ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.593.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 593/2018-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 6. 2018 o dovolání, které podal obviněný Z. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 3 To 363/2017, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 171/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného Z. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 2 T 171/2016, byl obviněný Z. Š. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a podle téhož ustanovení byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon soud podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu třiceti šesti měsíců.
2. Uvedené trestné činnosti se obviněný dopustil jednak tím, že dne 19. 9. 2015 v době od 13:00 do 13:50 hod. při koupání ve vnitřním bazénu v A. M. v obci P., úmyslně plaval za nezletilými děvčaty XXXXX*), a YYYYY*), sledoval je a měl přitom rozepnuté koupací trenýrky, ze kterých mu visel penis (bod 1. výroku o vině), dále tím, že dne 10. 1. 2016 kolem 15:20 hod. v plaveckém bazénu v B.˗K. měl v relaxačním bazénu stažené plavky, v ruce držel svůj penis, přitom pozoroval nezletilé děti, snažil se o ně otírat, přičemž u tohoto jednání byl viděn dalšími návštěvníky bazénu (bod 2. výroku o vině).
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný Z. Š. odvoláním, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 3 To 363/2017, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Milana Vašíčka, MBA, které založil na dovolacím důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. V úvodu dovolání obviněný shrnul okruhy svých výhrad, které následně podrobněji rozvinul. Nesprávné hmotněprávní posouzení věci podle jeho názoru spočívá jednak v zásadním rozporu mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a objektivním důkazem v podobě videozáznamů, na nichž není zachyceno soudy vyslovené protiprávní jednání. Další vada spočívá v nedostatku společenské škodlivosti jednání, které nedosahuje intenzity pro užití trestního práva a třetí nesprávnost se týká znaku objektivní stránky trestného činu výtržnictví, jakým je vyvolání veřejného „rozruchu, pozornosti, pohoršení“.
6. Následně obviněný předkládal jednotlivé argumenty podporující shora tvrzené vady s tím, že nejprve se zabýval zásadou subsidiarity trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle jeho přesvědčení je ve vztahu k přečinu výtržnictví nutné reflektovat okolnosti v podobě intenzity útoku, jeho rysů, průběhu, způsobu provedení, projevy agrese, osobu pachatele, reakci pachatele na projevy okolí či zakročujících orgánů, místo spáchání činu, počet osob, pohnutku jednajícího a způsobené následky, k čemuž odkázal na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněný pod č. 4/1976 Sb. rozh. tr. a na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. K naplnění znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku patří jeho spáchání na místě veřejnosti přístupném, kdy je nutná i jistá dávka veřejného pohoršení, pozornosti či zájmu ze strany zúčastněných osob. Upozornil však, že „…pokud by byla na místě veřejnosti přístupném páchána výtržnost, kterou by však nikdo nezaregistroval, protože by se na místě aktuálně nikdo nenacházel“ , nebylo by možné dospět k závěru o naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví. Podle názoru obviněného navíc „…již samotný pojem ‚výtržnictví‘ nebo ‚výtržnost‘ v sobě svým obsahem zahrnuje jistou dávku veřejného pohoršení. Rozruch nebo přikládání pozornosti je tak nutné pojímat jako jeden z objektivních znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví, byť není výslovně vyjádřen, nýbrž plyne například z demonstrativního výčtu jednání.“ uvedených v §358 tr. zákoníku. Zmíněné znaky objektivní stránky skutkové podstaty přečinu podle §358 odst. 1 tr. zákoníku však v posuzovaném případě nebyly dány, a tudíž soudy nemohly konstatovat jeho vinu. Obviněný žádnou veřejnou pozornost na sebe svým jednání nestrhl, provoz aquaparku totiž vypadal zcela normálně, přičemž se nijak soudy tvrzeným jednáním obviněného nezměnil. Nejednalo se o jednání v úmyslu přímém při plném vědomí obviněného, ani nikomu nezpůsobil žádnou škodu či imateriální újmu. Jeho jednání nevykazovalo ani znaky agrese, vždy navíc spolupracoval jak s plavčíky dohlížejícími v rozhodné době na poklidný provoz bazénů, tak následně i s policií.
7. Ve vztahu ke skutku popsanému v bodě 2. výroku o vině je nastíněná argumentace podporována navíc jak kamerovými záznamy, tak i výpověďmi svědků. Ze zmíněných videozáznamů kamer umístěných v prostoru A. K. zabírajících relaxační bazén je evidentní, že většina návštěvníků jeho jednání nezaregistrovala, což je podle názoru a slovy obviněného „v příkrém rozporu s povahou trestného činu výtržnictví, u něhož je veřejnost jedním ze základních prvků“ . Upozornil současně na vyvstalý „nepominutelný rozpor ve skutkových zjištěních“, který se rovněž promítl do nesprávného právního posouzení věci, učinil tak na podkladě judikatury Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3220/2013, uveřejněný pod C 12985 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Stěžejním a nezpochybnitelným důkazem, na základě něhož soudy konstatovaly jeho vinu za jednání popsané v bodě 2. výroku o vině, je kamerový záznam z místa spáchání trestné činnosti, tedy bazénu v K. Na tomto videozáznamu však není zachyceno žádné jeho podezřelé chování. Obviněný dovodil, že pokud by se skutek stal, musel by být nutně zachycen na tomto záznamu. Doplnil rovněž, že žádný ze soudů ani neuvedl přesný čas, kdy k trestné činnosti mělo docházet.
8. Dovolatel rovněž zpochybnil závěry znaleckého zkoumání MUDr. Želmíry Herrové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, protože při svém zkoumání vycházela výlučně z obsahu spisového materiálu, nikoli z vlastního pozorování či zjištění.
9. Ze všech shora rozvedených důvodů proto obviněný Z. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudu druhého stupně, a sám rozhodl tak, že ho zprošťuje obžaloby, a připojil alternativní návrh, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal věc znovu projednat a rozhodnout soudu prvního stupně.
10. Po uplynutí zákonné lhůty dvou měsíců od doručení rozhodnutí Krajského soudu v Brně obviněný doplnil dovolání vlastním podáním, v němž především zpochybnil věrohodnost tvrzení svědka M. M., který se údajně nemohl nacházet na místě činu, pokud jej nezachytily kamery. K tomuto podání Nejvyšší soud nemohl přihlížet, neboť nebylo předloženo prostřednictvím obhájce, byť jeho obsah v zásadě neměl ani žádný vliv na rozhodnutí v dovolacím řízení.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
12. V posuzované věci se obviněný domáhal přezkumu dovolacím soudem z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod je dán zejména v případech, kdy skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, nebo nejde o žádný trestný čin. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Nejvyšší soud je zásadně vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního a druhého stupně na základě výsledků provedeného dokazování, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace hmotněprávních ustanovení na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí pouze jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování.
b) K dovolání obviněného
13. Pokud jde o námitky obviněného Z. Š., je třeba v úvodu poznamenat, že se z velké části jedná o pouhé opakování argumentace užité obviněným již v odvolání, některé z nich jsou navíc převzaty doslovně, viz č. l. 280 a násl. trestního spisu. Odvolací soud na ně přiléhavě reagoval a odmítl je jako nedůvodné. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve svazku 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
14. V návaznosti na uvedené závěry k výkladu a použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že pod něj nelze podřadit výhrady, jimiž obviněný polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, s jeho procesním postupem a s rozsahem provedeného dokazování (zejména jde-li o obsah svědeckých výpovědí a obsah kamerového videozáznamu, na němž je zachyceno dění v relaxačním bazénu v A. v B. v K.). I v tomto směru obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v podstatě jen zopakoval argumenty přednesené již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s nimi dostatečně zabývaly a vyjádřily své hodnotící úvahy přesvědčivým způsobem. Je třeba poznamenat, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhá – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod č. T 420 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve svazku 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002.
15. Námitka týkající se naplnění znaku jednání skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spočívajícímu ve spáchání činu „na místě veřejnosti přístupném“, (nikoli „veřejně“, jak vyplývá z tzv. právní věty výroku o vině), má hmotněprávní povahu, stejně jako výhrady proti naplnění znaku „výtržnosti“. V posuzovaném případě však nebyl obviněný odsouzen za spáchání „výtržnosti“ nýbrž „hrubé neslušnosti“, jak bude vysvětleno níže.
16. Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině připomíná, že přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Předmětem ochrany tohoto ustanovení je klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Sekundárním objektem ochrany jsou přitom i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. Po subjektivní stránce je vyžadován úmysl podle §15 tr. zákoníku [ať už v jeho formě přímé podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, anebo nepřímé podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Vznik škodlivého následku přitom není obligatorním formálním znakem této skutkové podstaty.
17. Ačkoli byl skutek popsaný ve výroku odsuzujícího rozsudku právně posouzen jako přečin výtržnictví v alternativě jeho skutkové podstaty, podle níž se obviněný na místě veřejnosti přístupném dopustil hrubé neslušnosti , vytýkal v dovolání vady, které se vztahují k druhé formě jednání jako znaku objektivní stránky této skutkové podstaty spočívající ve výtržnosti . Přestože konkrétní jednání pachatele přečinu podle §358 odst. 1 tr. zákoníku může naplňovat obě tyto formy, dokonce se obě mohou za určitých okolností překrývat, v posuzovaném případě se o takovou situaci nejedná, neboť jak již bylo uvedeno, soudy shledaly za naplněný znak objektivní stránky v alternativě hrubé neslušnosti . Z tohoto důvodu je odkaz obviněného na rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 4/1976 Sb. roz. tr., nepřiléhavý, neboť ve věci řešené v citovaném judikátu šlo o posouzení povahy a charakteru výtržnosti , nikoli hrubé neslušnosti . Pro úplnost lze doplnit, že jednání, která mají charakter hrubé neslušnosti, resp. výtržnosti vyjmenovává trestní zákoník toliko demonstrativně, a proto jimi mohou být i další v liteře zákona neuvedená jednání, která obě formy naplňují. Jejich další možné varianty zákon ponechává na výkladové praxi (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, uveřejněné pod č. T 417 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve svazku 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
18. Právní teorií a soudní praxí je za hrubou neslušnost považováno takové jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky. To mj. znamená, že z hlediska morálních pravidel se předpokládá neslušné jednání nikoli malé intenzity, které by spadalo např. do překročení pravidel společenské etikety či běžně uznávaného a akceptovaného společenského vystupování a chování. Ze slov hrubá neslušnost plyne, že musí jít o neslušnost závažnější. Vždy je nutné hodnotit nejen osobnost pachatele a případně pohnutku, ale především jeho reálný projev ve vztahu k prostředí, kde k němu došlo. Mezi případy hrubé neslušnosti budou patřit situace, v nichž pachatel závažným způsobem poruší v dané společnosti respektované morální zásady i v oblasti sexuální (srov. např. Zpráva o kontrolním průzkumu a zhodnocení praxe soudů při postihu trestných činů výtržnictví a rvaček, uveřejněná v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, trestní část, v sešitě 1/1984, str. 1 a násl.; dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 289/2018). Místem veřejnosti přístupným je ve smyslu citovaného ustanovení každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje. Jinými slovy vyjádřeno, hrubá neslušnost by mohla být postřehnuta více lidmi, i když se tam v době činu nenacházejí. Takové místo přitom nemusí být přístupné bez omezení komukoli a kdykoli, nýbrž postačí, že se v něm mohou zdržovat jen některé osoby v určitou dobu, např. zaměstnanci, návštěvníci apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1131/2006, uveřejněné pod č. T 955 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve svazku 32, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2007).
19. Vzhledem ke stručně vyloženým teoretickým východiskům týkajících se přečinu podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl obviněný Z. Š. odsouzen, je nutné odmítnout tvrzení o absenci obou vytýkaných znaků objektivní stránky tohoto přečinu. Soud prvního stupně se touto otázkou zabýval (byť stručně, avšak vystihl podstatu) a vyhodnotil ji přiléhavým způsobem ve vztahu ke skutkovým zjištěním. Obviněný se v případě obou skutků [popsaných pod body 1. a 2. výroku o vině v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně] dopouštěl společensky neakceptovatelného chování, které vyvolalo nejenom zájem a pozornost v očích, byť jen některých přítomných, ale zejména jejich pohoršení, když se opakovaně vyskytoval v prostorách veřejnosti přístupných bazénů odhalen na intimních partiích svého těla. Krajský soud v Brně tyto závěry v následném odvolacím řízení potvrdil a uznal za správné. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry přijatými soudy obou stupňů, že se ze strany obviněného jednalo o hrubou neslušnost, pokud se s obnaženým penisem pohyboval v prostorách, kde se v rozhodné době vyskytovali nejenom dospělí návštěvníci, ale i nezletilí a zejména malé děti (nešlo totiž o místa určená pro tzv. naturisty či nudisty). Jeho jednání se tedy hrubě příčilo morálním zásadám obecně přijatým ve společnosti, v níž obnažování intimních partií není akceptovatelné.
20. Vzhledem k povaze zařízení, kde obviněný páchal trestnou činnost ˗ A. M. a plavecký bazén v K. známý jako A. K. ˗ je evidentní, že se v obou případech jedná o areály přístupné veřejnosti (naopak pro její rekreaci přímo určené), neboť do jejich prostor má přístup neomezený počet individuálně neurčených návštěvníků, jejichž vstup je podmíněn v zásadě jen úhradou vstupného. Nejvyšší soud doplňuje, že v případě prvního ze zmíněných plaveckých areálů se jedná o rozsáhlý komplex jak vnitřních, tak i venkovních bazénů a dalších vodních atrakcí, včetně saunového světa, do něhož denně zavítají stovky návštěvníků. Druhým je A.k K., který se rovněž řadí k zařízením nabízejícím svým návštěvníkům širší možnosti vyžití, než-li pouze plavecký bazén (rovněž některé z vodních atrakcí a sauny), což se odráží ve větší oblíbenosti a návštěvnosti. Navíc tato zařízení díky svému vybavení přitahují (více než běžné plavecké bazény) rodiny s malými dětmi.
21. Jedná-li se o skutek popsaný v bodě 1. výroku o vině, v době, kdy se obviněný s odhaleným přirozením pohyboval na místě veřejnosti přístupném, tj. v bazénu A. M., spatřily ho nezletilé svědkyně YYYYY*) a XXXXX*), jejichž pozornost nejprve upoutalo podezřelé chování dovolatele, který se zjevně úmyslně ve vodě pohyboval v jejich blízkosti, přičemž si právě ony všimly, že má odhalený penis, o čemž následně vyrozuměly plavčíka, který zavolal policii. Pokud jde o jednání popsané v bodě 2. výroku o vině rozsudku Městského soudu v Brně, i v tomto případě se obviněný dopouštěl hrubě neslušného chování, když se v relaxačním bazénku primárně využívaném malými dětmi, resp. jejich doprovodem díky nižší výšce vodní hladiny a vyšší teplotě vody, než která je v plaveckém bazénu, zde pohyboval se staženými plavkami, tj. s obnaženým penisem, u čehož byl spatřen a pozorován na základě žádosti plavčice svědkyně A. Š. svědkem M. M. Nelze tedy souhlasit s obhajobou obviněného, podle níž nešlo o „místo veřejnosti přístupné“ a lichá je i jeho argumentace, že většina návštěvníků si jej vůbec nevšimla, proto v jejich očích počínání obviněného nevzbudilo veřejné pohoršení. Pokud by jeho jednání, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině, zůstala návštěvníky obou areálů nepovšimnuta a nepohoršovala by je, žádný ze svědků by neměl potřebu upozorňovat na chování obviněného dozorující plavčíky, kteří následně dokonce přivolali policii.
22. Jak je zřejmé ze zpochybňovaného videozáznamu z kamery umístěné v prostorách aquaparku, obviněný v bazénu strávil více než tři hodiny času (jeho příchod byl poprvé zaznamenán ve 12:32 hod., přičemž odcházel až na výzvu plavčice v 15:44 hod.; viz č. l. 69 verte trestního spisu) během kterých neplaval, ale spíše přecházel po dně bazénu, jehož vodní hladina mu sahala pouze do výše trupu. Čas, resp. délku jeho pobytu ve vodě bylo přitom možné jednoduše rozpoznat, neboť kamerové záznamy mají v levém horním rohu digitální hodinové počitadlo ukazující přesný čas. Rovněž je z pořízených kamerových záznamů zřejmé, že vodní hladina tvoří clonu, přes kterou sice nelze jednoduše rozpoznat takové detaily, jakým je např. obnažené přirození návštěvníka bazénu, příp. jeho stažené plavky. To však v případě obviněného Z. Š. bylo pozorováno svědkem M. M., jehož věrohodnost se zcela záměrně dovolatel snažil po celou dobu trestního řízení zpochybnit. Výpověď tohoto svědka však nestojí osamoceně, nýbrž je podporována jednak výpovědí svědka T. H., který byl v rozhodné době rovněž přítomen v relaxačním bazénu a dále též svědkyně A. Š., jež v rozhodnou dobu vykonávala službu v A. K. jako dozorující plavčík (viz strana 3 rozsudku soudu prvního stupně a strany 2 až 3 usnesení soudu odvolacího). Z předmětného kamerového videozáznamu je přitom zřejmá nejenom aktivita samotné svědkyně A. Š., ale i její následná žádost směřovaná na svědka M. M., aby si nasadil plavecké (příp. potápěčské) brýle, obviněného sledoval a potvrdil jeho neakceptovatelné jednání vykazující znaky hrubé neslušnosti v relaxačním bazénu mezi ostatními návštěvníky, přičemž je vcelku logické, že si jej nemuseli všimnout úplně všichni, kteří se na místě v tu dobu pohybovali. Pro vinu obviněného také svědčí, že jakmile byl plavčicí poprvé napomenut a po schůdcích vylézal z bazénu, aby si spolu promluvili, kontroloval si pohledem plavky v oblasti svých intimních partií, tudíž si být evidentně vědom svého předchozího počínání. Současně je třeba upozornit na další významné skutečnosti zřetelné z videonahrávky zachycující dění v aquaparku, a to že se obviněný zdržoval zejména v té části relaxačního bazénu, kde je tzv. protiproud a lidé jej využívající se obvykle dostávají do bezprostředního osobního kontaktu mezi sebou. Jedná se tedy o místo, kde se obviněný mohl bez většího úsilí (aniž by to ostatním návštěvníkům mohlo připadat podezřelé) otírat o ostatní, zejména pak (velmi malé) děti a nezletilé, jak konstatoval i Krajský soud v Brně (srov. strana 3 usnesení odvolacího soudu).
23. Za účelem zjištění, zda obviněný v rozhodné době netrpěl duševní poruchou ve smyslu §123 tr. zákoníku byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie MUDr. Želmírou Herrovou, a to nejenom na základě spisu (jak obviněný nesprávně namítá), ale i na základě vlastního vyšetření psychiatrického, sexuologického a phalopletysmografického, která obviněný absolvoval. Znalkyně u obviněného konstatovala asociální poruchu osobnosti (asociální psychopatii), přičemž jeho sexualitu považuje za konvenční. Ani u tohoto typu sexuality však není vyloučeno jednání, které je obviněnému kladeno za vinu. Nejvyšší soud poukazuje na tu část posudku, v níž znalkyně ve vztahu k obviněnému uvedla, že je pro něj charakteristická „…nezodpovědnost a bezohlednost vůči společenským normám, pravidlům a závazkům.“ (viz č. l. 245 trestního spisu). Jmenovaná znalkyně závěry svého znaleckého zkoumání stvrdila při hlavním líčení u Městského soudu v Brně dne 26. 9. 2017 (viz č. l. 258 a násl. trestního spisu; srov. strany 3 až 4 rozsudku soudu prvního stupně, strana 3 usnesení Krajského soudu v Brně). Výsledky tohoto zkoumání sice neměly zásadní význam pro právní posouzení žalovaného a soudy zjištěného skutku, resp. pro ukládání sankce obviněnému (nebylo třeba rozhodovat o případném ochranném opatření), avšak tento důkazní prostředek byl soudy zhodnocen řádně v souladu s jeho obsahem a podpůrně mohl být respektován v rámci posuzování viny obviněného.
24. V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný soudům vytkl nerespektování zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Ani v tomto směru mu však nemohl dát Nejvyšší soud za pravdu. Aplikace zásady subsidiarity trestní represe přichází v úvahu tehdy, pokud došlo k naplnění všech obligatorních znaků některé ze skutkových podstat trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku. S ohledem na výše uvedené skutečnosti bylo na základě provedeného dokazování spolehlivě prokázáno, že obviněný Z. Š. svým jednáním, jak je vyjádřeno ve výrokové části odsuzujícího rozsudku městského soudu pod body 1. a 2. naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu právně kvalifikovaného jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a proto bylo v posuzované věci zcela správně aplikováno též ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a z něj vyplývající princip použití trestního práva jako ultima ratio. Zjištěné jednání obviněného odpovídá svým charakterem běžně se vyskytujícím případům tohoto typu, pro jeho společenskou škodlivost nepostačuje, aby byl obviněný postižen podle jiných norem práva, než práva trestního, konkrétně §5 odst. 1 písm. e) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Postup soudů obou stupňů lze proto považovat za zcela legitimní a odpovídající též výkladu zásady subsidiarity trestní represe, jak byla formulována ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., na který obviněný ve svém dovolání rovněž poukázal.
25. Závěrem je proto možné shrnout, že výsledky provedeného dokazování v rámci tohoto trestního stíhání vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny skutkové okolnosti nezbytné pro naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Soudy obou stupňů se nedopustily pochybení v podobě tzv. opomenutých důkazů, přičemž se ve svých rozhodnutích vypořádaly s otázkou úplnosti dokazování z hlediska §2 odst. 5 tr. řádu. Procesní postup soudů ve vztahu k množství a kvalitě důkazních prostředků, tak i při hodnocení výsledků dokazování, odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 6 tr. řádu. Obviněný byl tudíž správně uznán vinným tím, že se na místě veřejně přístupném dopustil hrubé neslušnosti, přičemž toto své jednání započal v A. M. a pokračoval v něm i v A. v B. v K. Současně dovolací soud nezjistil žádný, natož extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů. Nebylo rovněž zasaženo do práva obviněného na spravedlivý proces garantovaného v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, resp. v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, ani do jiného ze základních práv.
IV. Závěrečné shrnutí
26. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněného Z. Š. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. V projednávané trestní věci totiž neshledal žádnou vadu v hmotněprávním posouzení skutkových zjištění soudů nižších stupňů, pokud byly námitky týkající se přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku podřaditelné dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, postrádaly opodstatnění. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 6. 6. 2018
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.