ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.1388.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 1388/2018-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. M., nar. XY, trvale bytem XY, okres Šumperk, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 68 To 23/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 9 T 81/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. M. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 9 T 81/2017, byl obviněný M. M. uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §325 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků.
3. Proti uvedenému rozsudku podali odvolání jednak obviněný M. M. a jednak okresní státní zástupce v Olomouci, který je podal v neprospěch obviněného a zaměřil ho pouze do výroku o trestu. O nich rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 68 To 23/2018, tak, že podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém výroku o trestu a za splnění podmínek uvedených v §259 odst. 3 tr. řádu byl obviněný podle §325 odst. 2 tr. zákoníku nově odsouzen, a to při nezměněném výroku o vině, jak je uveden v rozsudku soudu prvního stupně, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, přičemž podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl rovněž nově uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 4 roků. Podle §256 tr. řádu pak odvolací soud zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný M. M. podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 68 To 23/2018, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu a napadl jím rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu.
5. Podle názoru obviněného z výpovědí svědků ani z jiných provedených důkazů nelze dospět k jednoznačnému závěru, že řidičem daného motorového vozidla značky Dodge v době posuzované události byl právě obviněný. Důvodné pochybnosti o tom, kdo řídil uvedené vozidlo, shledal obviněný zejména proto, že svědci J. K. a P. K. odmítli ve věci vypovídat, a pokud se soudy nižších stupňů nesnažily zajistit výslech těchto svědků v hlavním líčení, došlo k zásadnímu pochybení způsobujícímu významný zásah do práva obviněného na obhajobu a jeho práva na spravedlivý proces.
6. Obviněný zpochybnil i právní kvalifikaci skutku, za který byl odsouzen, protože podle jeho přesvědčení se skutkový děj nemohl stát tak, jak je uveden ve skutkové větě v odsuzujícím rozsudku. Podle obviněného totiž není možné, aby během necelé 1 vteřiny, tedy okamžiku, kdy se vozidlo údajně rozjelo proti zasahujícímu policistovi M., který byl od vozidla v době jeho rozjezdu asi 5 m, stihl zasahující policista provést všechny úkony popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Z tohoto důvodu bylo namístě, aby byl proveden důkaz znaleckým posudkem z oboru forenzní biomechaniky, který by potvrdil závěry obhajoby. Vzdálenost mezi zasahujícím policistou M. a vozidlem značky Dodge musela být totiž mnohonásobně větší než 5 m, a zasahující policista by tudíž nemohl být ohrožen na svém zdraví či životě. Skutková věta odsuzujícího rozsudku navíc vychází pouze z výpovědi svědka M., ačkoliv během hlavního líčení nebyl tento svědek schopný popsat daný skutkový děj; skutková věta je podle obviněného také v rozporu s výpovědí zasahující policistky svědkyně B.
7. Jak dále obviněný zdůraznil, soudy nižších stupňů mu neprokázaly užití násilí s úmyslem působit na výkon pravomoci úřední osoby, a tedy nebyla naplněna skutková podstata trestného činu násilí proti úřední osobě. Z provedených důkazů vyplynulo jen to, že řidič motorového vozidla značky Dodge se s ním snažil ujet z místa události, a jelikož od okamžiku, kdy se vozidlo rozjelo, stačil zasahující policista provést všechny úkony popsané ve skutkové větě v odsuzujícím rozsudku, muselo být vozidlo mnohonásobně dále od zasahujícího policisty, než jak tento policista uvedl. Z tohoto důvodu ho tedy vozidlo nemohlo ohrožovat na životě či zdraví, a působit tak na zasahujícího policistu při výkonu jeho pravomoci úřední osoby.
8. Obviněný ve svém dovolání namítl i nezákonnost trestu, který mu byl uložen odvolacím soudem. Důvody, jež vedly tento soud k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, považuje obviněný za zcela nepodložené, protože nemají oporu v provedeném dokazování. Podle obviněného ze žádného z provedených důkazů nelze objektivně stanovit, jakou rychlostí mělo jet zmíněné motorové vozidlo v době události, a zda a případně o kolik km/h měla jeho rychlost překročit nejvyšší povolenou rychlost. Stejně tak nelze na podkladě provedeného dokazování provést ze strany odvolacího soudu psychologický profil osoby obviněného (jako osoby údajně arogantní a nezodpovědné).
9. Závěrem svého dovolání obviněný M. M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci a aby přikázal tomuto soudu nové projednání a rozhodnutí věci.
III. Vyjádření k dovolání
10. K dovolání obviněného M. M. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru se s námitkami proti skutkovým zjištěním, které se převážně týkaly vzdálenosti stojícího motorového vozidla obviněného od zasahujícího policisty, již dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů, přičemž odvolací soud správně odmítl zařadit mezi důkazy tvrzení obviněného učiněná dodatečně mimo dokazování u hlavního líčení. Ohledně údajně neprovedených důkazů pak státní zástupce poukázal na příslušné pasáže v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i odvolacího soudu s konstatováním, že kruh nepřímých důkazů je ve věci natolik pevný, že navrhované důkazy nemohou zpochybnit skutkové zjištění, podle kterého se obviněný po značném váhání rozjel s vozidlem s vysokými otáčkami motoru proti poškozenému policistovi. Nejde tedy o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
11. Pokud jde o námitku obviněného, podle níž došlo v řízení k porušení zásady „in dubio pro reo“, podle státního zástupce jde o zásadu procesní, a nikoliv hmotně právní, takže ani Nejvyšší soud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení.
12. K výtce obviněného ohledně uloženého trestu státní zástupce konstatoval, že není možné se k ní vyjádřit, protože obviněný neuvedl žádné zákonné ustanovení, které by bylo uložením daného trestu porušeno. Obviněný i zde uplatnil skutkové námitky, protože podle jeho názoru závěry soudu k osobě obviněného nemají oporu v provedeném dokazování. Státní zástupce zde odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle které nelze pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu. Uložený trest pak státní zástupce ani nepovažuje za neproporcionální, protože při zjevné lhostejnosti obviněného ke všem důkazům prováděným u hlavního líčení a zejména při nedostatku jakékoliv upřímné lítosti obviněného ve smyslu §41 písm. n) tr. zákoníku nelze nalézt žádnou takovou polehčující okolnost, která by mohla odůvodnit mírnější trest.
13. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť byl podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
14. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
15. Obviněný M. M. uplatnil ve svém dovolání dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu. První z nich je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Druhý z dovolacích důvodů lze dovodit, když byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V pořadí třetí uplatněný dovolací důvod je zase naplněn, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
b) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
16. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
17. Obviněný M. M. však ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše uvedeném smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nekonkretizuje, které zákonné znaky zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Obviněný totiž nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením, zejména pokud namítl nedostatečné prokázání toho, že vůbec spáchal trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tím obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Námitky uvedeného charakteru se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku, ani jiného hmotně právního posouzení. To ostatně potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno, ale argumentuje jen nedostatečným prokázáním své viny a nesprávným hodnocením důkazů, popřípadě neakceptováním jeho důkazních návrhů. Přitom soudy obou nižších stupňů (viz s. 11 až 13 rozsudku Okresního soudu v Olomouci a s. 4 až 7 rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci) se velmi podrobně zabývaly hodnocením všech důkazů a skutečnostmi, z nichž dovodily spáchání posuzovaného skutku, takže Nejvyšší soud odkazuje na jejich úvahy.
18. Tyto soudy nižších stupňů při respektování zásad ústnosti (§2 odst. 11 tr. řádu) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. řádu) a za dodržení zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu) dospěly ke skutkovému stavu, jehož správnost nemůže Nejvyšší soud bez dalšího zpochybňovat. Právní úprava způsobu rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání totiž předpokládá, že v tomto řízení se nebude provádět dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to ve značně omezeném rozsahu, přičemž bude zaměřené výlučně k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o dovolání (viz §265r odst. 7 tr. řádu). Proto Nejvyšší soud nemůže být oprávněn pouze na podkladě spisu a bez možnosti, aby sám zopakoval provedené důkazy za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat provedené důkazy a jejich hodnocení provedené soudy nižších stupňů. Navíc je nepřípustné, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu dával pokyny soudům nižšího stupně, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají dospět po takovém hodnocení důkazů. To ostatně není oprávněn činit ani odvolací soud, jak již bylo v minulosti opakovaně judikováno (např. v rozhodnutích pod č. 36/1968, č. 57/1984, č. 53/1992-I. a č. 20/1997 Sb. rozh. tr.), tím spíše to nepřísluší Nejvyššímu soudu, který rozhoduje o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, jež je určeno k nápravě zákonem vymezených procesních a hmotně právních vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé.
19. Pokud jde o námitky obviněného, podle kterých soud prvního stupně ani odvolací soud nevyhověl jeho některým důkazním návrhům, tyto rovněž neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a Nejvyšší soud k nim nad rámec tohoto důvodu uvádí následující. V trestním řízení – a to podobně jako v jiných typech soudního řízení – závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Jak mimo jiné vyplývá v posuzované věci z odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně (viz jeho s. 13) i soudu odvolacího (viz jeho s. 5), oba soudy dostatečně vyložily, proč nevyhověly návrhům obviněného na provedení příslušných důkazů. Nemohlo tedy ani zde dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces či práva na obhajobu, jak obviněný obecně namítl ve svém dovolání.
20. Obdobný závěr platí rovněž pro tu námitku obviněného, jejímž prostřednictvím, byť nikoliv výslovně, vytýká porušení pravidla „in dubio pro reo“ (tj. nutnosti rozhodnout ve skutkových pochybnostech ve prospěch obviněného). I v tomto případě jde o institut trestního práva procesního, takže ani případné porušení uvedeného pravidla není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání. Navíc soud prvního stupně neměl pochybnosti o vině obviněného a přesvědčivě vyložil, proč je ani nemohl mít (viz s. 11 až 13 jeho rozsudku), takže nebyl důvod, aby postupoval ve prospěch obviněného.
c) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu
21. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná jeho podstatu spočívající v pochybení soudu při stanovení druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, tedy pokud je druh trestu podle zákona nepřípustný či výměra trestu je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za spáchaný trestný čin. Jiná pochybení soudu spočívající v ukládání trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho případné uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu nelze namítat prostřednictvím citovaného ani jiného důvodu dovolání (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
22. Obviněný M. M. ovšem ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při ukládání trestu ve výše vyloženém smyslu. Námitky obviněného, ačkoliv jimi formálně zpochybňuje zákonnost jemu uloženého trestu, totiž směřují výhradně proti procesu a výsledkům dokazování, tj. ohledně provádění důkazů včetně jejich hodnocení a především vyvozování skutkových závěrů z těchto důkazů. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil, v řízení o dovolání se nelze domáhat samotného přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno napadené rozhodnutí nebo jemu předcházející rozhodnutí, ani přehodnocení provedeného dokazování. To platí nejen pro uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ale i pro ostatní dovolací důvody, protože dovolání svou podstatou nenahrazuje řádné opravné prostředky ani jiné mimořádné opravné prostředky (stížnost pro porušení zákona a obnovu řízení), jejichž uplatněním lze řešit některé nedostatky ve skutkových zjištěních (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002, a ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Obviněný tedy uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu toliko formálně, protože ve skutečnosti jeho dovolací námitky nelze podřadit pod tento důvod dovolání, ale ani pod jiný dovolací důvod.
23. Nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud uvádí, že trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti uložený obviněnému nepovažuje vzhledem k okolnostem projednávané věci za nepřiměřeně přísný. Odvolací soud při ukládání těchto trestů totiž zohlednil arogantní chování obviněného, porušení hned několika důležitých ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nepodrobení se pokynům Policie České republiky ze strany obviněného nebo jeho najíždění na zasahujícího policistu, který byl nucen v důsledku ohrožení své osoby použít i služební zbraň. O přístupu obviněného ke spáchané trestné činnosti svědčí též jeho vyjádření na internetových stránkách, které bylo zajištěno orgány Policie České republiky (viz č. l. 149 trestního spisu). Trest odnětí svobody byl obviněnému uložen v rámci zákonné trestní sazby podle §325 odst. 2 tr. zákoníku (která činí 6 měsíců až 6 let), a to ještě mírně nad její dolní hranicí, přičemž soudy přihlédly ke všem okolnostem, které trestní zákoník předpokládá; trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel byl rovněž uložen v dolní polovině zákonné trestní sazby vymezené v §73 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se tak ztotožňuje s argumentací odvolacího soudu (viz s. 6 a 7 jeho rozsudku), pokud jde o druh a výši trestů uložených obviněnému.
d) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu
24. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. V nyní posuzované věci však bylo odvolání obviněného M. M. v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí tohoto odvolání, neboť ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí soudu druhého stupně tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v jeho přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohl být naplněn ani zmíněný dovolací důvod v jeho první alternativě.
25. Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný se ve svém dovolání domáhal existence dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. K těmto důvodům dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž shledal, že námitky obviněného jim neodpovídají.
IV. Závěrečné shrnutí
26. Na podkladě všech výše popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. M. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů, protože v něm neuplatnil žádnou námitku, která by jim odpovídala. Nejvyšší soud tedy podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
27. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu