ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.847.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 847/2018-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 8. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 6 To 214/2017, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 31 T 151/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. P. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 31 T 151/2013, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), a to dílem dokonaným dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona a §255 odst. 1, 3 tr. zákona, za který mu byl podle §255 odst. 3 tr. zákona uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon ho soud podle §39a odst. 3 tr. zákona zařadil do věznice s dozorem. Dále okresní soud podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona odsoudil obviněného k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní korporace, prokuristy a zástupce obchodní korporace na dobu pěti let. Současně bylo podle §228 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o náhradě škody tak, že obviněný je povinen nahradit poškozené obchodní společnosti EFFBE – CZ, s. r. o., IČ 25696602, škodu ve výši 1 955 000 Kč včetně 7,05 % úroku z prodlení z částky 7 000 000 Kč od 16. 6. 2013 do 13. 11. 2013 a 8,05 % úroku z prodlení z částky 1 955 000 Kč od 14. 11. 2013 do zaplacení. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody soud odkázal poškozenou obchodní společnost na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 2 tr. řádu.
2. Uvedeného trestného činu se obviněný dopustil podle rozsudku soudu prvního stupně tím, že (zjednodušeně uvedeno) jako předseda představenstva obchodní společnosti ZGS-Membrány, a. s., IČ 25317334, a zároveň jako její zaměstnanec ve funkci ekonomického a personálního ředitele porušil zákonnou povinnost člena představenstva vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře ve smyslu §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, a dále zákonné povinnosti zaměstnance řádně hospodařit s prostředky svěřenými zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím, tedy nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele ve smyslu §301 písm. d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, přičemž tyto povinnosti porušil tím, že v rozporu se stanovami ZGS-Membrány, a. s., konkrétně s čl. X odst. 4 písm. b) a čl. X odst. 7 bez předchozího souhlasu dozorčí rady a bez nutného podpisu dalšího člena představenstva celkem v pěti případech podrobněji specifikovaných v popisu skutku (ve dnech 19. 12. 2007, 13. 2. 2008, 13. 2. 2008, 25. 2. 2008 a 4. 6. 2008) převzal za ZGS-Membrány, a. s., ručení formou avalování směnky, resp. podpisem ručitelského prohlášení k zajištění závazků jediného subjektu, a to obchodní společnosti BILIARD Praha, s. r. o., od 15. 1. 2008 Š. Group, s. r. o., i přesto, že si byl vědom, že taková právní jednání nebyla v souladu s odsouhlaseným obchodním plánem zaměstnavatele a neměl tedy pro ně stanovami vyžadovaný předchozí souhlas dozorčí rady a také věděl, že nebyl oprávněn ani jako předseda představenstva ani jako zplnomocněný ekonomický ředitel takové závazky za ZGS-Membrány, a. s., převzít, nikoho v této obchodní společnosti o převzetí předmětných ručitelských závazků za celou dobu svého působení v ZGS-Membrány, a. s., neinformoval, ani nikomu nepředal k těmto závazkům žádnou dokumentaci k zařazení do účetní evidence; při přebírání ručitelských závazků si musel být také vědom reálného vzniku škody obchodní společnosti ZGS-Membrány, a. s., a to v souvislosti s uplatňováním nároků ze strany věřitelů, neboť věděl, že velká část úvěru poskytnutého Moravským Peněžním Ústavem – spořitelním družstvem, byla poukázána přímo na jeho bankovní účet, konkrétně dne 20. 12. 2007 částka 2 500 000 Kč a dne 5. 6. 2008 částka 2 000 000 Kč, které tak nemohly být využity k naplnění prohlašovaného podnikatelského záměru výroby hotových jídel a přinést předpokládané zisky, z nichž měly být zajištěné úvěry hrazeny, čímž způsobil nástupnické obchodní společnosti EFFBE – CZ, s. r. o., IČ 25696602, škodu ve výši 7 000 000 Kč a současně opatřil sobě prospěch nejméně ve výši 4 500 000 Kč.
3. Odvolání, která proti rozsudku okresního soudu podali obviněný J. P. a poškozená obchodní společnost EFFBE – CZ, s. r. o., Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 6 To 214/2017, zamítl jako nedůvodná.
II. Dovolání a v yjádření k němu
4. Usnesení soudu druhého stupně napadl obviněný J. P. prostřednictvím své obhájkyně dovoláním z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. c), d), e), g), l) tr. řádu.
5. Obviněný nejdříve podrobně zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, připomněl, že původní odsuzující rozsudek soudu prvního stupně krajský soud zrušil a věc vrátil okresnímu soudu spolu se závaznými pokyny a právním názorem, jimiž se však soud prvního stupně neřídil. Pokud se týká dovolací argumentace, souhrnně k důvodům podle §265b odst. 1 písm. c), d), e) tr. řádu obviněný namítl, že jednak nebyly dány podmínky pro jeho postavení před soud a trestní stíhání mělo být přerušeno podle §224 odst. 1 tr. řádu a dále že v době činu byl nepříčetný. Zejména odvolacímu soudu vytkl, že nepřihlédl ke znaleckému posudku zpracovanému MUDr. Tomášem Turkem ze dne 23. 7. 2017, který mu obviněný předložil a který jasně říká, že dovolatel trpí bipolární afektivní poruchou a není schopen chápat smysl trestního řízení. Soudy naopak vycházely ze znaleckého posudku znalců MUDr. Petra Možného a MUDr. Petra Hřibňáka, kteří svůj závěr, že obviněný je schopen chápat smysl trestního řízení pouze za účasti obhájce, nebyli schopni blíže vysvětlit, a byl tudíž zjevně rozporuplný, neboť přítomnost obhájkyně podle něj nemohla mít jakýkoli vliv na jeho rozpoznávací schopnosti. Vzhledem k tomu, že v trestním řízení byly opatřeny dva protichůdné znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, měl být podle dovolatele vypracován revizní znalecký posudek (přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 6 Tz 315/2001). Dále obviněný konstatoval, že jeho onemocnění mu bránilo v plnohodnotné účasti na trestním řízení, jeho konání bylo tudíž nezákonné. Uvedenou vadu neodstranil ani odvolací soud, ač mu tyto okolnosti byly známy, čímž byl naplněn další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
6. Nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení spatřoval dovolatel v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a jejich právním hodnocením. Přesněji řečeno, soudy podle obviněného překročily zásadu volného hodnocení důkazů, některé důkazy byly zcela opomenuty, důkazy předložené obhajobou soud vyhodnotil jako falza, aniž by k této otázce nechal vypracovat znalecký posudek z oboru grafologie, jak by se příslušelo, svědecké výpovědi vyznívající v jeho prospěch označily soudy za nevěrohodné a byly čteny protokoly o výpovědích svědků, k jejichž čtení obviněný nedal souhlas, neboť ani nebyl u hlavního líčení přítomen.
7. Obviněný dále namítl, že soud druhého stupně opomenul aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Skutek, který je předmětem obžaloby totiž není trestným činem, ale pouhým nesprávným manažerským rozhodnutím obviněného, které nemělo vést k jeho obohacení. Částečně k trestnímu postihu dovolatele přispěla sama poškozená obchodní společnost, neboť pokud by si řádně plnila své povinnosti, obviněný by se na lavici obžalovaných neocitl.
8. S ohledem na výše uvedené proto obviněný J. P. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby věc přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně k novému projednání a rozhodnutí. K závěrečnému návrhu připojil vyjádření, že nesouhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Současně dovolatel požádal o odklad výkonu usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně.
III. Vyjádření k dovolání
9. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Lumír Crha (dále jen „státní zástupce“), který nespatřoval v námitce, že obviněný nebyl schopen chápat smysl trestního stíhání naplnění žádného z uplatněných dovolacích důvodů, zejména podle §265b odst. 1 písm. c), d), e) tr. řádu, pod něž ji podřadil obviněný. Jednalo se navíc o opakovanou obhajobu, s níž se okresní soud vypořádal na str. 10-13 svého rozsudku a odvolací soud na str. 6 až 9 svého usnesení. Obdobně ani výhrada opomenutých důkazů nebyla schopná naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť soudy neprovedení některých důkazů zdůvodnily jejich nadbytečností, což je jeden z legitimních důvodů, na nichž je možné založit odmítnutí důkazního návrhu. Pokud se týká namítaného extrémního nesouladu, státní zástupce upozornil, že dovolatel neupřesnil, v čem by měl spočívat, přičemž dovolací soud není povolán k tomu, aby domýšlel argumentaci obviněného, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 263/2014.
10. Jako jedinou námitku odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu označil státní zástupce výhradu proti neužití subsidiarity trestní represe. Pro ilustraci, v jakých případech je v praxi možné aplikovat §12 odst. 2 tr. zákoníku, citoval bohatou judikaturu jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu s tím, že se vždy musí jednat o výjimečné okolnosti provázející posuzovanou věc, což však nebyl případ obviněného J. P., kde výjimečné bylo pouze páchání trestného činu více útoky, což však škodlivost činu ještě zvyšovalo.
11. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
12. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obviněnému k případné replice, který tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
13. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
14. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem odpovídaly takovému důvodu. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na citované ustanovení, Nejvyšší soud takové dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
15. Dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d), e) tr. řádu shodně spočívají v nesprávném procesním postupu orgánů činných v trestním řízení. Podstatou prvního z nich je, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, tento dovolací důvod tedy směřuje na případy, kdy byla porušena ustanovení o nutné obhajobě (tj. §36 tr. řádu) . Pod důvod dovolání uvedený pod písmenem d) dotčeného ustanovení tr. řádu spadají případy porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, takže v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného upravují zejména ustanovení §202 odst. 2 až 5, §204 odst. 2, §209 odst. 1 a §211 odst. 1, 5 tr. řádu a v případě veřejného zasedání může k naplnění předmětného dovolacího důvodu dojít především porušením §263 odst. 4 a §314q odst. 1 věty čtvrté tr. řádu. Poslední z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu je naplněn tehdy, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné. Bude se tedy jednat o situaci, kdy byl dán některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání taxativně vyjmenovaných v §11 odst. 1, 4 tr. řádu nebo v §11a tr. řádu a dovolací důvod pak spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení namísto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání [podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2, §314c odst. 1 písm. a) tr. řádu] vydal jiné meritorní rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (např. odsuzující rozsudek).
16. Dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele.
17. O dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je možné relevantně opřít dovolání tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu uplatnil obviněný v jeho druhé alternativě, konkrétně byly podle jeho názoru v předcházejícím řízení dány důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d), e) tr. řádu [správně měl být zahrnut i současně uplatněný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], neboť již od počátku trestního stíhání nebyl schopen řádně se účastnit úkonů trestního řízení a chápat jeho smysl. Odvolací soud tuto zásadní procesní vadu soudu prvního stupně mohl odstranit, což však neučinil.
18. Pro přehlednost Nejvyšší soud stručně připomene, že v dané věci nejprve Okresní soud ve Zlíně rozhodl odsuzujícím rozsudkem ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 31 T 151/2013 (č. l. 818 tr. spisu), který však Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením sp. zn. 6 To 78/2016 vydaném v neveřejném zasedání konaném dne 10. 5. 2016 zrušil za účelem vysvětlení rozporů mezi znaleckým posudkem vypracovaným orgány činnými v trestním řízení a znaleckým posudkem předloženým obhajobou, a dále uložil opatřit překlad listiny z německého do českého jazyka. Krajský soud vyslovil pokyn, aby byl slyšen znalec MUDr. Tomáš Turek za přítomnosti znalců MUDr. Petra Možného a MUDr. Petra Hřibňáka, a pokud by i po jejich výsleších nebyly odstraněny vzájemné rozpory, požadoval odvolací soud, aby okresní soud nechal vypracovat revizní znalecký posudek (viz č. l. 890 tr. spisu). Následně Okresní soud ve Zlíně rozhodl o vině a trestu obviněného J. P. rozsudkem ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 31 T 151/2013, jak bylo uvedeno výše pod bodem 1. tohoto usnesení dovolacího soudu.
b) K vlastním námitkám obviněného
19. Obviněný podřadil třem dovolacím důvodům, a to podle §265b odst. 1 písm. c), d) a e) tr. řádu, souhrnné výhrady spočívající ve dvou pochybeních soudů, jednak že nemůže být trestně odpovědný za skutek, který spáchal v nepříčetnosti, neboť trpěl duševní chorobou, jednak že pro svůj psychický stav nebyl schopen chápat smysl trestního stíhání, které z toho důvodu mělo být přerušeno podle §224 odst. 1 tr. řádu. Předně je tedy nutné upozornit na to, že v úvodu bodu II. svého dovolání obviněný argumentoval zejména svým nepříznivým psychickým stavem, který měl ovlivnit jeho duševní stav jednak v době spáchání činu a jednak po celou dobu konání trestního řízení a který mu měl bránit v řádné účasti na něm. První výhrada však směřuje proti hmotněprávnímu posouzení subjektu trestného činu jako jednoho ze znaků skutkové podstaty každého trestného činu, tedy trestně odpovědného pachatele. V této souvislosti však obviněný v podstatě vyslovil nesouhlas s výsledky znaleckého zkoumání svého duševního stavu znalci MUDr. Petrem Možným a MUDr. Petrem Hřibňákem. Tento znalecký posudek, druhý v pořadí vypracovaný jmenovanými znalci, se stal podkladem pro právní závěry soudů obou stupňů, znalci však stejně jako ve svém prvním posudku zaujali jednoznačné negativní stanovisko k otázce soudu, zda obviněný trpěl v době spáchání činu duševní poruchou, pro niž by nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání. Ze strany dovolatele se tudíž jedná o ryze skutkovou námitku, kterou projevil nesouhlas se způsobem hodnocení znaleckých posudků v této věci opatřených a provedených v rámci dokazování. Nemůže se tudíž jednat ani o výhradu, kterou by jinak bylo třeba podřadit dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný sice vytkl vadu v použití hmotného práva, ale učinil tak výlučně argumentací založenou na jeho nesouhlasu se skutkovým názorem vysloveným soudy na podkladě jednoho z důkazních prostředků. Nad rámec dovolacího přezkumu je tak možné jen stručně reagovat obsahem trestního spisu, z něhož vyplývá, že v daném případě nelze mít žádné pochybnosti o trestní odpovědnosti obviněného, neboť v době, v níž docházelo k jednáním, jež tvoří součást skutku popsaného v odsuzujícím výroku o vině rozsudku Okresního soudu ve Zlíně, nebyl obviněný nepříčetný ve smyslu §12 tr. zákona (nyní §26 tr. zákoníku). Soudy obou stupňů tudíž správně shledaly obviněného trestně odpovědným za spáchání žalovaného skutku. Navíc je nutné zdůraznit, že tvrzení o ovlivnění duševní poruchou (především ve vztahu ke schopnosti chápat smysl trestního řízení a účastnit se jej) tvořilo součást obhajoby obviněného prakticky od počátku jeho trestního stíhání a soudy nižších stupňů se jí řádně zabývaly, provedly řadu důkazů (opakované znalecké zkoumání duševního stavu následující po hospitalizaci a pozorování obviněného, opakované výslechy znalců, jak bude rozvedeno níže), přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí se soudy důsledně vypořádaly nejen se samotnými znaleckými posudky samostatně, nýbrž i s dalšími informacemi zjištěnými z obsahu všech souvisejících důkazních prostředků. K tomu je také vhodné připomenout, že dovolání, v němž dovolatel opakuje námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, který je naplněn, neměl-li obviněný obhájce, ačkoli ho mít měl, obviněný uplatnil nedůvodně. Jednalo se sice o případ nutné obhajoby ve smyslu §36 odst. 3 tr. řádu, (podle §255 odst. 3 tr. zákona byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí dvou až osmi let), ale obhájkyně dovolatele byla přítomna u všech hlavních líčení i u veřejného zasedání dne 21. 11. 2017 (první rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyneseno v neveřejném zasedání). Nakonec sám dovolatel ani netvrdil, že by v průběhu trestního řízení neměl obhájce.
21. Stejně tak dovolatel neupřesnil, v čem spatřoval naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, jehož podstata spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z dovolací argumentace není patrné, o které hlavní líčení šlo, nebo zda se tvrzená vada týká veřejného zasedání. Rozhodně však Nejvyšší soud nezjistil jakékoli porušení jednotlivých ustanovení upravujících konání hlavního líčení (§202 odst. 2 až 5, §204 odst. 2, §209 odst. 1 a §211 odst. 1, 5 tr. řádu) nebo veřejného zasedání (§263 odst. 4 a §314q odst. 1 věty čtvrté tr. řádu) v nepřítomnosti obviněného, které by tomuto dovolacímu důvodu odpovídalo.
22. Dále obviněný tvrdil, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné, neboť trpěl duševní poruchou, pro niž soudy měly přerušit trestní stíhání, a spatřoval v tom naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Ten, jak bylo vyloženo pod bodem 15. tohoto usnesení Nejvyššího soudu, spočívá v tom, že v trestní věci byl dán některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání taxativně vyjmenovaných v §11 a 11a tr. řádu, a přesto příslušný orgán činný v trestním řízení namísto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání [podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2, §314c odst. 1 písm. a) tr. řádu] vydal jiné meritorní rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé. Podstatou důvodu pro zastavení trestního stíhání v §11 odst. 1 písm. g) tr. řádu, který jediný v daných souvislostech mohl připadat v úvahu, je, že duševní choroba, která nastala u obviněného až po spáchání trestného činu, mu trvale znemožňuje chápat smysl trestního stíhání. V této věci se však obviněný domníval, že trestní stíhání mělo být přerušeno (tj. pouze dočasně pozastaveno) podle §224 odst. 1 tr. řádu. Toto procesní ustanovení umožňuje přerušit trestní stíhání z důvodů uvedených v §173 odst. 1 písm. b) až f) tr. řádu, přičemž podle alternativy pod písm. c) je důvodem pro přerušení okolnost, že obviněný není pro duševní chorobu, která nastala až po spáchání činu, schopen chápat smysl trestního stíhání. Námitka obviněného tak deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá. Nutno doplnit, že objektivně ani nebylo znalci zjištěno, že by obviněný pro svou duševní chorobu trvale nebyl schopen chápat smysl trestního stíhání. Odhlédneme-li od skutečnosti, že soudy se přiklonily ke znaleckému závěru MUDr. Petra Možného a MUDr. Petra Hřibňáka, podle nichž nejenže obviněný neměl snížené schopnosti rozpoznat nebezpečnost činu pro společnost či ovládat své jednání, ale byl též schopen chápat smysl trestního stíhání, ani znalec MUDr. Tomáš Turek, který v jiných časových úsecích dospěl k opačnému závěru, neuvedl, že by šlo o trvalou neschopnost obviněného chápat smysl trestního stíhání. Na str. 39 svého znaleckého posudku ze dne 23. 7. 2017 uvedl, že tomu tak je „aktuálně“ (viz č. l. 1128 tr. spisu).
23. Nejvyšší soud k otázce duševního stavu obviněného jak v době činu, tak v období konání trestního stíhání připomene zásadní úvahy především soudu prvního stupně, ale též odvolacího soudu, s jejichž logickým smyslem a zejména obsahovou návazností na výsledky provedeného dokazování se zcela ztotožnil. Okresní soud ve Zlíně dospěl ke zjištění, že obviněný byl z hlediska duševního stavu v době spáchání trestného činu trestně odpovědný (str. 31 odůvodnění rozsudku), což kromě znaleckého zkoumání podložil podrobným rozborem provedených důkazů, z nichž logicky dovodil (str. 26 rozsudku), že dovolatel trestný čin předem naplánoval. Pod záminkou vyzvedávání pošty jedním ze členů představenstva získal od dalších dvou členů generální plnou moc mj. k avalování směnek s úředně ověřenými podpisy, i když u soudu tvrdil, že J. V. z Moravského Peněžního Ústavu věděl o zaslání peněz určených na projekt chlazených jídel na soukromý účet obviněného. Tento svědek však popřel, že o údajném perspektivním podnikatelském záměru, do něhož obviněný zapojil ZGS–Membrány, a. s., nikomu z vedení obchodní společnosti neřekl, byť tvrdil opak a opřel svá tvrzení o zfalšované listinné důkazy, samotný podnikatelský záměr představitelé obchodní společnosti Š. Group, s. r. o., neuměli blíže popsat, nejvíce podrobností o něm poskytl výhradně obviněný, který z poskytnutých úvěrů, za jejichž uhrazení převzala obchodní společnost ZGS-Membrány, a. s., spoluodpovědnost, měl vlastní prospěch ve výši 4,5 mil. Kč, což by nasvědčovalo spáchání trestného činu zpronevěry. Po velmi pečlivém hodnocení všech zjištěných okolností, za nichž byl čin spáchán, shledal okresní soud důvodně obhajobu obviněného účelovou (str. 27 rozsudku). V této souvislosti je vhodné upozornit na poměrně sofistikované právní úkony, které obviněný činil současně s probíhajícím trestním řízením, které mělo podle jeho přesvědčení být přerušeno pro nedostatky chápání jeho smyslu způsobené bipolární afektivní poruchou. Na tuto obhajobu obviněného reagovala též státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Zlíně, která na podporu tvrzení obžaloby opatřila listinné důkazy prokazující, že obviněný v listopadu 2012, v říjnu a listopadu 2013, v listopadu 2015 a v lednu 2016 činil právní kroky, které by jako osoba téměř prostá kognitivních schopností, čímž v podstatě argumentoval obviněný před orgány činnými v trestním řízení, činit nemohl (viz č. l. 915 a násl.). Plnou trestní odpovědnost obviněného a jeho schopnost chápat smysl trestního stíhání a být přítomen hlavnímu líčení konstatoval okresní soud zejména na podkladě závěrů znaleckého posudku ze dne 16. 3. 2017 (str. 12 rozsudku). Krajský soud se pak věnoval především námitce neschopnosti obviněného chápat smysl trestního stíhání, a to kromě jiného i s ohledem na to, že obhajoba ve veřejném zasedání předložila další znalecký posudek MUDr. Tomáše Turka, podle něhož obviněný aktuálně není schopen chápat smysl trestního stíhání. Krajský soud však vysvětlil, že tento znalec vyšetřoval obviněného pouze jednou během jeho čtyřdenní hospitalizace v P. a dále vycházel z lékařských zpráv ambulantního lékaře, který zase převážně popisoval jen subjektivní potíže obviněného, a proto jeho posudek nemůže být natolik objektivní jako znalecký posudek MUDr. Petra Možného a MUDr. Petra Hřibňáka založený na dlouhodobém pozorování a četných vyšetřeních obviněného, z něhož proto správně vycházel okresní soud (srov. str. 9 usnesení odvolacího soudu).
24. Soudy obou stupňů se tedy shodly, že obviněný je za své jednání trestně odpovědný a rovněž, že byl schopen účastnit se hlavního líčení i veřejného zasedání a chápat smysl svého trestního stíhání. Dovolací soud k jejich závěrům v uvedeném smyslu nemá výhrady, oba soudy totiž srozumitelně vysvětlily, na základě jakých hodnotících úvah vzešlých z provedeného dokazování k nim dospěly. Kromě toho se soudy dostatečně vypořádaly také s opakovaným návrhem obhajoby na vypracování revizního znaleckého posudku (srov. str. 30 odůvodnění rozsudku okresního soudu a str. 6 až 7 usnesení odvolacího soudu). Pouze ve stručnosti Nejvyšší soud připomíná, že výchozím se pro soudy stal ve věci v pořadí třetí znalecký posudek ze dne 16. 3. 2017 znalců MUDr. Petra Možného a MUDr. Petra Hřibňáka. Tento byl vypracován poté, co se souhlasem obhajoby (viz č. l. 913 verte, kde obhájkyně lékařské pozorování klienta kvituje s tím, že to již dříve obhajoba navrhovala) a dalších stran včetně všech znalců vypovídajících před soudem prvního stupně bylo nařízeno pozorování obviněného ve zdravotnickém zařízení (č. l. 938 tr. spisu), proti čemuž však záhy obhájkyně obviněného podala stížnost pro jeho nadbytečnost (č. l. 941 tr. spisu). Po více jak měsíčním pozorování obviněného různými lékaři působícími na pracovišti Psychiatrické nemocnice v Kroměříži vypracovali jmenovaní znalci znalecký posudek ze dne 16. 3. 2017. Na rozdíl od lékařských zpráv a znaleckého posudku předloženého obhajobou u obviněného nebyla shledána ani středně těžká, natož těžká deprese, závěry byly zcela jednoznačné v tom, že obviněný je schopen chápat smysl trestního stíhání a osobně se účastnit projednání věci před soudy a že i v době páchání stíhaného skutku byl psychicky zdráv a vědom si důsledků svého jednání (srov. č. l. 969 tr. spisu). Tento druhý znalecký posudek znalců MUDr. Petra Možného a MUDr. Petra Hřibňáka již nehovoří o tom, že obviněný je schopný účastnit se hlavního líčení s dovětkem „za účasti svého právního zástupce“ (porovnej odpověď na otázku č. 3 jednak na str. 28 znaleckého posudku ze dne 9. 9. 2015, resp. č. l. 777 tr. spisu, jednak na str. 28 znaleckého posudku ze dne 16. 3. 2017, resp. č. l. 969 verte tr. spisu), což bylo také ze strany dovolatele namítáno. Jak je patrno z tohoto znaleckého posudku, ale i z vyjádření jednoho z jeho zpracovatelů MUDr. Petra Hřibňáka v opakovaném hlavním líčení dne 24. 5. 2017, obviněný je schopný samostatně vnímat skutečnosti provázející jednání u soudu, pokud by se však případně měly vyskytnout detaily, jichž by si nemusel ve stresu z trestního stíhání vedeného proti jeho osobě všimnout, což je z pohledu Nejvyššího soudu věc vcelku přirozená, je jeho schopnost chápat smysl trestního stíhání podpořena přítomností obhájkyně, která ho na takové okolnosti upozorní a představuje pro něho určitou oporu, případně může senát upozornit na případnou únavu či nesoustředěnost v průběhu projednávání věci soudem (srov. č. l. 1023 tr. spisu). Námitka obviněného, že závěr znalců o jeho schopnosti chápat smysl trestního stíhání za účasti obhájce je jednak vadný a dále znalci blíže nevysvětlený, je proto zcela neopodstatněná. Znalci takové tvrzení ve znaleckém posudku ze dne 16. 3. 2017 vůbec neuvedli a dále ze svého pohledu význam přítomnosti obhájkyně za případné účasti obviněného u hlavního líčení, o němž se zmínili ve svém prvním znaleckém posudku, dostatečně a logicky vysvětlili.
25. Pokud se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, obviněný ho uplatnil v druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Skutečně odvolací soud zamítl řádné opravné prostředky jak obviněného, tak poškozené obchodní společnosti EFFBE - CZ, s. r. o., a to přesto, že podle slov obviněného v řízení před okresním soudem se vyskytly procesní vady uplatněné v dovolání a podřazené dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. c), d), e) tr. řádu. Jak již bylo vysvětleno v předcházející části tohoto usnesení, Nejvyšší soud neshledal žádný z těchto důvodů za naplněný, proto musel učinit stejný závěr i ohledně druhé alternativy důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
26. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný předložil v naprosté většině výhrady skutkové povahy, které mu svým obsahem neodpovídaly. Soudy podle obviněného překročily zásadu volného hodnocení důkazů a některé důkazy byly opomenuty, část důkazních prostředků předložených obhajobou soudy vyhodnotily jako falza, aniž by k této otázce nechaly vypracovat znalecký posudek z oboru grafologie, svědecké výpovědi vyznívající ve prospěch dovolatele označily soudy za nevěrohodné a před okresním soudem byly čteny protokoly o výpovědích svědků, k jejichž čtení obviněný nedal souhlas, když ani nebyl hlavnímu líčení přítomen. Jestliže tedy obviněný založil extrémní rozpor mezi skutkovými okolnostmi a jejich právním hodnocením na způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy a dále na rozsahu dokazování, nebylo možné se takovými námitkami věcně zabývat. Dovolání s poukazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu totiž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, neboť se netýkají hmotněprávního posouzení skutku.
27. Povahou protokolu ze zasedání dozorčí rady ze dne 20. 11. 2007, který předložil obviněný a který se lišil od protokolů poskytnutých poškozenou obchodní společností a svědkem J. S., se zabýval okresní soud na str. 22 až 23 svého rozsudku, přičemž dospěl k závěru, že obviněný předložil nepravou listinu. Stejně tak smlouva o smlouvě budoucí, již měl podle obviněného podepsat svědek J. S., byla falešná (viz str. 24 rozsudku). Pravost podpisů na zasedání dozorčí rady byla vyvrácena také svědectvím jejího člena A. M. (č. l. 673 tr. spisu), který vyloučil, že by se bod 7 vůbec kdy v radě projednával, a pokud by k tomu mělo dojít, on sám by nikdy nic takového nepodepsal. Také v tomto ohledu nelze úvaze soudu cokoli vytknout, jednak měl k dispozici originály listiny zařazené v evidenci poškozené obchodní společnosti, jednak se shodně s jejich obsahem vyjadřovali i slyšení svědci.
28. Ke čtení protokolů o výpovědích svědků u opakovaného hlavního líčení dne 24. 5. 2017 (č. l. 1026, 1027) lze uvést, že i s touto námitkou se odvolací soud vypořádal. Na str. 7 svého usnesení se ztotožnil s postupem okresního soudu. Ten nejdříve písemně vyzval obviněného k vyjádření, zda souhlasí podle §219 odst. 3 tr. řádu se čtením podstatného obsahu protokolů o dosud konaných hlavních líčeních a v případě trvání na konání hlavního líčení od prvopočátku, zda v souladu s §211 odst. 6 tr. řádu souhlasí se čtením úředních záznamů o podaných vysvětleních svědků (viz č. l. 895 tr. spisu). Obviněný neprojevil jasné stanovisko k těmto otázkám, resp. zaslal soudu rukou psané sdělení, že nechápe, co se po něm chce (viz č. l. 896 tr. spisu), a proto byl okresní soud nucen konat hlavní líčení od samého počátku včetně nového čtení obžaloby intervenující státní zástupkyní, byli opět vyslýcháni znalci a výpovědi ostatních svědků byly v přítomnosti obhájkyně čteny se souhlasem státní zástupkyně podle §211 odst. 1 tr. řádu, jak zákon předpokládá. Z jakých důvodů nebylo třeba výslovného souhlasu obviněného, vysvětlil zcela vyčerpávajícím způsobem okresní soud na str. 17 až 20 odůvodnění svého rozsudku, s čímž se Nejvyšší soud bez výhrad ztotožnil.
29. V zásadě jedinou námitkou, která by mohla za určitých okolností naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je poukaz dovolatele na zásadu subsidiarity trestní represe, jejímž prostřednictvím tvrdil, že věc neměla být řešena prostředky trestního práva, nýbrž v civilním řízení. Ani ta však nemohla v dovolacím řízení obstát.
30. Předně je třeba uvést, že trestná činnost obviněného byla soudy (správně) posouzena podle trestního zákona účinného v době jejího spáchání (viz §16 odst. 1 tr. zákona, resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku). Za takové situace bylo třeba hodnotit jak naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu, jaký byl ve skutku spatřován, tak současně i materiální znak, tj. společenskou nebezpečnost takového činu (srov. definici trestného činu v §3 odst. 1 tr. zákona) i negativní vymezení stupně nebezpečnosti činu v §3 odst. 2 tr. zákona, podle něhož čin, jehož stupeň nebezpečnosti byl nepatrný, nebyl považován za trestný čin, i když jinak vykazoval jeho (formální) znaky. Jednotlivé okolnosti spoluurčující nebezpečnost činu pro společnost pak byly demonstrativně vyjmenovány v §3 odst. 4 tr. zákona, např. význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, též osoba pachatele, míra jeho zavinění a pohnutka. Pokud jde o prostředky, které nabízí civilní právo, jejichž aplikace se dovolatel domáhal, je nesporné, že se mohou (logicky) týkat též případů neoprávněného zásahu do majetkových práv jiného, a přesto jsou nejzávažnější případy zásahů do těchto práv kriminalizovány (tak např. je trestně postihována krádež, i když civilní právo umožňuje využít tzv. reivindikační žalobu, tedy žalobu na vydání neoprávněně odňaté věci, podobně jako např. v případě pouhého poškození věci umožňuje civilní právo využít žalobu na náhradu škody či na uvedení věci v původní stav). Možnost ochrany práv prostředky civilního práva tak jistě není překážkou pro případnou trestní odpovědnost pachatelů takových činů, které zákonodárce v trestním zákoně označil za trestné. Proto zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“, která samozřejmě platila i za účinnosti trestního zákona, nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákon chránil, jak vyplývalo z jeho ustanovení §1, též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod T 860 v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod T 1134 v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008, publikované pod T 1151 v sešitě 51 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
31. Zásada subsidiarity trestní represe je soudy aplikována ve všech případech, to znamená, že soudy jsou povinny vždy zkoumat, zda skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, či jak byl zjištěn po skončeném dokazování, je natolik společensky nebezpečný (resp. za účinnosti trestního zákoníku, který opustil materiální pojetí trestného činu, čin „společensky škodlivý“, k tomu srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku), že je třeba k postihu jeho pachatele použít prostředky trestního práva. Po zvážení veškerých zjištěných okolností i z hledisek obsažených v ustanovení §3 odst. 4 tr. zákona, dospěl Nejvyšší soud k jednoznačnému závěru, že stupeň společenské nebezpečnosti činu, kterého se dovolatel dopustil, byl vyšší než nepatrný a k jeho postihu je třeba užít prostředky trestního práva .
32. Ze skutkových okolností zjištěných soudy nižších stupňů vyplývá, že obviněný si dopředu promyslel, jakým způsobem trestný čin uskuteční, za tím účelem využil svého postavení v poškozené obchodní společnosti, škoda, kterou způsobil, dosáhla velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 tr. zákona, neboť překročila hranici 5 mil., dopustil se trestného činu několika dílčími útoky, měl z něho dokonce osobní majetkový prospěch ve výši 4,5 mil. Kč, k jehož dosažení zneužil mj. důvěry svých dlouholetých kolegů – členů představenstva poškozené obchodní společnosti EFFBE – CZ, s. r. o. To jsou všechno okolnosti, které společenskou škodlivost činu naopak zvyšují oproti běžně se vyskytujícím případům porušení povinnosti při správě cizího majetku. V této souvislosti je vhodné poukázat na usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr., podle kterého je při úvahách o existenci materiálního znaku trestného činu nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti vyšší než nepatrný. S ohledem na uvedené skutečnosti lze uzavřít, že jednání obviněného J. P. představovalo minimálně běžně se vyskytující případ naplnění skutkové podstaty porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona a Nejvyšší soud neshledal okolnosti, které by stupeň jeho společenské nebezpečnosti snižovaly na nepatrnou úroveň, naopak v dané věci došlo k naplnění materiální podmínky trestní odpovědnosti obviněného i ke znakům kvalifikované trestní sazby, tedy stupeň nebezpečnosti trestného činu byl podstatně zvýšený ve smyslu §88 odst. 1 tr. zákona. Závěrem je možné dodat, že také Ústavní soud zejména svými rozhodnutími z poslední doby apeluje na orgány činné v trestním řízení účinně uplatňovat i trestní odpovědnost pachatelů ve spojitosti s právem obětí i poškozených na účinné vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, uveřejněný pod č. 216 ve svazku 79 Sb. n. a u. Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2886/13, a dále nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, uveřejněný pod č. 51 ve svazku 76 Sb. n. a u. Ústavního soudu). Soudy tedy v právní kvalifikaci předmětného skutku nepochybily a jejich rozhodnutí není zatíženo dovolatelem vytýkanou vadou, která by za jiných okolností nevylučovala naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V. Závěrečné shrnutí
33. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že převážná část argumentace obviněného v dovolání neodpovídala dovolacím důvodům, na něž odkázal, a v podstatě jediná uplatněná a dovolacímu důvodu podřaditelná výhrada neměla opodstatnění. Nejvyšší soud proto na podkladě trestního spisu podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
34. S ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání Nejvyšší soud nerozhodoval o odkladu výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 8. 2018
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu