak i jeho bratr, on sám s obviněnou (a ani s její zaměstnankyní O.) nikdy nejednal, žádnou inzerci si u obviněné nesjednával, nevedl s ní žádný civilní spor, nepodal na ni ani trestní oznámení (č. l. 4086 trestního spisu). Soud si vyžádal též vyjádření Československé obchodní banky, a. s., zaměstnavatele přísedícího M. V., v němž je uvedeno, že jmenovaný je jejím zaměstnancem od 1. 9. 2014 a ze své pozice firemního bankéře se nijak nepodílel na vymáhání pohledávky vůči obviněné (viz č. l. 4091 trestního spisu). To potvrdil i samotný přísedící M. V., který uvedl, že obviněnou nezná a nikdy s ní osobně nejednal. Na základě těchto doplněných informací Okresní soud v Olomouci znovu rozhodl usnesením ze dne 30. 11. 2017 (č. l. 4094 trestního spisu) tak, že ani jeden přísedící není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Proti tomuto usnesení podala obviněná stížnost, kterou soud druhého stupně zamítl svým usnesením ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 55 To 409/2017.
42. Vyloučení přísedícího z úkonů v trestním řízení podle §30 tr. řádu představuje výjimku z pravidel zaručujících rozhodování tzv. zákonným soudcem, je nutno ji aplikovat pouze v odůvodněných případech, kdy ve věci vyvstaly důvodné pochybnosti o tom, že přísedící nemohl nestranně rozhodovat. Přísedící M. V. sám uvedl, že se necítí být podjatý, s obviněnou nikdy osobně nejednal, nezná ji. V tomto případě sama skutečnost, že je přísedící zaměstnancem obchodní společnosti, která má vůči obviněné pohledávku, nezakládá důvod k vyloučení přísedícího. Zaměstnavatel přísedícího M. V., Československá obchodní banka, a. s., je velkou korporací zaměstnávající velké množství osob, jako banka vstupuje též do obrovského množství závazkových právních vztahů. V daném případě zaměstnanecký vztah přísedícího k této bance, jež je neuspokojeným věřitelem obviněné, tak nemohl založit důvod pro jeho vyloučení. V předmětném trestním řízení nebyla řešena pohledávka jeho zaměstnavatele vůči obviněné a rovněž přísedící M. V. se nijak nepodílel na vymáhání pohledávky svého zaměstnavatele vůči obviněné. Kdyby měla platit argumentace obviněné, nemohl by vlastně ani žádný český trestní soudce soudit takové trestné činy, byla-li by současně poškozena Česká republika, neboť soudce je služebníkem státu a pobírá od něj plat. Protože takové závěry vedou ke zcela absurdním důsledkům, nemohou obstát (užití metody logického výkladu argumentum ad absurdum ).
43. I v případě námitek obviněné týkajících se vyloučení z rozhodování přísedícího M. B., lze plně odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů, které se věcí dostatečně zabývaly a důvodně neshledaly splnění podmínek pro jeho vyloučení. Uvedený přísedící sám jednání s obviněnou popřel, do doby projednání věci ji neznal. Ani obviněná jej v jednací síni zjevně nepoznala, námitku jeho podjatosti v průběhu celého řízení před soudem prvního stupně nevznášela, toto začala tvrdit až v řízení o odvolání poté, co soud prvního stupně rozhodl ve věci samé rozsudkem. Ani důkazy předložené obviněnou na podporu jejích tvrzení nijak neprokazují, že by obviněná a přísedící M. B. byli v nějakém vztahu či v konfliktu, pro který by uvedený přísedící nemohl v této trestní věci rozhodovat, natož aby se jednalo o spor týkající se projednávané trestní věci.
44. Z uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud námitky obviněné týkající se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu za zjevně neopodstatněné.
d) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
45. Obecně lze nejprve konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
46. Pod tento dovolací důvod podřadila obviněná jednak námitky proti právnímu posouzení jejího jednání, jednak tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy, jednak údajné porušení práva na spravedlivý proces.
47. Obviněná především ve svém dovolání při uplatnění svých námitek vycházela ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činila tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotila izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolávala se tak případné aplikace hmotného práva na jí prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Navíc se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněné a obsahem podaného odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 7 až 10 jeho rozsudku) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
48. Obviněná však v převážné části se svými námitkami, které podřazovala pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pouze formálně domáhala změny v aplikaci hmotného práva. Ve skutečnosti však žádala aplikovat normy hmotného práva na jí prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. Jde tak ve své podstatě o námitky procesní, napadající tvrzené nedostatky dokazování, zejména jde-li o hodnocení provedených důkazů, resp. jde-li o rozsah provedeného dokazování. To však samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014) .
49. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
50. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaných námitek v této části dovolání (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu uvést následující.
51. Obviněná brojila především proti skutkovým zjištěním uvedeným pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně, z čehož dovozovala, že nebyly naplněny znaky subjektivní a objektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Je třeba znovu zdůraznit, že její výhrady byly založeny na odlišných skutkových zjištěních, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů. Navíc stejné námitky deklarované v dovolání obviněná uplatnila též v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, byla též součástí odvolací argumentace proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde proto pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. zejména str. 48 - 54 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod č. 18. rozsudku soudu druhého stupně). Soud prvního stupně provedl s ohledem na rozsah trestné činnosti rozsáhlé dokazování, v němž se dostatečně zabýval jednotlivými útoky a také obhajobou obviněné. Jednalo se o pokračující trestnou činnost složenou z 24 jednotlivých útoků v období od 9. 8. 2007 do 13. 9. 2013, jimiž byla způsobena škoda přesahující 2 miliony Kč. Soudy nižších stupňů důvodně neuvěřily obhajobě obviněné, že objednané a dodané zboží (z velké části tiskoviny) nebylo zaplaceno pouze z důvodu nekvalitně provedeného díla. Potenciálně špatně provedené dílo by zakládalo primárně nárok na odstranění vady, případně nárok na slevu, potažmo za splnění zákonných podmínek právo na odstoupení od smlouvy, nikoliv však odebrání díla, jeho následné využití, avšak jeho nezaplacení s výhradou tvrzených vad. Již z toho vyplývá, že obviněná nemohla být s touto svojí obranou úspěšná. Nadto obviněná ani nebyla schopna uvést, natož doložit, konkrétní výhrady k jednotlivým tiskům, konkretizovat počet vadných tisků, postup při reklamaci, resp. případné podrobnosti k jednáním s poškozenými, úhradu alespoň části kupní ceny etc. Jak uzavřely soudy nižších stupňů, obhajoba obviněné byla spolehlivě vyvrácena také výpověďmi svědků, především svědkyně K. V., Z. Ř. a M. N., které shodně uváděly, že si nevybavují, že by se tiskárny tak často měnily z důvodu vadnosti tisků. Správně též soudy nižších stupňů vycházely z výsledků a průběhu civilních sporů o úhradu ceny za dílo. Důvodně proto soudy nižších stupňů považovaly verzi obhajoby obviněné za vyvrácenou, jak dostatečně a přesvědčivě zdůvodnily (viz zejména str. 49-54 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně dovodil, že obviněná trestnou činnost nejprve páchala jako osoba samostatně výdělečně činná. Poté, co měla jako fyzická podnikající osoba dluhy a začala na sebe podávat insolvenční návrhy, pokračovala ve své podvodné činnosti pod hlavičkou obchodní společnosti Studio Trend, jehož evidovanou jednatelkou v obchodním rejstříku byla až do 3. 7. 2018, čímž též byly klamány osoby jednající s důvěrou v zápis v obchodním rejstříku, pokud neměly jinou možnost dozvědět se o tom, že obviněná již jednatelkou není. Obviněná však v podvodné činnosti pokračovala též pod hlavičkou občanského sdružení 1. olomoucké studio trend.
52. Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Takovou škodou se přitom rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl představuje rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl se rozumí jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy.
53. Obviněná podle jednání popsaného v e skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1) vedená záměrem opatřit si majetkový prospěch si objednávala (převážně) tisk časopisů, ačkoliv tyto obchody od počátku sjednala s tím, že vzniklé závazky neuhradí. Podváděné osoby neměly žádnou představu nebo důvod se domnívat, že jim obviněná za objednávku nezaplatí. Správně též soudy nižších stupňů usuzovaly na uvedený záměr obviněné z četnosti jejích útoků, doby, po kterou trestněprávně jednala, množství podvedených subjektů etc. Rovněž námitky obviněné ohledně útoků pod písmeny ch), t) a n) neodpovídají výsledkům provedeného dokazování a vyhodnocení důkazů soudem prvního stupně, neboť tam uvedené obchodní společnosti fakturovaly za provedené služby, avšak samy je u obviněné nepoptávaly.
54. Soudy nižších stupňů se též náležitě vypořádaly s návrhy obviněné na provedení dalších důkazních prostředků, které důvodně zamítly, což též náležitě odůvodnily. K těmto výhradám obviněné se vyjadřoval rovněž odvolací soud (srov. bod 18. odůvodnění jeho rozsudku). K navrhovaným výslechům osob působících u jednotlivých tiskáren správně upozornil, že obviněná objednávala tisk v naprosté většině případů telefonicky nebo e-mailem, tedy nikoliv osobně. Proto výslech pracovníků tiskáren by nepřinesl žádné nové informace podstatné pro rozhodnutí ve věci. Je to soud, kdo určuje rozsah prováděného dokazování, své případné zamítavé rozhodnutí týkající se návrhů stran na provedení důkazních prostředků však musí náležitě ústavně konformním způsobem odůvodnit. V daném případě soud prvního stupně považoval tyto výslechy za nadbytečné, což je jeden z důvodů aprobovaných Ústavním soudem pro zamítnutí návrhu na doplnění dokazování. Vycházel totiž z toho, že k prokázání skutkového stavu plně postačí listinné důkazy a výslechy vybraných svědků, především z řad zaměstnanců obchodní společnosti Studio Trend (K. V., Z. Ř.), resp. občanského sdružení 1. olomoucké studio trend (V. P.), jakož i svědků jednajících za právnické osoby provozující tiskárny. Je též potřeba poznamenat, že útoky obviněné měly stejný modus operandi , když si u tiskárny objednala tisk časopisů (téměř ve všech útocích), po jejich obdržení pak zpochybňovala kvalitu tisku a za objednávku nezaplatila, s dalšími zakázkami se pak obracela na jiné tiskárny. I s ohledem na hospodárnost a rychlost řízení soud prvního stupně odmítl výslechy jednotlivých zaměstnanců tiskáren, neboť by skutková zjištění nijak neposunuly a pro posouzení věci tak neměly podstatný význam.
55. I v případě skutku uvedeného pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně namítala obviněná tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě vyvozenými skutkovými zjištěními. Obhajobou obviněné se i v tomto případě zevrubně zabýval jak soud prvního stupně na str. 55 až 56 odůvodnění svého rozsudku, tak soud druhého stupně v bodě 19. odůvodnění svého rozsudku. Soudy nižších stupňů důvodně obhajobu obviněné odmítly, na odůvodnění jejich rozhodnutí je možno v tomto směru odkázat. Pouze lze ve stručnosti uvést, že byla zcela vyvrácena obrana obviněné spočívající v tom, že vedení účetnictví zajistila ústní smlouvou s externím účetním M. B. Soudy nižších stupňů důvodně vycházely z výpovědi svědka M. B., který uvedl, že daňové přiznání k dani z příjmů za obchodní společnost Studio Trend bylo podáno jen za rok 2009, dále se však s obviněnou nedohodl na odměně za vedení účetnictví, a proto odmítl účetnictví dále zpracovávat. O tom, že nebylo podáno daňové přiznání k dani z příjmů za roky 2010, 2011 a 2012, přitom svědek obviněnou informoval. Bylo nepochybné, že obviněná věděla, že nebylo podáno daňové přiznání, stejně tak si byla vědoma, že svědek účetnictví nevede. To je potvrzováno i tím, že obviněná jako jednatelka uvedené obchodní společnosti nepodepisovala účetní závěrku, ač musí být podle zákona o účetnictví podepsána jednatelem společnosti s ručením omezeným (srov. §18 odst. 2 zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů). Přitom účetní závěrka je povinnou přílohou k daňovému přiznání k dani z příjmů, jehož podání též obviněná měla zajistit.
56. Na místě je připomenout znění ustanovení §254 odst. 1 alinea první trestního zákoníku, podle něhož bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Podle §135 odst. 1 ObchZ byli jednatelé (mimo jiné) povinni zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví. Je tak zřejmé, že uvedeným ustanovením byla povinnost zajistit řádné vedení účetnictví uložena obviněné jako jednatelce obchodní společnosti Studio Trend. Jednatel může buď účetnictví vést sám, anebo zajistit jeho vedení jiným, ať už zaměstnancem téže obchodní společnosti, anebo tím, že si tuto službu objedná u kvalifikované osoby, které však musí pro výkon takové činnosti vytvořit potřebné podmínky, a to zejména tím, že jí poskytne potřebnou součinnost. Z učiněných skutkových zjištění soudu prvního stupně však vyplývá, že obviněná účetnictví nevedla ani sama, ani jeho vedení dostatečně nezajistila v potřebném rozsahu kvalifikovanou osobou. Neuzavřela smlouvu o vedení účetnictví ani s M. B., tento svědek účetnictví ani ve skutečnosti nevedl, o čemž obviněná věděla, neboť jí nebyly předkládány účetní závěrky, nepodávala ani daňová přiznání, nezakládala listiny do obchodního rejstříku etc. Účetnímu také rozhodně nevytvořila pro vedení účetnictví potřebné podmínky, a to už jen tím, že by mu zaplatila odměnu za vykonanou práci. I tato obrana obviněné tak byla v řízení před soudy nižších stupňů spolehlivě vyvrácena.
57. Nemůže ovšem obstát ani námitka obviněné o promlčení trestného činu uvedeného pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně. K zániku trestní odpovědnosti za tento trestný čin totiž v žádném případě nemohlo dojít, neboť pokračováním v závažnější podvodné trestné činnosti [jinak popsané pod bodem 1) výroku rozsudku soud prvního stupně] docházelo podle §34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku k přerušení promlčecí doby uvedeného trestného činu. Spácháním každého dílčího útoku závažnějšího pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku totiž docházelo k přerušení běhu promlčecí doby méně závažného přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Běh promlčecí doby byl ovšem přerušován i dílčími útoky stejně závažného pokračujícího přečinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku, který je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsán pod bodem 3), neboť každým dílčím útokem obviněná spáchala nový trestný čin ve smyslu §34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, na který trestní zákon stanoví trest stejný, a sice trest odnětí svobody až na dvě léta nebo zákaz činnosti. Dílčí útok pokračujícího trestného činu je součástí tohoto deliktu, pokračující trestný čin je totiž z pohledu hmotněprávního jediným skutkem (§116 tr. zákoníku), a to na rozdíl od pojetí procesního (viz §12 odst. 12 tr. řádu). Dílčím útokem pokračujícího trestného činu tak pachatel provádí, tj. páchá, svůj trestný čin, a proto provedením každého jednání, jež je považováno za dílčí útok téhož pokračujícího trestného činu, přetrhává zároveň běh promlčecí doby, naplňuje-li tím znaky trestného činu, na který trestní zákon stanoví trest stejný anebo přísnější.
58. Z výše uvedených důvodů lze proto uzavřít, že k uplynutí tříleté promlčecí doby přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku ve smyslu §34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku od okamžiku, kdy obviněná podle obchodního rejstříku přestala být jednatelkou, do okamžiku zahájení trestního stíhání za daný trestný čin dne 16. 7. 2015 proto stejně nemohlo dojít, neboť se přetrhával běh této promlčecí doby, a to až do 2. 3. 2015, kdy obviněná podle skutkových zjištění soudu prvního stupně ukončila svoji trestnou činnost popsanou pod bodem 3) výroku rozsudku tohoto soudu.
59. Obviněná dále ve svém dovolání namítla, že v případě přečinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou pod bodem 3) výroku rozsudku soudu prvního stupně, nebylo prokázáno naplnění znaků subjektivní stránky (míněn zjevně znak zavinění). Obviněná se bránila tím, že Ministerstvo vnitra občanské sdružení zaregistrovalo, čímž obviněná dostala výjimku pro poskytování právních služeb podle §2 odst. 1, 2 ZA. I kdyby však takovou registraci soudy nepovažovaly za udělení výjimky, namítla obviněná, že v důsledku postupu Ministerstva vnitra jednala v právním omylu o oprávněnosti svého počínání, a proto by neměla být uznána vinnou.
60. Nejvyšší soud nejprve připomíná, že přečinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní, obchodní nebo jiné podnikání. Obviněné bylo kladeno za vinu, že neoprávněně ve větším rozsahu poskytovala právní služby. Uvedené ustanovení chrání společenské vztahy související s podnikáním v tržní ekonomice, neboť jeho účelem je zajištění rovnosti subjektů v rámci jejich soutěžení zejména na trhu výrobků a služeb, ale i na dalších trzích, a to i ve vztahu ke státní ingerenci nebo regulaci v těch oblastech podnikání, ve kterých je třeba zajistit kvalifikovaný výkon určitých živností nebo profesí, zejména z hlediska ochrany spotřebitelů, ale i zajištění bezpečnosti práce, hygienických a jiných společensky důležitých požadavků (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2552). Primárně jsou chráněni konkurenti na trhu, kteří (na rozdíl od obviněné) splní všechny zákonné požadavky na provozování určitého podnikání, zajišťuje se tak rovnost jednotlivých subjektů na trhu, sekundárně jsou ovšem chráněny i zájmy dalších osob, a to zejména před zdravotně závadným či nebezpečným zbožím, před poskytováním zdravotně závadných či nebezpečných služeb, před nekvalitními a škodu způsobujícími službami, sekundárně jsou chráněny i fiskální zájmy státu (tamtéž; shodně Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 1865).
61. V případě poskytování právních služeb je třeba vycházet především ze zákona o advokacii, který upravuje podmínky, za nichž mohou být poskytovány právní služby, jakož i poskytování právních služeb advokáty, tj. výkon advokacie (§1 odst. 1 ZA). Tak podle §2 odst. 1 ZA jsou právní služby na území České republiky oprávněni poskytovat za podmínek stanovených tímto zákonem a způsobem v něm uvedeným pouze advokáti, resp. další fyzické osoby jako tzv. evropští advokáti vymezení pod písm. b) citovaného ustanovení. Právní službou se přitom podle §1 odst. 2 ZA rozumí zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu; poskytováním právních služeb se rozumí rovněž činnost opatrovníka pro řízení ustanoveného podle zvláštního právního předpisu, je-li vykonávána advokátem.
62. Jednání obviněné popsané ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 3) spočívalo (zjednodušeně uvedeno) v tom, že obviněná poskytovala pod hlavičkou občanských sdružení (1. olomoucké studio trend, následně Právní poradna – sdružení právníků, právních a finančních poradců a odborníků v oblasti práva a dále B.I.S. Bezplatná insolvenční poradna) za úplatu dalším lidem služby spočívající v sepsání návrhu na povolení oddlužení spolu se zpracováním a přípravou potřebných podkladů a právními radami ohledně dalšího postupu, sepisování žalob a zastupování žalujících v řízení před soudy při sepisování návrhů na oddlužení a v jejich zastupování. Tato její činnost zcela nepochybně naplňovala znak poskytování právních služeb ve smyslu §1 odst. 2 ZA, obviněná tak činila soustavně a za úplatu, jak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně popsaných ve výrokové části vyplývá. Takové právní služby mohou poskytovat soustavně a za úplatu výlučně advokáti, resp. další osoby uvedené v §2 odst. 1 ZA, nejde-li o osoby uvedené v §2 odst. 2 ZA. Obviněná zároveň s ohledem na četnost popsaných případů a délku období nepochybně páchala tuto trestnou činnost ve větším rozsahu (jednalo se navíc fakticky o hlavní činnost občanských sdružení). Nelze ani souhlasit s argumentací obviněné, že pozdější novelizací insolvenčního zákona (konkrétně jde o zavedení ustanovení §390a zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, s účinností od 1. 7. 2017, dále ve zkratce jen InsZ“) a zúžením okruhu osob oprávněných podávat návrhy na povolení oddlužení a insolvenčních návrhů, došlo při současném dovození její trestní odpovědnosti k pravé retroaktivitě trestních zákonů. Na jednání obviněné totiž soudy nižších stupňů vůbec ustanovení §390a InsZ neaplikovaly, a to ani formálně, ani materiálně, nemohlo tak dojít k uplatnění tzv. pravé retroaktivity této konkrétní normy. Jednání obviněné bylo posuzováno přísně podle právních předpisů platných a účinných v době jejího jednání a zcela důvodně byla vyvozena její trestní odpovědnost na základě porušení ustanovení §1 a §2 ZA, která v rozhodné době v podstatných otázkách nedoznala změn. Jinak je možno odkázat na rozbor v odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů (str. 57-59 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 20. rozsudku soudu druhého stupně).
63. Nelze ani souhlasit s námitkou obviněné, že jednala v právním omylu, protože občanská sdružení, jejichž prostřednictvím poskytovala právní služby, byla zaregistrována Ministerstvem vnitra. Předně je na místě uvést, že pouhou registrací v rejstříku občanských sdružení nevznikala občanským sdružením oprávnění vykonávat určitou činnost, k nimž právní řád vyžadoval další specifická oprávnění (např. živnostenské oprávnění, koncesi, povolení apod.), podobně jako pouhou registrací vozidla v evidenci vozidel se bez dalšího nepovoluje jeho provozování v silničním provozu, nesplňuje-li k tomu takové vozidlo podmínky (např. není pojištěno, je ve stavu nezpůsobilém k provozu apod.), ani jeho řízení osobou, která k tomu není způsobilá (např. není držitelem příslušného řidičského oprávnění, je v podnapilém stavu apod.). Rozhodně takovou registrací nemůže stát převzít odpovědnost za neoprávněné podnikání takového občanského sdružení, které se tím ani nemůže své odpovědnosti zprostit. Nadto ani z názvů občanských sdružení či jejich stanov jednoznačně nevyplývalo, že by jejich záměrem bylo páchat trestnou činnost, jak v dovolání naznačovala obviněná. Obviněná nejednala ani v nevyvarovatelném právním omylu ve smyslu §19 odst. 1 tr. zákoníku, který by vylučoval její zavinění při páchání trestné činnosti. Předně je Nejvyšší soud přesvědčen, že obviněná si protiprávnosti svého počínání byla dobře vědoma, proto pravou podstatu svého protiprávního jednání zastírala, bezplatnost právního poradenství a altruismus jen předstírala, když výběr peněz od klientů vysvětlovala administrativními náklady, náklady na materiál apod. Navíc se vydávala za osobu práva znalou, nyní o sobě uvádí, že je studentkou právnické fakulty, za této situace poskytovala klientům velice sofistikované právní poradenství, zpracovávala za ně návrhy určené soudům, dokonce tvrdila, že klienti byli s její činností spokojeni, protože služby odváděla kvalitní, tím spíše je vyvráceno to, že by si nebyla vědoma protiprávnosti soustavného právního poradenství po živnostensku, aniž by byla advokátem. Nadto, i kdyby se obviněná skutečně z důvodu registrace občanského sdružení mýlila v protiprávnosti svého jednání (ač skutkový závěr je opačný), nešlo by rozhodně o omyl nevyvarovatelný, který by měl omlouvat vinu obviněné, neboť byla povinna seznámit se s příslušnou právní úpravou možnosti poskytovat právní poradenství ve smyslu §1 a §2 ZA, chtěla-li v daném oboru podnikat, jednak mohla protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží (srov. §19 odst. 2 tr. zákoníku).
64. Neobstojí ani výhrada dovolatelky chybného uplatnění zásady subsidiarity trestní represe soudy nižších stupňů (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Obviněná měla za to, že se jedná o obchodně právní spor v případě skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, stejně tak ani další skutky, pro něž byla odsouzena, nepovažovala za natolik společensky škodlivé, že by musely být aplikovány normy trestního práva a nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů. K tomu je možno odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle tohoto stanoviska (mimo jiné) zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
65. Nelze přitom v žádném případě uzavřít, že by případ obviněné V. H. byl svou povahou v porovnání s jinými věcmi téhož typu bagatelní. Naopak obviněná trestnou činnost páchala jako podnikatelka, jednatelka společnosti s ručením omezeným nebo předsedkyně občanského sdružení, jednala vědomě, cíleně, po delší dobu, za účelem dosažení zisku, tzv. po živnostensku, způsobila škodu převyšující dva miliony Kč, dopustila se tří skutků, přitom všech s mnohostí útoků po delší dobu, využívala důvěry osob v tísni, od nichž žádala úplatu za neoprávněně poskytované právní služby etc., což vše závažnost jejího jednání významně zvyšuje. I s ohledem na tyto specifické okolnosti případu proto soudy nižších stupňů naprosto správně dovodily, že je třeba uplatnit trestněprávní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené.
66. Nejvyšší soud nezjistil ani namítané porušení základních práv obviněné, a sice práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněné. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad (natož extrémní) neshledal, jak též vyplývá z výše uvedeného rozboru.
67. Výhrady obviněné, které lze označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nikoli námitky ryze skutkové neodpovídající deklarovanému ani jinému dovolacímu důvodu, jichž byla valná část, tak Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné.
e) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu
68. Dovolatelka rovněž brojila, s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, proti uloženému trestu, jelikož měla za to, že byl uložen v rozporu se zákonem. Soud prvního stupně uložil obviněné podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 a §45 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný společný trest odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců. Současně soud prvního stupně zrušil z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 8. 2011, č. j. 31 T 111/2011-221, celý výrok o vině, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Soud prvního stupně, jak bude rozvedeno dále, tak postupoval v souladu s trestním zákoníkem, jelikož odsuzoval obviněnou za další dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu, za jehož některé útoky již byla odsouzena výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně, který předtím nabyl právní moci.
69. Obviněná namítla, že potrestání za tři útoky pokračujícího trestného činu podvodu Okresním soudem ve Zlíně bylo prominuto amnestijním rozhodnutím prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. Domnívala se, že z tohoto důvodu soud v pozdějším řízení nemohl zrušit předcházející rozsudek s některými dílčími útoky a znovu je zahrnout do svého rozsudku, tedy znovu ji potrestat i za tyto dílčí útoky, protože trest za tyto útoky jí byl prominut amnestií prezidenta republiky a její odsouzení bylo zahlazeno.
70. V této spojitosti je však potřeba upozornit na §45 odst. 3 tr. zákoníku, podle nějž ustanovení o společném trestu za pokračování v trestném činu se užije i tehdy, je-li dřívější odsouzení takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Při ukládání společného trestu tak není na překážku zrušení dřívějšího rozsudku ve výroku o vině, trestu i dalších výrocích ani jeho zahlazení, třebaže by k němu došlo v důsledku užití amnestie prezidenta republiky, tzv. rehabilitace (shodně viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 629 a násl.) . Zahlazením odsouzení nebo fikcí neodsouzení totiž nezaniká samotný fakt, že pachatel spáchal určitý trestný čin (v tomto případě dílčí útoky pokračování v trestném činu). Z uvedených důvodů a vzhledem k tomu, že na rozdíl od ukládání souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku je ukládání společného trestu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku spojeno též s rozhodnutím o vině, se zde neuplatní podobné omezení jako při ukládání souhrnného trestu podle §43 odst. 4 tr. zákoníku. K témuž závěru i bez výslovné zákonné úpravy dospěl již dříve i Nejvyšší soud v rozhodnutí č. 11/2008 Sb. rozh. tr., ač dřívější §37a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, takové pravidlo neobsahoval.
71. Soud prvního stupně tedy postupoval zcela v souladu se zákonem a nepochybil, pokud uložil obviněné společný úhrnný trest odnětí svobody a obviněnou uznal vinnou i ze spáchání oněch dílčích útoků pokračujícího trestného činu, které převzal ze současně zrušovaného rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 8. 2011, č. j. 31 T 111/2011-221. Podle §45 odst. 3 tr. zákoníku, totiž soud prvního stupně musel uvedené tři útoky převzít do svého rozsudku, ovšem současně se na přísnosti trestu neprojevily, protože původní odsouzení za ně bylo zahlazeno. Nejvyšší soud též připomíná, že obviněná byla odsouzena za 3 skutky a 3 trestné činy, přičemž jen pokračující zločin podvodu byl složen z 24 útoků, navíc i v případě třetího skutku šlo o rozsáhlou trestnou činnost, přesto jí byl uložen trest odnětí svobody hluboko v dolní polovině zákonné trestní sazby, která měla rozpětí 2 až 8 let, vlastně v jedné čtvrtině této trestní sazby (v trvání 3 let a 6 měsíců), jde tak i s ohledem na rozsah trestné činnosti a výši způsobené škody o trest spíše mírný.
72. Mimo rozsah dovolacích důvodů namítala obviněná, že měl být porušen princip zákazu dvojího přičítání téže skutečnosti, neboť jí měla být dvakrát vytýkána výše škody, jednak jako typový znak v rámci skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jednak jako obecně přitěžující okolnost vyšší škoda podle §42 písm. k) tr. zákoníku. Předně je třeba uvést, že jde o námitku nesprávné výměry trestu, kterou nelze podřadit pod žádný dovolací důvod, a to ani podle §265b odst. 1 písm. g) ani §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Jen nad rámec uvedeného (jako obiter dictum ) k tomu Nejvyšší soud uvádí, že ani v tomto případě soud prvního stupně nepochybil, neboť nejde o přičtení téže skutečnosti dvakrát k tíži obviněné. Obviněné bylo skutečně oprávněně kladeno za vinu, že svým podvodným jednáním způsobila značnou škodu ve smyslu §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jíž se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč, jak vyplývá z §138 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná však podle výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně způsobila podvodným jednáním dokonce škodu dosahující výše 2 174 718 Kč, tedy tato částka více než čtyřnásobně překročila zmíněnou minimální hranici pro značnou škodu. Z uvedeného důvodu soudy nižších stupňů též správně zohlednily, že obviněná svým jednáním způsobila již relativně vyšší škodu [ve smyslu §42 písm. k) tr. zákoníku].
73. Stejně tak námitky obviněné, jimiž brojila proti uloženému trestu, který považovala za přísný (domáhala se podmíněného trestu odnětí svobody), nelze úspěšně v dovolacím řízení uplatnit. S amotný výrok o trestu z hmotně právních pozic lze napadat zásadně jen z důvodu, že byl uložen nepřípustný druhu trestu nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu – srov. §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v předmětné věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší dále posuzovat, zda byl uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání.
74. Proto námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu byly shledány zčásti jako zjevně neopodstatněné, zčásti jako neodpovídající uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.
V. Závěrečné shrnutí
75. Nejvyšší soud ze shora rozvedených důvodů dovolání obviněné V. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 10. 2018
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu