ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.1102.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 1102/2018-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 11 To 158/2018, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 125/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku, byl obviněný M. K. odsouzen za přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k peněžitému trestu podle §346 odst. 2, §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve výměře sto denních sazeb po 250 Kč, tedy celkem 25 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku soud pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců.
2. Podle skutkových zjištění obviněný spáchal přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku ve stručnosti tím, že dne 30. 9. 2015 u Okresního soudu v Rakovníku ve věci žalobkyně I. B. proti žalovanému V. Z., o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím jako svědek po řádném poučení podle §126 občanského soudního řádu včetně trestních následků křivé výpovědi, nepravdivě uvedl, že od pondělí 26. 12. 2011 nejméně do čtvrtka 29. 12. 2011 byl společně s V. Z. lyžovat v B., přičemž bydleli v L. a vyloučil, že by v předmětnou dobu V. Z. někam odjel, ačkoli tento v dopoledních hodinách dne 27. 12. 2011 podepsal v K. V. dohodu o uznání dluhu spolu s dohodou o jeho zaplacení věřitelce I. B.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, o němž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 11 To 158/2018, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. K. dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Rostislava Kováře a uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Úvodem svého podání obviněný citoval judikaturu Ústavního soudu týkající se výkladu jím použitého důvodu dovolání, zejména stanovisko pléna Ústavního soudu uveřejněné pod „č. 40/2014 Sb.“. Poté navázal citací čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zaručujícímu právo na spravedlivý proces a garanci, že vina obviněného musí být prokázána zákonným způsobem. Apeloval na dovolací soud, aby při posouzení důvodnosti jeho námitek, jejichž základem je právě porušení práva obviněného na spravedlivý proces od počátku trestního řízení v této věci, respektoval judikaturu Ústavního soudu, neboť podle jeho přesvědčení soudy obou stupňů v této věci porušily zmíněná ústavně garantovaná práva obviněného.
6. V další části svého dovolání obviněný zopakoval svou dosavadní obhajobu, v jejímž rámci popřel, že by se dopustil jednání, jímž byl uznán vinným. Namítl vadné hodnocení důkazů soudy obou stupňů a v tomto smyslu porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, které nakonec vyústilo v nesprávné skutkové závěry. Obviněný velmi podrobně interpretoval obsah provedeného dokazování, odmítl způsob nahlížení soudů na věrohodnost skupiny svědků vystupujících ve prospěch tvrzení svědkyně I. B. a prosazoval odlišný způsob hodnocení výpovědí těch svědků, jež měly podporovat jeho obhajobu. Dále vytýkal jak orgánům činným v přípravném řízení, tak i soudu prvního stupně, že jej, resp. jeho obhájce seznámily s listinnými důkazy až na konci druhého hlavního líčení, ačkoli byly do trestního spisu založeny již po podání obžaloby. Závěrem pak dovolatel zpochybnil důkazní význam znaleckého posudku opatřeného v civilním řízení za účelem posouzení pravosti podpisu svědka V. Z. na sporné listině. Tento posudek totiž stanovil vysokou pravděpodobnost, že se jedná o pravý podpis jmenovaného svědka, avšak neurčil dobu, kdy mohla být listina tímto podpisem opatřena. Soudkyně rozhodující civilní spor pak označila výpověď obviněného za nedůvěryhodnou, nikoli však křivou. Navíc podle obviněného neměla jeho výpověď zásadní význam pro rozhodnutí soudu v civilní věci, nemohl být tudíž naplněn znak skutkové podstaty přečinu podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
7. Ze všech těchto důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a aby vrátil věc Okresnímu soudu v Rakovníku, aniž by však současně navrhl zrušení odsuzujícího rozsudku tohoto soudu. V doplnění svého dovolání v průběhu zákonné dvouměsíční lhůty reagoval dovolatel na tvrzení soudu druhého stupně, jímž v bodě 7 napadeného usnesení připustil možnost, že svědek V. Z. byl v rozhodné době na horách, odkud odjel do K. V., případně odjel na hory až po podpisu sporných listin. Z této skutečnosti pak obviněný dovodil pravdivost své obhajoby, podle níž v postavení svědka v civilním řízení nemohl lhát. Podle jeho názoru je proto usnesení soudu druhého stupně vadné, neboť bylo na místě zprostit jej obžaloby z důvodu neprokázání skutku, který mu kladla za vinu.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání
8. Opis dovolání obviněného byl zaslán Nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Mgr. Pavla Ježe. Úvodem zdůraznil, že obviněný v dovolání v podstatě jen opakuje své výhrady, které předkládal v průběhu trestního řízení včetně odvolání, přičemž soudy obou stupňů se jimi podrobně zabývaly, naposledy odvolací soud je pečlivě vyhodnotil a své úvahy promítl do odůvodnění napadeného usnesení. Dále se státní zástupce vyjadřoval k jednotlivým námitkám ohledně výsledku dokazování v této věci a zejména ke způsobu hodnocení jednotlivých důkazů, jak se jej dožadoval dovolatel. U každého z nich upozornil na správný přístup soudů obou stupňů jak k objasňování skutkových okolností daného případu, tak i k jejich následnému právnímu posouzení včetně subjektivní stránky přečinu. Podle státního zástupce převážná většina dovolacích námitek obviněného neodpovídá zákonnému vymezení jím uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť směřuje proti hodnocení věrohodnosti svědků a zpochybňuje skutková zjištění soudů, s nimiž obviněný nesouhlasí a prosazuje svou vlastní verzi. Zcela nevýznamná je podle státního zástupce okolnost obsažená v doplnění dovolání, neboť podstatou trestního řízení nebylo zjištění, zda vůbec byl obviněný spolu se svědkem V. Z. v prosinci 2011 lyžovat, nýbrž to, zda obviněný v souvislosti s touto skutečností vypověděl v civilním řízení dne 30. 9. 2015 jako svědek nepravdu o tom, že po dobu od 26. do 29. 12. 2011 byl ve stálé přítomnosti svědka V. Z., vyloučil, že by se kamkoli vzdálil. Za takové situace by totiž svědek nemohl podepsat uznání dluhu dne 27. 12. 2011, což bylo v předmětném řízení vyvráceno.
9. Za nedůvodné označil státní zástupce také výhrady obviněného o porušení pravidel spravedlivého procesu a doplnil, že listinný důkaz o lustraci osoby I. M. neměl žádný vliv na vyslovení viny obviněného, jak je ostatně zřejmé i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který jej ani nezahrnul do vyhodnocení provedených důkazů. Formálnímu naplnění dovolacího důvodu by mohly podle státního zástupce odpovídat námitky týkající se subjektivní stránky přečinu a význam svědecké výpovědi obviněného pro výsledek civilního řízení. S oběma se však rovněž dostatečným způsobem vypořádal odvolací soud a podle státního zástupce věcně správně. Znak skutkové podstaty vyjádřený v §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl však naplněn bez jakýchkoli pochybností. Předmětem civilní žaloby bylo zaplacení určité částky a výpověď osoby, která má vypovídat o okolnosti podstatné pro běh promlčecí lhůty k jejímu vymožení, má zcela podstatný význam pro rozhodnutí soudu o žalobě. Naopak nevýznamné pro trestní řízení obviněného jsou podle státního zástupce jeho poznámky o charakteru jeho výpovědi soudem rozhodujícím v civilním sporu a též skutečnost, že civilní soud vycházel při svém rozhodování především ze znaleckého posudku a nikoli ze svědecké výpovědi obviněného M. K.
10. Z těchto důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a souhlasil s rozhodnutím v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti předložených námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu. Dospěl k závěru, že naprostou většinu dovolacích výhrad nelze podřadit ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to při toleranci toho, že obviněný své dovolání nepodal rovněž z důvodu uvedeného ve druhé alternativě ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ačkoli je směřoval proti usnesení soudu druhého stupně, který projednal jeho odvolání ve veřejném zasedání a zamítl je jako nedůvodné. Tato nesprávnost však neměla žádný vliv na posouzení dovolání obviněného, které Nejvyšší soud posoudil jako zjevně neopodstatněné.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je určen k nápravě vad napadeného rozhodnutí či jemu předcházejícího řízení, které mají svůj původ v nesprávném použití hmotného práva, nejčastěji trestního zákona, popřípadě na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Vždy je však nutné vytýkat nesprávnost v použití hmotného práva na skutek, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, nebo na jinou skutkovou okolnost významnou pro rozhodnutí ve věci. Zásadně jde tedy o případy, kdy soudy zjištěný skutek není trestným činem, kterým byl dovolatel uznán vinným, ale jde o jiný trestný čin, popřípadě skutkové okolnosti vyjádřené ve výroku o vině, event. rozvedené v odůvodnění soudních rozhodnutí, nevykazují znaky žádného z trestných činů uvedených v trestním zákoně. Pod tento dovolací důvod rovněž lze zahrnout výhrady proti tomu, že skutková zjištění soudů nemají žádný, resp. dostatečný podklad v provedených důkazech, nelze tudíž dospět k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem. Uvedený stručný výklad smyslu a podstaty důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu koliduje s valnou většinou námitek, které obviněný přednesl, neboť ty jsou založeny primárně na jeho nesouhlasu se způsobem hodnocení výsledků dokazování soudem prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud druhého stupně, nevytýkají vadu v porušení ustanovení hmotného práva a mají výlučně procesní charakter. Jak bylo již naznačeno, dovolání je jedním z mimořádných opravných prostředků, jimiž může dojít ke kasaci pravomocných rozhodnutí soudů, proto je nelze úspěšně uplatnit v tak širokém rozsahu jako řádný opravný prostředek. Nejvyšší soud jako soud dovolací tak nemůže zasahovat do hodnocení důkazů, jak byly opatřeny a provedeny v trestním řízení, zásadně rovněž není oprávněn posuzovat rozsah dokazování i kvalitu jednotlivých důkazních prostředků, samozřejmě vždy s ohledem na zachování pravidel spravedlivého procesu a respektování základních práv obviněného. Těžiště dokazování spočívá podle zásad ústnosti a bezprostřednosti trestního procesu (srov. §2 odst. 11, 12 tr. řádu) především na soudu prvního stupně, jehož dílčí nedostatky lze korigovat před soudem druhého stupně, nikoli však v řízení o dovolání. Nejvyšší soud má velmi omezenou možnost provádět dokazování (srov. §265r odst. 7 tr. řádu) a bylo by popřením právě základních procesních pravidel zakotvených v trestním řádu, pokud by v řízení o dovolání mělo docházet k tzv. přehodnocování důkazů či provádění důkazů nových. Nejvyšší soud je tedy zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního a druhého stupně a může jejich postup a rozhodnutí posuzovat jen s přihlédnutím k vytýkaným vadám, jež spadají pod dovolací důvody taxativně vyjmenované v §265b odst. 1, 2 tr. řádu.
b) K dovolání obviněného
13. Zřejmě vědom si povahy své argumentace věnoval dovolatel úvodní část svého podání poměrně rozsáhlé citaci rozhodnutí Ústavního soudu, především pak stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášenému jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněném pod st. č. 38 ve svazku č. 72 Sb. n. a u. Ústavního soudu. Přitom apeloval na přijatelnost svých konkrétních výhrad pro dovolací soud a prosazoval možnost jejich přezkoumání v dovolacím řízení zejména odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zaručuje právo na spravedlivý proces a čl. 6 odst. 2 Úmluvy, který garantuje, že vina obviněného musí být prokázána zákonným způsobem. Obviněný však při interpretaci názorů pléna Ústavního soudu vyjádřených v tomto stanovisku pominul tu jejich část, v níž Ústavní soud jasně prohlásil, že byť nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku (tyto kategorie jsou v podstatě neoddělitelné), neznamená to, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. Když dovolatel prostřednictvím tohoto důvodu namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, event. uplatňuje jiný z dovolacích důvodů stanovených v §265b odst. 1 tr. řádu, je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Podle Ústavního soudu je totiž právě Nejvyšší soud jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10).
14. Nejvyšší soud posuzoval obsah dovolání obviněného M. K. mj. též v kontextu názorů vyslovených Ústavním soudem ve stručně interpretovaném stanovisku pléna, které se primárně vypořádalo se sjednocením vlastní rozhodovací činnosti Ústavního soudu v řízení o stížnostech a nijak se nedotklo některých jiných rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž se vyjadřoval k rozsahu přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu v dovolacím řízení. Z usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, např. vyplývá, že s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. řádu či namítat jiné porušení trestního řádu, samozřejmě při zachování základních pravidel ústavně garantovaných práv obviněného. Dále není přijatelné, aby dovolání obsahovalo pouze formální odkaz na konkrétní dovolací důvod, ale přezkumnou povinnost dovolacího soudu mohou založit jen takové námitky, které mu svým obsahem skutečně odpovídají, tedy jej materiálně naplňují. Rovněž v dalším usnesení ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03, Ústavní soud jasně deklaroval, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není už samotným vymezením dovolacích důvodů povolán k plnému soudnímu přezkumu rozsudků nižších soudů, resp. k již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu. Je vázán uplatněnými dovolacími důvody a námitkami, v nichž jsou dovolatelem spatřovány, resp. tvrzeny. Ústavní soud tedy konzistentně prosazuje názor, podle něhož je Nejvyšší soud povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze i podle vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž může dojít k přezkoumání napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. dále usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, z poslední doby např. usnesení ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 885/09, usnesení ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1804/09, usnesení ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
15. Obviněný M. K. v dovolání nijak nezastíral, že svými výhradami v podstatě navazuje na svou dosavadní obhajobu, kterou uplatňoval též v řádném opravném prostředku. Popřel, že by se dopustil křivého svědectví během své výpovědi v občanskoprávním sporu vedeném u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 24/2014, jehož předmětem bylo uznání dluhu V. Z. vůči I. B. ve výši 15 346 373,32 Kč podepsané dne 27. 12. 2011, setrval na tom, že V. Z. (v označené věci žalovaná strana) s ním trávil uvedený den na horách v B. a společně bydleli ve vypůjčeném domě známé manželky obviněného v L. Projevil nesouhlasné stanovisko se způsobem, jakým nejprve Okresní soud v Rakovníku v jeho trestní věci a po něm Krajský soud v Praze jako soud odvolací hodnotily důkazy opatřené a provedené v hlavním líčení a dovodil, že nemohl vytýkaným jednáním spáchat jakýkoli trestný čin. Kritický postoj zaujal především ke skupině důkazů, které oba soudy považovaly za věrohodné a na jejichž podkladě dospěly ke skutkovému zjištění popsanému ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Jednalo se zejména o výpovědi svědků I. B. (v občanskoprávním řízení strana žalobce), L. H. a I. D., kteří měli být osobně přítomni podepisování listiny o uznání dluhu V. Z. dne 27. 12. 2011 (viz č. l. 42 až 44 trestního spisu). Dále obviněný znovu celkem podrobně vylíčil okolnosti, za nichž byl požádán posledně jmenovaným svědkem o poskytnutí svědectví v občanskoprávním sporu a také připomenul tvrzení druhé skupiny svědků (své manželky I. K. a I. M., která poskytla ubytování na horách v prosinci 2011). Obhajoba podle tvrzení obviněného, předložila v průběhu trestního řízení svou verzi všech událostí týkajících se jak pobytu na horách v inkriminovaném období prosince 2011, tak i podání svědecké výpovědi v občanskoprávním sporu, podpořila ji navrženými důkazy, přesto se soud prvního stupně přiklonil k verzi jiné, ačkoliv byly na místě pochybnosti o věrohodnosti výše jmenovaných svědků vystupujících v neprospěch obviněného, kteří měli osobní zájem na úspěchu žalobkyně v občanskoprávním řízení.
16. Toto stručné shrnutí obsahu dovolání obviněného ve své podstatě (dokonce i výslovně) znamená projev nesouhlasu s úvahami soudů obou stupňů, jimiž byly vedeny v rámci hodnocení provedených důkazů v trestním řízení, a to jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Nejvyšší soud však může jen na podkladě obsahu trestního spisu bez vlastní přezkumné činnosti konstatovat, že v napadeném usnesení i v jemu předcházejícím odsuzujícím rozsudku, neshledal žádné známky libovůle či nesprávné interpretace jakéhokoli důkazního prostředku, které by mohly svědčit o nerespektování základních práv obviněného včetně jeho práv na obhajobu a spravedlivý proces. Již soud prvního stupně věnoval velkou pozornost detailům v jednotlivých výpovědích slyšených svědků a to v obou skupinách, jak byly zmíněny shora, přičemž jeho závěry jsou naprosto přesvědčivé, logické a rovněž souladné s dalšími ve věci opatřenými a provedenými důkazy. Pokud se okresní soud přiklonil k verzi pro obviněného nepříznivé, učinil tak na podkladě jasných argumentů svědčících o nepravdivém tvrzení obviněného ohledně pobytu V. Z. v den 27. 12. 2011 na horách v B., tedy daleko od K. V., místa, kde ve skutečnosti došlo k podpisu dohody o uznání dluhu. Se zřetelem ke všem okolnostem, které byly v průběhu trestního řízení objasněny, tak nelze okresnímu soudu vytknout, že by při své hodnotící činnosti některý z důkazů pominul či deformoval jeho obsah. Snad jen ve shodě se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství je vhodné upozornit na poměrně významný rozpor mezi výpověďmi obviněného M. K. a jeho manželky I. K., týkající se dne odjezdu obviněného na hory. V této části své výpovědi totiž jmenovaná svědkyně uvedla, že obviněný odjížděl z M. B., kde trávili vánoční svátky společně, až dne 27. 12. 2011 s tím, že se s V. Z. potkají „někde na cestě“. Uvedená informace svědkyně podporuje průběh skutku zjištěný soudy, tedy možnost, že V. Z. mohl být v inkriminovaný den dopoledne přítomen v K. V. (odkud po podpisu sporné listiny údajně spěchal – viz výpovědi svědkyň I. B. a L. H.) a je tudíž odlišná od výpovědi obviněného při ústním jednáním v občanskoprávním řízení, kde jasně prohlásil, že na společný pobyt na horách s V. Z. odjížděli již dne 26. 12. 2011.
17. V této trestní věci bylo u hlavního líčení provedeno podrobné dokazování za účelem náležitého objasnění žalovaného jednání, které mělo úzkou vazbu na průběh občanskoprávního sporu, byl proveden důkaz také obsahem spisu Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 5 C 24/2014, který si vyžádal pro účely dovolacího řízení též Nejvyšší soud. Učinil tak za účelem prověření zásadní okolnosti významné pro rozhodnutí o vině obviněného, a to formulace jeho výpovědi při ústním jednání dne 30. 9. 2015 v části týkající se přesné doby společného pobytu na horách v prosinci 2011 s V. Z. Jeho tvrzení o společně strávených dnech od 26. 12. 2011 s V. Z. na horách, kdy obviněný zcela vyloučil, že by se od sebe vzdálili (kromě „předjetí“ na běžkách!), bylo dalšími důkazy v trestním řízení vyvráceno a je tudíž na ně nutné pohlížet jako na lživou výpověď, minimálně v části týkající se pobytu V. Z. celý den 27. 12. 2011 mimo dosah místa, v němž jmenovaný podepsal dohodu o uznání dluhu. Proto je zcela bez významu poznámka krajského soudu o „možném“ trávení společného času na horách v prosinci 2011, nicméně nikoli v dopoledních hodinách dne 27. 12. 2011, neboť v tu dobu musel být svědek V. Z. v K. V. u podpisu uvedené listiny. Tím se totiž krajský soud nijak neodchýlil od svých předchozích úvah, jimiž se zcela ztotožnil s výsledky dokazování a zjištění skutku soudem prvního stupně.
18. Ke skutkovým námitkám dovolání tedy nelze než shrnout, že skutek zjištěný soudy v této věci zcela odpovídá výsledkům dokazování, které bylo vedeno pečlivou snahou soudu prvního stupně prověřit obhajobu obviněného a objasnit vše, co mělo význam pro rozhodnutí o podané obžalobě. Způsob, jakým tento soud hodnotil důkazy, Nejvyšší soud posoudil jako zcela odpovídající všem procesním zásadám včetně dodržení ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu a nad rámec již uvedeného je možné ještě zdůraznit, že v odůvodnění odsuzujícího rozsudku jsou podrobně vyjádřeny veškeré skutečnosti, které okresní soud zohlednil a které pak vedly k vyřešení předběžné otázky týkající se tvrzení obviněného v občanskoprávním řízení ohledně pobytu V. Z. v inkriminovaný den 27. 12. 2011 v K. V. Poté mohl tento soud bez pochybností dospět ke zjištění o nepravdivém svědectví obviněného M. K. podaného dne 30. 9. 2015 při ústním jednání ve věci 5 C 24/2014. Nejvyšší soud považuje za nadbytečné opakovat jednotlivé argumenty, jimiž jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně reagovaly na obhajobu obviněného, neboť jejich úvahy nepostrádají základy logického úsudku a jsou založeny výhradně na konkrétních informacích, které vyplynuly z obsahu jednotlivých důkazních prostředků. Nelze mít žádnou pochybnost o tom, že před poskytnutím svědecké výpovědi v občanskoprávním řízení obviněný znal předmět sporu alespoň v hrubých rysech, tudíž jeho kontakty s osobou obhájce v tomto trestním řízení mají pouze marginální význam. Všechny další námitky obviněného byly zohledněny v odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně (srov. zejména bod 14.) a doplněny v napadeném usnesení soudu druhého stupně (viz především str. 4), a to včetně jeho opakované výhrady ohledně opatření zprávy o negativním výsledku lustrace osoby I. M. a době jejího zařazení do trestního spisu. Jak nakonec správně podotkl státní zástupce ve vyjádření k dovolání, nejednalo se ani o důkazní prostředek, který měl jakýkoli vliv na rozhodnutí o vině obviněného. Tato svědkyně byla osobně vyslýchána v hlavním líčení, takže je zcela zřejmé, že její pobyt byl soudu znám a obviněný nebyl zkrácen na svém právu klást svědkyni otázky a vyjádřit se k obsahu její výpovědi (viz č. l. 424 tr. spisu). Právo na spravedlivý proces, jehož se dovolatel domáhal, nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, které ve věci obviněného M. K. proběhlo (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 1272/12). Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
19. Z formálního hlediska by mohly naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu výhrady obviněného týkající se subjektivní stránky přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a jeho znaku objektivní stránky definovanému v této alternativě tak, že pachatel před soudem uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí. Na druhé straně nelze přehlédnout, že námitky obviněného opět primárně stojí na skutkových základech, neboť úmyslnou formu zavinění odmítá jen proto, že před soudem nelhal. Za situace, kdy soudy dospěly k odlišnému zjištění, tedy, že V. Z. nemohl v dopoledních hodinách 27. 12. 2011 pobývat společně s obviněným na horách u L., nelze mít žádné pochybnosti o naplnění minimálně nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný totiž věděl, že v řízení před soudem po řádném poučení o povinnosti uvádět pravdu a o případných trestních následcích jejího porušení, může ohrozit zájem na správném zjištění skutkového stavu nezbytného pro rozhodnutí o žalobě proti V. Z., a byl s tím srozuměn. S ohledem na způsob spáchání činu se jedná o mírnější alternativu pro obviněného, neboť by spíše přicházelo v úvahu zavinění ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
20. Stejně tak výhrady obviněného proti významu svědecké výpovědi na výsledek občanskoprávního sporu nemají žádné opodstatnění. Nejvyšší soud může jen na podporu zcela správných argumentů soudů obou stupňů, kterými zcela dostatečným způsobem reagovaly na snahu obviněného zpochybnit naplnění tohoto znaku, doplnit, že s ohledem na předmět žaloby, jímž bylo jednání V. Z. spočívající v uznání dluhu vůči I. B. uskutečněné v den 27. 12. 2011, se naopak jednalo o velmi významné tvrzení. Pokud by totiž trávili obviněný a V. Z. společnou dovolenou na horách po celý tento den, nemohlo by dojít k podpisu sporné listiny, čímž by byla žalobkyně vystavena nebezpečí uplatnění námitky promlčení dlužníkem a její splatná pohledávka by nemusela být zaplacena. Občanskoprávní soud proto musel vynaložit větší úsilí za účelem objasnění pohybu V. Z. v inkriminovanou dobu, neboť výpověď obviněného M. K. by prakticky vyloučila pravdivost tvrzení žaloby a musela by být zamítnuta. K opačnému zjištění pak kromě dalších výsledků dokazování přispěl i znalecký posudek z oboru písmoznalectví, jehož závěrem byla vysoká míra pravděpodobnosti, že se jedná o pravý podpis V. Z. Nicméně tento odborný názor znalce nemohl postačovat k přijetí rozhodnutí soudu již jen proto, že díky malému rozsahu předmětu zkoumání ˗ jen podpis – nebylo možné dospět ke stoprocentnímu výsledku určení autora podpisu. Navíc, jak správně podotkl dovolatel, již vůbec se tento znalec objektivně nemohl vyjadřovat k době, kdy byla sporná listina podepsána. Pokud jde o vyjádření charakteru výpovědi obviněného v rámci odůvodnění rozsudku v civilním sporu jako „nevěrohodné“ odpovídá běžně formulovanému posuzování důkazních prostředků v rámci hodnotícího procesu soudů. Znamená zejména fakt, že soud k takovému důkazu nepřihlédl, resp. neuvěřil jeho obsahu, přičemž takový názor musí soud vždy přesvědčivě zdůvodnit a vysvětlit, co jej k němu vedlo. Předběžná otázka „pravdivosti“ výpovědi obviněného v procesním postavení svědka v občanskoprávním sporu musela být jednoznačně posouzena až v trestním řízení ve smyslu §9 odst. 1 tr. řádu tak, aby bylo možné stíhaný skutek posoudit jako přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, což se v daném případě nepochybně stalo (srov. přiměřeně usnesení uveřejněné pod č. 19/2006 Sb. rozh. tr.).
IV. Závěrečné shrnutí
21. Ze všech uvedených důvodů proto Nejvyšší soud neshledal žádné porušení ustanovení hmotného práva v napadeném usnesení ani v jemu předcházejícím rozsudku, proto na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněného M. K. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu